TC - 16. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Naštvaná Charlie

V pondělí ráno hledám Charlie všude. Včera jsem jel k ní domů, ale babička mi řekla, že je venku.

Sakra.

Zastihnu ji na první hodině biologie. Ví, že se na ni dívám, ale nereaguje na mě.

„Hej, Charlie, budeš mě ignorovat navždy?“ zeptám se, když se posadím vedle ní.

Mračí se na bílou tabuli, jako kdybych neexistoval. Nemyslel jsem si, že někdy něco takového zažiju od holky, jako je Charlie.

„Vím, že mě slyšíš. Dovolíš mi, abych si s tebou promluvil?“

Nic.

„Podívej…“ rozhlédnu se okolo a ztiším hlas, aby nás nikdo neslyšel. „Víš, že jsem to tak nemyslel. Myslím si, že jsi skvělá.“ Nemůžu se přimět k tomu jí říct, že je krásná. Není.

„No tak, měli bychom tuto hodinu vypustit. Vezmu tě - “

„Dante, mohl byste to říct celé třídě?“

Zamračím se na pana Gordona. Dívá se na mě se zvednutým obočím, jako by to na mě mělo mít nějaký vliv. Zavrtím hlavou, otočím zápěstím a ukážu, aby pokračoval.

„Jsem rád, že mám vaše svolení.“ Pan Gordon zvedne ruku k tabuli a dalších 60 minut se střídavě dívám na Charlie, která mě ignoruje a na ohromující žlutou auru pana Gordona.

Když zazvoní, snažím se být v pohodě, jako bych se o ni nezajímal. Znám to, když jsou holky naštvané a vyjedou po vás. Proto lidi porovnávají holky s kočkami.

Ale má strategie selhala. Charlie si vezme limetkově zelený batoh a vyletí ze třídy dřív, než mám šanci jí ukázat, jak moc se nestarám. Takže se za ní rozběhnu.

„Charlie, počkej.“

Pokračuje a snaží se jít rychleji. Vážně? Začínám mít obavy.

Chytnu ji za paži a přitáhnu k sobě. „Můžeš s tím přestat? Chováš se jako jedna z těch holek.“

„Myslíš tím jako támhleta holka?“

Ukáže na holku s dlouhými zářivými vlasy a ještě delšíma nohama. Sakra, ta je sexy!

„Jako krásná holka.“ Tlačí na mě dál Charlie. Jde ke mně. Vím, že mě chce zastrašit, ale je příliš malá. Jako hloupý králíček.

„Ano, přesně tak,“ řeknu. „Chováš se jako jedna z těch povrchních holek.“

„Proč? Protože se starám o to, jak vypadám? Víš, uvědomila jsem si, že nejsem krásná. Ale to neznamená, že to musíš říkat i ty.“ Uhne pohledem a zatne zuby. „Asi jsem doufala, že si budeš myslet…já nevím…“

Odmlčí se, tak otevřu pusu, abych ji přerušil. Musím ji přesvědčit k tomu, aby smlouvu podepsala. Ale taky, se na mě musí přestat takto dívat – jako bych jí hluboce ublížil. Než můžu cokoli říct, zazvoní zvonek.

„Musím na hodinu,“ řekne a povzdychne si.

Pustím ji. „Jdu tam, kam ty, pamatuješ?“

Nespěchá, což je trochu zázrak. Bok po boku vejdeme na dějepis a neztěžuje si, když si sednu vedle ní. Hodina je snad ještě delší, než předchozí a slibuju, že už nikdy po těchto 10 dnech nepůjdu na střední školu. Když konečně zazvoní, vstanu, abych doprovodil Charlie na oběd. Zahlédne můj pohled a pak odchází, než ji stihnu zastavit.

Blbče. Myslel jsem si, že už to máme za sebou.

V jídelně se Charlie posadí k obvyklému stolu. Blue a Annabelle už tam jsou a Blue zatne zuby.

„Charlie, můžeme si, prosím, promluvit?“ řeknu.

Annabelle přestane vytahovat z tašky hrozny a vytřeští oči.

„O co jde?“ zeptá se.

„O nic,“ řeknu.

Annabelle a Blue se otočí k Charlie.

„O nic,“ zopakuje to po mně.

Projedu si prsty vlasy a rozhodnu se, že se potřebuju uklidnit zdejší nabídkou. Ale mají jen hnusné jídlo.

Ale zahlédnu jídelní automat a vím, co slečna Charlie miluje.

Vezmu si peněženku a jdu k němu. Vytáhnu z peněženky dost peněz a koupím Skittles. A pak si ze mě začne automat dělat srandu. Vložím bankovku a vrátí mi ji. Sakra! Tak chceš ji, nebo ne?

Po snad 15 letech dostanu Skittles a vracím se ke stolu i s kořistí. Jsem na sebe opravdu pyšný, než si všimnu, že tam Charlie není.

„Kam šla?“ zeptám se s červenými balíčky v náručí.

„A kdo?“ zamumlá Blue.

„Odešla s Taylor,“ řekne Annabelle. Ukáže na chodbu a rozejdu se tím směrem. Ale Annabelle mě zastaví. „Počkej. Dante.“

Otočím se a jeden balíček mi spadne na zem.

„Nechoď za ní. Vážně byla kvůli něčemu naštvaná.“ Odmlčí se a doufám, že jí budu moci říct, co se stalo. Když nic neřeknu, zeptá se: „Stalo se něco na té párty?“

„Od soboty jsi s ní nemluvila, že?“ zeptám se.

Hodí si hrozen do pusy a zavrtí hlavou.

„Jo,“ řeknu: „něco se stalo.“

I s lupem se posadím na židli. Annabelle hodí po Bluovi koblih, ale tentokrát ho chytí.

„Je to snad oběd pro šampiony?“ řeknu a snažím se Blua rozmluvit. Rozhodně se na sebe díváme jako soupeři.

Utře si z pusy cukr a dává si načas. „Něco takového.“

„Víš,“ začne Annabelle. „Charlie tě má opravdu ráda.“

„Jo?“ odpovím. Jsou to její kamarádi. Musím předstírat, že mi záleží na tom, co říkají.

„Hm-hmm. Stará se o všechny. Dokonce i o lidi, kteří si to nezaslouží.“

Dlouze se na ni zadívám a zdá se, že tím nemyslela mě.

„Ale ty,“ pokračuje: „opravdu ses jí dostal pod kůži. A to jsi tady s ní 3 dny.“ Otočí s krabičkou od mléka, ale dál se na mě dívá. Pak krabičku skrčí. „Odkud jsi říkal, že jsi?“

Počkat? Snaží se mě zastrašit? Protože pokud ano…mohlo by to fungovat. Ta mrcha je děsivá.

„Ne,“ odpovím.

„Z Phoenixu, že?“

„Jistě.“

Blue se na mě dlouze zadívá a pomalu kouše koblih.

„Proč by Charlie odešla s Taylor?“ zeptám se jí a ignoruju Blueův pohled.

Annabelle se uvolní. „Nevím. Taylor řekla, že se chce omluvit. Proto jsem se ptala na párty.“

Nevěřím, že by se Taylor chtěla omluvit. Pokud nemá něco v úmyslu.

Blue nadnese Knicks a spolu s Annabelle začnou mluvit o rozhodujících chvilkách v basketu.

„Už jste to někdy hráli?“ přeruším je, i když se mi ulevilo, že změnili téma.

„Jestli jsme to hráli?“ zeptá se Annabelle a zvedne obočí.

„Jo. Hráli. Hráli jste basketbal?“

„Sakra, že jo!“ odpoví Annabelle, když Blue vrtí hlavou.

„No, tak jak je to?“ zeptám se. „Hráli jste, nebo ne?“

Annabelle si sbalí oběd a hodí jej Bluovi. „Ano, hráli. Jen tě tam nechce.“

„Kde hrajete?“ už se třesu na to, až budu na hřišti.

„Na Rec. Je to na severní straně Peachvillu.“ Annabelle se podívá na Blua, který zůstává zticha. Moc toho nenamluví. Ale když ano, umím si představit, co by řekl.

Kousnu se do tváře. Nemám ponětí proč, ale žaludek se mi přetočí. „Zahraju si s vámi.“ Není to velký problém.

„Ne,“ řekne Blue. Teď začal mluvit? Asi bylo špatné, že jsem začal něco na Charlie, ale ukrást mu hřiště je pro něj neúnosné.

„Ne, co?“ řeknu.

„Ne.“

Blue vstane, aby odešel, ale zvednu ruku. „Neobtěžuj se. Půjdu.“ 

Už tady nechci sedět ani o chvíli déle. Měl jsem sebedůvěru zabijáka velryb, ale tyto nuly mě sestřelily.

Annabelle za mnou zavolá. „Ach, no tak, Dante. Můžeš si zahrát.“ Ale už se stalo. Tak zraněně odejdu. Elizabeth Taylor se na mě krásně kření. Plácnu ji po kapotě a naskočím dovnitř.

„Jdeme si zakouřit, holka.“

Probudím motor k životu a jedu na nejbližší benzínku. Z obědové přestávky mi zbylo jen pár minut a vím, jak bych je rád strávil.

Kluk za pokladnou mi podá krabičku Marlboro a černý zapalovač. Když vyjdu ven, zapálím si. Vdechnu kouř a cítím se skvěle.

Po smrti jsem přestal s kouřením, což je ironie. Nestarám se o zdraví svého mrtvého těla, ale prostě nastala správná chvíle, abych s tím přestal. Většinou mi to strašně smrdí. Ale teď je to pro mě ta nejlepší vůně na světě.

Ale mám pocit, že mě někdo sleduje. A začíná to být opravdu sakra staré.

„Chceš taky?“ zeptám se neviditelného vzduchu napravo. Nabídnu krabičku a zajímá mě, jestli se sběratel nakonec ukáže. Počítám do tří, pak spustím ruku a típnu cigaretu. „Srabe.“

Otočím se k odchodu, ale něco mě praští do zad. Couvnu o pár kroků a otočím se. Právě do mě někdo strčil?

Rozhlížím se okolo. Nikoho nevidím, ale to je jedno. Vím, kdo to je. Buď do mě nechtěně vrazil sběratel, nebo to bylo schválně. Ve spáncích mi tepe a přestavuju si, jak mu lámu čelist, ale nejde to, když se neukáže. Dnes je pondělí. Takže mi k dokončení úkolu zbývá 6 dní.

Pak se Šéfem budeme jednat.

***

Když se vrátím do školy, akorát dobíhám na hodinu. Nechci něco řešit s učiteli, tak se snažím. Když vejdu do třídy, uvědomím si, že tam Charlie není. Což je divné. Přišla by na hodinu, i kdyby ji někdo ohrožoval na životě.

Zastavím se ve dveřích a uvědomím si, že se mně sleduje celá třída. Někdo si odkašle, tak mi to dojde. Alespoň se můžu posadit dozadu do sociálnější části třídy. Charliina první řada je divná.

Máme učitelku, tak si ji chvíli prohlížím, položím se na lavici a chci si zdřímnout. Možná až se probudím, bude konec hodiny a můžu se hnát za úkolem. Ale když začnu usínat, uslyším Charliin hlas.

Narovnám se a vidím, že je to z televize. Počkat, co? Proč je Charlie v té směšné televizi? Spadne mi brada, když učitelka zhasne a uvědomím si, že je Charlie ve studiu.

Ne. Ne. To nebude dobré. Taylor by se nikdy nevzdala svého místa, pokud.

Ach, sakra.