SW - 15. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Jitka

Když jsme v pondělí ráno jely na trénink, byla jsem až nechutně pozitivně naladěná. Becca a Emily říkaly, že vypadám, jako blázen, ale já si jich nevšímala.

„Je prostě krásný den!“ Zažertovala jsem, když jsem parkovala. Vzhledem k tomu, že se Liam vrátil z New Yorku včera večer, bude se účastnit tréninku. Měli jsme v plánu se později sejít, ale nebyla jsem si jistá, jak jsme na tom.

„Jsi tak otravná,“ zasmála se Becca, když vystoupila na straně spolujezdce. Jakmile se její nohy dotknuly chodníku, zarazila se a já viděla, jak jí poklesl úsměv.

„Je něco špatně?“ Zeptala jsem se. Naklonila jsem se, abych se rozhlédla kolem. Z mého sedadla jsem nic neviděla, tak jsem rychle vyskočila z auta a oběhla ho a to, co jsem uviděla, mi sevřelo dlaně do pěstí.

„Ach můj bože,“ zamumlala jsem. Tohle si nedovolil. Jeden pohled po zaplněném parkovišti mi napověděl, že už ho viděli všichni z týmu i moje trenérka a Liam. Nemohla jsem uvěřit, že to dělá.

Josh na mě čekal před budovou s kyticí a obřím nápisem: „Je mi to líto, Kinsley.“

Šla jsem rovnou k němu a snažila se zůstat v klidu. Široce se usmál, když uviděl, jak se k němu blížím a na velmi, velmi krátký okamžik jsem vůči němu cítila lítost… ale pak jsem si vzpomněla na tu nahou couru v jeho posteli.

„Joshi, co tady děláš?“ Zeptala jsem se unaveným hlasem.

Rošťácky se usmál. „Není to jasné?“ Vtipkoval a ukázal ceduli. „Je mi to líto.“

Pomalu jsem přikývla a snažila se najít ta správná slova. Emily a Becca prošly kolem mě, ale já se na ně nedokázala podívat. Přála jsem si, aby mě Josh znal natolik dobře, aby si uvědomil, jak je pro mě něco takového, opravdu velmi trapné. Nebyla jsem veřejnou osobou. Ani jsem nechtěla, aby celý můj tým znal podrobné špinavé detaily našeho vztahu. Už toho bylo příliš, a pokud mě vůbec něco mohlo odradit ještě víc, tak to byl tenhle Joshův poslední výstup.

„Joshi, tohle nemůžeš dělat. Nejsme spolu a to z velmi dobrého důvodu. Přísahám, že se nechovám zdrženlivě, abych tě svedla. Myslím to vážně, že se k sobě znovu nevrátíme. Musíš mě nechat na pokoji.“

Jeho tvář se mírně poklesla a jeho tmavě hnědé oči si mě zvědavě prohlížely.

„Nemusíš se vzdávat věcí, na kterých ti záleží, Kinsley. Tak cesta lásky nefunguje.“ Řekl, vtlačil mi květiny do ruky a zamířil ke svému autu.

Chtěla jsem na něj křičet, říct mu, že neví, jak láska funguje. Že nemáte hlavně podvádět toho, koho máte rádi, ale místo toho jsem zatlačila do dveří a zamířila na trénink.

Můj největší strach pramenil z toho, že jsem si uvědomila, co si Josh ve skutečnosti myslel, že láska přesně znamená. Nemůžete tohle všechno dělat svému partnerovi, a pak se omlouvat s kouzelným výrazem na tváři. To nejde. Na to jsem si sama sebe moc vážila.

Nechala jsem květiny v šatně, uvědomila jsem si, že musím najít Liama. Nevěděla jsem, jestli viděl Joshovu ceduli, ale pokud by to bylo obráceně, tak bych nenáviděla pohled na jeho ex, která tam stojí a čeká na něho. Nechtěla jsem, aby si situaci vyložil nesprávně.

Neměla jsem šanci ho vidět, dokud jsme se neseřadily venku. Záměrně jsem stála na konci řady, takže kdyby chtěl, mohl se mnou mluvit. Když jsem za sebou ucítila jeho mýdlo, povzdechla jsem si. Alespoň nebyl tak naštvaný, že by mě ignoroval.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se, přičemž mě překvapil.

„Jsem v pohodě. Je mi líto, co se stalo,“ začala jsem, a v tu chvíli, udělala jedna juniorka krok ke mně. Její nevinná reakce nezůstala bez povšimnutí a já si uvědomila, že si musím svůj projev hlídat.

„To bylo opravdu neprofesionální,“ řekla jsem a dívala se přímo na něj a prosila ho, aby pochopil má slova. Jeho oči se nezlobily ani v nich nebylo napětí, místo toho mě studoval s nostalgickým úsměvem.

„Nebojím se trochy soutěžení, Kinsley,“ zašeptal. „Hraju, abych vyhrál.“

Nemohla jsem odolat nutkání se usmát, ale snažila jsem se, úsměv skrýt. Pohnul se za mnou a zamířil k trenérce Davisové, aby jí pomohl s cviky, ale jeho ruka mi přejela po zádech, když procházel kolem mě.

Tento náhodný dotyk mi způsobil po celém těle husí kůži a já věděla, že jsem se rozhodla správně. Liam mě dokázal jediným dotykem odzbrojit a já bych se takhle nikdy necítila, kdybych byla s Treyem nebo Joshem.

Po tréninku jsem se osprchovala a převlékla, lehla si zpátky na postel a zkontrolovala telefon. Byla v něm zpráva od Liama, tu jsem si přečetla, jako první.

Liam: Vyzvednu tě kolem sedmé. Nevečeř.

Hned jsem mu odepsala zpátky.

Kinsley: Nějaké nápovědy? Co bych si měla vzít na sebe?

Liam: Pyžamo.

Zasmála jsem se a přejela jsem přes displej, abych si zkontrolovala zmeškané hovory a hlasovou schránku, ve které byl jeden vzkaz: „Ahoj Kinsley. Tady Brian King. Minulý týden jsme spolu mluvili v kanceláři trenérky Davisové o tvém případném rozhovoru. Vím, že je to na poslední chvíli, ale odvolali mě do Evropy a můj editor by opravdu rád tenhle rozhovor vyřídil, než odjedu. Staví tě to do prekérní situace, ale pokud by existoval nějaký způsob, jak bych tě mohl přesvědčit, že bys byla ochotná se se mnou setkat a ten rozhovor udělat, mohli bychom se sejít ve středu po tvém tréninku? Uvědomuji si, že je to na poslední chvíli, ale bohužel časopis mi dal velmi málo možností. Mohli bychom se setkat v kavárně v západním Hollywoodu. Přijedu od centra LA. Také jsem poslal trenérce seznam možných otázek, tak se na to můžete podívat. Dej mi vědět, co si o tom myslíš.“

Hlasová schránka zbytek vzkazu uřízla a já na okamžik zůstala omráčená. Nepřemýšlela jsem o Brianově nabídce několik dní a teď jsem byla najednou nucená se rozhodnout, jestli se dát jednou nebo druhou cestou. Nebyla jsem si 100% jistá, že chci všem odhalit svůj osobní život, ale když jsem se podívala na otázky rozhovorů v časopise a pomyslela si, že nejsou tak špatné, rozhodla jsem se ten rozhovor udělat. Brian vypadal, jako milý člověk a já nechtěla, aby měl problém se svým editorem, kdybych rozhovor odmítla.

„Ahoj Briane, tady Kinsley.“

„Kinsley, ahoj,“ odpověděl, šoupajíc papíry.

„Poslechla jsem si tvou zprávu a myslím, že bych se s tebou ve středu mohla sejít. Mohla bych být v západním Hollywoodu kolem páté odpoledne?“

„To je skvělé. V pět se to hodí i mě. Vím, že je to narychlo, ale bude to jen krátký rozhovor. Hlavně o tvé pozici na ULA a tvém tréninku na olympijské zkoušky. Pokud bys souhlasila, můžeme během několika týdnů udělat rozhovor, na který se naši čtenáři těší, víc do hloubky.“

Zdvořile jsem se zasmála. „Pojďme se nejdřív dostat přes tenhle první. Mohl bys mi poslat otázky pro rozhovor, které jsi poslal trenérce Davisové?“

„Jasně. Pošlu ti i adresu kavárny, kde se sejdeme.“

Zacinkal mi přijatý email a já mu poděkovala za jeho čas. Měla jsem ze článku dobrý pocit. Stále jsem neměla ponětí, co očekávat, ale alespoň budu mít otázky předem.

Jakmile jsem zavěsila, zavolala jsem mámě a řekla jí o tom. Slíbila, že si se mnou, zítra po tréninku, otázky projde, abych ze sebe neudělala hlupáka.

Pět minut před sedmou mi Liam napsal, že čeká za rohem. Vyskočila jsem z postele, hodila na sebe bundu a conversky. Pak jsem zakřičela na rozloučenou Becce a seběhla schody. Zabočila jsem za roh ulice tou nejvyšší možnou rychlostí, skočila do Liamova auta a políbila ho přímo na rty, ani jsem si uvědomila, že boty jsem si nezavázala a bundu mám naruby. Detaily.

„Tak ahoj,“ zasmál se proti mým ústům poté, co jsem se odtáhla, abych popadla dech.

„Ahoj,“ zamumlala jsem a pak jsem si sedla pořádně a upravila se.

„To byl teda pozdrav.“

Usmála jsem se a pokrčila rameny. „Asi jsem byla nadšená, že tě vidím. Kam jedeme?“

„To je překvapení,“ odpověděl, rozjel auto a mířil pryč od mého domu.

„Ach, v pořádku, ale mám na sobě pyžamo. Nepoznala jsem, jestli si děláš legraci, ale rozhodla jsem se, že tě vezmu za slovo tak, jako tak.“ Rozepnula jsem si bundu, abych mu ukázala mou vybledlou pyžamovou košili, vyrobenou v devadesátkách, která končila někde mezi koleny a šortkami na spaní.

„Neblafoval jsem. Budeš ráda, že ho máš na sobě.“

Usmála jsem se a sledovala ho, jak řídí. Neměla jsem ponětí, kam jedeme, ale nejistota byla polovina zábavy.

„Myslím, že ve středu dám svůj první rozhovor,“ zmínila jsem se, když zamířil na dálnici.

„Opravdu? S kým?“

„Brian King. Potkala jsem ho v kanceláři trenérky.“

„Aha, Briana znám. Je to slušný člověk.“ Jeho oči byly zaměřené na silnici a já nedokázala poznat, jestli k tomu nechtěl říct ještě něco.

„Už jsi s ním dělal rozhovor?“

„Ne, ačkoli jsme spolu, jeden rok, hráli v týmu.“

Neměla jsem čas se ptát dál, protože Liam vjel na malý plácek u autokina. Kdo v LA věděl, že ještě existuje?

„Myslel jsem, že jít do kina je vyloučené, ale mohli bychom alespoň předstírat, že je tohle skutečné rande,“ vysvětloval Liam s vážným výrazem.

Rty se mi roztáhly do širokého úsměvu. „Je to úžasné rande. Já v pyžamu… to není lepší, než tohle.“

Smál se mému vtipu, když zamířil s SUV na jednoho z prostředních parkovacích míst. Byl to malý otevřený prostor nanejvýš pro dvacet nebo třicet automobilů. Rychle se kolem nás začala zaplňovat místa a já věděla, že jsme přijeli právě včas.

„Jak se budeme dívat na film, když je plátno za námi?“ Zeptala jsem se. Kroutila jsem hlavou a otáčela jsem se k zadnímu okýnku.

Ušklíbl se a vyskočil ven. „Tak pojď, sedneme si do kufru.“

Neměla jsem jinou možnost, než ho následovat do zadní části vozu, a když zvedl zadní západku, byla jsem ráda, že jsem to udělala. Už připravil piknik. No piknik se skládal převážně ze sladkého, ale kdo by protestoval? Všechno to bylo dokonalé. Twizlers, Skittles, Sour Patch Kids, Snickers, Butterfingers a M&Ms… abych vyjmenovala alespoň některé. Bylo tam několik chlazených nápojů, které se z boku tlačily na vanu popcornu, který byl přiklopený víkem, aby se po cestě nerozkutálel.

„Ty jsi podnikl nájezd na malou vesnici sladkostí, abys tohle všechno získal?“

Ušklíbl se. „Mám moc rád sladké. To je moje jediná vada.“ Protočila jsem oči a hravě šťouchla do jeho ruky.

„Myslím, že dneska hrají Šestnáct svíček. Nikdy jsem to neviděl, řekl a já vyjekla.

„Cože? Jak jsi to mohl nevidět? Dávají to jednou týdně v televizi.“

Pokrčil rameny. „Dobře, takže mám dvě chyby.“

Usmála jsem se. „Nemůžu uvěřit, že jsi pro mě tohle všechno udělal.“

„Nenávidím to, že tě nemůžu vzít na normální rande, tak jsem chtěl, aby to bylo zvláštní,“ připustil a pak pokračoval: „Taky mám prostě rád sladké.“ Blýskl po mě ďábelským úsměvem a pomohl mi do zadní části vozu. Poté, co jsme si naplnili tváře, odsunuli jsme jídlo a pití na stranu a položili se na deku, kterou tam měl Liam připravenou. Nějak jsme skončili tak, že se opíral o zadní sedadlo, já se opírala o jeho hrudník a seděla mezi jeho nohama. Dobře, nebyla to zrovna náhoda. Pořád jsem se posouvala dozadu, až se do značné míry musel přizpůsobit mému tělu. Oh, ups, jak jsme se dostali do téhle roztomilé pozice?

Strategické plánování, milí přátelé.

Jeho paže mě objímaly a držely deku na místě. Jak jednoduché by bylo, kdybych se otočila, políbila ho, zapomněla na zbytek filmu a užila si to, že tam tak sedíme spolu. Byl to dobrý pocit cítit jeho hruď, jak mu každým nadechnutím stoupá a klesá proti mým zádům.

Každou chvíli se mě ptal, jestli je mi pohodlně nebo jestli nechci něco k pití, ale jen jsem vrtěla hlavou. Nechtěla jsem se pohnout ze strachu, že se to kouzlo mezi námi přeruší.