TB - 7. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

India Vaughn je typem ženy, která vypadá mnohem zlověstněji, než ve skutečnosti je. Částečně je to způsobeno tím, že má ledově modré oči a pevně sevřené rty. Dřív, než se New York stal podle jejích slov „socialistickým státem“, bývala silným kuřákem. Takže nyní kdykoli seděla, aniž by cokoliv dělala, vypadala mizerně a rozčíleně. Pravděpodobně díky její touze, navíc veřejnost v těchto dnech dělala hon na kuřáky s hrozbou chronické plicní obstrukce.

Byla tvrdá a trochu drsná jako smirkový papír, který vybrousí dohladka borovicová prkna, ale dub se té drsnosti nezalekne. Líbilo se mi pomyšlení, že kdybych nebyla tím dubem byla bych přinejmenším ořechovým dřevem. Možná by mě trochu poškrábala, ale jen ten lesklý povrch navenek.

Byla jsem na cestě do restaurace, kterou vybrala. Krásný, nenáročný bar, kde dělali gurmánskou pizzu. Zbožňovala jsem obědy s Indií, protože vždycky dokázala najít to nejlepší místo.

„Sophie, ráda tě vidím! Jaké byly Vánoce?“

Zvedla jsem svou levou ruku. Váha nově zmenšeného prstenu mi stále ještě připomínala jeho přítomnost. Zvedla jsem prsty, laxně nastavila klouby a pomalu zakývala zápěstím. Popadla mě za ruku a prakticky mnou škubla přes celý stůl, u kterého jsem seděla.

„Dobrý bože. Předpokládám, že to byly velice dobré Vánoce. Tohle bylo myšleno jako bonus pro tebe?“

Zasmála jsem se, i když jsem se cítila trochu špatně při pomyšlení, že ten bonmot byl docela vtipný. „Je to zásnubní prsten.“

„To jsem pochopila.“ řekla suše. Měla snad ještě sušší britský humor než Neil. „Ale zcela vážně, gratuluji. Je to trochu jako odměna na dně v krabici s cereáliemi, že? I když cereálie, které byly plné leukémie.“

„Přesně tak.“ Zvedla jsem menu a projela po veganské nabídce. Měli ji obrovskou, protože India byla bohyně téhle stravy. Objednala jsem si šestipalcový sojový sýr, špenát a pizzu s piniovými oříšky. Když číšník odešel, pokrčila jsem rameny a usmála se na Indii. „Takže… kvůli čemu jsi mě chtěla vidět?“

„No, mám pro tebe výborné novinky ohledně počátečního nákladu na základě předobjednávek. Vzhledem k debutu jsou to skvělá čísla.“

„Ach. Skvělé!“ Doufala jsem, že se tohle setkání bude týkat výsledků konkurzu ohledně Wake up! America, ale nechtěla jsem znít zoufale.

„Taky mi volala nakladatelka z M and R. Říkala, že zvedli náklady na uvedení Tvé knihy na trh. Bude to něco jako koktejlová party s pozvánkou pro novináře. Ještě jsem neměla čas projít všechny dodatky, které mi poslala,“ připustila India. „V práci to bylo právě teď dost hektické.“

India byla nejen mojí agentkou a manažerkou, která by mohla žít z procent mých prodejů. Ale stále pracovala v Porterasu, Neilově časopisu a zároveň se snažila nastartovat moji kariéru jako debutujícího autora. Neil tím nebyl nadšený, zvlášť díky tomu, že než jsem opustila společnost, India pracovala se mnou. Nastavil některé velice přísné parametry týkající se práce, kterou dělala pro časopis, a trval na tom, aby nedošlo ani k drobnému uklouznutí v oddělení kosmetiky kvůli tomu, že by věnovala svou pozornost ještě něčemu jinému.

„To naprosto chápu.“ Skutečně jsem si nemohla stěžovat. Jako autor, kterému vyjde jeho prvotina, jsem měla úžasný úspěch. Pravdou, ale je, že je to zejména díky tomu, že tato kniha bude z prostředí horního jednoho procenta lidí. A protože Neil pracoval v médiích, tak dost lidí o něm vědělo. Samozřejmě si toužili přečíst něco o jeho soukromí. I když tahle kniha byla o mých vzpomínkách, chtěli to číst kvůli Neilu Elwoodovi.

„Je tu ještě další důvod, proč jsem se s tebou chtěla dneska osobně sejít,“ řekla India a naděje ohledně konkurzu, které jsem před chvílí zahodila, se okamžitě vrátily a pak hned klesly. Když India uviděla mé zklamání v obličeji, přikývla. „Wake Up! America je mimo hru.“

„Aha.“ Měla jsem pocit, jako by mě někdo praštil do hrudníku a vyrazil ze mě všechen vzduch. Nikdy jsem nebyla dobrá ve vyrovnání se s odmítnutím, ale taky jsem ještě nikdy nebyla ani tak přímo odmítnuta. „Řekli proč?“

„Prostě chtěli někoho, kdo má víc zkušeností s vysíláním.“ Pokrčila rameny. „Věděly jsme, že je to dost beznadějné, ale udělaly jsme všechno, co bylo v našich silách.“

Přestože jsem ocenila to množné číslo použité v její větě, India nepřišla o práci. Jen jednou jsem ve svém životě byla odmítnuta při pohovoru. Nelíbilo se mi to tehdy a nelíbilo se mi to ani teď. Zvlášť, když bylo až moc jednoduché svalit vinu na věci, jako jsou můj vzhled, výška nebo váha.

Dobrý bože, to je vlastně přesně to, o čem je celá Hollina práce. Jak to dokáže přežít?

„Myslím, že z dlouhodobého hlediska to je pro tebe dobré,“ pokračovala vesele India. „Můžeš se soustředit na psaní. Jakmile M and R zjistí, že jsi zasnoubena, budou chtít pokračování. Je nějaká šance o tom, že bys chtěla napsat knihu o plánování své svatby za miliony dolarů?“

„Jejda, ono se čeká, že bude tak drahá?“ Snažila jsem se zasmát, ale znělo to trochu hystericky. Tvrdě jsem na sobě kvůli konkurzu pracovala, ale i když jsem si myslela, že jsem odvedla dobrou práci, chtěla jsem umřít rozpaky. Možná, že India vycítila, jak hodně zklamaná jsem byla kvůli tomu konkurzu. To bylo hrozné. Tváří v tvář odmítnutí jsem chtěla vypadat v pohodě, jako že na tom nezáleží.

Skutečně jsem nenáviděla tu skutečnost, že mě to tak moc ovlivnilo. Vždycky jsem trochu pohrdala lidmi, co toužili po tom, objevit se v televizi. Kdyby se Holli v touze, aby ji „objevili“ účastnila na vysoké Today Show, jen bych valila oči a tiše blahopřála sama sobě, jak jsem nad věcí. Kdybych viděla, jak někdo na ulici točí reportáž, na rozdíl od mnohých turistů bych se tomu zdaleka vyhnula, abych na sebe neupoutávala pozornost. Byla jsem šťastná, že jsem většinou jen anonymní člověk z davu.

Ale tohle všechno by se mohlo brzo změnit. Lidé budou číst mou knihu. Budou mě chtít poznat. Ze začátku jsem s tím byla v pohodě. Ale čím víc to vypadalo, že se to stane realitou, tím…

„Jsi v pořádku?“ zatvářila se zděšeně India. „Úplně jsi ztratila barvu.“

„Omlouvám se, jen jsem prostě musela popřemýšlet o tom, co se stane, když se vdám za Neila. Svým způsobem se to stane veřejnou zprávou, co?“

„Jo, ta zpráva se objeví ve všech společenských rubrikách.“ Pokrčila čelo. „Sophie, tys na to vůbec nepomyslela?“

„Ne… Tam, odkud pocházím, když se vdáváš, dáš oznámení do místních novin. Když máš peníze a chceš se pochlubit, možná to vyvěsíš na billboard „Gratulace Sophie a Neilovi“. Možná, že si s pár kamarády nasprejuješ barevně své jméno na kámen u silnice.“ Zrychleně jsem dýchala. „Vážně to bude lidi zajímat?“

Indii v koutku úst zaškubal úsměv. „V New Yorku je skutečně hodně velice bohatých žen, které budou rudé vzteky díky vašim zásnubám. Připrav se na nenávist.“

„Ještě to neřekl své ex-přítelkyni. Myslím, že ta bude stát v čele toho zástupu,“ zasténala jsem a zabořila se hlouběji do své židle. „Skutečně si myslíš, že budu nepřítelem číslo jedna?“

„Ne, miláčku. Daleko před číslem jedna. Ale právě jsi napsala knihu o dobře známé a vlivné osobě, se kterou žiješ. Už tam jsi.“

„No, mnohem raději bych viděla sama sebe čtyřikrát do roka jako hosta do ranní show.“

„No, to padlo. Klidně tím buď zklamaná. Opij se, breč a pusť si k tomu smutnou hudbu, klidně předstírej, že ti nikdo nerozumí. Ale ráno vytáhni svůj zadek z postele a začni přemýšlet o nápadu, že napíšeš další pokračování své knihy. Lidé se tě na to na tiskovce budou ptát.“ Indiina praktická odpověď byla podivně uklidňující. Gestem ruky přivolala číšníka a řekla: „Podívej, myslím, že bychom si tu měly dát nějaký drink. Skotskou. Dvojitou, prosím.“

„Ach, já nemyslím -“

India na mě vrhla pohled, který by zastavil i slona. Naklonila se ke mně se svým pevným jestřábím pohledem. „Dáme si brainstorming. Právě teď.“

A já se jí bála říct ne.

*****

Indiina metoda jak mě donutit hledět na mé vyhlídky do budoucna mi udělala dobře, ale i tak jsem odcházela z oběda s horším pocitem, než jen kvůli odmítnutí. Začínala jsem mít pocit, že to byla chyba, podělit se o své zkušenosti s rakovinou hned v první knize. Pro začátek to bylo těžké.

Byla každá práce, kterou jsem měla, jen prací na jeden záběr a konec? Prostě jen tak budu poletovat z jednoho odvětví do druhého, až budu nakonec úplně nezaměstnatelná?

Mé lítostivé pocity mě pronásledovaly i v taxíku cestou domů. Když jsem dorazila do bytu, byla tam Valerii, Emmina matka, a to mě ještě víc dorazilo.

Během uplynulého roku jsme si s Valerií prožily své vlastí těžké chvíle. Ona věřila tomu, že jsem se snažila sabotovat Porteras a já věřila tomu, že ona se snaží sabotovat můj vztah s Neilem. Poté, co jsme si s Neilem ujasnili jejich podivně blízký vtah, jsme přeci jenom docílily jakéhosi příměří.

Přesto jsme stále jedna druhou neměly rády, takže jsem nebyla nadšená, když jsem se vrátila domů se špatnými zprávami a musela jsem nasadit hezkou tvář.

Neil, Valerie i Emma seděli v jídelně u masivního stolu pro čtrnáct osob, na kterém bylo víc papírů, než kdyby si člověk kupoval nějaký zatracený dům.

„Co to všechno je?“ zeptala jsem se s nuceným úsměvem a oznámila tím svou přítomnost.

Neil se zamračením vzhlédl od lesklé brožury. Na očích měl brýle na čtení se silnými obroučkami, které mu tak neskutečně slušely, rukávy šedé košile měl vyhrnuté až k loktům. Usmál se a vypadal, jako by se mu ulevilo, že má výmluvu pro opuštění toho všeho.

„Jak to šlo? Slyšela jsi už něco ohledně toho konkurzu?“

Nechtěla jsem to probírat tady před Valerií. A ani ne před Emmou. Snažila se naplánovat svou svatbu, takže nepotřebovala, abych před ní vršila všechny své problémy.

Naštěstí vyskočila a v perfektní imitaci úšklebku svého táty mě zachránila.

„Miláčku, jsem šťastný, že jsi doma. Co se týče odpovědi na otázku, kterou jsem tak hrubě ignoroval, máme malou krizi ohledně menu. A pozval jsem svoji inteligentní a krásnou dceru Emmu a její matku Valerii, aby s námi povečeřely.“

Valerie se zasmála a mě se podařilo udržet svůj nucený úsměv, který se mi náhle zachvěl z náporu nucené interakce s lidmi. Byla jsem zklamaná, naštvaná sama na sebe za to, že jsem zklamaná, prostě toho bylo najednou až příliš mnoho, abych se zvládla zapojit do přátelského večeru.

„Můžeme si promluvit v kuchyni?“ požádala jsem a snažila se, aby to znělo živě a pozitivně. Doufala jsem, že by se mě nikdo pak nemusel ptát, co se stalo, a přitom jsem věděla, že je to nevyhnutelné.

Neil se znovu zamračil a odsunul se od stolu. „Samozřejmě. Valerie, Emmo, omluvíte nás?“

„Samozřejmě.“ Valerie mávla rukou a svou pozornost znovu obrátila k materiálům cateringových společností.

V kuchyni seděla Sue, hospodyně u kuchyňského ostrůvku a důkladně leštila příbory z nerez oceli. Když jsem tam vstoupila, zvedla ke mně oči a vřele se usmála. „Ahoj, Sophie.“

„Ahoj, Sue.“ Trhla jsem sebou. „Nerada tě o to žádám, protože máš tolik práce, ale -“

„Najdu si něco jiného k práci,“ lehce řekla a sklouzla se své židle. Hned, jak odešla, jsem se obrátila k Neilovi.

Zhluboka jsem se nadechla a v jeho očích se na zlomek vteřiny objevil záblesk naděje a účasti. Díky tomu bylo ještě těžší vyslovit to bez pláče. „Neudělala jsem to.“

Objal mě. „Ach, drahá, to je mi tak líto.“

Uniklo mi jen pár slz. Ještě před okamžikem jsem se cítila naprosto zničeně, ale teď, když jsem se opírala o Neila, rukou mě hladil vzadu za krkem, bradu měl opřenou o mou hlavu… Bylo mi líp.

Chvíli jsem si ten pocit vychutnávala, ale pak jsem s unaveným povzdechem rezignace ustoupila. „Je mi dobře. Víc než čímkoli jiným jsem zklamaná ze svojí reakce.“

„Proč?“ Neil došel k ledničce pod kuchyňským ostrůvkem a vytáhl láhev balené vody. Poté, co jsem zavrtěla hlavou, se vrátil s lahví vychlazeného VeuveCliquot, ročník 1998 a já vděčně přikývla. Zatímco ji otvíral, snažila jsem se to vysvětlit.

„Jsem zklamaná z toho, že jsem nedostala tu práci v televizi, ale cítím se jako kretén.“ Pokrčila jsem rameny. „Každý chce být slavný. Tak nějak jsem si myslela, že já jsem nad to povznesena.“

„A to vědomí, že nejsi, bolí.“ Vždycky jsem se mohla spolehnout na to, že mě Neil pochopí.

„Právě teď jsem prostě vyčerpaná. Proč jsem vždycky díky špatným zprávám tak ospalá?“ zauvažovala jsem.

Neil se ušklíbl. „To je další z těch tvých únikových taktik. Chceš, abych zrušil tu večeři s Valerií a Emmou? Jsem si jistý, že by to pochopily.“

Zavrtěla jsem. „Ne. Nechci odtud Emmu vyhánět.“

„Dobře, protože si myslím, že bych jí to mohl dneska večer říct.“ Přidržel korek utěrkou a odstranil ho. „O nás.“

Neil čekal na vhodnou příležitost, aby řekl Emmě dvě obrovské novinky: že se budeme brát a že společně hledáme dům. Dnešní večer pro to byl stejně dobrý jako jakákoli jiná noc… A já jsem tak příšerná osoba, že chci být u toho, až se to dozví Valerie, abych viděla její první rekci.

Nenáviděla jsem to, že když jsem ve Valeriině přítomnosti, tak stále cítím vůči ní intenzivní stereotypní žárlivost. Zvlášť po tom, co se před pár měsíci omluvila a od té doby neudělala vůbec nic, čím by si zasloužila moje opovržení. Dala bych přednost být cool a necítit se ohrožena tím, že se stýká s mým snoubencem a udržuje s ním velice blízké přátelství, ale nějaká moje malá část to tak nechtěla nechat být.

Rozzářila jsem se a přikývla. Pak jsem si vzpomněla na svůj prsten na prstu. Emma byla vždycky super výborný pozorovatel, proto jsem ho otočila tak, abych mohla skrýt diamant v dlani. „Jejda, nemůžu ho tak mít.“

„Díky, žes mi vzala moji chvíli, abych jí to řekl.“ Neil popadl čtyři flétny a kbelíček na láhev.

„Aha, to nebylo pro mě?“ zeptala jsem a opřela se o ostrůvek proti němu.

Podíval se na mě a na rtech se mu zavlnil úsměv. „To je pro tebe. Znám tě, Sophie. Potřebuješ se uvolnit. Když tam teď půjdeme a oznámíme hned naše zasnoubení, můžeš popíjet na počest něčeho šťastného, místo toho, abys zapíjela svoje odmítnutí.“

„Ty jsi vždycky ten nejlepší přítel, víš to?“

„Snoubenec,“ opravil mě. „Je mi to strašně líto. Vím, jak moc jsi tu práci chtěla.“

„To je v pořádku,“ ujistila jsem ho.

Ale v pořádku to ve skutečnosti nebylo a on to věděl, stejně tak, jako věděl, že právě teď mi s tím nepomůže. Takže udělal to, co mohl udělat a obešel ostrůvek, aby mě vzal do náruče, pevně mě objal se spalujícím polibkem. Když se naše rty setkaly, jazykem pomalu objel po mém dolním rtu a ruku mi zabořil do vlasů, na okamžik mě tím donutil na všechno zapomenout.

Vždycky mě zvládnul uklidnit v okamžiku, kdy jsem to nejméně čekala a tím nejlepším možným způsobem. Když jsme pak od sebe ustoupili, musela jsem si dopřát čas na to, abych své rozechvělé tělo a touhu dostala pod kontrolu a vrátila se zpátky do normálního světa.

„Myslím, že budou mít podezření, že se něco děje, když s tím přijdeš.“ V rozporu s mým přetrvávajícím zklamáním mi v hrudníku začala růst bublina štěstí. Možná to, že řekneme Emmě o zásnubách, mi pomůže se vyrovnat s mou pochmurnou náladou. Vždycky, když jsem nahlas vyslovila „zásnuby“ a podělila se s někým o tu novou informaci, přišlo mi to mnohem reálnější, že s Neilem budeme oficiálně „navždy“.

Emma s Valerií se přesunuly do obývacího pokoje, pravděpodobně, aby nám dopřály trochu soukromí. Byt byl nádherný, ale jeho zvuková izolace byla víc než mizerná. Při hledání nového domu bychom tohle měli skutečně vzít v potaz – přece jen jsme nepotřebovali další trapnou událost podobnou mému prvnímu setkání s Emmou.

V okamžiku, kdy jsme s Neilem vstoupili do obývacího pokoje, Emmin i Valeriin pohled přistál na kbelíčku s lahví a sklenicích, které nesl Neil v rukou.

„Kvůli čemu to je?“ přimhouřila Emma podezíravě oči.

Mohla jsem prostě vyhrknout naši radostnou novinu, ale jaká by to pak byla zábava? „Nedostala jsem tu práci.“

Emma tím vypadala skoro tak zklamaně, jako jsem se cítila. Vstala z gauče a já vděčně přijala její objetí. „Je mi to tak líto. Jsou to jasní idioti, protože ty jsi fantastická.“

„Ano, příšerná smůla,“ dodala Valerie a na vzdory jejímu postoji ke mně zněla docela sympaticky. Seděla na stejné pohovce jako Emma, bosé nohy měla složené pod sebou a paží zezadu objímala opěradlo pohovky, jako by byla v mém obývacím pokoji jako doma.

Ne, Sophie. Tohle jsou tvé zraněné city kvůli odmítnutí z pohovoru. Nedělej z toho něco, co to není, vynadala jsem si.

„Díky.“ Odstoupila jsem o krok z Emmina objetí a podívala se na Neila. „Ale to nic, ve skutečnosti mám spoustu jiných důvodů, proč být šťastná. Je to tak, zlato?“

Valerie přejela pohledem ode mě k Neilovi s pomalu narůstajícím úsměvem, a její dokonale rovné vlasy se při tom otočení hlavy mírně pohnuly. „Cítím ve vzduchu nějaké oznámení?“

Emmě poklesla čelist.

Neil se snažil udržet pokerovou tvář, ale i tak se mu na ní objevil velký chlapecký úsměv. „Chtěl jsem ti to říct osobně, Emmo. Požádal jsem Sophii o ruku a ona souhlasila.“

„Cože? Ach můj bože.“ Emma si dala ruku hrudník. Pak mě popadla a málem mi utrhla ruku, když si mě znovu přitáhla do objetí, které bylo zčásti radostnou oslavou, zčásti jako když had dusí svou kořist. Radostí mi vyjekla přímo do ucha a já se nemohla ubránit smíchu a také ji pevně objala. Pak ustoupila a přidržela si mě za paže, jako bych byla svetr v obchodě, který si právě prohlíží. „Ach můj bože, konečně.“

„Gratuluji,“ popřála Valerie Neilovi s tím úsměvem na tváři, který lidé mívají v případě, kdy vědí, že musí projevit ohledně něčeho nadšení, ale ve skutečnosti je to nijak nezajímá. Nechtěla jsem ji kvůli tomu obviňovat. Snažila se naplánovat svatbu své dceři, zrovna když se jí hroutil její vlastní vztah. Kdyby neměla tolik duševní síly, aby se snažila vytvořit dojem, že to svému ex a jeho snoubence přeje, nemohla bych se na ní za to zlobit.

„Na kdy je to plánováno?“ zeptala se Emma s rukama v bok. „Protože nemůžu začít pomoci plánovat vám svatbu, když jsem zaneprázdněna svou vlastní.“

„Jsem si jistý, že Sophie má své přátele, kteří ji budou chtít pomoci,“ připomněla Valerie svojí dceři.

„Nikdy bych nepožádala o pomoc ženu, která si dokázala vytvořit kariéru na organizování plechovek barev, proti kterým bojuje celá soudržná armáda na protest proti kožichům.“

„No tak, dobře. V tuhle chvíli máme řešit Emminu svatbu,“ připomněl jim Neil. „Pojďme nejprve vyřešit toto.“

Možná, že to bylo díky drinkům, které do mě na konci schůzky dostala India a šampaňskému, ale podařilo se mi přežít večeři s Valerií, aniž by vznikly větší nepříjemnosti. Neil byl dojemně nevázaný, když se nás Emma vyptávala na naši budoucí svatbu. Bylo tak skvělé, vidět ho šťastného. Sue nám naservírovala úžasnou čočkovou polévku se špenátovými listy a sojové paneer s aromatickou basmati rýží.

„Je to naprosto vynikající,“ prohlásila po pár soustech Valerie.

Emma přikývla, ale zamračila se. „Dej si pozor na hřebíček v rýži. Do jednoho jsem kousla a vůbec to nebylo příjemné.“

„Takže, Sophie,“ začala Valerie s pokusem o přátelský úsměv. „Jak to vypadá s tvojí knihou?“

„No, počáteční předobjednávky jsou vysoké.“ India mě ujistila, že je to skvělá zpráva. „A budu mít tiskovku s velkou promo akcí před vydáním knihy. Začíná o ni být velký zájem, protože lidé znají Neilovo jméno a všichni jsou zvědaví.“

„A jak se to bude jmenovat?“ Emma zakroužila v ruce stopkou své sklenice.

„I’m Just the Girlfriend.“

Neil obrátil oči v sloup. „Ten název nesnáším.“

Emma se zašklebila. „Proč?“

„Protože to snižuje její roli v našem vztahu i v tom, jak se o mě celou dobu starala. Byla moje přítelkyně, to ano, ale nejen moje přítelkyně.“

„Myslím, že je to chytlavé,“ bránila mě Emma.

„A cílem toho titulu nebylo vykreslit realitu situace, ale moje vnímání toho všeho,“ připomněla jsem mu snad po milionté.

Valerie přikývla. „A až si všichni tu knihu přečtou, budou mít celý obrázek.“

Náhle mě to poznání praštilo do střev, protože jsem si poprvé uvědomila, že lidé, kteří nás znají, budou číst tu knihu. Emma se ji také pravděpodobně chystá číst.

„Sophie, jsi v pořádku? Nekouslas do některého z těch hřebíčků?“ Valerie sklouzla pohledem z mé tváře k mému talíři.

„Ne, jen prostě… začala jsem zoufat nad svým rozhodnutím ohledně toho, zda chci, aby si cizí lidé mohli přečíst tak intenzivní osobní příběh… Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, například o Emmě, že by si to přečetla.“

Možná bych mohla všem známým darovat kopii knihy, kde budou celé sekce začerněny.

„Tati, tys to už četl?“ zeptala se Emma, zatímco do sebe dál házela svoje jídlo.

„Některé části. Pasáže, ve kterých byla Sophie velice citlivá.“ Zhluboka se napil vody a odmítl se na ni podívat.

Emma se na mě tázavě podívala.

„Věci o sexu.“ Stejně by nepomohlo, kdybychom okolo toho opatrně tancovali.

„Nic pornografického,“ řekl Neil v uklidnění na její zděšený výraz. „Ale je u… upřímná diskuse ohledně sexuality během léčby rakoviny.“

Doufala jsem, že ta slova vezme jako varování. Na základě Indiina naléhání – a s Neilovou plnou podporou – jsem psala i ohledně toho, jak se chemoterapie podepsala na našem sexuálním životě. Samozřejmě že jsem tam vynechala fakta o tom, že jsme měli trojku nebo jsme se vydali do Francie na sexuální prázdniny, ale myslím, že na tom tak úplně nezáleželo. Stejně čtení o mých upřímných pocitech ohledně sexu s jejím otcem pravděpodobně nebude patřit nijak vysoko na Emmin seznam věcí, které si nesmí nechat ujít.

„No, Sophie, přeji ti všechno nejlepší, ale o téhle stránce vás dvou bych raději nic nevěděla.“ Valerie zvedla skleničku jakoby v přípitku a zhluboka se napila.

S tím jsem souhlasila. Také jsem psala – bez konkrétních jmen – o Neilových expartnerech, díky kterým jsem se cítila velice nevítaná, když jsem poprvé přijela do Anglie. Valerie zkomplikovala Emmin vztah s jejím otcem, včetně toho, že jí naznačila, že nechce, aby kvůli mně byla u něj doma, zatímco se její otec léčil. Nikdy jsem nepřišla na to, co tím chce Valerie dosáhnout, že se snaží zvětšit propast mezi Emmou a mnou, ale bylo pro mě trochu hořké, že zatímco byl Neil nemocný, bylo pro něho těžké trávit svůj čas s dcerou.

Teď jsme zatím byly v křehkém příměří.

Po večeři Emma zamířila za Michaelem, ale varovala nás, že se později vrátí, protože Michael má brzy ráno schůzku a ona ho nechce okrást o odpočinek.

„On má jednolůžkovou postel, která je prostě příliš malá a nepohodlná, abych tam strávila celou noc,“ řekla, zatímco si kolem krku upravovala šálu.

Stáli jsme v hale a loučili se s Emmou i Valerií. Jen prostá zmínka o posteli a Michaelovi v jedné větě vyvolala Neilovu směšnou nelibost.

Emma obrátila oči v sloup. „Nečekejte na mě, nebo aspoň hlasitě nevyvádějte.“

„Ach, Neile, skoro jsem zapomněla,“ řekla Valerie a stáhla si jednu červenou koženou rukavici. „Budu muset přesunout naši schůzku s výzkumem a vývojem, ale nevěděla jsem, kdy máš tenhle týden čas? Máš tady svůj diář?“

„Já už jdu,“ řekla Emma a natáhla se, aby políbila svého tátu na tvář. Pak ještě objala matku, rozloučila se a odešla k výtahu, takže jsme tu zůstali jen Neil, já a Valerie, bez Emmy, která mezi námi mírnila napětí.

„No,“ odkašlal si Neil. „Laptop mám vedle v pokoji, jen si pro něj doběhnu, jo?“

„Díky.“ Valerie rychle přikývla a já si uvědomila, že mezi těmi dvěma proběhla nějaká bezeslovná komunikace. Valerie chtěla, abych s ní zůstala o samotě, což Neil nechtěl, ale neměl jak zabránit Valeriinu útoku „Pojďme se bavit o práci.“ Takže jsem tam zůstala s jeho ex, matkou jeho dítěte, ženou, která mě pravděpodobně nenáviděla víc, než kohokoli jiného na světě, s kým jsem se kdy setkala.

„Takže. Sophie. Znovu ti gratuluji k zásnubám.“ Její úsměv bych asi nemohla popsat jako mrazivý, ale minimálně byl hodně tuhý. „Myslím, že to z tebe udělá Emminu nevlastní matku.“

„Ehm, technicky?“ Nedokázala jsem přijít na to, kam míří. Že by skutečně mohla mít strach, že se stanu Emminou oblíbenou matkou či něco takového?“

„Ne, možná, že bys mohla Emmě prokázat mateřskou laskavost. Zkus, jestli se ti nepodaří docílit toho, aby Neil přestal být tak… výslovně proti Michaelovi.“

Aha. Takže ona na mě byla milá, protože něco chtěla. No, teď to začalo dávat smysl. „Nevím, jestli na celém světě existuje nějaká síla, která by byla schopna změnit jeho názor na Michaela.“

„Ne, to je fakt,“ souhlasila. „Ale možná bys ho mohla přesvědčit, aby svůj názor přestal vyjadřovat tak často a tak silně? S tím vším stresem ohledně svatby -“

„Co je se svatbou?“ Neil vstoupil do místnosti, v ruce svůj laptop a přejížděl mezi námi pohledem. Díky soustředění se mu mezi obočím objevila kolmá vráska, kterou míval často v případech, kdy jsme se s Valerií ocitly společně v jedné místnosti. Myslím, že se bál, že by musel přispěchat na mou obranu či tak nějak.

Usmála jsem se na něj, abych mu ukázala, že je všechno v pořádku. „Emma má právě nějaké nervy, a Valerie mi naznačila, abych ji vzala na oběd. Víš, aby mohla vypustit trochu páry někde, kde nebude pod dozorem rodičů.“

„Aha.“ Usmál se, zároveň se mu ulevilo i ho to překvapilo. Otevřel laptop, aby ho ukázal Valerii. Neilův rozvrh, hrůzostrašná tabulka s mnohobarevnými okénky byla otevřena přes celou obrazovku. „Vidíš to okno tady – asi patnáct minut sedmnáctého?“

Valerie mávla rukou. „Víš co? Není to až tak důležité. Nechme to tak, jak to je. Jako vždycky o tom moc přemýšlím.“

Popřáli jsme si dobrou noc a ona pak odešla do vestibulu, aby počkala na výtah. Otočila jsem se a vydala se do ložnice, vděčná za to, že konečně všichni odešli.

„Tohle bylo naprosto jasné,“ řekl Neil, který mě následoval. „Co ti ve skutečnosti chtěla?“ V hlase se mu ozýval opatrný tón. Věděla jsem, že je to kvůli jeho potřebě bránit mě a chránit před Valerií. Během jeho nemoci jsme se hodně pohádali kvůli jejímu zasahování do jeho života a její neustálé kritice našeho vztahu.

Ulevilo se mi, že pro jednou, byly jeho obavy liché. „Chtěla, abych u tebe intervenovala kvůli Emmě. Ohledně Michaela se chováš jako kretén.“

„Kretén?“ Zvedl obočí. „To jsou trochu silná slova.“

„I když to tak je?“ Dala jsem si ruce v bok. Stáli jsme u sebe tak blízko, až jsem musela zaklonit hlavu, abych se na něj mohla podívat. „Jak dlouho už spolu chodí? Tři roky?“

„Dobrý bože, ani mi to nepřipomínej,“ zabručel. Udělal krok, jako by mě chtěl obejít, ale já mu dala jemně ruku na hrudník, abych ho zastavila.

„To není žádný vtip, zlato. Tvoje dcera je s Michaelem tak šťastná. A on dělá, co jí na očích vidí. Za to, že ji miluje, bys ho měl milovat.“ Odfrkla jsem si. „A nebo, když víš, že se přes to nemůžeš přenést a milovat ho, bys ho aspoň přinejmenším neměl nenávidět. Protože Michael není tím, komu těmi kecy ubližuješ.“

Neil zvedl ruku a tu mou zakryl svoji vlastní, moji dlaň si tiskl přímo na srdce. „Já vím. A uvědomuji si, že existuje řada dalších mužů, které bych nenáviděl ještě víc. Je to prostě...“ s frustrací se odmlčel.

„Je to pro tebe těžké nechat ji jít, protože ji chceš chránit. Chápu. To je proto, že jsi dobrý otec.“ Tu a tam jsem pociťovala podivný záchvěv závisti nad Neilovým dobrým vztahem s Emmou. Ne, že bych chtěla, aby byl Neil můj otec, ale občas jsem cítila „coby kdyby“? Takový ten druh touhy k muži, který by tu roli naplňoval. Co kdyby se na scéně objevil Joey Tangen? Co kdybych ho zkusila nějakým způsobem kontaktovat? Ale v hloubi duši jsem věděla, že když ten muž byl ochotný zmizet na prvních dvacet pět let života svého dítěte, skutečně mi neměl v dalších pětadvaceti letech co nabídnout.

Přesto byly v Emmině životě všudypřítomné únavné, přehnaně ochranitelské Neilovi komentáře.

„Jestli na něj začnu být milý, Emma si bude myslet, že jsem prodělal mrtvici,“ polovičatě argumentoval Neil.

„Nemusíš k němu být milý. Můžeš ho stěží tolerovat. Ale přestaň o něm před Emmou říkat ty věci.“

Zamračil se. „Dobře. I když si myslím, že bude těžké, abych ho přestal nazývat Příšerný Michael.“

„Jestli chceš, stále ho tak můžeš nazývat přede mnou,“ utěšovala jsem ho.

Neil mě stiskl v objetí. „Děkuji. Za to, že miluješ moji dceru stejně tak jako já a říkáš mi, když se chovám jako naprostý debil.“

„Právě proto tu jsem.“ Nemusela jsem mu říkat, že nikdo na Zemi by nikdy nemiloval Emmu tak jako on, to už věděl.

„Přemýšlel jsem,“ řekl se skloněnou hlavou, aby se o mě mohl otřít nosem. „Máš za sebou těžký den. Proč nepozveš na návštěvu Holli, abyste si spolu udělaly jeden z vašich „dýchánků“?“

„Skutečně?“ Nikdy jsem sem Holli nepozvala. Když jsme se sešly, vždycky to bylo u ní. Když Neil procházel vysokými dávkami chemoterapie, zůstala se mnou v Londýně. Ale tam jsem žila několik měsíců a měla jsem pocit, že je to můj domov. V bytě v New Yorku jsem se stále cítila, jako když jsem u Neila na návštěvě a myslím, že mě nikdy nenapadlo někoho sem zvát.

Neil se zamračil. „Samozřejmě. Na dnešní večer mám práci a budu se cítit mnohem líp, když budu vědět, že ve chvíli, kdy jsi byla odmítnuta, nezůstaneš se svým napětím sama. A v mém nočním stolku je kus velice drahé trávy. Jsem si jistý, že vy dvě dokážete vymyslet, jak se s ní zabavit.“

„Znáš nás až moc dobře.“ Natáhla jsem se k němu, abych ho políbila. „Jdu jí zavolat.“

Šla jsem do ložnice, popadla tam telefon a vytočila Hollino číslo.

„Co chceš, děvko?“ ozvala se.

„Zníš znuděně.“

„Totálně se nudím. Deja má ještě nějaké zatracené hovadiny s Rudym.“

„Jak rychle se sem můžeš dostat?“ Znělo to ode mě hrozně a pokrytecky, protože jsem sama nesnášela, když byl Neil pryč, ale zároveň jsem zbožňovala, když Deja musela pracovat a já měla Holli jen pro sebe.

„No, záleží na tom, co přesně znamená „sem“,“ řekla s odfrknutím. „Míním tím, že jsem nikdy nedostala pozvánku na Pátou Avenue.“

Ignorovala jsem její rozpustilý přízvuk, který někdy afektovaně přeháněla, když mluvila o mém novém životním stylu. Občas mi to přišlo zábavné a díky tomu jsem si uchovávala zdravý smysl pro sebepodceňování, ale teď jsem začala uvažovat, zda se jí skutečně tak hrozně nelíbí to, jak s Neilem žiju. Dala jsem Holli adresu a zeptala se: „Tak jak dlouho myslíš?“

„Nevím. Dej mi hodinu.“ Pak při té vyhlídce ožila: „Mám něco přinést?“

Pomyslela jsem si na nádhernou, lehkou večeři, kterou jsme právě měly. Chtěla jsem si dát něco neslušného, a případné dopady toho, že to není zdravé, budu řešit později. „Pizzu. Přines pizzu.“

„Poté, co jsme zavěsily, jsem se vydala hledat Neila. Našla jsem ho v knihovně, před sebou měl otevřený laptop. Ať už pracoval na čemkoli, bylo to spojeno se spoustou čísel. Vzhledem k mé čisté fóbii z matematiky jsem se raději podívala jinam. Už se převlékl do trička a kalhot na spaní. To, jak tričko úžasně kopíruje horní část jeho zad, mě vyzývá k dotyku… možná to bylo jen tím, že byla Neilova záda.

Roztržitě vzhlédl. „Přijde Holli?“

„Mhm.“ Přejela jsem mu prsty po zádech až ke krku. „Ale nedostane se sem dřív než za hodinu...“

V koutcích úst se mu objevil náznak úsměvu, ale ani na okamžik netrhl oči od obrazovky. „Bohužel, já jsem naprosto zaneprázdněný.“

Vedle jeho křesla jsem klesla na kolena a bradou jsem se opřela o svá předloktí na loketní opěrce. Oči jsem upírala na něho. „Příliš zaneprázdněný, abych sála Váš penis, Pane?“

Posunul se ve svém křesle, ale když jsem rukama zašátrala po jeho pyžamových kalhotách, jemně mě odstrčil. „Nemůžu.“

Sedla jsem si na paty. Stěží kdy mě odmítl.

„Ne proto, že bys něco udělala,“ pospíšil si s ujištěním. Pak si odevzdaně povzdechl pod vousy „sakra“ a dodal: „Než mi zabere prášek, trvá to asi třicet minut a to v případě prázdného žaludku.“

Zamračila jsem se a naklonila hlavu.

„Vzpomínáš, jak jsme po chemoterapii začali poprvé znovu sexuálně žít? No, ehm, ty potíže, co jsem měl?“ Neil se zřídka kdy červenal, ale teď byl celý rudý. „Nezmizely magicky.“

Najednou mi to došlo. „Ach. Ty… bereš prášky na podporu erekce?“

„A ty si samozřejmě vybrala ten nejkouzelnější možný způsob, jak to říct.“ Tvář si zakryl rukama a masíroval si kůži. „Jsem chodící klišé.“

„Ne, zlato.“ Vlastní pocit viny jsem si odložila stranou, s tím se vypořádám později. Právě teď tu krvácela Neilova důstojnost. „To není velký problém. Jen prostě nemůžu uvěřit tomu, že si mi to neřekl.“

„Dokonce ani nechci brát ty zatracené věci.“ Zavrtěl hlavou. „Samozřejmě, že jsem ti to nechtěl říct. Je ti pětadvacet. Muži tvého věku -“

„Si mě neberou,“ připomněla jsem mu.

„Já vím.“ V těch slovech byla slyšet porážka. „Je to otázka ješitnosti.“

Lokty jsem se mu opřela o kolena. „Vím, že pro tebe to není žádný rozdíl, ale jestli ti to pomůže… Nemyslím si, že jsi díky tomu míň sexy.“

Úsměv na jeho zavřených ústech mi řekl, že mu má slova trochu pomohla. „V tom případě to s mou přitažlivostí nemusí být až tak špatné.“

„A to není marnivost. Jsi zdravý chlap ve formě.“

„Tak zdravý, jak může být někdo, který v sobě má čtyři roky skrytou leukémii,“ připomněl mi.

„To je pravda. Ale o leukémii ses postarat nemohl.“ Odmlčela jsem se a uvažovala, jak pokračovat. „Možná, že v tomhle je tvůj problém. Tohle je poprvé, co se musíš vyrovnat se skutečnou, fyzickou připomínkou tvojí nemoci.“

Zamračil se dolů. „To je až příliš pravdivé.“

„Přestaň.“ Plácla jsem ho rukou do kolena. „Hele, možná se už nikdy nedostaneš přesně do té formy, kterou jsi měl před chemoterapií a transplantací. I tak to bude v pořádku. Mnohem raději tu budu mít živého, lehce těstovitého Neila s erektilní dysfunkcí, než mrtvého Neila, kde bych mohla vzpomínat na jeho pevné břicho. Všechno je to otázka správného úhlu pohledu.“

„Tenhle rozhovor jsem si měl nahrát pro příště, mohl bych na tom vydělávat,“ řekl s úšklebkem.

Vstala jsem a přitom zavrtěla hlavou.

„Kam jdeš?“ zavolal za mnou.

Otočila jsem se a dala ruce v bok. Fyzicky jsem přeháněla své rozhořčení, aby mu bylo jasné, že vtipkuji. „Po této poznámce mě tvůj penis ani vzdáleně nezajímá. Dobrou noc, Pane.“