TC - 13. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Nevinnost

Charlie je většinu cesty domů zticha. Snažil jsem se, aby se rozmluvila o tom, co se stalo, ale jen se usmála a řekla, že je v pořádku. Tak jsem udělal, co by udělala většina kluků – sklapl jsem a doufal, že se to samo zlepší.

Při pomyšlení, že by Charlie zůstala v lese, se mi chtělo urvat volant. Mám najednou šílené nutkání vymlátit čelní sklo. Nejsem si jistý, co je v tom dobrého, ale pořád si představuju to samé. Pokud má Charlie schopnost přidávat na duše dobré značky, nikdo na té párty by neměl takovou dostat, i kdyby byli po zbytek svých životů jako svatí.

Nemůžu ji ochránit před bolestí, kterou cítí. A co víc, není to moje práce. Popravdě je to opak a ta hnusná věc, která se dnes stala, to neulehčuje.

V přihrádce na rukavice je smlouva, která mi připomíná druhou možnost. Ale to není tak snadné. Ano, urychlilo by to ostatní věci. Ale holka jako Charlie by nikdy s tímto nesouhlasila.

Charlie pořád kroutí bradou. Jako kdyby byla na pomezí spánku a bdělosti. Každých pár sekund zachrápe. Jak na ni mohl být někdo tak krutý? Jako by někdo bojoval s chipmunkem.

Už nemá rudé tváře a ve tmě je její tvář skoro krásná. Je nespravedlivé, že lidé jako Taylor vypadají tak hezky, když Charlie bude někde na spodu žebříčku.

Na sekundu si dovolím představit si Taylořinu tvář, kdyby se z Charlie stala kráska. Je to krásná představa.

Charlie je dobrá, inteligentní a měla by vědět, jaké je to mít pravdu a mít sebedůvěru. Nejen při charitě, nebo tu trochu, kterou projevila na párty, což bylo slibné, ale takovou, které by si lidé všimli, když by kolem nich prošla. Šéf si ji vybral a nic ho nezastaví. Ale až vezmu její duši, její tělo i mysl zůstanou na zemi po zbytek jejího života.

Nezaslouží si to nejlepší, když bude naživu?

Jako bych se přemlouval k uzavření smlouvy. Ale nemůžu se rozhodnout, jestli to pro mě bude snadnější, nebo lepší pro ni. To nevím.

Charlie si znova odfrkne a podívám se na ni. Má otevřenou pusu a zhluboka dýchá. Určitě usnula.

Když se podívám na cestu, vycítím, že někdo stojí uprostřed cesty. Sakra! Zatnu svaly a strhnu volant.

Charlie sebou trhne a roztáhne ruce. Roztáhnu ruce, abych ji chránil, jako to dělávala moje matka. Elizabeth Taylor přestane řvát.

„Co!“ křičí Charlie. „Co se děje?“

Otočím hlavu a hledám onu osobu na ulici, ale nikoho nevidím. Srdce mi buší tak silně, až to bolí. Charlie je na tom asi stejně, protože ztěžka dýchá.

Projedu si prsty vlasy a nadechnu se. „Ne. Myslel jsem, že vidím jelena, ale nic to nebylo. Asi jsem unavený.“

Charlie se na mě dlouze dívá a pak se zadívá na cestu.

„Zůstanu vzhůru s tebou.“

„Dobře,“ řeknu. „Díky.“

Natahuje ruku k rádiu. „Chceš pustit hudbu?“ kývnu a Charlie se probírá stanicemi, než najde písničku od Systém of a Down. „Máš takové věci rád, že?“

„Jo. To bude fungovat.“

Po zbytek cesty spolu nemluvíme, což je fajn. Příliš se soustředím na rozhovor ve své hlavě. Vím, co jsem na té ulici cítil. Jen nevím, koho jsem cítil. Sběratel, který mě sleduje, mě dostává. Nemá důvod k tomu, aby se mi jen tak objevil před autem a hrál si se mnou. Uvědomuje si, co se mohlo stát? Co kdybych ztratil kontrolu nad autem? Jsem možná nesmrtelný, ale pořád cítím fyzickou bolest. A co Charlie? Uvědomuje si, že když by se jí něco stalo, rozpoutalo by to válku na zemi?

Ani mě tak moc nezajímá, který ze sběratelů mě sleduje, ale co hledá. Musí o úkolu vědět. A možná ví o smlouvě a čeká, jestli ji použiju. Ale proč by si se mnou tak hrál?

Když zastavím před Charliiným domem, znova spí. Tolik k tomu, že zůstane vzhůru. Párkrát do ní šťouchnu, otevře oči a utře si slinu.

Hezké.

„Budeš v pořádku?“ zeptám se jí.

„Samozřejmě. Proč by ne?“

Samozřejmě.

Usměju se, posune se a trochu neohrabaně se postaví na nohy. Chce zavřít dveře, ale zarazí se. „Hej, Dante?“

„Co je?“

„Díky, že jsi mě vzal na párty.“

„To myslíš vážně?“

„Jo. Já jen…nikdo mě předtím na žádnou nevzal. A první půlka byla zábava.“ Zvedne palec a ukazováček, takže naznačuje pití. Trochu se zasměju, než pokračuje.

„Vím, že to nešlo skvěle, ale je hezké být součástí zábavy. Měla jsem pocit, že žiju. Dává to smysl?“

Celý se stáhnu. Nevěřím, že po tom všem, co se jí dnes stalo, je vděčná za tu zkušenost. Zaprvé, je tak mladá. Možná naivní, nebo se chová, jako by byla hňup. Ale když sleduju, jak pomalu krouží rukou po svém boku – po křivce, které jsem si nikdy nevšiml – uvědomím si, že Charlie může být atraktivní. Svým způsobem, jak nahlíží na svět. Žila stovky životů a teď to musí vyřešit. Ale je jí jen 17.

Charlie Cooperové se stalo něco strašného. Viděla své rodiče uhořet zaživa. Každý by mohl říct, že má právo být naštvaná. Bezhlavá. Stále víc hřešit. A i tak zvládne dostát své…nevinnosti.

Má důvod k tomu být jako já.

Ale není.

Na krátkou chvíli jí závidím její život. Zajímá mě, jak by to pro mě mohlo být jiné, kdybych žil tak, jako ona. Kdybych si nedovolil zůstat. A s ní na to musím myslet.

Ani jí nedokážu říct, jaké má štěstí. Nebo že na ní ty šaty nevypadají hrozně. Tak jí řeknu: „Dobrou noc, Charlie.“

Usměje se a rozzáří. „Dobrou.“