TC - 18. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Uklidnění po bouři

Otočím se a spatřím tam Charlie. Stojí uprostřed chodby s rukama u boků.

Přijdu k ní a obejmu ji. Nemám ponětí, proč to dělám, ale zdá se to být správné. Položí mi hlavu na hrudník a pak ji vezmu za ruku.

„Tak jdeme,“ řeknu. „Vezmu tě domů.“

Zvednu jí bradu, a když kývne, položím jí ruku na záda a vedu ji na parkoviště. Posadí se a nastartuju. Pořád myslím na růžové značky na Taylořině duši, jak se tam dostaly, a proč jí je, Charlie dala. Nedává to smysl. Vím, že o své schopnosti neví, ale možná by bylo lepší, kdyby ano. Musím o tom přemýšlet.

Podívám se na Charlie. Nijak se netváří. „Chceš o tom mluvit?“

Zavrtí hlavou a podívá se z okna. Ale po pár sekundách otočí hlavu a podívá se na mě. „Budu v pořádku. Byla jsem.“

Zlomeně se na mě dívá a pak se podívám na cestu.

„Nebylo to tak zlé,“ pokračuje.

„Dali ti špatné kartičky?“ mám pravdu, ale chci, aby mi to potvrdila.

Povzdychne si. „Jo. Bylo to dost zlé. Mám štěstí, že jsem přestala číst.“ Zasměje se a vím, že jí to nepřijde vtipné. „Byl to kreativní způsob, jak ze mě udělat idiota. To je pravda.“

„Taylor za to zaplatí.“

Charlie se posune. Obejme se a podívá se na mě. „Co jsi jí udělal?“

Vím, o čem mluví, ale hraju blbého. „O čem to mluvíš?“

„Viděla jsem její pohled, když jsi byl u ní. Udělal…jsi něco?“

Narovnám se. To je nebezpečné území. Čím méně Charlie ví, tím lépe. Lež je kluzká svině. „Jen jsem se ujistil, že si s tebou už nebude zahrávat.“

„Jak?“ tlačí na mě.

„Proč jsi chtěla do vysílání?“ zeptám se, aby toho nechala. „Proč chceš být na kameře?“

Charlie si kouše nehty a vytáhne ruku z pusy. Je to taková hra, kterou hrajeme.

„Mám ráda reportéry,“ řekne.

„Opravdu? Proč?“

Chce si dát prsty do pusy, když se zarazí. „Já nevím.“

„Ale víš. Co je to? Máš ráda Andersona Coopera?“

Usměje se. „Ne. Já jen…já nevím. V tu noc, kdy hořelo, bylo vše tak chaotické. Sousedi brečeli, hasiči se mě ptali na popis domu a vše bylo tak hlasité. A pamatuju si tu ženu. Měla vlasy v drdolu.“ Ukáže si na vlasy. „A ona prostě…seděla tam a držela mě snad celou věčnost.“

„Nakonec za ní přišel chlápek s kamerou, jestli je připravená. Zeptala se, jestli budu v pořádku, když mě nechá o samotě a pak kývla na kameramana. Ale než vstala, vzala si žluté sako a dala mi ho. Dokonce mi protáhla ruce rukávy. Pak začal muž odpočítávat a ona…ožila. Poté jsem ji sledovala, jak tam klidně stojí a vykládá světu, co se stalo. A pamatuju si, že jsem si myslela…jo, lidé by to měli vědět. Měli by vědět o mých rodičích. Je to důležité.“ Pak se na mě podívá. „Víš? Bylo to důležité, že?“

Kývnu a bez přemýšlení jí stisknu ruku. „Jo, to bylo.“

„Takže.“ Zavrtí hlavou, jako kdyby ze sebe chtěla dostat celou tragédii.

„Rozhodla jsem se, že až budu dospělá, že chci být jako ta žena. Říkat lidem důležité věci. Někdo to musí dělat. Jinak lidé zapomenou.“

Když zastavím u Charliina domu, vypnu motor, ale zastaví mě. „Dante, chci být chvíli sama. Dobře?“

Zbývá mi 6 dní a nemůže být sama. Ale nemůžu na ni ani tlačit. Tak řeknu: „Mám se dnes zastavit? Na večeři, nebo tak?“

„Asi bych měla být s Annabelle,“ řekne.

Byla by raději s Annabelle, než se mnou? Co to, sakra?

„To je v pořádku,“ řeknu. „Možná ti zítra můžu přinést snídani, než pojedeme do školy.“

„Co kdybych ti zavolala?“ řekne.

„Pokud sis nevšimla, nemám ho.“

Nakrčí nos. „Nemáš telefon?“

 „Ani ty ne.“

„Jo, ale ty jsi takový…“

„Nenávidím mobily,“ řeknu. „Mám rád, že když s tebou budu chtít mluvit, najdu si tě.“

„No, pokud budu chtít zítra snídani, tak tam budu. Pokud ne…“ pokrčí rameny, zasměje se a jsem rád, že to slyším.

„Budu tady zítra 7:30,“ řeknu. „Možná budu mít štěstí.“ To jsem neřekl správně. Ale je to jedno. Nezaznamenala to.

Myslím, že jsme v pohodě. Charlie je znova šťastná. Ale když ji vidím odcházet, má svěšená ramena. Annabelle dnes nepřišla. Což znamená, že tam bude sedět sama.

Podívám se do přihrádky na rukavice, kde je smlouva a vím, že je ta správná chvíle. Je slabá. Měl bych jít dovnitř a přimět ji myslet si, že by věci mohly být jinak. Místo toho vycouvám a jedu do hotelu. Sám.

***

Ležím v posteli a přehazuju se. Uvědomím si, že celé tři noci dělám to samé. Zvláště po tom, co jsem nepokročil s úkolem a už za sebou mám 4 dny. Pokud počítáte tu velkou značku, kterou Charlie dostala.

Doufám, že se objeví Max a řekne mi, co mám dělat. I když jsem ho trénoval, potřebuju druhý názor. Jak přiměju holku k podpisu, když je s životem spokojená?

Zapnutá televize zeleně ozařuje pokoj. Podívám se na hodiny – je 1:23. Nějak si užívám fakt, že jdou čísla postupně. A pak si vzpomenu na další čas – 3:33 kvůli třem 3 a 11:11, protože je to jediný čas s těmi stejnými čísly. Když nad tím přemýšlím, nakonec mě přemůže spánek.

***

„Dante,“ slyším něčí hlas. „Dante, vstávej. Můj bože, spíš jako medvěd při zimním spánku.“

Rychle se probudím a posadím. Vedle mé postele stojí Charlie. Kouše si spodní ret a má rudé tváře.

„Charlie Cooperová,“ řeknu a přejedu si dlaněmi po tváři: „co tady děláš? Strašně jsi mě vyděsila.“

„Sběratel Dante se bojí? Mě?“ Škádlí mě, ale tváří se ustaraně.

„Jak ses tady dostala?“ odhodím deku a hledám v tašce džíny a tričko. I když jsem ospalý, zajímá mě, jestli si mě prohlíží v boxerkách. A kdo by taky ne?

Ujistím se, že bude mít dobrý výhled na mé tetování, když si natahuju džíny: na zádech mám draka, na lokti vyrůstající strom, který mi pokračuje na bicepsu, a na rameni mám větve. Strom je holý a zlý. Já vím, protože jsem tomu klukovi řekl, že chci, aby tak vypadal.

„Pan Stanley, který sedí za pultem, mi dal klíč,“ řekne Charlie.

„Kamarádí se s babičkou.“

„Prostě ti jen tak dal klíč?“ řeknu, když si přetahuju přes hlavu šedé tričko od Armaniho. „Nemyslím si, že by ti vůbec měli říkat číslo pokoje.“

Převrátí oči. „Toto je Peachville, Dante. Ne Phoenix. Nebo kde jsi žil.“ Posadí se na mou postel a položí se na ni. Je divné ji tam takhle vidět. V mé posteli. Kde jsem právě byl.

Posadím se na druhou stranu a podupávám nohou. „Takže, co se děje?“

Přejede si dlaněmi po stehnech a podívá se na mě. Její oči jsou tak velké a živé, že si najednou uvědomím, proč je tady.

„Jsem připravená,“ řekne. „Chci, abys mě udělal krásnou.“

Změny

„Sestra krásy je marnivost a její dcera chtíč.“

Neznámý autor