ST - 27. kapitola

Překlad: Teza

Sawyer

Další odpoledne zastavuji u Julie a vidím, jak ji Jaxon houpe na houpačce a pes běhá okolo v kruzích. Jaxon vypadá naštvaně, jak mává rukama a kvůli něčemu křičí.

„Oh můj bože, moje děťátko!“ zakřičela Grace a vyskočila z trucku ještě, než jsem kompletně zastavil.

„Ježíši Kriste, ženská…“

Ignorovala mě a běžela k Chuckiemu, který jí běžel naproti. Grace padla na kolena a objímala, líbala tu zasranou věc, jakoby to byly tři roky, ne tři dny. Když jsem k nim šel, pes se taky rozeběhl ke mně a třel se mi o nohu. Cítil jsem se jako čurák za svou podrážděnost, tak jsem se sehnul a pohladil ho po hlavě.

„Mockrát vám děkuji, že jste ho pro mě pohlídali, lidi,“ řekla Grace a objala Jaxona i Julii. Jaxon jí oplatil objetí, ale stále vypadal na něco nasraný.

„Bez problému. Měla ses dobře se Sawyerovou rodinou?“ zeptala se Julie.

Grace se na mě podívala a zářila štěstím. Z čehož jsem měl taky zasranou radost. „Ano, měla. Sawyerova rodina je skvělá.“

„To je super. Chuckie se choval moc dobře.“

Jaxon zabručel a ona vypadala jako lhář.

„Uh uh. Co se stalo? Nebyl hodný?“ zeptala se Grace ustaraně.

Julie zírala na Jaxona. „Byl perfektní. Jax je dneska jenom nabručený.“

„Z čeho jsi v křeči teď?“ zeptal jsem se.

„Ona!“ ukázal rozčileně na Julii, „a Susan dovolují Anně přivést jejího zasraného přítele přes noc do mého zasraného domu na zasrané Díkůvzdání!“

„Vážně?“ odpověděl jsem v šoku. Ježíši, to bylo od Julie statečné.

„Ano, opravdu! A kdyby už tohle nebylo dost hrozný, tak pak zjistím, že pozvala taky zasraného Raye Jenningse!“

Dobře, dokonce i já souhlasím, že to je posraný. Nejenom protože ten chlap je Wyattův táta, ale ten chlap je taky arogantní čurák.

Julie zírala na Jaxona a vypadala jako jedna nasraná těhotná kočka. „Zaprvé, Jaxone, je to náš dům-“

„Pro mě za mě. Ta samá sračka-“

„Zadruhé,“ pokračuje a nenechává ho ji přerušit, „jestli to jejím rodičům nevadí, pak budeme taky-“

„Neexistuje, že by to Billovi nevadilo.“

„Není to tak, že budou spát v jednom pokoji proboha.“

„Máš zatracenou pravdu, že nebudou!“ Jaxon se na mě podíval. „Řeknu ti, co udělám. Dám do dveří toho parchanta mechaniku. Budu ihned varován, pokud někdo půjde ven nebo dovnitř toho zasraného pokoje.“

„Co se stane, pokud bude potřebovat použít koupelnu?“ zeptala se Grace opatrně.

„Může chcát ze zasranýho okna!“ Grace si zakryla ústa a utlumila smích. Julie se neobtěžovala zakrýt svá a volně se smála. „To není zasraně vtipný!“

Julie protočila oči. „Jaxone, chováš se směšně a pokud nebudeš opatrný, odstrčíš Annu,“ přidala vážně.

„Dobře a co Jennings?“ zeptal jsem se Julie. Umíral jsem slyšet, proč by to do pekla dělala.

Nervózně se poposunula. „Pozvala jsem ho, protože nemá rodinu a nikdo by neměl být sám na Díkůvzdání. Včetně něho. Ale na tom beztak nezáleží, zdvořile odmítl, věděl, jaký k němu má Jaxon postoj.“ Pozastavila se a dívala se na zem, pak ztěžka polkla. „Jen jsem se snažila být milá.“

No do prdele! Teď se cítím jako kretén.

Pocit viny omyl Jaxonův tvrdý výraz. Grace se přiblížila a třela jí záda. „No myslím, že to od tebe bylo hrozně hezké se zeptat. A souhlasím, nikdo by neměl být sám na Díkůvzdání… Že jo, kluci?“ podívala se na Jaxona a na mě.

„Jop,“ souhlasil jsem rychle, jak jsem nechtěl, aby na mě byl můj dortíček kvůli něčemu naštvaný.

„Kurva. Pojď se, Jules.“ Jaxon si ji stáhl k sobě a omotal okolo ní ruce.

„Jenom mi ho je líto,“ zlehka mu plakala do hrudníku.

Hádám, že je to pravda, co říkají o těhotných kočkách, že pláčou nad vším.

„Já vím, to je v pořádku, baby. Díkůvzdání bude dobré, neboj.“ Dal jí pusu na čelo ve snaze vyžehlit věci.

Julie odstoupila a podívala se na Grace. „Máme to v neděli. Doufám, že budete moct přijít?“

„Moc rádi. Díky za pozvání. Přinesu koláče.“

Julie se znovu šťastně usmívala, její dřívější rozrušení už zapomenuto.

„Měli bychom jít, dortíku. Ještě se musím stavit v bytě a vzít další věci.“ Grace přikývla, sehnula se a vzala Chuckieho vodítku. Pak objala Julii a znovu jí děkovala za hlídání psa.

Jaxon ke mně přišel s úšklebkem. „Ujisti se, že vyndáš korek ze zadku toho psa, až se dostaneš domů,“ zamumlal potichu. Podíval jsem se na něj, na vteřinu šokovaný, pak jsme oba vybuchli smíchy.

„Co?“ zeptala se Grace, s Julií se na nás zmateně koukaly.

„Nic,“ odpověděli jsme oba ve stejnou chvíli.

***

Později ten den, když Grace začala večeři, jsem šel do náhradního pokoje a pobral své sračky, když jsem je stěhoval do jejího pokoje, jelikož tam od teď budu spát. Uviděl jsem čisté povlečení na posteli, tak jsem ho zvedl a začal ji převlíkat. Když jsem vytáhl její polštář, na zem k mým nohám vypadl náčrtník. Zvedl jsem ho a zíral na otevřenou stranu. „Co to do pekla…“ zamumlal jsem tiše.

Na nákresu je nějaká kavárna nebo pekařství. Je to neuvěřitelně detailní, od světle žlutých stěn po růžové stoly a židle. Dokonce k tomu jsou přilepeny nějaké uniformy ve stylu padesátých let. Na vrchu stránky je napsáno: ‚Plátek naděje se špetkou laskavosti.‘

Ježíši, nakreslila to?

Jsem vytažen ze svých myšlenek, když Grace vejde. „Hele, ty-“ zastavila se, když viděla, co držím. „Kde jsi to vzal?“

Odkašlal jsem si, bál jsem se, že si bude myslet, že jsem slídil nebo něco. „Jenom jsem převlíkal postel, a když jsem stáhl tvůj polštář, vypadlo to.“ Nevypadá naštvaně jenom… nevím, možná v rozpacích? „Co to je?“

Zavrtěla hlavou, přišla ke mně a snažila se mi ho vzít. „Nic, je to hloupé.“

Držel jsem ho mimo její dosah. „Není to hloupé, řekni mi, co to je.“

Trpělivě jsem čekal, jak debatovala, jestli mi to řekne. „Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že jsme s mamkou měly jet z města na tu pekařskou soutěž s našimi koláči?“ přikývl jsem. „No výherní peníze byly za dvacet tisíc dolarů. Šetřily jsme celý život, abychom jednou měly to pekařství,“ řekla a smutně ukázala na obrázek. „Byl to náš sen odjakživa. Prodávaly bychom a servírovaly naše koláče s dalšími druhy pečení. Mamka nikdy nevydělávala moc peněz, ale těch dvacet tisíc dolarů by bylo dost s tím, co jsme našetřily, abychom nadějně začaly. Ale to se nikdy nestalo, jak víš…“

Srdce se mi stáhlo nad smutkem, který jí opláchl obličej nejenom z toho, že ztratila mamku, ale také svůj sen.

Ukázala na vrch stránky. „Mamka se jmenovala Hope /naděje/. Chtěla něco s oběma našima jmény, tak přišla s tímhle. Před pár lety, když mi chyběla její vášeň, začala jsem to kreslit a předstírala jsem, že to to vlastně jednou budu mít, i když jsem věděla, že se to nikdy nestane.“ Tváře jí rozpaky ještě více zrudly a falešně se na mě usmála. „Myslíš si, že jsem bláznivá, že jo?“

Odložil jsem blok, postavil se a vzal do dlaní její obličej. „Ne, myslím si, že jsi zasraně neuvěřitelná.“ Její úsměv se z měnil v upřímný. Berouc jí za zadek, jsem ji zvednul a políbil. Doufal jsem, že nahradím smutek v jejích očích.