TB - 11. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Těžká volba mezi manželem a nejlepší kamarádkou, co? Co si jen vybrat, když každá volba znamená, že zraníte a možná i ztratíte toho druhého? Sinnel

I když byl návrat do skutečného života překvapivě těžký, jakmile jsme podali nabídku na koupi domu, nemohli jsme nic víc dělat. Po prvních dvou dnech, kdy jsem při každém zazvonění telefonu nadskočila, jsem se musela dostat ven.

Naštěstí díky tomu, že Valerie věnovala až obsedantní pozornost Eminně svatbě, Emma soustředila svou pozornost na naléhavější datum: Neilovy padesáté narozeniny.

Sešly jsme se spolu na oběd v Hangawi, vegetariánské korejské restauraci uprostřed města, kde jsme musely nechat boty u dveří a pak se posadit na polštáře na propadlé podlahy k nízkým stolkům. Přijela jsem o deset minut později a ona měla na tváři velice známý výraz.

„Víš, jestli chceme zařídit party s překvapením, budeš muset přijít včas,“ řekla Emma s klenutým obočím.

„Já vím, já vím.“ Sedla jsem si na polštář na podlaze a nohy dala pod stůl. „Ale víš, jestli skutečně mám přivést tvého otce na party včas, tak technicky nemůžu přijít pozdě. Protože party stejně nemůže oficiálně začít bez něj.“

Našpulila rty a od ní to bylo efektivnější, než kdyby mi slovně vynadala.

„Takže, co máš?“ Opřela jsem se lokty o stůl a složila si ruce pod bradu. „Nikdy jsem neplánovala ničí gigantickou narozeninovou oslavu.“

„Výborně. Pak to můžu všechno udělat.“ Zanořila se do své tašky Kate Spad a vytáhla svůj iPad.

„Na někoho, kdo se má za pět měsíců vdát, zníš neuvěřitelně nadšená tou vyhlídkou.“ Setřásla jsem z ramenou kabát a pak ho podala, procházejí hostesce, aby ho odnesla. 

Emma obrátila oči v sloup, zatímco poklepala na svou obrazovku. „Ach, já se budu vdávat? Protože kdybys to nevěděla, řekla by mi to matka.“

„Ona prostě jen chce, aby bylo všechno perfektní.“ Nemělo smysl Valerii bránit. Dobře jsem věděla, jak těžký může být vztah mezi dcerou a její svobodnou matkou. Až se bude blížit moje vlastní svatba, moje máma pravděpodobně bude naprosto stejně příšerná.

Doufala jsem, že by mohla být tak špatná. Ještě mě to nenapadlo, ale možná s mojí svatbou nebude chtít mít nic společného. Kvůli mému vztahu s Neilem na mě byla extra naštvaná a od okamžiku, kdy jsem jí oznámila zprávu o našem zasnoubení, jsem s ní nemluvila. Najednou mi to znělo tak příšerně, jako když jsem byla v autě.

„Sophie, jsi v pořádku? Najednou jsi strašně zbledla.“ Zamžourala na mě přes hranu svého iPadu.“

Mávla jsem rukou. „To je v pořádku. Zrovna jsem přemýšlela o tvém problému.“

„Upřímně řečeno, ta žena se chová, jako by nebylo mojí prací organizovat v obrovských měřítkách akce pro neziskové společnosti.“ Otočila ke mně svůj iPad. „Myslím, že tohle místo by mohlo stačit.“

Srdce mi uvízlo v krku. 1OAK byl jedním z legendárních New Yorkských salonků. Nikdy jsem tam nebyla, ale Holli ano, a řekla mi, že to místo bylo plné celebrit. „Není to… ehm. Nemyslím si, že by noční kluby skutečně patřily mezi oblíbená místa tvého otce.“

„Ne a proboha, my nechceme, aby tam tancoval,“ řekla Emma a já v jejím tónu a to, jak to slovo „tancoval“ protáhla, zaslechla anglický přízvuk. Znovu přejela prstem po displeji a ukázala mi půdorys podlaží. „Tohle navrhly. Myslím, že bychom to měly pojmout intimně.“

Zamračila jsem se na změť kruhů a čar. „Intimní? Přijde mi to jako sezení pro minimálně dvě stě lidí.“

„Já vím. Takže budeme muset být velice opatrné při výběru hostů.“ Zamlaskala jazykem, otočila iPad a pak se zamračila. „Myslíš, že bychom měly zařídit nějaké větší místo?“

„Emmo, poslední party, které jsem se zúčastnila, se skládala z dvaceti lidí v mém bytě. Tohle je… obrovské.“

Náhle se mě zmocnila panika. „Víš, kdo se vůbec má pozvat? Když jsme pořádaly večírek před jeho transplantací, Neil řekl, že Valerie ví, koho pozvat. Ale já nemám žádný seznam nebo něco takového. A skutečně, doopravdy do toho nechci zapojovat tvoji matku.“

Tak. Bylo to venku. Nechtěla jsem se, aby se do těch příprav pletla Valerie. Byla to party k padesátým narozeninám mého přítele, a já chtěla být tím, kdo ji naplánuje. Nechtěla jsem se při tom spojit s jeho ex.

„Věř mi, ani já ji nechci do toho zapojit, aby to všechno ovládla. Je zázrakem, že jsem si mohla vybrat svoje zatracené svatební šaty,“ řekla s unaveným povzdechem. „Ale tady možná budeme muset ustoupit. Na organizaci máme jen dva měsíce.“

Bubnovala jsem prsty o stůl. „Víš co? Nech mě, abych si to promyslela. Dej mi dva dny.“

„Máš je mít. Ale potom zavoláš mojí matce.“

Emma byla schopným organizátorem velkých party, což bylo štěstí, protože moje zkušenosti s organizováním party byly pouze v tom, abych zajistila dostatek ledu a nápojů do lednice pod dřezem. Ona věděla, jak plynule zajistit všechnu dopravu, dekorace stolů, parket, počet číšníků… Není divu, že se svojí matkou měly celou svatbu pod kontrolou. Jediné, čím jsem mohla skutečně přispět, byl návrh hudby. Spíš než pro živou kapelu jsme se rozhodly pro DJ, takže jak bude večer postupovat, mohl se pouštět výběr skladeb ze všech pěti desetiletí jeho života.

Už jsme měly skoro všechny plány hotové a dojedené obědy, když Emma luskla prsty. „Málem jsem zapomněla! Jestli se budete stěhovat ještě před party, budete potřebovat zarezervovat nocleh v centru. Pozdě v noci se vám nebude chtít vracet do Sagaponacku.“

„Máš pravdu.“ V záblesku necenzurované inspirace jsem přišla s řešením. „Pane Bože. Musíme získat apartmá Wow!“

„Ach, to ošklivé místo, kde bydlel táta po rozvodu? Proč?“ Nakrčila nos.

„Měli jsme tam naše první rande. Nebo… tuším, naše neoficiální první rande?“ Mávnutím ruky jsem dala najevo, že to dál rozvádět nechci. „Je to součástí naší společné historie.“

Součástí naší společné historie, kdy jsem na něj čekala na pohovce, sama sebe uspokojovala prsty, takže když vešel, našel mě s doširoka rozevřenýma nohama a v ruce jsem měla své kalhotky. Dodneška jsem živě slyšela, jak mi nařídil, abych mu je dala a on si k nim pak hluboce čichal.

Dobře, dokonce, i když budeme po party pravděpodobně opilí jako peklo, dala bych si po jeho narozeninách noc v apartmá Wow.

„To je tak sladké,“ řekla Emma, čímž mě překvapila. Obvykle se zvysoka otáčela od všeho, co mělo co do činění s jejím otcem a romantikou. Dala si iPad zpátky do kabelky. „Dobře, mohla bys zkontrolovat hudbu a navrhnout DJ?“

„Jo, náhodou mám docela dost dobrou představu, jaký hudební vkus má Neil,“ pokrčila jsem rameny. „A vždycky můžu „náhodou“ zaměnit naše telefony a zkontrolovat, co aktuálně poslouchá.“

„Skvělé. Potvrdím ti místo konání a pak to jediné, co bude na tobě, je dostat ho na místo. Jak to máš v plánu udělat?“

„Myslela jsem, že bych mu řekla, že bychom mohli jít na večeři a až budeme v autě, mohla bys poslat textovku. Řekněme, že jsi v klubu a zapomněla jsi svou peněženku. A že máme dorazit, aby sis mohla vzít taxík…“ Zvedla jsem obočí a kývla, aby mohla rozvádět plán dál.

Nevypadala, že by to na ni udělalo dojem. „To by mohl prohlédnout. Řekni mu, že Michael zapomněl peněženku. Bude tak nadšený, když bude mít šanci zachránit neschopnost mého snoubence, že se v ten okamžik nezmůže ani na otázku.“

„Ach, dobrý nápad,“ souhlasila jsem. Pak jsem si pomyslela na to, o čem jsme nedávno večer mluvily s Valerií. „Víš… myslím, že tvůj táta pomalu vůči Michaelovi roztává. Nemyslím si, že z nich někdy budou nejlepší přátelé  -“

„Ušetři mě toho, Sophie,“ řekla se zakoulením očí. „Smířila jsem se s tím, že můj táta nikdy nebude mít rád mého manžela. Aspoň budou rodinné oslavy díky tomu přinejmenším zajímavé…“

Stále mluvila, ale já najednou přestala vnímat její slova díky adrenalinu, který mi vystřelil až do mozku. Mou pozornost upoutal výrazný záblesk rubínového odstínu, na který jsem už měsíce nepomyslela.

Byla to barva vlasů Gabrielly Winters, která právě cestou z restaurace prošla kolem našeho stolu.

„Sophie?“ zeptala se Emma, která sama sebe přerušila uprostřed věty a vyděšeně se na mě podívala. „Jsi v pořádku?“

Očima jsem sledovala Gabriellu, nemohla jsem si pomoci. Bylo to, jako bych sledovala ducha někoho, koho nemám ráda. Ale tady to bylo ještě horší, protože za ní šla Deja a hlasitě se smála něčemu, co právě Gabriella řekla.

„Ne,“ podařilo se mi říct, aniž bych se zadusila šokem. „Ne, rozhodně nejsem v pořádku.“

*****

Emma se mnou jela do kanceláří Elwood & Stern, protože se ze mě stala nervózní troska.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se. „Chceš, abych šla s tebou?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Tvůj táta bude šílet. Myslím, že mu to musím říct z očí do očí bez přítomnosti kohokoli jiného.“

„Nechceš, abych tady počkala s Tonym?“ zeptala se a ukázala gestem na předěl mezi předními a zadními sedadly v autě.

„Vezmu si cestou domů taxík.“ Netušila jsem, jak dlouho se ještě zvládnu udržet a nechtěla jsem, aby mě Emma viděla zhroutit se.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že Deja by byla ochotná riskovat práci jako je tahle. Nedokázala jsem uvěřit, že jsem se ocitla v téhle pozici. Když to řeknu Neilovi, moje nejlepší kamarádka bude nešťastná. Když to Neilovi neřeknu, pravda by případně stejně mohla vyjít najevo. A Emma ji viděla. Nemohla jsem dovolit, aby si myslela, že jsem vůči jejímu tátovi neloajální. Náš podivný vztah nevlastní dcera – nevlastní matka, mnohdy připomínal chůzi mezi skořápkami z vajec s jejím mírným nesouhlasem. Kdyby věděla, že před jejím tátou skrývám něco tak důležitého, pravděpodobně by šel do háje úplně.

Byla jsem si jistá jedinou věcí – že to Holli ublíží. Byla nevinným nezúčastněným divákem a nebylo to vůči ní fér, nicméně nedalo se tomu vyhnout. Musela jsem být k Neilovi upřímná. A mnohem důležitější bylo to, že jsem musela být upřímná sama k sobě. Necítila bych se dobře, kdybych v sobě držela to, co se stalo, jako tajemství. Musela bych se nenávidět, kdybych ohledně toho lhala nebo to kryla. Z toho už jsem vyrostla a nechtěla jsem se k tomu vracet.

Dokud jsem nevstoupila do budovy, ani jsem nepomyslela, jak se dostanu dovnitř. Nevěděla jsem, jestli nemusím být na nějakém seznamu nebo se předem telefonicky ohlásit či tak nějak. U bezpečnostního stolu stáli dva uniformovaní pracovníci ochranky a další muž v obleku, který měl připevněné jedno sluchátko. Na pohled to bylo dost zastrašující.

„Dobrý den, potřebuji jít nahoru do společnosti Elwood and Stern,“ začala jsem. Zněla jsem, jako bych tam neměla co dělat. Skutečně bych tam neměla být.

Ten chlap se sluchátkem vypadal docela skepticky. „Jméno?“

„Sophie Scaife,“ řekla jsem nejistě. „Pravděpodobně nejsem na seznamu nebo tak nějak. Ale pokud zavoláte nahoru -“

Zadal něco do počítače a pak se pod pultem natáhl pro kartičku.

„Dobře, slečno Scafie, běžte k druhému výtahu. Elwood and Stern jsou v jedenáctém patře.“

Dobře, to bylo trochu cool, jen tak tu projít, jako by mi to patřilo. Nebo jako by to tu vlastnil můj snoubenec.

Cestou výtahem nahoru, jsem se snažila si trochu srovnat emoce. Aktuálně mi bylo na zvracení. Navíc jsem cítila skutečnou úzkost. Taky strach, že možná budu muset osobně konfrontovat Deju. Taky mě zaskočil hněv. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem na někoho byla tak strašně naštvaná. Srdce mi bušilo až v krku, a i když jsem navenek vypadala klidná, netušila jsem, jak bych reagovala, kdybych ji viděla.

Jakmile jsem vystoupila z výtahu, zaregistrovala mě žena za stolem v hale prostorů společnosti Elwood a Stern. S tou největší sebejistotou, jakou jsem zvládla, jsem k ní připochodovala a řekla: „Jsem tady za -“

„Panem Elwoodem,“ dokončila za mě. „Už mi volali. Byla jste tu už někdy dřív? Potřebujete, abych Vám ukázala cestu?“

„Ehm…“ rozhlédla jsem se kolem. Nevypadalo to tu tak, jak jsem čekala. Stěny byly tmavě šedé, a do obou stran od recepce se rozbíhaly chodby s třemi chromovanými pásy. Koberec byl černý a nábytek v recepci byl černý s dotykem ocelových akcentů. Bylo tu překvapivě tmavo – pracovat tu celý den muselo připomínat práci v ponorce. „Možná, že by to bylo lepší. Ukažte mi ji, prosím.“

„Jsem Alice,“ představila se žena. Své kaštanové vlasy měla stažené do úhledného nízkého drdolu vzadu na hlavě a byla oblečena ještě konzervativněji, než jsem byla zvyklá vídat v kanceláři – ale to bylo proto, že moje poslední práce byla v Porterasu, kde vládla pravidla high fashion. Alicin světle šedý kalhotový oblek s bílou hedvábnou halenkou vypadal oproti věcem, které na sobě nosila Ivanka, recepční v časopise, téměř staromódně.

Alice mě vedla krátkou chodbou do hlavní kanceláře. Nebyla tam taková tma, ačkoli dekorace byla stejná, halogeny na stropě na správných místech poskytovala osvětlení a krychlové břidlicové dlaždice rozdělovaly podlahu na šest velkých čtverců.

„Tady je kancelář pana Elwooda,“ ukázala Alice na dveře z mléčného skla, které byly na druhé straně uličky. „Jeho asistent je na obědě, ale můžete jít rovnou dovnitř.“

„Děkuji Vám,“ řekla jsem, zatímco jsem otevírala dveře. Uvnitř bylo přesně to, co jsem předpokládala – stůl, který patřil jeho asistentovi Brentovi, a pak další dvoukřídlé dveře, tentokrát naprosto průhledné, které poskytovali úchvatný výhled na přístav a zároveň i na Neila.

Měl na sobě čokoládově hnědý hedvábný oblek s velice jemným leskem, stál u skleněné stěny a jednou rukou se opíral o ocelový nosník. Zaklepala jsem na dveře a on se otočil a pokynul mi, ať vejdu. Jak jsem vcházela dovnitř, slyšela jsem ho loučit se. „Děkuji, Rudy,“ a pak zavěsil. Položil svůj telefon na stůl. „Nečekal jsem dneska takové překvapení.“

„No, to je škoda,“ řekla jsem ponuře. „Protože jedno mám, a není moc příjemné.“

„Ano?“ Jeho hravé chování zmizelo, zatímco si podrobně prohlížel mou tvář. „Co se stalo?“

„Byla jsem na obědě s Emmou,“ začala jsem.

V okamžiku, kdy jsem mírně zaváhala, se do toho vložil Neil: „Není těhotná, že ne?“

Spadla mi čelist a začala jsem prskat. „N-ne. Tohle se netýká Emmy, je to kvůli -“

Pohyb u dveří přitáhl můj pohled. Vrátil se Brent a skrz dveře ukazoval Neilovi ruku u ucha.

„Omlouvám se, miláčku, ale měl bych být na konferenčním hovoru. Právě teď bych měl být s Valerií v její kanceláři -“

„To musí počkat!“ Znělo mi to, jako bych se chystala rozbrečet. Cítila jsem, že chci brečet.

Předpokládám, že právě kvůli tomu se Neil podíval ven na Brenta a zmáčkl tlačítko na svém telefonu na stole. „Strašně se omlouvám. Řekni, prosím, paní Stern, aby pokračovala v hovoru beze mě. Prosím nezmiňuj se jí o mé návštěvě.“

„Jasně,“ odpověděl. Brentova neúnavná veselost byla vlastnost, na kterou si Neil doma často stěžoval. Přišlo mi směšné vidět to v akci, zvlášť za mé současné situace.

Neil si ke mně dovezl židli a posadil mě na ni, zatímco sám si napůl sedl na roh stolu. „Dobře, co se děje?“

„Viděla jsem Deju. Byla s námi v restauraci, nevím jak dlouho, ale nevšimla jsem si ji, dokud neodcházela.“ V krku jsem měla tak sucho, až se mi téměř svíral. S bolestivou grimasou jsem polkla. „Byla tam s Gabriellou Winters.“

„Cože?“ zeptal se Neil a nakrčil čelo tak, až se mu obočí jakoby spojilo. „Jsi si jistá?“

„Gabriellu bych poznala kdekoli. Byla jsem překvapená, že jsem si jí nevšimla hned, jak jsem vešla do restaurace. Takže si myslím, že můj radar je na tom teď mizerně.“ Přišlo mi, že ramena mi vážila minimálně o deset kilo víc, než když jsem vešla do kanceláře. Co to je za kecy o vší tý tíze světa? Radši bych si myslela, že když jsem přiznala, co jsem viděla, mělo by se mi ulevit. Místo toho se mi chtělo vyzvracet se na koberec.

„Aha.“ Neil přikývl, zagestikuloval směrem ven, ale očima stále přejížděl po místnosti. Už jsem ho i dřív takhle viděla, tak dokonale ztraceného v myšlenkách, až mě to děsilo. Tím, jak jsem s ním žila každý den, jsem někdy zapomínala, jak je inteligentní a jak rychle mu pracuje mysl.

Zvedl telefon. „Brente, potřebuji, abys udělal tohle.“

Nervózně jsem se podívala na dveře, srdce mi tepalo jako, kdybych uběhla maraton. Zatímco Neil mluvil, něco si cvakal na klávesnici.

„Potřebuji, aby někdo vzal slečnu Scaife do konferenční místnosti B. Diskrétně. Pak potřebuji, abys sem poslal někoho z HR, nejlépe Leah, a hned po ní sem dostal i paní Stern. Řekni jí, že to má nejvyšší prioritu, takže si na to musí udělat čas. A sežeň Rudy Ainswortha. Nesmí nechat Deju Williams z dohledu a potřebuji, aby oba byli na lince… ne déle než za patnáct minut. Tohle všechno potřebuji zařídit tak rychle, jak jen to zvládneš.“

„Proč musím jít do konferenční místnosti B?“

HR. Požádal o sehnání HR a Valerii. Skutečně se ji chystal vyhodit.

Samozřejmě, že ano, ty idiote. A cos čekala? Už vyhodil mě a to jsme byli v blažené fázi nového vztahu. Deja byla moje kamarádka, ale to by nestačilo, aby jí to zachránilo práci.

Neil si mě prohlížel s rukama v kapsách, když odpovídal na mou otázku.

„Protože vypadáš docela naštvaně a já nechci, abys v tom stavu, v jakém jsi, odcházela sama.“ Bylo to naprosto mimo takt, ale jemně. „A vím, že tu chceš zůstat, ale nemůžeš u toho být.“

Zátah.

„Zůstaneš tady, než se ta situace… nevyřeší, já to rychle zabalím, a pak půjdeme společně domů.“

Pokusil se o malý povzbuzující úsměv, ale moc se mu nevydařil. „Nesnesl bych pomyšlení, že celou cestu domů budeš vzadu v autě brečet. Dokud se to všechno nevyřeší, budeš beznadějně rozrušena.

Měl pravdu a já bych se s ním neměla hádat.

Vrátila se Alice, kterou sem poslal Brent a odvedla mě do konferenční místnosti. Přinesla mi kávu a nějaký chlebíček, o který jsem nežádala a několikrát se mi „za to všechno“ omluvila.

Já jsem příčina „toho všeho“.

Když jsem se podívala z budovy ven přes ulice, z druhé strany kanceláře bylo vidět slunce, které zalívalo místnost světlem. Cinknul mi telefon. Když jsem se na něj podívala, zvedl se mi žaludek.

Ahoj, moc se nepřejídej, ať se vejdeš do šatů 4 a ne 5.

Ach bože. Holli. Měly jsme se sejít na výběr šatů pro družičku. Nevěděla, co se stalo.

Jestli se to stalo… Paprsek naděje – i když jakkoli nesmyslné – rozčísl můj strach. Možná, že to všechno bylo jen nedorozumění. Možná, že byla Valerií poslána na nějaké pochůzky.

Naděje mi spadla jako popularita Uggs. I když jsem se snažila z mysli většinou vytěsnit to nejhorší, bylo by to až příliš velký skok v popírání, kdybych si myslela, že by se mohla zapojit do špionáže a sabotáže. Ještě dřív, než se se mnou setkala, měla o mě nízké mínění, protože jsem zklamala na eticky spletité cestě v Porterasu. Do něčeho takového by se nenechala zatáhnout.

Proč byla Deja s Gabriellou? Měla pohovor ohledně práce v novém časopisu? Jestli ano, jak by se tam objevila? Možná to bylo něco ohledně Holli. Ta se objevila v Porteras dřív. Sakra, proč jsem na to nepomyslela. I když jsem pochybovala, že by Deja řešila své booky. Bez ohledu na své důvody, přestoupila firemní politiku, která byla zavedena s ohledem na to, jakou situaci Gabriella způsobila.

Proč jsi to řekla? Scaife, ty jsi taková kurva.

Něco málo přes hodinu jsem si nadávala, a pokud jsem mohla, ignorovala jsem Holliny textovky jen slovy Budu tam.

I když bylo to čekání šílené, Neil měl pravdu: musela jsem se dozvědět, jak to všechno skončí. I když tak jako tak by mi to mohl říct. Neil nebyl ten typ šéfa, který by porušil pravidla na ochranu osobních údajů kvůli drbům. Ale musela jsem vědět, co jsem způsobila.

Z toho všeho jsem byla unavená. Z toho zasraného lhaní nebo jen snahy zjistit, komu lze věřit. Udělat správnou věc je stejně vyčerpávající jako udělat špatnou věc. A já jsem zcela jasně byla víc unavená díky tomu, že jsem se snažila udělat správnou věc, a díky tomu se to zkurvilo o to víc.

Přišlo mi to jako věčnost. Než se otevřely dveře a vstoupil Neil. Tiše za sebou zavřel a výraz v jeho tváři mi řekl všechno, co jsem potřebovala vědět.

„Nevyhodil jsi ji.“ Hlas se mi chvěl. „Znám Deju. Neudělala by nic -“

„Nebylo to na mě.“ Zůstal u dveří, ruce měl za zády. „Vyslechli jsme si její vysvětlení a myslel jsem, že znělo realizovatelně… Nemůžu zacházet do detailů. Ale věr mi Sophie, kdyby byl jakýkoli jiný způsob -“

„Jediný jiný způsob byl, že bych ti to neřekla, a to v minulosti nedopadlo dobře.“

Porážka a zklamání na mě dopadlo jako neviditelné závaží, sevřel se mi hrudník a spadla ramena. „Měly jsme si vybrat lepší restauraci.“

Neil ke mně natáhl ruku. „No tak. Pojďme domů.“

Následovala jsem ho zasmušile zpátky do jeho kanceláře a dobře jsem si byla vědoma, že většina osazenstva kanceláří mě sleduje. Ne, že by věděli, co se stalo, ale prostě byli zvědaví na snoubenku svého šéfa. Přemýšlela jsem, jestli tam o mě kolují nějaké zvěsti.

„Pojď dál a sedni si, než si sbalím věci,“ řekl jemně Neil 

Přišlo mi to, jako by se tady mělo objevit nějaké znamení, něco nenormálního, vzhledem k tomu, že došlo k významné události. Ale byla to prostě jen běžná kancelář.

Seděla jsem na židli a hlavu jsem si opřela o složené ruce, jako unavená učitelka z mateřské školky. Jak jsem byla tak šíleně emocionálně vyčerpaná, mohla bych hned teď usnout.

„To, co potřebuješ, je pěkný relaxační večer,“ řekl Neil, pravděpodobně proto, že si myslel, že je správné to říct. Vypadalo to, jako by neměl ani tušení, jak to zlepšit a tak se smířil s tím, že se to jen zhoršuje.

Neměl ani ponětí, jak špatné to ve skutečnosti bylo. „Očekává se, že s Holli půjdu vybírat šaty pro družičku… za čtyřicet minut.“

„Ach drahá.“ Bylo to jeden z nejjednodušších anglických výrazů, kterými mě kdy oslovil, a kdyby to nebylo tak bezútěšné, musela bych se zasmát. „Chceš tam jít?“

„Jestli to stále ještě platí. Jsem si jistá, že právě teď ji Deja volá.“ Ve velice blízké budoucnosti jsem byla odsouzena k trapnému rozhovoru. „ I když jsem si dost jistá, že právě teď vypadávám ze seznamu družiček.“

„Sophie… Deja neví, že jsi to byla ty.“ Neil nikdy nezaváhal s očním kontaktem. Byl ochotný nechat mě dokončit svou myšlenku, takže by to nemusel dělat. „Řekl jsem jí, že byla viděna s Gabriellou Winters v restauraci a ona nepopřela, že spolu probírali Dejinu práci v Porteras. Nemusíš Deje ani Holli říct, že to tys tohle nahlásila.“

„Říkáš, abych Holli a Deje lhala.“ Nechtěla jsem zajít až tak daleko, abych se vrátila ke svým starým zvykům. „Nemohla bych to udělat. Sžíralo by mě to zevnitř a jednoho dne by mi to pak vybouchlo před obličejem.“

„Přesně to by se mohlo stát, máš pravdu.“ Soucitně se ušklíbl a přešel ke mně. Dal mi ruku na rameno. „Správná volba není vždycky ta nejjednodušší.“

Dala jsem si ruku na jeho. „Někdy jsi velice moudrý. Předpokládám, že je to díky tvému pokročilému věku.“

Přerušilo mě vyzvánění telefonu, které jsem měla nastaveno pro Holli. Přestala jsem se škádlit s Neilem a zvedla to. „Ahoj?“

„Sophie… Deja byla…“ Holli byla, pochopitelně, rozrušená.

To byl okamžik, kdy jsem mohla začít předstírat, že jsem netušila, co se stalo, a začít žít ve lži. Místo toho jsem tedy dodala: „Byla propuštěna. Vím. A musím s tebou kvůli tomu mluvit. Můžeme se sejít někde jinde než v obchodě pro nevěsty?“

„Hm, j-jo?“ Hlas se jí třásl. „Co se děje?“

„Raději bych s tebou mluvila osobně.“ Musela vědět, že se něco stalo. „Sejdeme se v Dinicio, jo?“

„Jo, dobře.“ Ale bylo jasné, že to v pořádku není. Nemohla jsem snést pomyšlení, že tam sedí, kouše si nehty a ničí si svojí perfektní manikúru napětím kvůli situaci, kterou jsem způsobila já. Doufala jsem, že provoz bude slabý.

******

Auto zastavilo před Dinicio, malou řeckou restaurací, která byla jen pár bloků od místa, kde jsme s Holli bydlely. Myslela jsem, že je dobrý nápad sejít se tady, ale když jsem ji zahlédla, jak sedí za zabarveným sklem, srdce se mi propadlo až do břicha.

„Jeď prostě napřed domů,“ řekla jsem Neilovi, ale v duchu jsem ho prosila, aby tu zůstal. Zůstaň a nech mi mou důstojnost, ať tě o to nemusím prosit.

„K čertu, to ne.“ Ta slova byla plná síly, ale jejich tón byl jemný. „Budu tady, Sophie.“

Nenáviděla jsem ho za to, že vyhodil Deju. Nenáviděla jsem sama za to, že jsem mu řekla o celé situaci. Nenáviděla jsem Deju za to, že si vyšla s Gabriellou, i když věděla, že Neil její vysvětlení neakceptoval.

Při krátké procházce od obrubníku do restaurace se do mě dala tak hořká zima, že mi přišla ještě drsnější, než ta nejdrsnější zima v Michiganu, kterou jsem si kdy pamatovala. Když jsem vešla, zacinkal zvonek nad dveřmi. Holli vzhlédla a rukama sevřela svůj kouřící hrnek. Několik pramenů vlasů uniklo z jejího chaotického účesu, který ji dorůstal, a lemovaly její ustaranou tvář. Sklouzla ze židličky a na půl cesty se se mnou setkala a sevřela mě v obrovském objetí.

„Jsem tak ráda, že jsi tady. Deja vyšiluje. Prosím, prosím, řekni mi, že buď máš dobré zprávy, nebo že toho svého kreténského přítele nakopeš do zadku.“

Byla jsem šťastná, že jsme se právě objímaly, takže jsem měla čas srovnat výraz na obličeji. Měla jsem čekat, že se bude zlobit na Neila, ale já byla tak zaměřená na to, že bude naštvaná na mě, že jsem o tomhle ani nezauvažovala. Teď jsem se cítila jako ještě větší blbec, protože by mě nikdy nenapadlo, že bych mohla být demonstrativně naštvaná na Neila.

Pak mi to znovu došlo – Neil nebyl tím, kdo porušil firemní politiku.

„Ani jedno,“ řekla jsem s politováním a ustoupila jsem. Vklouzla jsem do našeho boxu na své místo s vědomím, že tu bezpochyby naposledy sedíme spolu.

Holli nezpochybňovala moje přiznání. „Nemůžu uvěřit, že ji vyhodili. A ta děvka. Nemůžu uvěřit tomu, že tohle nezvážila. Nikdy se neměla s Dejou sejít.“

To byla pravda – Valerie se na večírku před Neilovou transplantací s Dejou nesetkala. Dokonce vyjádřila zklamání, že nedostala příležitost se s ní setkat.

„A Neil. Sophie, omlouvám se, ale jaký kurevský idiot vyhodí přítelkyni nejlepší kamarádky svojí přítelkyně?“ vztekala se Holli. „Celé je to hloupé obvinění.“

Posunula jsem se na svém místě a pod deskou stolu jsem prstem kreslila malé kroužky. „Víš… Deja byla na obědě s Gabriellou Winters. A neříkám, že to není zatracená -“

„Jak jsi věděla, za co dostala padáka?“ mžourala na mě Holli.

Nemělo smysl chodit kolem toho po špičkách. „Vím to, protože… já jsem ta osoba, která ji tam viděla.“

„Cože?“ Usmála se, ale byl to takový ten výraz celkového nervového nepochopení, ne radosti. „O čem to mluvíš?“

„Viděla jsem Deju v restauraci. Byla jsem na obědě s Emmou a Deja s Gabriellou Winters právě vycházely ven… a nemohla jsem mu o tom neříct.“

„Jak jsi nám to mohla udělat?“ Hollino dokonalé čelo se ve zmateném výrazu nakrčilo. „Sophie, máme před svatbou! Musíme zaplatit svatební výdaje. Máme hypotéku. Nemůžeš vážně dát na ty hloupé kecy ohledně intrik kolem módních časopisů?“

„Nejsou to kecy! Skutečně tvrdě jsem pracovala na tom, abych změnila některé své špatné návyky, a nechci se k nim vrátit zpátky -“

„Přestaň s těma svýma psychologickýma kecama. Jsi teď ještě větší blázen, než jsi byla, co jsi začala chodit k tomu pitomému doktorovi.“

Je dobré, že konečně vím, co si o mně myslíš. Sevřela jsem čelist, protože jsem cítila, jak se mi nevolnost potichu šplhá krkem nahoru. „Musela jsem mu to říct. Podívej, vím, že je to aktuálně časově na hovno -“

„Skutečně?“ zeptala se Holli. „Skutečně víš, že je to časově na hovno? Tvůj snoubenec má v bance osmdesát bazilionů dolarů, ale jo, skutečně chápeš, proč se stresuju kvůli svojí přítelkyni, která právě přišla o celou svou zasranou kariéru!“

Snažila jsem se, tvrdě jsem se snažila nenechat se zatahovat někam, kde bych pak musela bojovat. Raději jsem si vybírala věci, které mě na někom štvaly a tisíckrát si je opakovala. A pak, když bitky utichly, ty věci mi zůstaly v paměti a já je nemohla setřást. Takže místo toho, abych se zaměřila na to, že je Holli právě teď neuvěřitelně sobecká, jsem se rozhodla zvolit jiný přístup.

„Hele, já vím, že jsi naštvaná, ale já nejsem ten, kvůli komu tahle situace vznikla. Deja, když se začala scházet s Gabriellou, věděla, že tím ohrožuje svoji práci.“

„Neudělala nic špatného! Profesionálně má kariéru v háji. Víš, co ji tvůj extra skvělý přítel řekl?“ zeptala se Holli a já se uvnitř přikrčila. Neil byl příjemný chlápek, který však, pokud přišlo na jeho podnikání, dokázal být nemilosrdný. „Řekl, že už nikdy v New Yorku nenajde žádnou práci. Máš nějakou představu, co to s námi udělá?“ Po tvářích jí stekla slza obarvená řasenkou a ona ji se zaklením setřela. „Proč jsi to prostě nenechala jen tak být?“

Ta odpověď se jí nebude líbit. Nelíbila se ani mě samotné. Ale i tak ji vytáhla, i když odpověď byla zřejmá. „Musela jsem se rozhodnout. Mohla jsem si to nechat pro sebe jako tajemství a až by se to později provalilo, zranit tím Neila, nebo jsem za ním mohla jít a říct mu to. I když tě hrozně moc miluji, Holli… Neila miluji víc. A vybrala jsem si jeho.“

„Skvěle. Měla jsem to čekat.“ Založila si ruce a svými širokýma, zraněnýma očima se na mě hořce mračila. 

Můj mozek procházel všechny různé způsoby, jak bych si tohle prohlášení mohla vyložit. Žádné z nich nebylo příjemné. „Co to k čertu má znamenat?“

„Ale no tak. Celý tvůj život se točí kolem Neila a jeho zkurvených peněz. Kolik nul máš právě teď na sobě?“

Tahle rána mě tvrdě zasáhla.

Viděla to a myslela jsem, že jsem v jejích očích zahlédla záblesk lítosti. Jak pokračovala, zmizel. „Věděla jsem, že je to jen otázka času, kdy mě ve svém životě vyměníš za jeho prachy. Vždycky jsi mluvila o tom, jak je úžasné, že jsi nezávislá, ale nikdy jsi ohledně ničeho nedokázala udělat vlastní rozhodnutí. Vždycky tě musel někdo držet za ruku.“

Byla naštvaná a věděla, jak mi ublížit. Vstala jsem z boxu, překvapila číšníka, který mi právě nesl menu. Zamračila jsem se dolů na Holli a přemýšlela, jak je možné někoho nenávidět a zároveň už mu tak moc chybět. „Udělala jsem ohledně toho své vlastní rozhodnutí. A bylo velice poučné.“

Byla jsem už jen pár kroků od dveří, když za mnou zavolala. „To nebylo tvoje rozhodnutí. To bylo to, za co jsi dostala zaplaceno.“

Vyšla jsem ven a ledový vzduch mi pomohl zmrazit vzlyk v krku, než jsem se dostala do auta.