SW - 17. kapitola 2/2

Překlad: Marťa
Kor.: Jitka

***

Celý článek vyšel druhý den a já se odmítala probírat všemi stránkami, na kterých jsem ho mohla najít. Od TMZ po New York Times.

Neobtěžovala jsem se to číst. Věděla jsem, že by se mi udělalo špatně už na základě přiložených fotografií. Celé to vytrhali z kontextu a zmanipulovali to, aby to vypadalo, jako bychom já a Josh, byli spolu. Šťastný olympijský pár. K čertu s Joshem.

Nechám otcův PR tým, aby se postaral o prohlášení z mé strany. Uvolní prohlášení o nepravdivém tvrzení a já se postarám o to, co jediné jsem mohla ovládat. A to byl fotbal.

Šla jsem na hřiště dřív a běžela sprintem. Trochu jsem posilovala a snažila se využít veškerou svou nahromaděnou energii na něco produktivního. V době, kdy začínal trénink, začala jsem být zamyšlená a unavená.

Liam měl hroznou náladu. Horší, než v jaké jsem ho kdy viděla. Když jsme se rozešli podle pozic, byl ke všem prostořeký. Jeho nálada mě rozptylovala a tak jsem pletla formace.

Nakonec na mě vyštěkl. „Kinsley, zapoj do hry hlavu. Není to tak těžké, celé léto jsi na tom pracovala.“ Jeho hlas byl drsný a několik dívek se zastavilo a dívalo se na něj s otevřenou pusou.

Tara, která stála několik stop za mnou, zamumlala: „A jéje, milenecký boj?“

Několik starších dívek se uchechtlo a v ten moment se přehrada protrhla. To, že na mě Liam křičel před mými nepřáteli, byla poslední kapka, která spustila šílenství. Otočila jsem se na kopačce a ukázala přímo na Taru.

„Víš co? Už mám dost těch tvých sraček. Jaký druh kapitána sabotuje svůj vlastní tým? Myslíš si, že si nikdo neuvědomuje, co děláš? Jaký je kurva smysl toho všeho? Jak se mi můžeš se svými kamarádkami vysmívat během tréninku? Mám pro tebe novinku, Taro. Nikdo tě kurva nemá rád. Vsadím se, že i Sofie a další seniorky s tebou kamarádí jen proto, že jsi je vydírala stejně, jako…“

„Přestaň,“ zařval Liam, chytil mě kolem pasu a táhl mě pryč. Ani jsem si neuvědomila, že řvu Taře do tváře, dokud jsem najednou nebyla odvlečená pryč.

„Být tebou, Bryantová, začala bych si vyklízet skříňku,“ promluvila s děsivým klidem, ale prakticky jsem viděla, jak se jí v hlavě otáčejí kolečka. Právě jsem probudila bestii a zaplatím za to. Její oči byly ostré a rty byly zkroucené do vypočítavého úsměvu.

Naštěstí byla trenérka na druhé straně hřiště, takže jak incident začal, tak skončil. V tomto okamžiku. Tara a seniorky se šly napít, a já jsem tam stála s vědomím, že jsem se ocitla přímo v epicentru bouře.

Zůstali jsme s Liamem úplně zticha, dokud nenastal čas, aby odešel, a po zbytek tréninku jsme si od sebe já i Tara udržovaly odstup.

Srdce mi tlouklo, jako kolibříkovi, když jsem se snažila přijít na to, jak zabránit spadnutí laviny.

Vypadalo to, jakoby se ono příslovečné hovno chystalo zasáhnout ventilátor a já na to nebyla připravená. Po zbytek dne ze mě byla troska. Po tréninku jsem se nemohla zkontaktovat s Liamem, ani jsem nemohla jít za trenérkou bez toho, abych to nejdřív neprobrala s ním. Ale nezbývalo už moc času. Pokud by šla Tara za trenérkou Davisovou, museli jsme být schopní jí porazit. Na všechno, ale mohlo být pozdě. Tara za ní mohla už jít přímo po tréninku.

„Co budeš dělat?“ Zeptala se Becca. Seděla na okraji mé postele, zatímco já jsem přecházela sem a tam po koberci. Cítila jsem se, jako zvíře v kleci. Srdce mi zběsile bušilo a ruce jsem měla sevřené v pěst. Když jsem si uvědomila, jak jsem napjatá, pokusila jsem se uvolnit, ale před očima se mi znovu objevila Tařina tvář a mě opět zalila vlna hněvu.

„Neměla bych vyšilovat.“

„Kinsley, tohle je vážné… pokud to Tara po…“

„Já vím. Já vím,“ přerušila jsem jí a sehnula se pro boty na běhání. Bylo pozdě, asi osm nebo devět, ale potřebovala jsem si jít zaběhat. „Vrátím se za chvíli,“ zamumlala jsem a bez ohlédnutí jsem zamířila po schodech dolů a předními dveřmi vyšla ven. Běžela jsem dolů po trávníku a otočila se vpravo do prázdné ulice.

Poslouchat pleskající zvuky mých nohou na asfaltu bylo, jako bych se probudila z mlhavého snu. Až do té chvíle jsem si myslela, že jsem neporazitelná. Ale ve skutečnosti jsem vložila své sny, svou budoucnost a svou kariéru do rukou chlapa, kterého jsem znala jen pár týdnů. Ve velkém obraze mého života je Liam jen tečka v časové ose, ale přesto byl schopný setřít všechno, co by mohlo přijít po něm.

A co bylo ještě horší, nemohla jsem z toho vinit nikoho jiného, než sebe. Vybrala jsem si risk. Zvolila jsem si žít přítomným okamžikem a pokoušet osud. Co když si mě zítra trenérka Davisová zavolá do své kanceláře a řekne mi, že už nejsem součástí týmu? Co když mi řekne, že mě nepustí na olympijské zkoušky? Co budu mít pak? Liama? Jak bych se na něj mohla podívat, aniž bych neviděla své selhání?

Pořád jsem utíkala od strachu, který jsem měla zakořeněný hluboko v kostech. Tohle mě probudilo. Byl to důrazný budíček, ale obávala jsem se, že přišel příliš pozdě. Možná, kdybych všechno vysvětlila trenérce, dala by mi ještě jednu šanci. Neměla jsem jinou možnost. Nebyla jsem připravená vzdát se svých snů.

Uvažovala jsem o této skutečnosti, když se zpoza rohu mého domu vynořilo Liamovo SUV stojící u chodníku. Bylo zaparkované přímo před domem prvaček a neskrýval se za rohem. Žaludek se mi znovu zhoupnul a já zpomalila do chůze, když jsem se přiblížila k autu. Srdce mi bušilo v hrudi a nemohla jsem ho uklidnit. Běh a tohle překvapení bylo příliš, než co mohly moje nervy zvládnout.

Prošla jsem kolem auta a nahlédla dovnitř, ale bylo prázdné. Přední dveře za mými zády se otevřely, a když jsem se otočila, stál v nich Liam. Vlasy měl rozcuchané. Jeho oči byly zaměřené na mě. Některé druhačky nakukovaly tenkou mezerou přes dveře, dokud je za sebou nezavřel.

„Co tu děláš?“ Zeptala jsem se, zaražená na místě.

„Oznámil jsem týmu, že už je nebudu trénovat.“

Dech se mi uklidnil? „Co?“

Pokračoval v chůzi a blížil se ke mně s nerozeznatelným výrazem. „Mluvil jsem dnes s LA Stars a trenérkou,“ vysvětloval a přejel si rukou po čelisti.

Cítila jsem, jak se mi z hrdla vydral skřek. Do prdele, on to udělal. Zvedla jsem ruku, abych si zakryla ústa, a druhou jsem nechala svěšenou podél těla.

„Všechno je venku. Tara tě už nemůže vydírat a trenérka se s ní vypořádá odděleně.“

Neřekl mi to, na čem skutečně záleželo. Po čem jsem toužila. Mohla jsem si ještě uskutečnit své sny nebo ne?

„Co se stane? Co teď bude, Liame? Jsem stále v týmu? Jsi ty v týmu? Máš pořád ještě své sponzory?“ Najednou jsem se v jeho přítomnosti cítila, jako při běhu. Nemohla jsem ten stres zvládnout. Bylo toho moc.

Liam se postavil přede mě a vzal mě za ruku. Nechala jsem ho, protože to bylo jednodušší, ale nebyla jsem si jistá, že jsem chtěla, aby se mě dotýkal.

„LA Stars byli rozzuření tím, co o mě psal tisk, ale nevyhodí mě z týmu nebo něco takového. Několik mých sponzorů bylo naštvaných, to ano, a můj nejkonzervativnější sponzor mě pustil. Nevědí, jak ten příběh média pojmou a nechtějí to riskovat. Dnes jsem řekl trenérce Davisové svou verzi pravdy… že se o mě Tara zajímá a já se zajímám o tebe. Že tebe i několik dalších nováčků přetěžuje a vyhrožuje vám falešnými obviněními, aby vás vyštvala z týmu.“

„Nebyly pouze falešné,“ zašeptala jsem.

„Technicky vzato, byly. Nikdy jsme sex neměli,“ opravil mě Liam. Jen o chloupek, ale nechtěla jsem protestovat.

„Trenérka Davisová a já jsme se shodli, že bude nejlepší, když přestanu trénovat tým, dokud se to drama nepřežene.“

„Ale nemáš potíže s LA Stars?“

Zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem neměl s týmem potíže. To všechno byly jen mediální kecy. V posledních několika týdnech jsem hrál lépe, než za celou svou kariéru.“

Bylo to, co jsem slyšela, vážně pravda? Mluvil s trenérkou i týmem. Říkal mi, že je všechno v pořádku. Říkal mi, že nejhorší bouře už přešla, ale můj mozek to pořád nebyl schopný pochopit. Srdce mi neustále bušilo a já potřebovala chvíli, abych to všechno vstřebala.

„Kinsley, teď se to uklidní. Už se nemusíme skrývat…“

Zavrtěla jsem hlavou, jednou a pak dvakrát, jak jsem se snažila všechno to vymazat. Mé nejhorší obavy, které jsem měla ještě před pěti minutami, zmizely. Ale pořád jsem měla na jazyku pachuť strachu, že moje fotbalová kariéra skončila a to byl ten nejhorší okamžik mého života. Udělala jsem malý krok směrem od Liama.

„Kinsley?“ Zeptal se opatrně.

Po tom všem, co právě řekl, jsem měla cítit úlevu, ale místo toho jsem měla pocit, že mám stejnou kocovinu, jako ten první den tady.

„Potřebuju nějakou chvíli, abych o tom mohla přemýšlet. Jsem vyčerpaná…“ odpověděla jsem upřímně. „Promluvím si s tebou zítra, dobře? Děkuju, žes to všechno udělal. Vím, jak to asi muselo být děsivé, čelit tomu sám.“

„Hej… říkal jsem ti, že se o to postarám. Nechtěl jsem, aby sis dělala starosti. Udělal bych cokoliv, abych se ujistil, že se tě nic z toho nedotkne… že tvá kariéra nebude ohrožená.“

Moc ráda jsem ta slova slyšela, ale nemohla jsem to tak nechat. Měla jsem pocit, jako že jsem v plné sklenici, kdy se život snažil dovnitř nalít další a další tekutinu, která už stéká po stranách a vylívá se ven. Jen potřebuju pět děsuplných minut, abych spolkla některé dnešní události, než budu přemýšlet o tom, že přiliju další.

Stiskla jsem zavřené oči a přikývla, než jsem kolem něj prošla. Blokovala jsem pohled na jeho tmavé oči, zamračené obočí a jeho trucovitě našpulené rty schválně. Kdybych to neudělala, nebyla bych schopná odejít.

„Děkuju, Liame. Ale dneska jsem si uvědomila, jak blízko jsem byla ke ztrátě všeho, na čem jsem tak dřela a teď se cítím, jako královský idiot… jako poražená, která dá přednost chlapovi před olympiádou.“ Otočila jsem se a zamířila do domu.“

„To je všechno? Vzdáš to?“ Zakřičel za mnou. Zastavila jsem se a zírala na trávu. Měla jsem přílišný strach podívat se za sebe do těch napjatých očí. „Právě jsem kvůli tobě hodně riskoval, Kinsley. Bojoval jsem za tebe, bojoval jsem za nás. Ve stejný den, kdy jste ty a Josh zaplavili celý zkurvený internet. Ale já to všechno dělal proto, že jsem chtěl být s tebou. Chci celý balíček, a ne se jen plížit ve stínech při zakázaném románku. Chtěl jsem tě vzít ven na skutečné rande a ukázat se s tebou, protože se mezi námi tvoří něco skutečného… tak proč se bojíš?“

Jeho boty zapraskaly na štěrku a já se otočila právě včas, abych viděla, jak vyskočil na přední sedadlo a zabouchnul za sebou dveře. Motor SUV se probudil k životu, za okamžik překročil povolenou rychlost, zmizel v ulici a nechal mě tam stát, jako po šlehnutí bičem.

Čeho se bojím?