TB - 9. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Po večeři jsme se vydali zpátky do bytu. Když jsme tam dorazili, zaslechli jsme z mediální místnosti Emmu s Michaelem, jak se smějí, takže jsme se potichu proplížili přes foyer a zamířili rovnou do ložnice.

„Připadá mi to, jako bych si domů pašovala chlapce a snažila se u toho být nepřistižena,“ zašeptala jsem s potlačovaným smíchem.

„Pojďme do koupelny, tam nás neuslyší.“ Postrčil mě rukou, kterou mi držel na zádech a klesl dolů k zipu sukně. Obratně mi tam rozepnul háček a stáhl zip, takže jakmile jsme vstoupili do ložnice, ze sukně jsem vystoupila.

Ještě než se k tomu Neil dostal, rozepnula jsem si dva horní knoflíčky od halenky, aby mi ji náhodou nezničil, až ji ze mě bude strhávat. Tuhle halenku ze zelenomodrého hedvábí s úzkými rukávy a výstřihem k lopatkám jsem měla moc ráda, takže jsem nechtěla riskovat, že se mi za ní nepodaří sehnat náhradu. Jakmile jsme se ocitli v šatně, přetáhla jsem si ji přes hlavu.

„Počkej tady,“ řekl tichým, chraplavým hlasem.

„Zamknul jsi dveře?“ Ne, že bych si myslela, že sem Emma vstoupí bez vyzvání, když jsme v ní byli, dokonce i když byly otevřené dveře.

„Samozřejmě, že jsem to udělal.“ Neil odtáhl obrovské křeslo od botníku a dal ho dopředu před zrcadlo. Zatím si nic nesundal, dokonce ani sako, já tam stála jen v černých krajkových tangách a s nimi ladící podprsence. Takže mě nepřekvapilo, když zamířil k malému trezoru na šperky a zadal tam heslo, aby z něj vyndal můj obojek. Obojek jsem na sobě měla vždy, když jsme se s Neilem zapojovali do D/S scén. Neil nebyl ten typ, který by používal vodítko nebo ho užíval k něčemu drsnému. Dokonalý kruh platiny byl široký asi jako můj palec, po celém obvodu měl obrovské, bezchybné bílé diamanty a jeho cena dosahovala astronomické, sedmiciferné částky. Dal mi ho před rokem, na naší cestě do Paříže, díky čemuž byl pro mě ještě cennější.

Ale tou nejdůležitější částí obojku bylo to myšlení, do kterého jsem zapadala v okamžiku, kdy mi ho upevnil kolem krku.

„Na kolena.“ Pohled na mě s obojkem měl na Neila stejně tak silný vliv. Ta změna proběhla v okamžiku. V jednu chvíli byl nadržený a smál se se mnou, v další chvíli se stal přísným a rozkazovačným.

Klesla jsem před ním na kolena a podvědomě si navlhčila rty. Otevřel sponu a položil mi chladný kovový pásek kolem krku a následně mi ho tam jemně zapnul. I když jsem nošení obojku zbožňovala, vždycky jsem měla na okamžik strach, než stihl přejít. Nezáleželo mi na tom, co jsem měla kolem krku – dobře, příležitostně s výjimkou Neilovi ruky – a moje psychika vypadala, že si nezvládne rozlišit, zda se jedná o oprátku, rolák nebo BDSM obojek. Neil to věděl, a když umístil západku na místo, natáhl ruku a přejel mi jí po tváři. Ten uklidňující dotek mého „Pána“ bylo to, co jsem potřebovala, abych znovu získala svoji vyrovnanost.

Pak spustil ruku dolů ke svému penisu a mně se otevřela ústa, rty jsem měla vlhké a poslušně čekající.

Zasmál se a přešel ke křeslu. Rozepnul si sako a odložil ho stranou, pak si sedl a vyhrnul si rukávy své bílé košile. „Pojď sem. Sedni si mi na klín.“

Začala jsem vstávat, ale napomenul mě. „Neřekl jsem, abys vstala.“

Takže jsem k němu lezla po čtyřech, a při každém pohybu k sobě tiskla stehna. Broskvička mě bolela, žadonila o dotyk, a já kdykoli jsem mohla, jsem jí vyhověla aspoň stiskem.

„Pomalu,“ nařídil mi. „Dovol mi vychutnat si ten výhled.“

Sklonila jsem hlavu, a jak jsem se k němu blížila, pevně jsem se dívala na koberec. Bez dovolení jsem se svému Pánovi do očí nedívala.

„Na můj klín, Sophie.“

Postavila jsem se, ale stále jsem se neodvažovala zvednout oči. Stáhnul si mě k sobě, takže jsem svým středem seděla přímo na jeho rozkroku a nohy jsem měla roztažené mezi jeho. Svou velkou ruku mi položil na žaludek a hladil mě jí nahoru a dolů, ve žlábku mezi prsy, přes pupík až k hornímu okraji mých kalhotek a zase zpátky. Ne žádným jemným dotykem lehkým jako pírko, ale pevnou naléhavostí. Během jednoho z těch pohybů uchopil přední část podprsenky a zatahal za ni.

„Dost už téhle hloupé věci,“ zavrčel a zatáhl nahoru. Kostice kryté krajkou mi přejely přes bradavky a já zalapala po dechu. Dokonce i ten nepříjemný dotyk dokázal zaútočit na moje nervová zakončení, když jsme spolu takhle byli. Místo, aby podprsenku rozepnul, přetáhl mi ji nahoru přes hlavu, podobně jako tričko. Když jsem se pak snažila osvobodit z ní ruce, pevným stiskem za zápěstí mě zastavil. Stáhl mi ruce dolů, dozadu za záda a obě předloktí mi svázal podprsenkou. Nemělo by být těžké se z toho dostat sama ven, ale to ani nebylo cílem tohoto svázání. Mělo mi to připomínat, abych nechala ruce v klidu, nemělo se jednat o nějaké násilné omezení pohybu.

To křeslo, ve kterém jsme teď seděli, umístil přímo přes obrovské třídílné zrcadlo, které bylo na protější zdi. Podívala jsem se na svůj odraz – dlouhé nohy jsem měla přehozené přes jeho, ještě delší, doširoka rozevřené a jediné, co zakrývalo mé stydké pysky, byly moje černá krajková tanga. Do svých velkých rukou vzal moje prsa, hnětl je, zatímco se mi ústy zabořil do krku. Okusoval ho a cucal, zatímco na mě pracoval rukama, až jsem se mu svíjela v klíně, jak jen jsem se odvážila, abych nespadla.

Těsně předtím, než mi přejel rty po uchu, jednou rukou mi odhrnul vlasy, a já se zachvěla, ten dotyk mě polechtal na celém těle. Neil zbožňoval dráždit mě tímhle způsobem, kdy kombinoval drsné dotyky s jemnými, takže jsem nikdy netušila, co můžu očekávat.

Pak mi přejel rukou rameno, klouzal po něm dolů na mou paži a skončil na místě, kde jsem měla lokty zachyceny mezi našimi těly. Pak místo toho začal sledovat linii mé kyčle, od břicha až k lemu mých kalhotek. V prstech sevřel jejich krajku, a materiál se mi bolestivě zařízl do středu. Okraj látky mi přejel přes klitoris a já vyjekla mírnou bolestí. Zmírnil ten tlak a pak rukou vklouzl pod krajku. Dívala jsem se do zrcadla, fascinovaná tím, jak mě velkou rukou hladí pod tangy, prsty majetnicky zajel na můj pahorek a opisoval kolem něj nesnesitelně dráždivé kroužky.   

„Ach, to bolelo?“ Rozhodně nebyl tak kajícný, jak předstíral.

„Ano, Pane.“ Špulila jsem rty a velice dobře jsem si byla vědoma pomalých, stálých nádechů, které jsem přes ně vydávala. Jedním prstem vklouzl mezi moje stydké pysky, až ke klitorisu, zavřela jsem oči. Ramena mi spadla a já se naklonila dopředu na druhou ruku, kterou měl stále ještě na mé hrudi. Prst v mém vnitřku nakreslil línou spirálu, až jsem se roztřásla.

Zabořil se ještě hloub, nabral na něj moji kluzkou vlhkost a přejel jím přes můj tvrdý, namáhaný klitoris. V duchu jsem se snažila vší silou držet své vzrušení na uzdě, protože jsem věděla, že takhle brzy večer mi vyvrcholit nedovolí.

Svůj pohled jsem soustředila dolů na jeho ruku v mých kalhotkách, na svoje tělo, které se mu vlnilo v klíně. Ale to nepředstavovalo zrovna nejúčinnější způsob, jak se udržet v klidu. Měla jsem vymyslet něco lepšího. Zavřela jsem opět oči a položila si hlavu na jeho rameno. On však zvedl ruku z mé hrudi na mou bradu a donutil mě znovu se podívat do zrcadla.

„Otevři oči a dívej se,“ přikázal mi. „Podívej se na to, co s tebou dělám.“

Té stimulace už na mě bylo příliš. Chtěla jsem sevřít svoje stehna kolem jeho ruky, abych ho donutila přestat s ní hýbat. Ale on pokračoval ve svých pomalých kroužcích, které útočily na můj klitoris a vysílaly stále víc pulsujících impulsů hluboko do mého rozkroku. Jeho klidný, pravidelný dech u mého ucha jen zvýrazňoval můj vlastní zrychlený dech, dotek jeho oblečení na mé kůži mi připomínal moji vlastní zranitelnou nahotu.

„Co pro tebe můžu udělat, Sophie?“

Moje odpověď byla automatická. „Cokoli, Pane.“

„A nikdy na to zatraceně nezapomeň.“ Pak mě jemně kousl do ramene a vytáhl ruku z mých kalhotek, aby mi tam dole dal úder. To mě přimělo vyjeknout.

„Tiše,“ varoval mě a byl to hlas Neila, mého snoubence, ne Neila, mého Doma. Pak tím temnějším, nižším hlasem řekl: „Na kolena.“

Klekla jsem si před něj na koberec a podprsenka, kterou jsem měla spojená zápěstí, sklouzla trochu níž. Když se sklonil, aby si zul boty, zároveň mě osvobodil ruce.

„Chtěl by Pán, abych ho zula?“ To bylo něco, co mi připadalo neuvěřitelně sexy – sundávat mu boty. Asi to ze mě dělalo ještě většího zvrhlíka, než jsem byla. Ale akt mé pokorné podřízenosti jako by skutečně zatočil mou klikou.

Pán vypadal, jako by to na okamžik zvažoval, pak přikývl a zvedl hlavu. Sedla jsem si na paty, zula mu botu a pak mu rukama vklouzla po noze přes kotník pod kalhoty, abych mu mohla sundat tenkou vlněnou ponožku.

Když jsem to následně zopakovala i s jeho druhou nohou, cítila jsem, jak se na mě dívá s tím svým temným pobaveným záměrem, který mě vždycky nutil uvažovat. S čím přijde jeho nevyzpytatelná představivost? Co by se mnou chtěl tentokrát udělat?

Zvedl nohu a jejím tlakem na rameno mě tiskl dolů, až jsem se spustila dolů na všechny čtyři a pak, když v tlaku nepolevoval, jsem si na podlahu lehla. Postavil se a podíval se s rukama v kapsách dolů na mě, jak před ním vyčerpaně ležím. Pak mě jednou nohou lehce přidržel vzadu za krkem.

„Jak se říká?“

„Děkuji Vám, Pane,“ zamumlala jsem do koberce. „Děkuji Vám, že jste mi dovolil Vás potěšit.“

„Kdo říká, že jsi mě potěšila?“ Zvedl nohu a moje tělo pomalu obešel kolem dokola. Slyšela jsem, jak se na chvilku zastavil před šuplíkem, který jsme používali jako příruční skříň na naše hračky, ale neodvážila jsem se po něm ohlédnout, abych zjistila, co si vybírá.

Dokud jsem neucítila široký kožený dotek na zádech, nevěděla jsem, že si vzal pádlo.

„Byla jsi hodná holka?“ zeptal se, zatímco mi po zádech přejížděl okrajem pádla.

„Já nevím, Pane. Byla jsem? Tohle není na mě, abych to posoudila.“

Zvedl pádlo a přejel mi s ním přes zadek, než si s ním s hlasitým prásknutím udeřil do dlaně. „Správná odpověď.“

Slyšela jsem jeho kroky, jak opustil místnost a pak se z ložnice ozvala televize. Její hluk by nám měl zajistit hlasové krytí našich hrátek. Když to udělal poprvé, než mi to vysvětlil, byla jsem vzteky bez sebe. Myslela jsem si, že se prostě rozhodl přestat, aby se mohl dívat na televizi. To byla jedna z našich nejvtipnějších hádek.

Vrátil se zpátky a než mi nařídil, abych si sedla, znovu se prohrábl hračkami.

Jakmile jsem zvedla hlavu, zakryl mi oči dlouhým tmavým hedvábným páskem. Když mi tu tkaninu přivazoval za hlavou, soustředila jsem se na zpomalení svého zrychleného dýchání a snažila se ovládnout svou sebekontrolu. Naučila jsem se sama sebe uklidňovat, abych se v našich hrátkách až příliš rychle nezahltila pocity nebo nebyla až moc vzrušená. Byla to však předem prohraná bitva. S každým dalším příkazem, který mi dal, byla moje touha intenzivnější. Brzo bude moje potřeba nesnesitelná.

„Nahoru.“ Pomohl mi na nohy. Díky ztrátě zraku jsem byla trochu dezorientovaná, ale mohla jsem říct, že mě vedl do koupelny. Když jsme prošli dveřmi, dovedl mě k pultu, kde byly dvě umyvadla zasazená do hnědého italského mramoru. Nasměroval mě mezi ně a donutil mě opřít se přes něj, přičemž se ujistil, že každou možnou pídí své nahé kůže se budu dotýkat chladného povrchu. Zakňučela jsem. Nedokázala jsem si pomoct.

„Trochu chladné?“ zeptal se, zatímco mi jednou dlaní přejížděl po zadku. „Tak to tě možná budeme muset trochu zahřát. Dej ruce na pult, abych je viděl.“

Skoro jsem je tam ani nestihla umístit, a už na mě dopadlo pádlo a ozvěna rány se hlasitě odrážela od kamene a skla, které bylo v koupelně. Vyjekla jsem – obvykle se k silným úderům postupně propracovával. Přemýšlela jsem, jak horší ještě dostanu a moje kočička se v očekávání sevřela.

„Televize překrývá pouze mírné zvuky, drahá. Nenuť mě, abych ti dal roubík.“

Stiskla jsem rty pevně k sobě, ale proč bych se o to měla snažit? Stejně tak jako tak dnešní noc skončím s roubíkem.

Další dotek pádla, stejně divoký a pak následoval jeden jemnější, uklidňující polibek na široký pruh hořící pokožky, který po sobě zanechával.

„Chudáčku drahá.“ Přitiskl mi pádlo na zadek. Ta kůže mě ochlazovala, ale s jeho sadistickým podtextem, že mě uklidňuje ten nástroj, který mi bolest způsobil. „Dneska v noci se značkami nebo bez?“

„Značky, prosím, Pane.“ Skutečně brutální výprask jsem už dlouho nedostala a já zbožňovala, jak vypadá můj zadek s velkými červenými šrámy a fialovými skvrnami modřin. Když má Neil na víkend odjet pryč, chtěla jsem mít na něj vzpomínku.

Zvedl pádlo a to zase dopadlo s krutou silou, jak ho pevně vtiskl do mého masa, aby rána zaútočila hlouběji do svalů. Vykřikla jsem. Nemohla jsem si pomoci.

Rukou mě zezadu popadl za tanga a prudce mi je strhl dolů. Dotyk krajky mi při tom pohybu připadal na mé bolavé kůži jako přejetí břitvou. Plácl mě po jednom stehnu a já poslušně vystoupila z obou otvorů – věděla jsem, co má s těmi kalhotkami v úmyslu.

„Otevři,“ nařídil mi a zatlačil tím kouskem tkaniny proti mým ústům. Uvolnila jsem čelist a on mi ty kalhotky nacpal dovnitř, prsty mi je přitlačil až k zadní straně krku, že jsem se téměř začala dusit. Chuť mého vzrušení na tom kousku krajky přidala další impuls vzrušení do mého rozkroku a moje kočička se sevřela v lahodné touze.

„Hodná holka.“ Zavřel mi ústa a já přes kalhotky tlumeně zaklela, jen abych ho vyprovokovala. Než mi stlačil hlavu zpátky dolů na pult, vysloužila jsem si tím facku. Jen jsem se do svého roubíku usmála a pokusila se říct: „Děkuji Vám, Pane.“

Když tentokrát přistálo pádlo, byla jsem šťastná, že jsou moje výkřiky ztlumené. V žádném případě bych nedokázala být zticha… i když jsem pochybovala, že by Emma s Michaelem mohli skutečně zaslechnout něco přes chodbu a zvuk dvou různých televizorů, připadala bych si šíleně poníženě, kdyby se to stalo. Požádala jsem o to, aby mi zůstaly šrámy, a Neil mi to poskytl, ránu za ranou. Znal moje tělo a moje hranice až k dokonalosti, takže v okamžiku, kdy jsem si myslela, že ho budu muset požádat o ukončení, učinil tak ze své vlastní vůle.

„Tohle,“ prohlásil Neil s tichým zavrčením a prsty mě zajel mezi záhyby. „Vypadá tak vítající.“

Jak prstem vklouzl do mé broskvičky, jen tak daleko, aby mi mohl polaskat moje citlivé tělo, zasténala jsem do svého zatraceného roubíku. V temnotě díky zavázaným očím jsem si představovala, jak musím vypadat, nahá, ohnutá přes koupelnový pult, na sobě stále ještě své červené lodičky z lakované kůže. Můj zadek s nimi pravděpodobně naprosto ladí – při té bolesti z pohmožděnin jsem zaskřípala zubama.

Moje broskvička, nahá a stále ještě trochu oteklá od vosku z předchozího odpoledne, mě brněla, když se hřbety svých kloubů dotkl mých stydkých pysků. Zastrčil prst hlouběji, zatočil jím v přírazu a pak ustoupil. Vzlykala jsem nad tím, když ho vyndal, bezděky jsem zatínala pěsti a čelistí se třela o pult.

„Ach, skutečně velice teple vítající.“

Zaslechla jsem zašustění látky a pak jsem pocítila horkou kůži a hrubý dotek jeho chlupů za hrudníku zezadu na stehnech. Sklonil se a líbal mi křivky pohmožděného zadku, oběma rukama mi masíroval tělo a já sténala v nádherné bolesti. Věnoval mi tam další polibky přímo pod půlky a já se v jeho sevření vrtěla, kroutily se mi i prsty na nohou.

Když se dotkl jazykem klitorisu, překvapilo mě to. Díky tomu, že jsem měla oči zavázané hedvábím, mohla jsem jeho činy předvídat jen podle jeho líných doteků na mé kůži. Nicméně on musel přeskočit obrovský kus, aby mě tak překvapil. Pevně mi ho stiskl a pak mi po tom knoflíku přejížděl jazykem dlouhými tahy. Vzpírala jsem se proti němu a čelo jsem měla přitlačené na pultu.

Při téhle činnosti jsem ho sledovala snad stokrát. Buď jsem se dívala na přímo na své tělo, nebo jsem sledovala svůj odraz v zrcadle. Téměř vždycky mě přitom držel v zajetí svých očí, když mě lízal a dráždil. Teď, i kdybych neměla zavázané oči, bych ho nebyla schopna sledovat a to mě přivádělo k šílenství. On to samozřejmě věděl a to byl jeho záměr. Nebylo žádné tajemství, že mě vždycky dokázal rozpálit a pak to dělal ještě víc. Já se stále snažila cvičit v oddalování svých orgasmů, ale teď mi sebral jednu z možností, jak se rozptylovat i něčím jiným. Kdybych mohla sledovat, jak Neil líže mojí kočičku, bylo by snazší představovat si, že já tam nejsem, nedívám se na sebe, ale sleduji někoho jiného. Teď už to bylo až moc. Nebylo jak uniknout. Ani jsem si nebyla jistá, zda se zvládnu ubránit vyvrcholení pouhou silou vůle. Takže když mi Neil do stydkých pysků zamumlal: „Máš povolení se udělat, Sophie,“ podlomila se mi úlevou kolena.

„Tolikrát, kolikrát chceš,“ dodal.

Stále jsem byla naladěna na vlnu poslušnosti, takže už pouhé povolení udělat se mi skoro stačilo, abych byla. K tomu dlouhé, pomalé tahy jeho jazyka a jeho prst, který lehce vklouzl do mých záhybů, se postaral o zbytek. Silně stiskl můj bod G a já se kompletně udělala, přirážela na jeho ruku, moje vnitřní svaly se svíraly kolem jeho prstu ve vlnách zoufalství a extáze. Nebylo to ani zdaleka dost, nebude to ani zdaleka dost, dokud v sobě nebudu mít jeho penis.

Ale s Pánem to nikdy nebylo tak jednoduché. I když jsem prostě musela mít orgasmus, nepřestal, dále dráždil mé přecitlivělé tělo s šíleným záměrem, zatímco jsem vzlykala do roubíku a žebrala, aby přestal, navzdory tomu, že se moje slova ztrácela v mé mokré krajkové náplni mých úst. Nebo navzdory tomu, že jsem ve skutečnosti nechtěla, aby přestal. Kdybych to chtěla, mohla jsem mu dát signál a on by okamžitě přestal. Díky tomu bylo to zbytečné žebrání tak zábavné.

Držel mě tam, boky mě tlačil na pult, sál a lízal mě od jednoho vyvrcholení k dalšímu a dalšímu.

Když se mi kolena podlomila vyčerpáním a já se málem svalila na zem, zastavil se a pomohl mi narovnat se. Opřela jsem se o něho, abych získala oporu.

Rukama mi zajel dozadu za hlavu, aby mi rozvázal šátek z očí. „Jsem tady, Sophie.“

V tom světle jsem zamrkala a Neil mi z úst vytáhl moje kalhotky. Po tvářích mi kaskádovitě stékala řasenka ve dvou cestičkách. Obličej jsem měla červený díky facce, kterou mi dal a následnému přitisknutí tváře na pult a tím množstvím orgasmů.

Hrdlo jsem měla vyprahlé. „Jsme stále na zelené, Pane. Ale potřebuji trochu vody.“

Sevřel mi vlasy do pěsti a omotal si je kolem prstů. Pustil vodovodní kohoutek a přiměl mě sklonit hlavu níž, takže jsem mohla pít ten dlouhý pramínek, který vytékal z vysokého, klenutého kohoutku. Ten muž dokázal poskytnout vzrušení i jen z pouhého pití vody.

Když jsem zvedla ústa, jemně si mě stáhl k sobě. Stále mě držel za vlasy a mými zmačkanými kalhotkami mi otřel vodu z koutků úst a tváře.

„Pojď se mnou.“ Stisk ve vlasech zesílil a nasměroval mě ke dveřím. Nepustil mě, dokud jsme nedorazili k naší úhledně ustlané posteli.

„Na záda.“ Rozepnul si pásek a zip u kalhot. „Teď.“

Udělala jsem, co mi řekl a projel mnou nový záchvěv vzrušeného jiskření. Milovala jsem, když mě takhle ojel, když jsem kolem něj mohla stočit nohy a zatnout nehty do jeho bicepsů. No, když mi nechal volné ruce. Strašně rád mi je držel nebo svázal zápěstí dohromady, aby mě tím frustroval.

I když tentokrát ne. Sotva jsem si lehla, už byl na mě a tlačil se do mé bolavé, oteklé broskvičky. Popadla jsem ho za ramena a prohnula záda, zatímco on mi tiskl hlavu k posteli plnou pěstí, ve které držel mé vlasy.

„Podívej se na mě, Sophie.“

Otevřela jsem oči, abych se s ním setkala pohledem, a okamžitě jsem byla ztracena. Tohle byl ten muž, za kterého jsem se chystala vdát. To byl ten muž, s kterým strávím život a vybuduji rodinu. Myslím tím, samozřejmě, podivnou rodinu se všemi divnými vztahy uvnitř ní, ale uděláme to společně. Navzdory všem problémům a překážkám, které se nám staví do cesty. Když jsem se mu podívala do očí, viděla jsem v nich stejnou hlubokou lásku, kterou jsem k němu cítila.

Zatraceně, ty noci po terapii jsem zbožňovala.

Neil mě pomalými, pravidelnými tahy přivedl k dalšímu, jemnějšímu vyvrcholení. Vznášela jsem se v potěšení, naprosté euforii, svírala jeho ruce a bezmyšlenkovitě kňučela, ale nedokázala jsem se odtrhnout od jeho intenzivního zeleného pohledu. Ani on ten oční kontakt nepřerušil a sténal, třásl se a lapal po dechu, jak dosáhl svého hlubokého uvolnění.

Chvíli jsme na sebe zůstali jen navzájem nevěřícně zírat. Užili jsme si spoustu zábavy, úžasný sex, ale pokaždé jsme zas a znovu sami sebe překvapovali, jak emocionálně vážné to mohlo být.

Políbil mě a pak si opřel své čelo o mé. „No, netrvalo to tak dlouho, jak jsem předpokládal.“

Zasmála jsem se a zakroutila se pod ním. Vyklouzl ze mě, ale stále nade mnou zůstal opřený o lokty. Natáhla jsem se a odhrnula jsem mu jeho zpocené vlasy. „Zbožňovala jsem to.“

„Mám tě rád.“ Políbil mě na špičku nosu a pak ze mě sjel.

„Nejsi tak špatný,“ připustila jsem, šťastně se k němu přitulila a položila jsem si hlavu na jeho rameno. Zhasl a dálkovým ovladačem vypnul televizi. V šatně se stále svítilo a to světlo na nás kreslilo matné stíny.

„Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptal se, když nás přikryl. „Vodu? Nějaký ibuprofen nebo led?“

„Ne.“ I když zítra ráno to možná bude neuvěřitelně bolet. „Jen mě drž. To je to jediné, co teď potřebuji.“

„Co z toho získáváš?“ zeptal se tiše Neil a přejel mi klouby prstů nahoru a dolů po ruce. „Ze submise? Nikdy jsem úplně nepochopil to poddání se.“

„Hmmm.“ Hluboce jsem se zamyslela. Po chvíli jsem vyjela s brilantním: „Já nevím. Myslím, že je to ten pocit, že se nemusím rozhodovat? Chci tím říct celou tu dobu. Můj mozek nikdy nepřestane fungovat. A pak jsou okamžiky, kdy mě dostaneš tak hluboko do toho myšlení, že moje tělo dokonce ani bez tvého předchozího svolení nedokáže udělat ani nedobrovolné rozhodnutí.“

„Pro mě to zní hrozně.“ Skutečně se zachvěl. „Cítím se trochu provinile, přijde mi to, jako by všechna ta zábava z toho byla jen pro mě. Z logického hlediska vím, že to není pravda, protože si jsem jistý, že kdybys cokoli z toho nechtěla dělat, neudělala bys to.“

„To je pravda,“ souhlasila jsem. „Nevím. Líbí se mi být využita. Ten pocit bezmocnosti. To mi poskytuje vzrušení. A vím, že s tebou jsem v bezpečí, takže si to můžu užívat.“

„Ale já jsem byl tak dlouho bezmocný. A nesnáším to.“ Znělo to tak neobvykle bezradně, až se mi nad tím sevřelo srdce.

Než jsme se spolu setkali, Neil o své rakovině věděl už čtyři roky. Všechny ty léky jen odložily nevyhnutelnou chemoterapii a transplantaci, ale samozřejmě, že při tom cítil bezmocný. Smrt byla ta jediná věc, kterou si nemohl dovolit koupit, rozumově s ní vyjednávat nebo se jí vyhnout díky osobnímu kouzlu a to převrátilo celý jeho svět naruby.

Nemluvě o tom příšerném zážitku, který předtím zažil v pozici sub. Jeho Dom byl chlap, který v podstatě použil techniky D/S jen jako formální záminku ke znásilnění – sice tvrdil, že si neuvědomil, jak byl Neil skutečně zoufalý, když zapomněl na své bezpečnostní heslo. Neil protestoval, když jsem to nazvala tím, čím to bylo – znásilněním – ale já si o tom myslela své, bez ohledu na to, jak se to nazve. Ta myšlenka, že někdo ublížil Neilovi mě tak rozčilovala, že jsem doufala, že se nikdy nesetkám s tím kreténem, který mu to udělal.

„Myslím, že kdyby se to se mnou stalo jinak, ehm, to setkání, co proběhlo… možná bych to mohl někdy v budoucnu zkusit znovu,“ pokrčil Neil rameny. Ta zmínka mi uvízla v hlavě. „Ale nemyslím si, že bych se skutečně někdy přepnul do té druhé pozice.“

„Myslíš, zkusit to někdy znovu? S někým, komu věříš?“ Zeptala jsem se a doufala, že jsem nepřekročila své hranice.

Tiše se zasmál. „Hlásíš se jako dobrovolník?“

Při té myšlence mi tělo zapulzovalo. Ale pro tu práci bych pravděpodobně nebyla tou nejlepší osobou. Teprve něco málo přes rok jsem Neilovou subinkou. Přes všechny ty knihy, bloky a videa na Tumblrs, které jsem od té doby nenasytně vyhledávala, a Neilovy starostlivé instrukce, jsem pro to neměla nezbytné zkušenosti.

„Nemyslím si, že bych pro tuhle práci byla tou správnou osobou.“

A jakoby se najednou rozsvítila žárovka, věděla jsem, kdo by pro to byl tím pravým.

„Víš, mohl bych to zkusit.“ Neil při tom nápadu zněl podivně pozitivně. „Hodně věcí se pro mě změnilo a uplynula už hodně dlouhá doba. Kdybych měl v budoucnu tu možnost...“

Odmlčel se a dál už jsme o tom nemluvili. Nemluvili jsme ani o ničem jiném, protože o pár minut později jsem zaslechla jeho měkké chrápání. V žádném případě bych však teď spát nemohla. Mysl mi uháněla jak o závod.

Opatrně jsem se vyvanula z Neilova objetí a on se otočil na bok, tváří ode mě. Natáhla jsem se po svém telefonu a provinile jsem ho otevřela.

Od doby, kdy čas od času Emir volal, aby se dozvěděl novinky o Neilově stavu během léta, jsem stále ještě měla uloženo jeho číslo. I když jsem si nebyla jistá, zda dělám to správné nebo dokonce technicky užitečné, pokud měli v plánu se v Londýně sejít, mohlo by to poskytnout perfektní příležitost. Rychle jsem napsala zprávu, odeslala a pak vypnula vyzvánění.

Pokud by pro tuhle práci nebyl Emir tím správným člověk, pak jsem si nedovedla představit, kdo jiný. Jen jsem doufala, že na mě Neil nebude příliš naštvaný, že jsem převzala iniciativu.

*****

 Ačkoli mě sralo, že o víkendu budeme s Neilem bez sebe, poskytlo mi to víc času, který jsem mohla strávit s Holli. Rozhodly jsme si ho užít ve městě, projít všechny obchody s módou a užít si naše velice rozmanité znalosti o módě.

Právě, když Holli zkontrolovala svůj telefon a zasténala, stály jsme v 2-1-8, nedávno otevřeném butiku, který se snažil probít až příliš tvrdě.

„Annika musí přestat počítat věk svého dítěte na měsíce.“ Obrátila oči v sloup. „Slib mi, že mi to nikdy, nikdy nedovolíš. Jestli ti zavolám a řeknu ti, že můj malý Jackson právě ve svých dvě stě osmdesáti osmi měsících absolvoval univerzitu, nastříkáš mi do očí pepřový sprej.“

Uchechtla jsem se. „Myslela jsem, že ty nechceš děti?“

„Deja je případně chce. Pro jejich porod by byla lepší, protože moje úzké boky jsou pro to naprosto nevhodné.“ Holli zavrtěla hlavou. „Já vím, jsem příšerný člověk. Kdyby někdo jiný řekl: „přijde den, kdy změníš názor,“, nesnášela bych to, a teď jsem si to rozmyslela.“

„Nejsi tak strašná. Jen proto, že jsi dřív nechtěla děti a teď ano, neznamená, že jsi zrádce. A kretén.“ Naklonila jsem hlavu, jak jsem si prohlížela předražený bílý svetr s červeno-oranžovými vodorovnými pruhy. Knoflíky byly zajímavé, ale ne až tak, aby opravňovaly tu cenovku, na které stálo dvěstěpatnáct dolarů. Vrátila jsem ho zpátky.

„Jo, znovu: pepřový sprej.“ Zvedla dva prsty a ukázala si jimi na oči.

„Ehm, ten obchod mě sere,“ zamumlala jsem si pod vousy.

„Chceš se vrátit domů? Ještě se potřebuji zastavit v Hermés na Madison, mají tam šátek, pro který bych klidně umřela a právě jsem dostala zaplaceno.“ Holli předvedla radostí malý taneček.

Málem jsem poznamenala, že mi přijde, že šátky od Hermés vypadají, jako by je pozvracelo batole, ale pak jsem jsi uvědomila, že bych byla za čůráka. I když jsem byla trošku zklamaná, že Holli vypadla z klubu nikdy-nechci-děti, logicky jsem věděla, že to není odsouzení mých vlastních rozhodnutí. Nemusela jsem se kvůli tomu bránit.

Vzaly jsme si taxi a od okamžiku, kdy na mě hodila tu bombu, jsem si uvědomila, že by to mohl být dobré se jí svěřit. Aspoň by to obzvláštnilo cestu.

„Takže… S Neilem se chystáme v pondělí na prohlídku domu v Hamptons.“

Zamrkala na mě. „Wow. Skutečně?“

„Ehm, jo. Víš, mluvili jsme o tom, že bychom se odstěhovali z města, pak přišla ta věc se Sagaponack -“

„Proč jsi mi to neřekla?“ zaječela Holli, až taxikář málem nadskočil na svém sedadle.

Když se trochu uklidnila, odpověděla jsem. „Neřekla jsem ti, protože to není velký problém. Změnili jsme názor. Ale ta nemovitost byla právě nabídnuta, takže se na ni Neil chce podívat.“ Odmlčela jsem se. „Víš, možná by to mohl koupit, a Emma s Michaelem by mohli bydlet tady.“

Holli na mě zamžourala. „Co si vezmeš na sebe, až se pojedete podívat na ten dům v Hamptons?“

Pokrčila jsem rameny. To nebyla otázka, která by mě právě teď trápila. „Neuvažovala jsem o tom. Něco konzervativního, v čem bych vypadala, jako že jdu do kanceláře. Asi se tam nemůžu ukázat jen v tričku a džínách. Co když nakonec skutečně ten dům budu chtít?“

„To vypadá jako skvělý důvod, proč si vzít džíny a tričko,“ odfrkla si Holli. „Myslím, že je to něco podobného, jako před prvním rande si neoholit nohy. Myslím tím, že se skutečně nechceš přestěhovat do Sagaponacku.“

Když jsem nereagovala, změnil se jí výraz. „Sophie… skutečně o tom vážně neuvažuješ, že?“

„Možná ne, víš. Právě teď.“ Možná bych stejně klidně mohla zvednout blikající neonový nápis ANO!, jak přesvědčivě zněla moje odpověď.

Myslela jsem, že Holli tady v autě vybuchne jak atomová bomba, bude trvat na tom, co je v Hamptons, co bych nemohla mít na Manhattanu a že bych raději neměla čekat, že bude jezdit tak daleko, abychom si udělaly společnou filmovou noc, ale místo toho jen protočila oči a okázale dramaticky si povzdechla. Což bylo skoro ještě horší.

„Co?“ zeptala jsem se zcela zřejmě nuceným smíchem. „Vypadá, že jsi zapomněla, že pocházím z města, kde lidé ukazují směr ve stylu: „Jo, jeďte přímo rovně dolů, až minete tábor, pak to vemte kolem hromady šedých krabic...“ Manhattan nikdy nebude věčně mým domovem.“

„Cože, řekla jsem něco takového?“ Nikdy se na mě nevydržela zlobit dlouho, aby si mohla nechat ujít nějaký bonmot.

Vystoupili jsme na Madison Avenue u butiku Hermés a když jsem si uvědomila, co mám na sobě – džíny, bílé tričko vyšlé z módy a růžové tvídové sako – připadala jsem si nesvá. Pak jsem si vzpomněla, že tu nereprezentuji Gabriellu Winters, módní divu, a kdybych chtěla, klidně bych si mohla koupit celý butik.

Když mě jedna z prodavaček přejela mrazivým pohledem, tak mě to zatraceně nasralo. Holly, nová vycházející hvězda modelingového světa, tu byla personálem vítaná s otevřenou náručí, zatímco já tu zůstala totálně ignorována. Jako by před rokem, kdy jsem se rozloučila s Gabrillou, byla namalována na podlaze nějaká čára, a já skončila na té špatné straně trávníku.

Sledovala jsem Holli a prodavače, který se okolo ní točil, následoval ji kolem elegantních mahagonových vitrín, naslouchal popisu, jaký šátek hledala, zatímco se jí snažil prodat něco dalšího. Náhle mě někdo zaklepal na rameno.

Otočila jsem se a uviděla tvář, která mi byla povědomá, ale nedokázala jsem ji hned zařadit. Odhadovala jsem, že té ženě by mohlo být kolem šedesáti, ale zcela zřejmě měla nějaká chirurgická vylepšení. Vlasy měla v půvabném odstínu šedé vyčesané do propracovaného francouzského copu s ofinou. Vypadala jako přátelštější verze Cruelly De Vil.

Přestože jsem neměla tušení, kdo ta žena je, ulevilo se mi, když promluvila. „Promiňte, ale mám pocit, že bydlíme ve stejné budově. Jste manželka Neila Elwooda, že?“

Najednou jsem ucítila, jak mě probodly zaujaté pohledy tří prodavačů, kteří stáli na doslech. Ignorovala jsem je.

„Snoubenka,“ opravila jsem ženu s úsměvem. „Ale ano, myslím, že jsem Vás viděla ve výtahu. Měla jste...“

„Jorkšíra,“ dodala s rukou přitisknutou k hrudníku. „Ach, má sladká Anastasia. Dýchám jen pro ni.“

„Wow, to je…“ Nepříjemné. „Skutečně úžasné, že máte tak ráda svého psa.“

Ze zvyku – který mi zůstal po tolika letech práce s prominenty, když jsem pracovala pro Gabriellu – jsem se podívala na kabelku, abych se ujistila, že jorkšír šťastně neoddechuje uvnitř. Svatá. Kurva. Ta žena měla tašku Birkin.

Ne, že bych ještě nikdy dřív neviděla tašku Birkin naživo. Gabriella jich měla sedm, s barevně sladěnými koženými rukavicemi na zimu. Občas si ji přinesla do kanceláře na ruce jako nějaký designér nebo celebrita. Ale tahle paní žila v bytovém domě jako já, a její krásná kožená Birkin v korálovém odstínu byla nedbale zavěšena na její ruce.

Z téhle blízkosti jsem mohla vidět i jednotlivé švy. Přísahám, že jsem z toho právě málem měla orgasmus.

„Líbí se Vám moje taška.“ Nebyla to otázka a její oči zářily, jako bychom se dělily o nějaké tajemství. „Měla být mojí dcery. Před šesti lety se zabila a já zaujala její místo na pořadníku.“

Ježíši Kriste. Co jsem zatraceně na tohle měla říct? Ta žena zněla téměř šťastně, že její dcera zemřela a ona tak mohla získat tuhle zatracenou tašku.

Definitivně jsem se ocitla v jiném světě.

„Samozřejmě, že když byla na čekací listině, nemohla jsem si to nechat ujít,“ řekla s drobným povzdechem, který mi vyzněl ve stylu: Kam, že proboha ten svět spěje? Zvedla ruku v rukavici, která byla pravděpodobně vyrobena z orca kůže nebo nějakého jiného naprosto luxusního druhu kůže a zavolala na prodavače. „Debro! Debro, jo!“

Debra nebyla jedním z těch prodavačů, kteří zaslechli tu cizí ženu oslovit mě jako snoubenku Neila Elwooda, takže když přišla, má sousedka mě představila: „Tohle je snoubenka Neila Elwooda. Jsem si jistá, že Neila Elwooda znáte. Kdy to bylo, před osmi lety, co změnil základy téhle země? Tenkrát hrál Paul McCartney.“

„Jsem Sophie,“ řekla jsem Debře a natáhla jsem k ní ruku. 

Debra byla v těchto nepříjemných rozhovorech mnohem lepší než já. Trvalo jen pár vteřin, než ovládla svůj zmatek a vyměnila ho za odměřený, profesionální úsměv. „Jak se máte, Sophie? Už jste u nás někdy dříve nakupovala?“

„Budoucí paní Elwood má docela zájem o tašky,“ řekla ta podivínská sousedka. „Měla byste jí ukázat, co máte na skladě.“

Podle toho, jaká z Debry sálala atmosféra, jsem usoudila, že to poslední, co chtěla udělat, bylo poskvrnit svaté jméno Birkin tím, že by mi ukázala, co mají na skladě. Ale to mě jen rozzlobilo. Dobře, ty džíny, co jsem měla na sobě, byly no name značky. Nemohla jsem si dovolit koupit jen tak na vlastní pěst kabelku za deset tisíc dolarů. Ovládl mě podivný pocit. Chystala jsem se vdát za bilionáře. Žila jsem v podělaným paláci na Manhattanu. Jestli chci být v New Yorské společenské vrstvě za trofejní manželku, tak mě zatraceně nezastaví tenhle blbec.

Zvedla jsem bradu a nadechla se, jako bych ji považovala za naprosto neschopnou. „Víte, skutečně bych se ráda podívala na to, co máte na skladě.“

„Soph?“ zaslechla jsem Holli za mnou, s asi takovou jemností, jako kdyby kůň kopal do dřeva, aby se dostal z hořící stáje. „Právě jsi požádala o to, aby ti ukázali Birkin tašku?“

„Jo.“ Cítila jsem divoký, nebezpečný tep, jako kdybych se vrátila na střední, kdy jsem si občas zvedla náladu předstíráním nakupování. Samozřejmě, ne že bych měla v plánu tu tašku ukrást. Prostě bych se na ni podívala, pronesla něco ve smyslu, že ta barva se mi nelíbí nebo nějakou jinou, vznešenou, naprosto neuvěřitelnou výmluvu a odešla bych. Ale cítila jsem, že jen udělat to by bylo riskantní. Navzdory neslavnému pořadníku ty tašky stále představovaly velice drahý symbol statusu.

„Jednu máme na skladu. Dojdu pro ni a přinesu ji,“ pronesla Debra s falešnou vřelostí, než se vydala dozadu.

„No, tohle bylo docela okouzlující, ale už musím jít,“ řekla ta dáma ze sousedství s příjemným úsměvem. „Užijte si svou tašku.“

„Jo. Nashle,“ podařilo se mi říct. Měla jsem pocit, jako by mě právě přejel vlak. Ani jsem se nedostala k jejímu jménu. Přišla mi jako škodlivá pohádková víla pro peněženku nebo něco takového.

„Takže, skutečně pokukuješ po Birkin?“ Holli potřásla hlavou. „Uvědomuješ si, kolik stojí?“

„Jo, pracovala jsem pro top módní časopis v téhle zemi, takže děkuji, ale vím, kolik stojí.“ Obličej mi hořel. Cítila jsem to nejpodivnější nutkání, jako bych musela někomu něco dokázat. Jen jsem, ale nevěděla komu a co. Té dámě ze sousedství, která bydlela ve stejné budově, že máme odpovídající finanční možnosti? Nebo Debře, prodavačce, kterou už asi nikdy v celém svém životě už neuvidím, že si nesednu na zadek z té astronomické ceny tašky?“

Nebo možná, že jsem se to jen snažila dokázat sama sobě. Ale když se Debra vrátila s nádhernou koženou taškou ze světlé kůže aligátora, z nějakého důvodu jsem věděla, že si ji koupím, bez ohledu na cenu.

Byla to ta nejkrásnější taška, kterou jsem kdy viděla. Měla světlou barvu, před kterou by se třásl i mléčný koktejl u McDonalda, a možná byla ještě o dotek světlejší. Ta skutečnost, že byla tak velká a přitom vyrobena z aligátoří kůže, bylo působivé. Většina aligátorů nemá dost kůže na to, aby se z ní dala vyrobit třicet pět centimetrů vysoká taška s kapsami. A byla nejen reprezentativní. Byl to zázrak se zářícím zlatým kováním. Zároveň tu bylo v odpovídající barvě i pouzdro z aligátoří kůže na malý visací zámek, který by mohl tašku zamknout. Zvedla jsem tu tašku z proskleného pultu jako by to byla svatá relikvie a vydechla: „Kolik?“

„Sto patnáct tisíc dolarů,“ odpověděla Debra bez zaváhání.

Musela jsem si to koupit, Neile, seru na to. Tohle nebyl rozhovor, který jsem chtěla vést, takže jsem bojovala s nevolností, která mě sevřela při pomyšlení na tolik dolarů.

„Wow, tak trochu mimo něčí cenové rozpětí, co?“ zasmála se Holli.

Předpokládám, že teď přišla ta část, kdy jsem měla tašku zdvořile odmítnout a vykrást se ven. Možná bych později mohla narazit na sousedku s jorkšírem Anastasií, která pravděpodobně vlastnila svoji Birkin a obě by se na mě s odsuzujícím pohledem dívali jako na chudou dívku z Michiganu, která předstírá, že je ženou – trofejí – bilionáře.

Tahle krátká hříčka „Birkin“ vybublala až na povrch mé mysli a při pomyšlení na psa se svou vlastní kabelkou jsem se trochu bláznivě zasmála.

„Omlouvám se, jen jsem si vzpomněla na něco legračního.“ Otevřela jsem svou vlastní kabelku – taška na tréninky Madison East/West z fialové kůže, která stála ubohých dvě stě dolarů a v porovnání s nádhernou elegantní taškou z aligátoří kůže, která stála přede mnou a vypadala jako ta nejubožejší věc na světě – a vytáhla tu nejděsivější zbraň z mého arzenálu.

Měla jsem platební kartu  AmEx Centurion. Legendární „černou“ kartu, kterou mi Neil poté, co podnikl několik telefonátů, laskavě předal k využívání. Jeho rytířský postoj by byl pravděpodobně mnohem méně okázalý, než to, co s tou zatracenou černou AmEx udělal. Poslali mi tu kartu v pitomém pouzdru z černé kůže.

Když jsem kartu vytáhla z peněženky, Holli vydala přiškrcený zvuk a hlasitě vydechla. Debra s sebou ani neškubla. Vzala si kartu, projela terminálem a bylo hotovo.

Právě jsem si koupila kabelku, která stála víc než dům, ve kterém jsem vyrostla. Víc, než mě stálo školné za celou vysokou.

Debra zabalila Birkin do hedvábného papíru, následně ji uložila do velké oranžové krabice a tu pak dala to tašky. „Mockrát děkuji, paní Scaife. A pokud byste v budoucnu potřebovala další služby, tady je moje vizitka.“

Vzala jsem si ji od ní. Tušila jsem, že musí pracovat na svoji provizi.

V okamžiku, kdy jsme odešly z obchodu, svíraly naše tašky na hrudi a zakousla se do nás studená zima New Yorku, Holli se na mě otočila s vykulenýma očima. „Nemůžu uvěřit tomu, cos právě udělala.“

„Ani já.“ Můj třes neměl nic společného s ledovým vzduchem. Podlomila se pode mnou kolena. Myslela jsem, že se možná zhroutím. „Měla bych ji vrátit? Myslíš, že by to šlo?“

„Ehm, pravděpodobně ne,“ řekla Holli se zdviženým obočím. „Pokud chceš mít možnost v budoucnu cokoli v Hermés opět koupit.“

V tomhle okamžiku to neznělo až tak špatně. Zcela zřejmě si nemůžu věřit, že bych v tomhle obchodu zvládla dělat racionální rozhodnutí.

Co na to řekne Neil?