TB - 8. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Wow,“ řekla Holli a zmáčkla další tlačítka na dálkovém ovládání. „Tady je skutečně obrovské množství porna.“

„To bych řekla,“ vyjekla jsem s plnými plícemi kouře. Zakuckala jsem se, kašlala a vrátila joint Holli. „Do prdele, to je…“

„Jo, mám to.“ Už měla červené oči. „Pořád by ses měla zasnubovat s bohatým borcem.“

Hověly jsme si v televizní místnosti, která vypadala přesně tak, jak jsem si představovala jako dítě. Velká sedadla potažená sametem ve vínové barvě, přesně jako ve velkých starých kinech, obklopená obrovskou postelí s peřinou v odpovídající barvě. Když jsem to tu viděla poprvé, myslela jsem si, že je to dost cool, ale od doby, kdy jsme se vrátili zpátky do New Yorku, jsem si uvědomila, že nejsem schopná dodívat se v téhle místnosti na celý film, aniž bych neusnula v pohodlné posteli. Tahle divadelní věc skutečně byla dobrá jen pro blbnutí při neslušných filmech.

A samozřejmě na přespání s nejlepší kamarádkou.

„Pořád to nechápu,“ řekla Holli se zavrtěním hlavou. „Jsi tak roztomilá. Na net jsi vyvěsila video ohledně nehtů a druhý den měl přes šest milion shlédnutí… A pak prostě nejsi dost dobrá pro vznešené standarty Wake Up! Amerika? Přísahám, že jejich hosté jsou každé ráno po čtvrté opilí jak peklo.“

Pokrčila jsem rameny. Tak nějak mě to dnešní mluvení o tom tak hrozně rozesmutnilo nebo možná prostě vyčerpalo. Stále ještě jsem se kvůli tomu odmítnutí cítila špatně. Teď jsem prostě byla unavená. „India si myslí, že to je požehnání. Bez téhle práce budu mít volnost v tom, abych ukončila vyrábění tipů ohledně kosmetiky a jen psala.“

„Ale ty miluješ vytváření tipů ohledně kosmetiky,“ zakňučela Holli s ústy otevřenými v šoku.

„To ano. A rozhodně se s tím definitivně nerozloučím. Ale taky mám ráda psaní.“ Aspoň jsem v to doufala, že to tak je. První kniha pro mě víc než cokoli jiného spíš představovala určitou formu terapie, než snahu o rozjetí nové kariéry. Ale podruhé bych měla být schopna napsat něco méně náročného. „India chce, abych napsala o tom, jaké to bylo pracovat v Porterasu pro Gabriellu.“

Holli se zaksichtila. „Myslím, že tahle kniha už existuje.“

Chvíli jsme obě mlčely.

Holli měla pravdu. Někdo už knihu o Gabrielle Winters napsal. Zřejmě to bylo osudné pro všechny členy bohaté newyorské vydavatelské elity, aby o nich vyšly knihy s pamětmi. Když jsem pracovala na své vlastní knize, Neil mi řekl, že už o něm vyšly nejméně tři neautorizované biografie, což vypadalo přemrštěně na muže, jehož představa koníčku byla více pracovat.

Takže o čem bych mohla psát? Můj život až do doby, než jsem dokončila vysokou, nebyl moc zajímavý. A to jediné, co by lidi mohli chtít slyšet z mého příběhu o Gabrielle, bude ta část, kde byla vyhnána. Vzhledem k tomu, že jsem poté stále zůstala v Porterasu, vyzrazení všech pikantních detailů bylo zakázáno standartní dohodou o mlčenlivosti, kterou jsme měli všichni podepsanou, nemluvě o tom, že bych tím na sebe přivolala hněv svého snoubence.

„Takže,“ řekla Holli po mé přemýšlivé pauze. „Porno?“

Vybraly jsme si ošuntělý francouzský film ve stylu středověkého eposu a užily jsme si spoustu legrace s tím, že jsme si tam vytvořily vlastní linii představ pro zlého čaroděje a spravedlivou panu na obrazovce, když se Holli ozvala: „Už vím, o čem bys měla psát.“

„Bangdalfův podivný personál?“ ušklíbla jsem se.

„Ne, vážně, mám nápad.“ Soustředěním se mračila. „Kolik žen skončí tak, že se bude vdávat ve stejnou dobu, jako jejich nejlepší kamarádka a k tomu ještě i jejich nevlastní dcera?“

„Myslíš, že bych měla psát o svatbě?“ Přemýšlela jsem o tom asi dvě sekundy a pak jsem to odmítla. „Moje první kniha pojednávala o rakovině. Nemyslím si, že by šílenství ohledně svatebních příprav dosáhlo na podobnou úroveň.“

„Kdo tvrdí, že tvoje druhá kniha musí být propadák?“ Holli se natáhla po zásobníku – stříbrném talíři od Tiffanyho, o který při rozvodu nestál ani Neil, ani Elizabeth – a popadla z něj svorku.

Měla pravdu. Kdo říká, že celou dobu musím psát o tak vážných tématech jako je rakovina? „Mohla bych srovnat svoje zkušenosti se svatbou jako někoho, jehož matce se nelíbí s Emminými

zkušenosti se svatbou jako někoho, jehož otci se nelíbí.“

„Lidé se budou věčně zajímat o to, „jak to všechno funguje“. Stále říkají ty samé staré vtipy a očekávají, že se jim budeš smát. Tak proč některé z nich neproměnit v peníze?“

„Jo, jo…“

„Ne, že bys ty peníze potřebovala,“ dodala.

Tím zhoustla atmosféra. Chtěla jsem se jí zeptat, proč stále poukazuje na to, že nepotřebuji peníze. Dobře, takže jsem je nepotřebovala – věřím, že Valerie už dřív posměšně poukazovala na to, že jednou skončím s nahým zadkem – ale to neznamená, že jsem se chtěla jen tak prostě vzdát a do konce života už nic nedělat. To by mě unudilo. A chtěla jsem se jí i zeptat, zda jsou na tom s Dejou v pohodě, finančně. Protože to nebylo Holli podobné, zaměřit se na peníze. Sevřely mě na okamžik obavy. Ale jak se zeptat nejlepší kamarádky, jestli je na mizině?

Nechtěla jsem se tvářit jako vznešený spasitel, který by mohl všechno uklidit a dát do pořádku věci toho chudého, ubohého nalezence. Holli nesnášela, když to její rodiče dělali. Takže jsem na ni jen zírala, jako když jelen ve tmě uprostřed silnice vyděšeně zírá do světlometů blížícího se auta a neschopný jakéhokoli pohybu.

A přesně v tu chvíli přišla Emma.

Zaslechla jsem její kroky, její znechucený, pravděpodobně přeháněný kašel a uvědomila si, že ten modrý opar, který halil Holli i mě se dostal až na chodbu. „Děláš si srandu!“ zaječela a já rychle sáhla po dálkovém ovládání, až příliš pozdě si vědomá hlasitého hekání a sténání, které vycházelo z reproduktorů.

„To jsem já!“ zavolala jsem na ni. „Jen já s Holli, díváme se na porno!“

Emma opatrně vstoupila, jako by mi její mozek nevěřil a v očích měla stále ostražitý pohled. „A zřejmě vykuřujete všechnu marihuanu, která je v New Yorku.“

„Připojíš se k nám?“ poklepala jsem rukou na postel. „Je tu ještě jedno místo.“

Vrhla pohled na obrazovku. „Možná někdy příště.“ Ukázala na zásobník. „Ví o tomhle táta?“

„Emh.“ Nic jiného jsem nezvládla říct, takže jsem přikývla, nejistá si tím, co dodat.

Ozvala se Holli. „Kdo myslíš, že nám ji dal?“

„Ne, samozřejmě, že on. To je tak zatraceně perfektní.“ Emma si přitiskla ruku k čelu. „Jen se zkuste trošku ztišit, jo? Zítra ráno mám práci.“

„Budeme tiše jak kostelní myši,“ přísahala jsem a zvedla do vzduchu tři prsty. Když nás pak nechala o samotě a uslyšely, jak se za ní zavřely dveře na chodbě, Holli si zapálila, zhluboka se nadechla a vydechla. „Neříkej, že bys z toho nemohla udělat dobrý materiál.“

Znovu jsem zapnula zvuk na televizi a ztlumila jeho intenzitu. „Skutečně mám opravdu ráda Emmu. Ale budu šťastná, až bude vdaná a bude žít s Michaelem. S Neilem pak budeme sami.“

„Hele, ty jsi ta, kdo se rozhodla žít se svobodným otcem,“ připomněla mi Holli.

„To vím. Jen jsem si prostě myslela, že když jí je kolem pětadvaceti…“ Byla jsem šťastná, že ty hovadiny na obrazovce přehlušují náš rozhovor. Nikdy bych nechtěla v Emmě vyvolat pocit, že ji chci odloučit od jejího otce. Neil většinu času trávil s ní a zjistila jsem, že jí chybí, když na pár dní odjede. Ale my jsme měli potíže, když jsme žili jako pár s další dospělou osobou v domě.“

„Proč nezůstává s Michaelem?“ Holli mi podala joint.

Zavrtěla jsem hlavou, abych ho odmítla. „V pohodě, díky. Je to až moc silné. Ale jo, Michael je tu v situaci spolubydlícího. Je to, jako by bydleli v podkroví. Trochu mi to připomíná New Girl.“

„Podle mě je spíš mnohem víc Don’t Trust The B,“ doplnila Holli sevřeným hlasem.

„Přesně tak. A není to jen o tom, že by tady mohl žít Michael.“ Plíživě se mi začal v mysli rozlévat strach. „Ach bože. Víš, že ještě nemají dům. Předpokládala jsem, že se odstěhuje, až se vezmou, ale kam by šli?“

Holli zvedla obočí a naklonila hlavu, jako by chtěla říct: Jsem šťastná, že nejsem na tvém místě.

Neměli kde bydlet. Hledali vůbec bydlení? Co když nic nenajdou?

„Nemyslíš si, že by skutečně chtěli bydlet tady s námi?“

Pokrčila rameny a típla cigáro. „To je na knihu víc než dost materiálu.“

******

Od listopadu jsme se jednou týdně v sedm večer scházeli s naší terapeutkou Dr. Ashley Kenner. Jednalo se o preventivní schůzky, které jsme si domluvili v okamžiku, kdy jsme si uvědomili, že náš návrat do reálného života bude těžší, než jsme předpokládali. Její kancelář byla na West 59th street, poblíž Kolumbuského náměstí.

Naše první schůzka po dovolené byla též i naší první schůzkou poté, co se Neil vrátil do práce, takže mě nepřekvapilo, že nejspíš přijde pozdě. Když přijel, už jsem čekala v jednom stylovém limetkově zeleném křesle. V čekárně byly zdi vymalované chladnou bílou a osvětlovala ji bodová světla ve tvaru zralých hrušek. Podlaha byla z šedých mramorových dlaždic a na nich byl položen obrovský bílý koberec. Recepční seděla u velice moderního stolu z bílého kovu, který byl umístěn na jedné straně místnosti. Její „Dobrý večer, pane Elwoode,“ mě přimělo zvednout oči od časopisu.

Dorazil přímo z práce, vypadal unaveně, otráveně a jako by hodně spěchal – což zřejmě byla pravda, protože dorazil jen tři minuty před plánovanou schůzkou. I tak, to, že jsem ho viděla, představovalo moji nejlepší část dne a dnešek nebyl výjimkou.

„Hrozně moc se omlouvám, miláčku, že jsem to znovu udělal.“ Nenáviděl kamkoli chodit přesně na čas – pokud někdo dorazil dřív jen o pět minut, považoval to už za zpoždění.

Svůj dlouhý kabát pověsil na lesklý ocelový věšák u dveří a pak přešel k místu, kde jsem seděla. Na sobě měl břidlicově modrý oblek ze surového hedvábí se sakem na jeden knoflík. Pod ním měl klasickou bílou košili s rozepnutým límečkem. Přísahala bych, že když ráno odcházel, měl i kravatu.

„Špatný den?“ zeptala jsem se a přitáhla si ho za límec košile, když se sklonil, aby mě políbil.

„Nic úžasného. Valerie nechala prověřit pět zaměstnanců Porterasu a jejich e-mailovou korespondenci s asistentkami Gabrielly Winters, která byly objevena na firemním serveru.“ Když si sedal vedle mě, rozepnul si sako.

„Co to bylo tentokrát? Nebo mi to nemůžeš říct?“ Co se týká záležitostí Porterasu, byla jsem stále velice opatrná. Nechtěla jsem, aby to vyznělo tak, jako bych z něj chtěla ty informace páčit, ale zároveň jsem ani nedokázala uvěřit tomu, že by se Gabriella i po roce starala o záležitosti Porterasu, když už odstartovala svůj monumentálně úžasný digitální časopis.

„Pokud můžu říct, jednalo se jen o přátelskou korespondenci. Ale Rudy vydal za poslední rok několik důrazných varování ohledně bratříčkování a důvěrnostem s ní, a náš postoj k těmto věcem je víc než zřejmý. Abych byl upřímný, budu rád, až to po víkendu s Valerií budu mít všechno z krku.“

Od doby, kdy Neilova společnost Elwood & Stern převzala Porteras, pracoval z kanceláří v New Yorku jako prozatímní editoriální ředitel. Ten titul pak přešel na Rudyho a nyní by měl být předán Valerii. No, Valerie by vlastně neměla být prozatímním ředitelem. Celá koupě časopisu byla jejím nápadem, protože ho chtěla řídit sama. Když se nyní konečně přestěhovala do New Yorku – pouhé tři bloky od nás, sarkasticky hurá – Neil se bude moci znovu plně zaměřit k Auto Watch a ostatním operacím v jeho společnosti.

„Počkej… víkend?“ Do žeber mě udeřilo zklamání a já si povzdechla.

Ušklíbl se. „Musím letět do Londýna. Budeme prodávat tisková a distribuční práva Porteras pro víc než šest zemí. Ale v pondělí se vrátím. Chceš letět se mnou?“

„Ne.“ I když mi bude hrozně moc chybět, na nějakou dobu jsem měla létání až po krk. Ještě stále jsem se plně nevzpamatovala z naší dovolené. „Teď se stále ještě snažím překonat stesk po domově, když jsme zpátky ve starém dobrém New Yorku. To by bylo jako bych mu byla nevěrná.“

„Moje snoubenka bere schůzku v Londýně jako zbytečnou,“ řekl s unaveným úsměvem. „Je to pro mě trochu zklamáním. Emir se tam taky v tom termínu chystá. Chtěl se s námi sejít. Ale jsem si jistý, že to pochopí.“

Ještě než jsem se musela začít dohadovat se svým vlastním tělem, aby přestalo pulzovat při zmínce o naší trojce, otevřely se dveře z matného skla a z kanceláře se vynořila Ashley. „Hele, pojďte dál.“

Ashley – dávala přednost oslovování křestním jménem – byla mladá, něco kolem třicítky s blond vlasy k ramenům a modrými oči, které připomínaly Disney princezny. Když jsme se s ní poprvé setkali, Neil tvrdil, že je až moc mladá, než aby mohla být schopným poradcem. Myslím, že měl představu o nějakém dalším, strohém muži středního věku, něco jako byl jeho terapeut v Londýně.

Ale já ho požádala, aby to přehodnotil a ačkoli jsme měli jen několik sezení, ze svého nesmyslného přístupu vyrostl a z Ashley se mezitím stala jednou z nejvyhledávanějších lékařů na Manhattanu.

Ashleyina kancelář měla stejně bílé stěny, šedou podlahu a ty samé obrovské prosklené tabule s nádherným výhledem do parku. Na černých policích leželo několik knih, její diplom a malý stolek, který byl přiražen k jedné zdi. Uprostřed místnosti byla obrovská pohodlná pohovka a naproti ní její vlastní černé křeslo a malý stolek se skleněnou deskou. Pokynula nám k našim místům, zvedla svůj iPad, posadila se a své dokonalé nohy si přeložila přes sebe. Poklepala na něco na své obrazovce a pak se na nás s příjemným úsměvem podívala. „Dobře, takže mě nenechte v nejistotě. Jak proběhly svátky?“

„Báječně,“ řekl Neil a podíval se na mě s úsměvem, který nedokázal skrýt bez ohledu na to, kolika lidem jsme se již svěřili. „Budeme se brát.“

Nevypadalo, že by to pro ni představovalo šok. Usmála se a přikývla. „Jsem šťastná, že to slyším.“

Takže, tohle říkali všichni. Velice záludné.

„A gratuluji,“ pokračovala Ashley. „Už jste stanovili datum?“

Neil se na mě podíval a po drobném zaváhání promluvil. „N-no, ne tak docela. Jsme právě teď docela roztěkaní díky připravované svatbě mé dceři, takže plánování čehokoli jiného je…“

„Pravděpodobně se nebudeme chtít ani účastnit naší vlastní svatby, když se to tak vezme.“ Snažila jsem se nesmát, ale všimla jsem si, jak při tom Ashley zaškubal koutek oka. Nicméně k tomu nic nedodala.

„Jak proběhlo setkání s rodinami? Vím, že jste se kvůli tomu trochu znepokojovali.“

„Moje máma ho nenávidí,“ řekla jsem s pokrčením ramen. „Tuším, že to je ono. Nebude mi to rozmlouvat, takže…“

Neil se natáhl po mé ruce a stiskl mi ji. Věděla jsem, že on sám sebe vnímá jako příčinu rozepří mezi mnou a mou matkou, ale já to tak nebrala. Moje máma tam vrazila klín a já tomu pomohla.

„Spoustě její nechuti bylo možné se vyhnout,“ přiznala jsem. „Možná, že jsem mámu dostatečně nepřipravila na setkání s Neilem -“

„Problémem byl věkový rozdíl. Sophiina máma čekala někoho, komu je kolem pětadvaceti.“

Neil zněl, že je mu to stejně nepříjemné, jako když se to stalo.

„Dobře.“ Ashley otevřela oči dokořán. „Dneska to probereme. Možná že by mohla jako první začít Sophie?“

„Myslím, že je to skvělý nápad,“ řekl Neil a stoupl si. „Cestu ven znám.“

Naše schůzky byly vždy na devadesát minut, z toho bylo vždy třicet minut pro každého individuální poradenství a pak posledních třicet minut společných. Doktorka Ashley nám nikdy neříkala, o čem mluvila s druhým partnerem, což pro mě představovalo jak ohromnou úlevu, tak mě to zároveň dohánělo k šílenství. Velice snadno jsem si dovedla představit, jak Neil řídí své sezení a neustále si na mě stěžuje, i kdy jsem logicky věděla, že je to absurdní představa. Už mi přiznal, že na svých sezeních mluví mnohem víc o sobě než o mě a já zjistila, že já dělám to samé.

Jakmile se za ním zavřely dveře, povzdechla jsem si a otočila se k Ashley. „Dobře. Neudělala jsem to, o čem jsme se bavily.“

„A byla jste na to tak připravena!“ řekla se smíchem, kterým maskovala svoji frustraci. „Co se stalo?“

„Zbaběle jsem vycouvala. Ale přešla jsem k plánu B.“

„Výborně!“ povzbudila mě.

Plán B bylo přiznat to Neilovi a připravit ho tak na očekávání mé mámy, než se s ní setká. Ale předpokládalo se, že to udělám ještě předtím, než odjedeme z New Yorku, aby měl možnost tu návštěvu odmítnout. „Ale ne dřív, než jsme byli už v Michiganu.“

„Dobře. Pojďme z toho všeho špatného vybrat to dobré a zaměřit se na to. Řekla jste mu to. To je velké zlepšení od doby, kdy jste sem přišli poprvé.“

Ashleyino shrnutí vypadalo mnohem pozitivněji, než jak to proběhlo. Přemýšlela jsem, jestli je to běžná terapeutická technika, nebo jen způsob, který používá pro své klienty, kteří jsou totálně v prdeli.

„Díky,“ řekla jsem. Necítila jsem, že bych byla té chvály hodná.

„Bude ode mě domýšlivé, pokud se zeptám, zda jste se z té zkušenosti něco naučila?“

Musela jsem. Jen jsem se to bála přiznat. „Zřejmě jsem se dozvěděla, že je daleko jednodušší říct pravdu okamžitě, než ji skrývat. Ale také jsem se dozvěděla… grr.“

Ashley nic neříkala, jen čekala se zaujatým výrazem.

„Možná nejsem tak úplně v pohodě s naším věkovým rozdílem, jak jsem si myslela. A neříkám, že mi vadí věkový rozdíl od Neila. Jsou mi prostě nepříjemné reakce ostatních. Jsme dospělí, navzájem se milujeme, ale i tak mám pocit, jako by se ta konverzace, když se setkáme s někým novým, točí stále okolo toho samého,“ povzdechla jsem si. „Mám pocit, jako bych neustále musela dokazovat, že ho miluji.“

„Kvůli jeho věku nebo penězům?“ tiše se zeptala.

„Obojí,“ přiznala jsem.

„Právě jste se zasnoubili. Předpokládám, že to znamená, že ho milujete,“ řekla Ashley s nakloněnou hlavou. „Proč?“

„Proč? Proč ho miluji?“ Předpokládalo se, že se mě na něco takového zeptá? Co čekala, že na to odpovím?

Vypadalo, že na tom nezáleží, protože když jsem otevřela ústa, to jediné, na co jsem se zmohla, bylo: „No… ehm… já…“ pak mi žaludek spadl dolů k nohám a já pocítila slabost smíšenou s panikou. Samozřejmě, že jsem Neila milovala. Právě jsme spolu došli do pekla a zase zpátky. Nikdy v životě jsem nebyla šťastnější, než když jsem byla s ním. Ale proč ho miluji? Proč jsem nedokázala vymyslet odpověď?

„Nemůže mi říct, proč ho milujete,“ začala Ashley a na ústech se jí začal tvořit pomalý úsměv, „protože jste do něj zamilovaná. Láska není racionální cit a to vy jste. To kvůli tomu to tak těžce prožíváte. Kdybyste tady seděla a říkala, že je pro Vás problémem jeho věk, protože byste si přála, aby byl mladší, možná bych Vám doporučila přehodnotit Vaše zásnuby. Ale pro Vás je to problém jen kvůli tomu, že z toho dělají problém ostatní lidé. Myslíte si, že by Vám měl postoj ostatních lidí zhatit Vaše štěstí?“

Chystala jsem se s ní dohadovat, že můj vztah s matkou je pro mě velice důležitý a že by to moje štěstí ovlivnilo, ale už jen v hlavě mě to znělo tak hloupě, že jsem to ani nemusela říct nahlas. „Máte pravdu. Nemělo by.“

Vážně, už jsem si měla dojít na terapii před lety.

Poté, co uplynulo mých třicet minut, přišel na řadu Neil. Já seděla v čekárně, připojena na bezplatnou wifi a na svém telefonu jsem vyhledávala možné svatební šaty a snažila se vymyslet, co bych mu měla říct, až se na konci sejdeme. Jako vždycky, když jsem si v mysli rozebírala to, o čem jsme právě mluvili a čas mi rychle ubíhal. Když mě pak Ashley pozvala zpátky do kanceláře, vyskočila jsem a pospíšila si dovnitř. Jakmile jsem tam vstoupila, Neil se na mě podíval skoro provinile. Jen jsem si sedla a hned se natáhl po mé ruce a překryl ji svou vlastní. „Moc se omlouvám.“

„Koukám, že jste skočil přímo k věci, Neile,“ řekla Ashley suše.

„Počkej, za co ses omlouval?“ Pohledem jsem nejistě přejela z Neila na Ashley. „Je tu něco, kvůli čemu si myslíš, že by ses měl omluvit?“

„Ne, je to ve mně. Celé je to kvůli mně.“ Stiskl mi ruku. „Nechal jsem své pocity z předchozího manželství zamíchat do svých pocitů, které cítím k tobě. To není fér.“

„Aha.“ Zamračila jsem se. Tohle byla jedna z částí párové terapie, kterou jsem neměla ráda. Slyšet věci, které tak nějak předpokládáte, ale přesvědčíte sám sebe, že jste kvůli tomu paranoidní, potvrzené před někým jiným.

„Nevypadáš překvapeně. Všimla sis toho. To kvůli tomu jsi vedla všechny ty řeči ohledně data, že?“

Přála jsem si, aby si toho nevšiml. „Podívej, nechci, aby ses choval divně, protože máš potřebu ignorovat svoje citové potřeby kvůli tomu, abys chránil to, co si myslíš, že jsou moje city. Vzpomínáš si, co se stalo, když jsi to dělal naposledy a neměl ani tušení, co cítím? Málem jsme se rozešli?“

„Neil to tentokrát nebude dělat,“ řekla Ashley se svým charakteristickým tónem nepřipouštějícím žádné kecy. „Vy dva si sebou do budoucího manželství přinesete svoji vlastní minulost a některé

rozumné obavy. Oba jste v posledním roce zažili neuvěřitelné životní turbulence a oba máte syrové city. Ale to poslední, co můžete v téhle situaci udělat, je předpokládat, že Vaše city a city Vašeho partnera jsou stejné, nebo že víte, co se děje druhému v hlavě, aniž byste se na to zeptali.“

„Svým způsobem je dobře, že jste se o tom zmínila, protože bych ráda zjistila, co si Neil myslí o jedné věci.“ Odvahu na to, abych se na to zeptala, jsem sbírala už delší dobu, a pocítila jsem úvahu, když se o tom začalo. „Jak se cítíš ohledně toho, že s námi žije Emma?“

Neil se narovnal. „Já, ehm. No, řekl bych, že pro mě je to normální. I když jsme se s Valerií vždycky snažili o opatrovnictví dělit vždy rovnoměrně, vždycky to nějak dopadlo, že jsem ji měl u sebe mnohem častěji. A ona právě teď nemá kde jinde bydlet.“

„Tam, kde žije její snoubenec?“ zeptala se Ashley a prsty se chystala napsat si poznámku do iPadu.

„Má spolubydlícího, takže to pro začínající pár není ideální situace.“ Neil to řekl, jako by se mi omlouval, ale nemohl znít potěšeněji.

„Jo,“ řekla jsem se zvednutým obočím. „Já vím.“

V dobráckém studu sklonil hlavu. „Aha.“

Položila jsem mu ruku na koleno a trochu ho stiskla. „To neznamená, že Emmu nemám ráda. To mám. Ale přijde mi trochu divné muset se ve vlastním domě starat se, co před ní řeknu nebo udělám, něco, co jí je nepříjemného. Stejně jako tehdy ráno, když jsme byli v kuchyni.“

Byla to blaženě líná neděle a já myslela, že je nad slunce jasné, že jsme doma sami, protože Emma měla zůstat přes noc u Michaela. S Neilem jsme si užili fantastický sex po ránu a pak šli do kuchyně dát si kávu. No, a Emma samozřejmě dorazila domů přesně v okamžiku, kdy jsem stála v kuchyni pouze v jednom z Neilových triček, pod ním jsem nic neměla a snažila se vyznat ve zbytečně komplikovaném ovládání jeho kávovaru. To, že Neil stál přímo za mnou, rukama mě držel kolem pasu, na sobě měl jen svůj úsměv a boxerky, takže bylo zatraceně těžké se soustředit. Vzhledem k tomu, že jsme byli pár, to nebylo až tak neslušné, ale když Emma vešla do kuchyně, hned se otočila pryč a na většinu dne zmizela.

„Když se tě před ní dotýkám nebo tě před ní líbám, cítím se tak provinile, protože mám pocit, že se kvůli tomu vždycky snaží ihned zmizet,“ dokončila jsem se zřetelnou frustrací v hlase. „Ať si to přiznává nebo ne, je jí hrozně nepříjemné jen to, že je s tvojí přítelkyní.“ Ashley přikývla se stisknutými rty. „Nehledali jste vy dva nové místo pro život?“

„To ano… nevím, jestli je to na pořadu dne…“ řekl Neil a nejistě se na mě díval.

„Co se stane, pokud si najdete nové bydlení?“ pokračovala Ashley s otázkami. „Předpokládá se, že se Emma přestěhuje s vámi. Nebo ona i s Michaelem?“

„To by mi nebylo příjemné,“ uvedla jsem pevně, ale pokrčila jsem rameny s omluvným výrazem ve tváři. „Prostě to tak cítím. Omlouvám se.“

„Ne, nikdy bych nečekal, že s tím budeš souhlasit.“ Jen to, že to řekl, znamenalo, že o tom přemýšlel. Jejda. „Když jsme hledali nový dům, předpokládal jsem, že poté, co se odstěhujeme, Emma zůstane v bytě. Aspoň do doby, než si s Michaelem najdou místo pro vlastní bydlení. Tak bychom měli nějaké soukromí a oni také. Ale po našem rozhovoru u jezera…“

„Co to bylo za diskusi?“ zeptala se Ashley.

„Řekli jsme si, že nebudeme provádět žádné velké životní změny.“ Znělo to tak hloupě, že jsme k tomu dospěli, s ohledem na to, co mi navrhl jen o pár dnů později. „Myslím, že to padlo.“

„Manželství bude pro vás oba obrovskou životní změnou. Svatba patří v seznamu důležitých životních stresorů na vysokou příčku. Takže ke stěhování. Bohužel, pokud se budete chtít vyrovnat s minulostí a to úspěšně, možná to bude muset udělat.“ Ashley odložila iPad stranou, což byl signál, že je na čase naše sezení ukončit. „Ještě než se sejdeme na další schůzce, byla bych ráda, abyste si vy dva spolu sedli a domluvili se na uspořádání života, které bude vyhovovat Vám oběma. A Neile, Vy si o tom soukromě promluvte s Emmou. Možná může mít nějaké obavy, které však cítí a nechce je dát najevo před Sophií.“

Po našem sezení zanechal Neil šek u recepčního pultu a vstoupili jsme do výtahu. Ještě než se zcela zavřely jeho dveře, opatrně řekl: „Já ho nehledal, to bych možná měl ujasnit. Ale když jsem mu volal, abych mu řekl, že už dále nic nehledáme, zmínil se o budově v Sagaponacku, a já mu řekl, že bych si o tom s tebou mohl promluvit.“

„Wow. Tak daleko?“ Věděla jsem, že jsme spolu probírali, že nezůstaneme ve městě trvale, ale i tak to pro mě byl šok.

„Dal bych přednost něčemu v Connecticutu, ale tohle mi znělo jako ideální domov pro nás dva. Mohli bychom tam v pondělí zaletět a prohlédnout si to tam.“ Narovnal si manžety saka a upíral oči na měnící se čísla nad dveřmi. Nenáviděl výtahy. „Pokud nás to nezaujme, nevadí. A můžeme předstírat, že se díváme na ubohý televizní program, který tak zbožňuješ.“

Myslel tím pořad House Hunters. Ten muž znal všechny moje slabosti. „Moc se mě líbí dívat se na domy ostatních lidí zevnitř.“ Odmlčela jsem se. „Nemyslíš, že letět tam je přehnané?“

„Můžeme si najmout vrtulník, to nebude žádný problém.“

Žiješ ve světě, ve kterém není pronájem vrtulníku žádný problém. A jen tak si vrtulníkem zaletíš podívat se na vyhlédnutý dům. V Hamptonu.

„Dobře.“ Ta realizace mě ochromila natolik, abych souhlasila. „Pojďme se tedy na ten dům podívat.“

Nevím, jestli byly naše schůzky a následné konfrontace produktivním způsobem, jak nás dostat ze všech těch sraček, nebo jestli se nám jen ulevilo, že až do příštího týdne máme od terapie klid, ale když jsme opouštěli budovu, připadali jsme si bezstarostní jako dva teenageři. Některé noci jsme se po terapiích vraceli přímo do bytu jako zvířata do svých brlohů – velice tichá zvířata, pokud byla Emma doma – ale tentokrát jsme se rozhodli dát si noční rande.

Zašli jsme si na večeři do naší nové oblíbené restaurace, zaměřené na experimentální veganskou kuchyni, kterou jsme si oblíbili i díky její blízkosti od našeho bytu. Panovala tam luxusní neformální atmosféra. Boxy, ale žádné informace o cenách v jídelníčku.

„Víš, přemýšlela jsem,“ řekla jsem během přestávky v konverzaci, když jsme čekali, než nám donesou jídlo. „Nevadilo by mi, kdyby ses s Emirem v Londýně sešel.“

Neilovi se na ústech objevil jeho flirtovací polovičatý úsměv a zvedl skleničku s vodou, aby ho zamaskoval. „Nebude ti vadit, když se s ním sejdu, nebo…“

„Nebo.“ Zasmála jsem se a uhnula očima. „Ach, prosím tě. Není to nic jiného, než co jsme dělali předtím. A ty ho máš rád.“

„Ne v romantickém slova smyslu.“ Najednou byl velice vážný. „Bojím se, že by uspořádání jako tohle, mohlo vést k určité… žárlivosti.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Za prvé, kdybych se myslela, že by to mělo dojít někam dál, nenavrhovala bych to. A taky bych se s tebou nezasnoubila, kdybych si myslela, že se mě chystáš podvádět.“

Vypadalo to, že ho ta odpověď uspokojila. „To všechno samozřejmě vím. Nevím, proč si s tím dělám starosti.“

Možná, že to, co jsem cítila v žaludku, byl hlad, ale teď jsem měla pocit, že je to něco jako hrůza. „Zase jsi mě porovnával s Elizabeth, že?“

„Obávám se, že není jednoduché jen tak ten mechanismus vypnout.“ Znovu se opřel do židle. „Myslím, že to je ten problém. Bojím se. Ale jen proto, že chci, aby tohle manželství bylo úspěšné, Sophie. Nikdy tě nechci ztratit.“

„Nikam se nechystám,“ připomněla jsem mu šťastně. „Sejdi se s Emirem v Londýně, pokud o to stojí. Upřímně, myslím, že je docela úžasné, že máme společného přítele s výhodami.“

Neil zvedl skleničku v přípitku. „Na náš nekonvenční vztah.“

Zvedla jsem tu svoji a dodala: „Možná nás jeho pokračování překvapí.“

Vyklouzla jsem pod stolem z lodičky a bosou nohou jsem mu přejela po vnitřní straně kotníku a zajela mu pod kalhoty.

Pod jeho temným, škodolibým zábleskem v očích mi ztvrdly bradavky a moje tenká krajková podprsenka to nedokázala maskovat. V koutcích očí se mu objevily vějířky vrásek úsměvu a líně se napůl usmál, napůl ušklíbl. „Miláčku, jestli chceš být překvapena, dnešní noc tě budu pekelně šokovat.“