THU - 6. kapitola

Překlad: Marta

NESTALO SE TO. To je to, co budeme předstírat. Záblesky Baylora tyčícího se nade mnou, jeho hrudi klouzající po mé, jeho tlustého, těžkého ptáka nořícího se… Moje kroky zakolísají. Dobře, stalo se to, a jsem neschopná předstírat opak. Ale opravdu se to nepočítá. Bylo to… ehm… kosmický výkyv, mírná odbočka od reality. Byl to jen úlet. Nic víc. Nic míň. To zvládnu. Už jsem se dala takhle dohromady s někým i předtím. Bum, prásk, děkuji ti, chlape. Chtíč uspokojený. Život jde dál.

Zhluboka se nadechnu a zamířím chodbou do třídy.

Srát na nanuka. Baylor postává u dveří, jednu nohu překříženou přes druhou, paže lehce složené přes širokou hruď. Moje srdce buší jako vyděšenému králíkovi, který se snaží utíkat od lišky.

Sleduje mě, malý, samolibý úsměv mu škube za koutky úst.

Zrádce, kterým moje tělo je, můj tep vyskočí při tom úsměvu. Moje ústa se chtějí usmát nazpátek. Kousnu se do vnitřku rtu. Je to horší, když se k němu přiblížím. Teď ho znám. Znám povrch jeho kůže, jaké to je cítit jeho ptáka hluboko uvnitř mě, zvuky, které vydává, když se udělá.

„Ahoj,“ řekne.

Kůže mě brní. Bože, jeho hlas. Jeho hlas šeptající proti mému mokrému pohlaví. Zastavte mě. Ztěžka polknu.

„Ahoj.“

Jeho úsměv roste. „Přemýšlel jsem o tobě, Jonesová.“

„Nenamáhej se.“

„Takové nepřátelství.“ Když se nakloní, dotkne se mých tváří teplý závan vzduchu, čímž se dostane jeho tělo příliš blízko pro moje duševní zdraví. „Myslel jsem, že už máme za sebou tuhle fázi.“

Jsem ve svém vlastním osobním pekle, protože vše, co chci udělat, je olíznout stranu jeho silného krku a ponořit svou ruku do jeho dobře-obnošených džín a uchopit to, co je moje. Trhnu hlavou dozadu a zaměřím pohled na jeho bradu, protože nemůžu vydržet dívat se mu do očí. Jsem zbabělec. „Máš pravdu. Přejděme k ‚nikdy nepřipomínat nebo přemýšlet o tom znova‘ fázi.

Baylor se zamračí. „Tahle možnost se mi nelíbí.“

„Nestarám se.“ Ostře se podívám na dveře a pak na jeho velkou, širokou hruď. „Nebude ti vadit uhnout z cesty? Chci se dostat do třídy.“

Prostě tam stojí, paže překřížené způsobem, že to dělá zajímavé věci s jeho svaly a předloktím, a prohledává mou tvář. Pořád se mu nemůžu podívat do očí, což mě trápí.

„Jsi v rozpacích?“ zeptá se tlumeným hlasem.

„Ne. Těžko.“ Ano. Naprosto.

„Vypadáš jako v rozpacích. Jsi tady celá zčervenalá.“  Přejede mi prstem po tváři.

Odpálkuju jeho ruku pryč. „Zčervenám, když jsem rozčilená.“

Jeho hlas přejede po mé kůži. „To není jediný případ, kdy zčervenáš.“

A teď jsou moje kolena slabá. Zírám na něj, vidím v jeho očích žár a škádlivý lesk, takže se místo toho soustředím na jeho ušní lalůček. Pěkný, neškodný ušní lalůček. Ten, který chci skousnout.  „Je tohle tvůj po-úletový protokol? Otravovat potom holku? Potřebuješ zpětnou vazbu nebo něco, co pohladí tvoje ego? Chystáš se mě zeptat, jestli se pro mě země pohnula?“

Zvedá ruku a začne odpočítávat na prstech. „Nepotřebuju se na to ptát, Jonesová. Oba víme, že země se kurva zatřásla. Nemám protokol na úlety. Udělal bych vtip o tom, co potřebuje pohladit, ale to je příliš jednoduché. Upřímně, jsem zklamaný, že sis na tohle nahrála.“ Dotkne se špičky mého nosu a ten posraný – na nervy jdoucí Baylorův úsměv roste. „Očekával jsem větší výzvu.“

„Gah!“ proderu se kolem něj.

„Gah?“ Směje se, když trhnutím otevřu dveře třídy. „Je to vůbec angličt-?“

„Pane Baylore,“ říká profesorka Lambertová na pozdrav, její světlé oči jsou ostře kárající. „Slečno Jonesová. To jsou dobré zprávy, že jste vy dva mohli dorazit. Mohli byste prosím vzít svá místa?“

Dávám jí rychlé přikývnutí a zamířím ke svému, naprosto si vědomá všech očí na Baylorovi a mě, jak jdeme uličkou. Co se týče Baylora, je přítomnost, kterou nemůžu setřást. A moje stupidní tělo hučí, jako kdyby to byla jeho vlastní, osobní šťastná hodina.

Vyučování se táhne nesnesitelným tempem. Lambertová  probírá Platonovo utopický ideál, a ačkoliv se snažím soustředit, moje tělo je příliš naladěno na Baylora, abych byla úspěšná.

„Co říkáte, slečno Jonesová?“

Nadskočím při zvuku hlasu Lambertové. Určitě na ní zírám s otevřenou pusou jako idiot.

„Mohla byste zopakovat otázku?“ přinutím se zeptat. Nechci se podívat na Baylora, který se pravděpodobně usmívá se samolibým uspokojením.

Rty Lambertové sebou škubnou. „Věříte, že by Platónova utopie mohla fungovat v novodobé společnosti?“

„Ne, madam, nevěřím.“ Je to krátká odpověď, ale jsem příliš vytočená Baylorovo přítomností, abych dala nějakou lepší.

„A proč to tak je, slečno Jonesová?“

Jasně. Potlačím povzdech a snažím se vypadat nevyvedená z míry. „Protože ve svém jádru je to založené na představě dokonalosti. Že dokonalost je možná. Což není.“

„Počkej,“ skočí mi do řeči Baylor tak rychle, že přemýšlím, jestli nečekal na příležitost, kdy by mě přinutil se na něj podívat. „Říkáš, že bychom se neměli snažit přiblížit k dokonalosti?“ Jeho oči se třpytí, a já vím, že ho baví mě hecovat. „Docela poraženecký postoj, slečno Jonesová.“

„Říkám, že to není dosažitelné, pane Baylore, protože dokonalost není možné definovat.“

„Souhlasím s Baylorem,“ říká kluk dvě řady pod námi. Má na sobě dres Baylorova týmu, takže nejsem překvapená. Baylorovo obránce mi dává obviňující pohled. „Myslím tím, že pokud by se Drew nesnažil dosáhnout dokonalosti, nemuseli bychom pod jeho vedením vyhrát dvě mistrovství.“

Stěží zadržím protočení očí.

„Tohle je pravda,“ podotkne Baylor ochotně.

Osel.

„Je rozdíl mezi snahou získat stupeň osobního zdokonalování v poezii, který očekává společnost, aby jednostranně žila v perfektní harmonii,“ řeknu. „Jedna se opírá o osobní očekávání. Ta druhá je založená na skupině davu následujícího stanovisko jednoho. A kdo rozhoduje? Kdo určuje tuhle utopii?“

„Plato, zjevně.“ Baylor se na mě zakření.

Pohled zlostně oplácím, ale je těžké zůstat naštvaná na jeho hravý přístup. „Nezáleží na skutečnosti, že nemáme prakticky žádné příklady utopistické společnosti prospívající v reálné situaci ve světě,“ říkám.

Jedna z dívek, která od začátku semestru na Baylora zamilovaně pomýšlí, zvedne ruku, jako kdyby potřebovala povolení promluvit. „A co Atlantida?“

Oh, ježiši kristě na broskvoni.

Zírám na Baylora a ten si kouše spodní ret, aby se nesmál. To je vše, co můžu dělat, abych se taky nesmála. Podívám se pryč před tím, než s tím prohraju. Ale cítím ho vedle sebe a vím, že má chuť to vypustit, což to dělá ještě horším. Je to tak špatné, že stěží slyším odpověď Lambertové, což je dobře, protože vím, že by mě to rozesmálo. Potlačované odfrknutí po mé pravici mě přinutí se otočit. Můj pohled se střetne s Baylorovým a sdílíme pohled plný škodolibé radosti, ale má to krátké trvání. Najednou si vzpomenu, kdy jsem se mu naposledy dívala do očí. Když byl hluboko ve mně, jeho pták, tlustý a pulsující s jeho uvolněním a ten přiškrcený zvuk, který udělal, když to vypustil. Zaplaví mě horko.

Musí mě to prozradit. Nevím, jak to skrýt. Jeho úsměv mu sklouzne, když oddělí rty. Při výdechu se jeho pohled roztaví.

Svatý peklo, jsem v průšvihu.

Neurčitě jsem si vědoma, že se lidé kolem mě zvedají. Vyučování končí. Nemůžu se podívat pryč z Baylora. Ne když si pomalu stoupá. Ne když se zastaví před mým stolem a drží napřaženou ruku.

„Pojď se mnou.“

Jdu, protože nemůžu ignorovat tuhle potřebu. Ale nedotknu se ho. V okamžiku, kdy bych to udělala, byl by to konec. Skočila bych na něj právě tady a zostudila se na veřejnosti. Možná to ví, protože nechá svou ruku klesnout a zatne ji v pěst, jako kdyby potřeboval procvičit zdrženlivost.

Koutek jeho úst se třese. Prohlíží si mě. Jsem jídlo a on plánuje, jak mě pohltit. Otočíme se jako jeden a jdeme ze třídy s falešnou nenuceností. Ale uvnitř? Uvnitř hořím žárem. Znova. Jak to, že se to děje znova? Můj černý svetr mě dusí, těžká pletená sukně škrábe citlivou kůži na mých stehnech. Chci tyhle věci sundat. Chci kůži na kůži. Chci ho tak strašně moc, každý krok je boj. Jako kdybych procházela teplou, mýdlem kluzkou vodou.

I když se mě Baylor nedotýká, žene mě dál, jasně se soustředí na nějaké místo, kam jít. Nemůžeme se tam dostat dost brzo.

Unikne mi zvuk přiškrcené nedočkavosti a jeho tempo se zvýší, jeho ruka se vznáší těsně nad mými zády. Zrychlím své kroky, když míříme k obrovské hlavní knihovně, která je umístěná v rohu historické budovy. Lidé přicházejí a odcházejí, kráčí po širokých schodech a pod vysokým sloupovým. Nevšímají si nás. Husté teplo, které víří kolem mě, hrozí, že mě roztaví v okamžiku, kdy se zastavím. Jsem tak nabuzená, že můžu stěží vytáhnout své ID a projet skenerem. Baylor to dělá o něco lépe.

Rychlý, žhavý pohled od něj a už se zase chvěju, míříc k výtahu. Bože. Musím ho tam mít. Obalit se kolem něj. Zabořit zuby do jeho pevného masa. Nebo klesnout na kolena a …

Dveře se otevřou a vstoupíme dovnitř. A tak i další tři studenti.

Zuby mi slyšitelně cvaknou.

Baylor stojí vedle mě, jeho paže se téměř tře o mou. Cítím to u prstů na nohou. Nedíváme se jeden na druhého. Nemluvíme. Bouchne do tlačítka pro nejvyšší patro, kde jsou uloženy vzácná folia (pozn. velké knihy). Knihovna Sibiře. Útočiště.

Lidé pomalu vystupují v dalších podlažích a zůstáváme sami. Ale ani jeden z nás se neodváží pohnout.  Jakmile se dveře znova otevřou, vystoupíme z výtahu. Jdeme tak rychle, jak můžeme, aniž bychom utíkali. V krku mám sucho, prostor mezi mýma nohama je kluzký a bradavky jsou tvrdé, tlačí se proti podprsence.

Baylorovo tenisky nevydávají na vyleštěném linoleu žádný zvuk, ale moje podpatky narážejí tvrdě s rovnoměrným klap, klap, klap. Chodba je liduprázdná a tak tichá, že můžu slyšet své nerovnoměrné výdechy. Míříme dozadu, k nejvzdálenější řadě. Kolena se mi téměř podlamují a Baylor mě bere za loket. Ten dotyk pálí.

V sekundě, kdy se dostaneme do temné řady, mě přitáhne a prudce mě otočí obličejem k regálům s knihami. Bez okolků mi prudce vyhrne sukni, strčí mi jí k pasu. Drsné, odhodlané ruce odtáhnou moje boky dozadu, prakticky mi zvedá zadek do vzduchu, když mě dává do pozice, do které mě chce. Je to vše, co můžu dělat, abych mu nepoděkovala a neprosila ho, aby si pospíšil se šukáním a šukal mě. Moje prsty svírají ocelový okraj police a trošku kloužou, jak jsou moje dlaně zpocené.

Jeho dech je hrubý, nekontrolovatelný zvuk za mnou, jeho teplo je hmatatelné proti mé odhalené kůži. Přitisknu si rty ke zpocenému zápěstí a vyklenu záda, dávajíc mu lepší výhled. Ve vzduchu se ozve zvuk rozepínajícího se zipu a trhání foliového balíčku. Můj dech se zadrhává, očekávání mi svírá pevně břicho.

Strhne mi kalhotky na stranu. Jedním tahem jeho prstu testuje mou vlhkost. Ano. Ano. A pak prudce vrazí dovnitř. Tvrdě. Skousnu si vnitřek rtu, abych zadržela výkřik.

Tak silný. Tak, tak dobrý. Tak hluboko, že stojím na špičkách, moje pohlaví pulsuje. Prsty se zaryje do mých boků, přitahuje mě zpátky k sobě, nutíc se jít stále hlouběji. Z jeho směru přijde přízrak zvuku, jako kdyby polykal zasténání. Nemůžu to vydržet. Je příliš velký. Tam taky. A pak se pohne, rychlé a zběsilé pumpování.

Zavírám oči, pohybuji se do jeho boků, narážejíc hrudí na hruď. Vzrušení a touha přebíhají přes mou kůži s horkým kousavým potěšením. Všechno je tiché kromě našich tlumených dechů a vlhkého pleskání těla na tělo, které nemůžeme kontrolovat. Jeho do džínů-oděná stehna se tisknou proti mé zadní části, když do mě vjíždí. Protože nic není jemné nebo kultivované. Šuká mě opravdově.

Zatnu pěsti, snaha mlčet mě roztřese.

Jeho ruce sklouznou z mých boků pod sukni. Jeho kůže je tak žhavá, jeho dlaně jsou tak nádherně hrubé, že zadržím dech. Vklouzne mi pod podprsenku, vezme prsa do dlaní a drží je, když mě šuká. Chystá se mě zabít. Jsem si tím jistá. Skoro vykřiknu, když zachytí prsty hroty mých bradavek a štípne je, tahá je ve stejném rytmu jeho přírazů.

Ty. Vole.

Můj orgasmus udeří v několika vlnách, moje pohlaví se zmítá v křečích a svírá jeho ptáka. A on s tím prohrává. Když obalí své tělo kolem mého, najdou jeho ústa ten zranitelný bod na mém krku. Oblá špička jeho prstu se dotýká mého klitorisu a udělám se znova, stejně jako on.

Myšlenky se rozprchnou jako suché listí, dokud nezůstane jen jedna. Nikdy se ho nenabažím.

STEHNA SE TŘESOU, DECH SKŘÍPE, zavírám oči a snažím se uklidnit. Bože. To bylo…  Nemám slov. Moje nohy jsou tak slabé, že se možná každou chvíli zhroutím k zemi. Otřesy potěšení mnou škubou, takže držím Annu pevněji. Není mi dovoleno víc než na moment se znova přitisknout k jejímu teplému tělu a nadechnout se jí, než sebou prudce trhne, snažíc se mě setřást. S jejím kroutěním z ní vyklouznu a potlačím zasténání na náhlou ztrátu těsného tepla, ale nemůžu se pohnout.

„Ven,“ zasyčí zbytečně, dávajíc mi loket do břicha. Vím, že má pravdu, nemůžeme být viděni takhle. Ale zatraceně, muž potřebuje minutu po něčem takovém. Potácím se dozadu, stáhnu kondom, jeden z pěti, které jsem si dneska ráno strčil do peněženky, protože naděje nikdy neumírá – a udělám na něm uzel předtím, než se omámeně rozhlídnu. Kam to mám jako dát?

Zírá na mého ptáka, nebo spíš skutečnost, že visí ve větru. Udělám otrávený obličej, když se cpu zpátky do kalhot, než se zapnu. Zpozoruju kontejner na odpadky v rohu, takže odhodím kondom do prázdného koše – jo, je mi jedno, kdo to najde.

V době, kdy se k ní vrátím, má košili na svém místě, ale pořád je rozkošně rozcuchaná. Nadechujíc se ve světlých kalhotkách si začne uhlazovat rukama sukni na stehnech. Což způsobuje, že jí chci znova vytáhnout nahoru. Pak si stáhne rukou vlasy a přehodí si je přes rameno. „Tohle se znova stát nemůže.“

Odfrknu si. „To se znova stane. Uděláš líp, když si to přiznáš.“

Se zafuněním si projede rukou vlasy a upraví brýle. „Ne. To. Se.Nestane.“

„Ano. To. Se. Stane.“ Nechci být kretén, ale nic si nenalhávám. „Chci tě. Ty chceš mě.“ Unikne mi ironický smích. „Ačkoliv si myslím, že ‚chci‘ je příliš slabé slovo tady. ‚Toužím‘, možná. ‚Šílím po tom‘, rozhodně.“

Zrůžoví, našpulí její rty, kterých se musím dotknout. Chci to. Chci jí tak strašně moc políbit, moje rty momentálně pulzují potřebou. Ale musím to uvést na pravou míru, viděl jsem jí odskočit, když jsem řekl ‚šílím po tom‘.“

Jednám podle instinktu, popadnu jí za zápěstí a přitáhnu blíž, všímajíc si, že nevzdoruje. Dám si její ruku k rozkroku, kde roste znova moje erekce – velebená obnovená síla strádajícího ptáka.

Na jejích tvářích se objeví tmavě rudá a zatraceně, jestli mě nevezme do ruky a nestiskne dost na to, aby mě to přimělo zavrčet.

„Mám to takhle pokaždé, když na tebe myslím.“ Nakloním se, ucítím teplé koření z jejích voňavých vlasů a přetrvávající vůni sexu na její kůži. „Právě jsem tě měl a jsem bolavý z toho, jak chci být v tobě, udělat ti orgasmus znova a znova. Takže mi neříkej, že to přestane. Ne když mě takhle hladíš.

Anna mi vyrve její toulavou ruku pryč. „Ok, dobře. Dostal jsi mě. Taky tě chci.“ Sehne hlavu a lavina kudrlin jí skryje přede mnou tvář, ale ne její slova. „Strašně.“

Nemá ponětí, co tohle se mnou dělá. Nemohla by být tak krutá. Je to mučení, nenatáhnout se po ní a nezatáhnout jí zpátky k našemu odlehlému místu pro další kolo. Pravděpodobně by to netrvalo ani dvě minuty, jak vzrušený jsem. Ale pohne se, kráčí svou houpavou chůzí směrem k výtahům. Jdu za ní.

„Nedaří se mi tu vidět problém, Jonesová. Pojďme na rande. Víš, jako normální lidi, kteří se zajímají jeden o druhého.“

Pohled úkosem je vše, co dostanu. „Podívej. Nechci vztah. Zejména ne s tebou.“

Krátce se zarazím. „Proč ne se mnou?“

„Jsme příliš odlišní.“ Udeří tlačítko dolů a zírá na dveře výtahu. Zamítnuto.

To si nemyslím. „Jsme si podobní ve všem, co se počítá.“ Proč to nemůže vidět?

Je zády ke mně, ztuhlá a neústupná. „Ani tě nemám ráda. Ty nemáš rád mě.“

Páni. To bolí. Až trapně.

Opřu se ramenem o okraj dveřního panelu, sklánějíc se dost, abych se dostal do jejího zorného pole. „Tady se pleteš. Mám tě rád. Hodně.“  Podívám se pryč, snažíc se neškubnout sebou a pak se přinutím jí znova čelit. „Je mi líto, pokud mě nemáš ráda.“

Znova skloní hlavu, další zrudnutí udeří do jejích bledých tváří. „Promiň.“ Zavrtí hlavou a pak si odkašle. „To bylo na hovno, co jsem řekla. Mám tě ráda. Jen…“ Zvedne ruce v bezmocném gestu. „Právě teď nechci vztah.“

Zklamání vrazí do mých střev jako přivázaný balvan. „Dobře. Tak budem jen šukat.“ Dám jí vyrovnaný pohled, když cinkne výtah a dveře se otevřou. „Protože beru jakoukoliv šanci, co mi dáš.“