SD - 4. kapitola

Překlad: Daisy

3 roky, 25 týdnů, 6 dní

Jednou jsem měla vážně hezký sen, kde jsem měla křídla z krystalového peří a byla jsem štíhlá a překrásná jako elfská královna stvořená ze světla a čistoty a také možná jsem vypouštěla duhy, abych se poháněla kupředu, ale o to tu nejde – jde o to, že to byl překrásný suprový sen, asi ten nejlepší v mém životě. A co je nejdůležitější, že ho nemám zrovna teď, protože právě teď mám sen o obrovském pavoukovi.

Pronásleduje mě nějakým lesem a já si tak trochu nadělávám do kalhot, zatímco doufám, že ve skutečném životě si nenadělávám do postele. Je to divný mix jasného snění a jasného teroru, takže se nemůžu vyděsit dostatečně na to, abych se probudila, ale jsem dostatečně vzhůru, abych byla vyděšená.

Pak z ničeho nic se sen změní.

Pavouk zmizí, les zmizí a já jsem ve sprše mého starého domova u tety Beth na Floridě. Té maličké se zelenými kachličkami a plísní v prasklinách, a zvonkohrou visící nad oknem do koupelny. Jsem o tři roky mladší a nahá a má tloušťka je světu zřejmá – je zavěšená ve velkých kusech mého břicha, mých stehen, mé brady. Jsem skrčená ve sprše, zkroucená v ne zrovna malé kouli, mé maso se tlačí proti glazuře a voda stéká dolů ze sprchové hlavice. Je to studená voda. Nevím, proč jsem si to zapamatovala, ale stalo se. Teta Beth má solární ohřev. Toho dne jsem ve sprše zůstala tak dlouho než tekla jen studená voda.

A brečím.

To není nic nového, vážně. Ale vidět sebe takhle ve třetí osobě v bizarním mimotělním zážitku, je to poprvé. Tuhle chvíli znám. Poznala bych ji kdekoli.

Dívka ve sprše objímá sama sebe – svoje břicho, svou tvář. Ale její ruka pořád bloudí k jednomu místu, jejímu pravému zápěstí. Vím, co cítí. To zápěstí pálí. Žádné množství studené vody nemůže uhasit tu bolest, která z něj vychází. Později si na něj dá obvaz. Ale bude jí trvat 4 hodiny než se posadí. 5 hodin než přestane brečet. 6 hodin než se osuší a oblékne. 6 hodin než na sebe přestane zírat do zrcadla a učiní rozhodnutí.

Trvá to 6 hodin než se ta dívka rozhodne, že se změní.

Trvá to tři roky než přestane slýchat jeho hlas pokaždé, když vyjde ze dveří. A ani pak to úplně nezmizí. Pořád to nezmizelo.

Dva týdny od toho dne ve sprše přestane jíst. Ta dívka zhubne 2 kg, pak další 1,5 kg. O měsíc později je o 4,5 kg lehčí. Obléká si vrstvy tepláků a svetrů a běhá hodiny ve floridských 27°C. Teta Beth si myslí, že přespává u Giny, ale ve skutečnosti leží na kraji za ibiškovým hájem v bezvědomí vyčerpaná z přehřátí. Když zajde slunce a trochu se ochladí, probere se a zase běží. Běží, protože nemůže vystát, kým byla před každým dalším krokem. Jeden krok. Nová Isis. Další krok. Novější Isis. Obnovuje a zanechává sama sebe za sebou znovu a znovu, protože nemůže vystát tu dívku, která myslela, že kluk, který ji zničil, by mohl být její všechno. Byl jediný na světě, kdo se na ní díval jako by byla člověk, choval se k ní, jako by byla víc než jen pytel příliš mnoho kůže. Téměř nejí, a pokud ano, je to jen před tetou Beth, aby jí přesvědčila, že je v pořádku. Ale teta Beth je chytřejší, než prozrazuje. Jednoho dne dá s Isis řeč a je to ten druh řeči, kterou by tety měly dávat – o klucích. Tak jasně si pamatuju každé její slovo, a to se promítá přímo do snu.

„Moc nejíš, Isis.“ Teta Beth se svým něžným úsměvem a jasně červenými vlasy staženými látkovou čelenkou, mě bere jako dceru. Byla jsem dítě, které nemohla mít.

„Nemám hlad,“ řeknu nepřesvědčivě. A pak mi zakručí v břiše a mé divadýlko spadne z útesu hlavou napřed. Teta Beth vzdychne.

„Je to kvůli tomu klukovi Willovi, že jo?“

Můj žaludek přejde od kručení ke zvracení. Trhnu sebou. Ale to trhnutí je důležité. Je to první trhnutí, které jsem udělala při zmínce jeho jména. První ze stovek.

„Vy dva jste se rozešli?“ zeptá se jemně. Pokrčím rameny, jako by na tom nezáleželo, ale záleží, je to ta jediná věc, na které záleží-

„Já se s ním nerozešla. On se rozešel se mnou. A já se tak nějak zhroutila. Víš, jak to chodí.“

„Oh.“ Položí mi ruku kolem ramen. „Já vím, jak to chodí.“

Následuje obrovské ticho. Oceán šplouchá jen kilák a půl od naší malé kýčovité plážové chatrče. Slunce se naklání skrz okno a hází po kuchyni tyrkysové a smaragdové stíny, jak prochází přes sbírku mořských sklíček na parapetu.

„Kdykoli se se mnou někdo rozešel,“ začne, „sedla jsem si a udělal seznam.“

„Čeho? Způsobů, jak se zabít?“

„Ne. Udělala jsem si seznam vlastností mého vysněného muže. A na konci jsem se cítila líp.“

„To zní hloupě.“

„Jasně, že je to hloupý. A v tom je ten smysl. Má tě to rozesmát, jak je to hloupý!“

Semknu rty dohromady. Teta Beth do mě šťouchne.

„No? Jdi na to. Popiš svého vysněného muže.“

Dumám nad tím na pár mučivých sekund.

„Chci, aby uměl abecedu pozpátku a rychle. Bude péct ty nejlepší skořicové koblihy. Umí skákat přes švihadlo aspoň milionkrát za sebou. Bude mít jasně zelené oči a bude levák a bude mistr v téměř neznámém a ztraceném umění hry na okarínu.“

„Zní to neskutečně.“

„A o to tu jde!“ trvám na svém. „Je to můj vysněný muž, že jo? Takže když můj vysněný muž je někdo, kdo ve skutečnosti neexistuje, pak mi nemůže ublížit. Nemůže přijít a nechat mě zamilovat a pak rozdrtit moje srdce.“

„Oh, Isis.“ Teta Beth mě poplácá po koleni. „Tak nesmíš uvažovat. Ne každý tě chce zranit.“

„Bude vážně milý.“ Usměju se se skloněnou hlavou. „Bude mi říkat, že jsem nejhezčí holka, jakou kdy viděl. Tyhle věci jsou ještě víc nemožné. Takže. Takže tak. To je on. A on neexistuje a nikdy nebude. Takže jsem v bezpečí.“

Sen se změní. Kuchyňský stůl zmizí. Teta Beth zmizí. A pak se nacházíme o čtyři měsíce později. Čtyři měsíce omdlévání a klopýtání mezi vyučovacími hodinami s ničím víc než kouskem chleba a celerem. Nepotřebovala jsem jídlo. Slovo hnusná zní ozvěnou v mé hlavě a udržuje mě v chodu lépe než by mohly jakékoliv kalorie.

Ve chvíli, kdy si toho všimla teta Beth, všimli si toho i ostatní.

Žárlivá Gina zmizela na jeden víkend na Costa Ricu a vrátila se o 7 kg lehčí. Ale nikdo si toho nevšiml. Ne tak už když Isis Blaková zhubne z 91 kg na 55 kg v intervalu 6 měsíců. Bezejmenný si toho všiml. A teď místo aby mě ignoroval, se směje se svými kamarády, kdykoli projdu kolem! Samolibě se ušklíbá. Posmívá se. Myslí, že jsem to dělala pro něj.

(Ne) dělala.

Nikdy nedostanu šanci sebrat odvahu a rozzlobit se na něj. Cítím, jak se mi to vaří v žaludku, jako stále žhavé uhlíky vzteku. Ale pak dorazí moje máma. Jednou vejdu do domu a vidím tetu Beth a mámu, jak pijí čaj a probírají mou budoucnost. Taky dostanu slovo. A řeknu, že chci odejít. Ohio je perfektní místo pro nový začátek. Tam, kde mě nikdo nezná, je perfektní místo pro nový začátek. Kdekoli kde není Bezejmenný.

Je to můj sen, ale je to spíš jako můj život. Není to úplně totožný jako můj život – barvy jsou příliš jasné a tváře roztřesené. Ale přesně tak se to stalo.

Probudím se do bíle vymalovaného nemocničního pokoje. Vzbudím se a dochází mi, že jsem utekla jako malý zbabělec.

Vůbec jsem se nezměnila.

Jsem v bezpečí. Můj odpočet je v pořádku. 3 roky, 25 týdnů, 6 dní. A pořád jsem v bezpečí.

Ale vůbec jsem se nezměnila.

Isis Blaková z Northplaines v Ohiu je ta stejná tlustá zbabělá 14 letá holka stočená do klubíčka ve sprše. Jen trochu starší. A malinko lehčí. A taky malinko hloupější.

Je tma – nejspíš někde uprostřed noci. Vylezu z nemocniční postele a natáhnu si bundu. Vylézt ven v Ohiu v zimě je jako sebevražda bez všech nápadných celých záležitostí s mozkem, ale stejně to dělám. Nemůžu vystát tenhle malinkatý pokojík. Snaží se mě udusit vším tím pípáním a plakáty smějících se dětí, které dostávají vakcínu proti chřipce. Kdo se usmívá, když vidí několika milimetrovou jehlu? Přece sociopati.

Slíbila jsem Naomi, že nepoužiju okno, abych se vplížila na dětské oddělení. Ale podle mé poslední kontroly chodba není okno a je tu chodba, která vede přímo do dětského křídla. Prostě jí jen nikdy nepoužívám, protože je to blízko Sofiina pokoje a to je to první místo, kde by mě Naomi hledala, kdyby mě nenašla v posteli. Dám na hromadu polštáře pod deku na mém lehátku, sáhnu pod ně a popadnu čtyři zbylá želé, které jsem nashromáždila pod matrací, a vyklouznu ze dveří. Chodby jsou tiché. Přizpůsobím si kelímky s želé tak, že si je nacpu do podprdy. Vezmu si chvilku, abych obdivovala své výrazně multibarevné poprsí a cítím osamělou slzu ve svém oku. Nádherné.

Ale zpátky k věci. Mám nějakou želatinu, kterou musím nacpat do chřtánů několika tlustých červů. Už to jen zvládnout za roh a budu-

Syknu a přitisknu se ke zdi. Prochází skupinka internistů a všichni si nesou kafe. Potlačím nutkání stát se na krátko radikální. Rozhodně se chci sklouznout po podlaze před nimi na svých bačkorách jako James Bond, tiše a hladce, ale taky chci vidět děti za každou cenu. Závisí na tom příliš mnoho. Takže jako chabý úplně normální špion jdu po špičkách za nimi. A s piruetou.

A tehdy to zaslechnu. Zní to vzdáleně jako umírající kočka, ale jak se dostávám blíž a blíž k dětskému oddělení, dochází mi, že je to člověk. Někdo křičí jako by ho trhali vejpůl. V prázdné chodbě to je strašidelné, a začínám zvažovat, že se můj život možná proměnil v hororový film a dívka s dlouhými černými vlasy zvýší ceny za telefon, když mi zavolá, aby mi řekla, že za 7 dnů zemřu, ale pak se za mnou šourají nohy a já se přikrčím za pojízdným lůžkem. Naomi s několika dalšími vyrazí za tím křikem s narůstající naléhavostí.

„Kdo jí zapomněl zvýšit dávkování?“ zeptá se jedna ze sester.

„Nikdo nezapomněl, Fenwall říkal, abychom tu změnu naprosto ignorovali,“ těžce oddechuje Naomi. „Ale někdo jí měl místo toho dát Paxtal. Trisho?“

„To jsem nebyla já!“ stojí si za svým Trisha. První sestra vzdychne.

„Ježíš. Trisho, ne znovu-„

„Víš jak těžké je to do ní dostat? Když je taková?“ zasyčí Trisha.

„Zavolalas mu aspoň?“

„Jasně! On jediný jí dokáže uklidnit-“

Proběhnou okolo mě, pryč z mého doslechu. Musí mluvit o jiné Sofii. Ta, kterou já znám, vždy poslouchá sestry. Ty jí zbožňují. Rozhodně by nikdy neodmítla vzít léky.

Sunu se blíž ke dveřím, ze kterých vychází křik. Sestry je zavřely, ale vše je slyšet přes zdi.

„Proč ona může odejít?“ rozléhá se křik. „Proč ona může odejít a já ne? Chci odsud pryč! Nechte mě jít! Nechte mě jít! Dej ze mě ty pracky, ty špinavá děvko!“

Ten hlas poznávám. Sofie. Ale to nemůže být pravda. Sofie by nezněla tak krutě, tak divoce-

„Nenávidím ji, nenávidím vás všechny! Já vás kurva nenávidím! Běžte ode mě! Nechte mě na pokoji!“

Ta slova jsou všechna špatně. Pomalu vykukuju zpoza rohu do maličkého výřezu v okně nechráněného záclonou. Moc toho nevidím, ale vidím Sofiiny nohy, jak s nima mlátí na posteli, když se jí sestry snaží udržet pod kontrolou. I když mě zvědavost zevnitř spaluje, nemůžu se tu potloukat o moc déle, nebo bych byla v mnohem hlubším průseru než ošetřovatel slonů v cirkuse. Schody do dětského oddělení vyjdu bez ohlédnutí. Rozruch, co udělala Sofie, bylo perfektní krytí – strážný ani není u dveří. Pokoj je lemován postelemi; samolepky a barevné pěnové tvary nalepené na každé čelo postele. Hračky a knihy jsou naskládány na zemi a jemně pípající monitory září do tmy.

James jako první zachytí, že jsem vešla. Posadí se a unaveně zašeptá.

„Isis? Jsi to ty?“

„Jasně,“ zasyčím. „Ahoj.“

Ukáže na můj hrudník, jeho holá hlava se leskne ve slabém světle monitoru. „Proč se takhle natřásáš?“

„Vždycky jsem byla tak plná.“

James protočí oči. Zasměju se a přistrčím mu kelímek želé. Odtrhne víčko a vysrkne ho na jeden hlt. Přisunu se k Miřině posteli a opatrně jí postavím kelímek želé na čelo. Ospale otevře oči a zaúpí.

„Isisssss. Je to studený.“

„Tak si pospěš a sněz to.“

Dychtivě si cpou cukr do krku a já si snažím odkašláním ten svůj uvolnit, abych se mohla rozloučit.

„Poslechněte,“ řeknu. „Zítra odsud vypadnu.“

„Ty odcházíš?“ popotáhne Mira.

„Jo. Je mi líp.“ Usměju se. „Stejně jako bude vám.“

„Mně ne.“

„Ale bude. Bude a neopovažuj se dát mi možnost slyšet tě říkat, že nebude.“

„Vrátíš se za námi na návštěvu?“

„Je nebe trošku modré? Jasně, že přijdu,“ podrbu ho pěstí ve vlasech. „A taky hračky. Přinesu nějaké nové boží na tvé narozeniny a Jamesovy narozeniny a narozeniny Martina Luthera Kinga a moje vlastní narozeniny, protože upřímně tyhle mrňavé poděděné věci se nehodí k vaší výsosti.“

Mira se zazubí. Venku na chodbě probleskne světlo a já se přikrčím za její postelí.

„Strážný!“ vykřiknu.

„Chodívá tudy na obchůzku,“ sykne ke mně Mira. Strážný je tak blízko, že slyším řinčení jeho klíčů.

„Tak jo. Všichni se uklidníme. Nepanikařte. Proboha-co-to-vyvádím se svým životem. Nepanikařte!“

„My nepanikaříme!“ trvají na svém společně.

„Jasně! V pohodě!“ vydechnu nosem a vrhnu se k oknu. Vždycky se mi hůř slézá než vylézá, ale je to jediné místo v místnosti, kam se můžu schovat. Každý kus nábytku tu má dětskou velikost a je moc malý. Otevřu okno a vyskočím ven, držím se za prsty na parapetu. Moje tenisky šmátrají po cementu na zdi, studený zimní vzduch mě štípe do zadnice, která visí 4m nad jistou smrtí, nebo minimálně zlomenou kolenní čéškou. Dveře na oddělení se se skřípěním otevřou do naprostého ticha. Ti červové jsou dobří v předstírání spánku.

„Kdo nechal otevřené okno?“ slyším, jak mumlá. Strážný. Srdce mi vyletí až do krku. Kráčí k oknu a já se modlím k jakémukoli bohu, který zrovna poslouchá, aby nezahlédl moje prsty. Asi se pro jednou modlím správně! Mé prsty ani nezahlédne! Jen ochotně zavře okno a vytlačí je místo toho z parapetu. Mé ruce přeskočí na římsu na kraji, ale je tak mrňavá a kluzká, a já bojuju, bolí mě ruce-

Dokážu myslet jen na to, jak spadnout elegantně, aby moje mrtvola nevypadala hloupě, protože jsem viděla milion kriminálek a popravdě existenciální panika není důvodem se o to nepokusit, ve svých posledních chvílích zkroutit své tělo při pádu tak, že narazíte v dramatickém postoji. Je to vaše poslední póza. Máte morální povinnost jí učinit báječnou! Nebo přinejmenším ne odpornou.

Mohla bych zapózovat jako Beyonce, ale jedna věc je pořád jistá.

Zemřu.

Což je celkem dost špatné.

Poslední prsty my sklouznou z římsy. A najednou na svém zápěstí cítím váhu, jak ho někdo popadne. Škubnutí trhne mým tělem a tvrdý cement narazí na mé břicho a poškrábe mi lokty. Podívám se vzhůru do ledově modrých očí zastíněných žlutohnědými vlasy.

„T-Ty!“ zakoktám.

Jack mě vytáhne zpátky do okna, Mira a James jsou po jeho boku, oči rozšířené nadšením.

„Skoro jsi umřela,“ zašeptá Mira roztřeseně.

„Tys byla jako `WAU` a ten strážný byl jako `SBOHEM` a Jack vešel a byl jako `CHŇAP`!“ ječí James.

Jack se narovná. Postavím se na roztřesené nohy a uvažuju nad životem a osvěžující skutečností, že pořád mám vůbec život, nad kterým bych měla možnost uvažovat. Jack ztuhne, když se naše oči setkají a náhle se otočí na patě. Vyběhnu a postavím se mezi něj a dveře. Zírá na mě a já zírám na něj a nějaký nevyslovený tlak mi dosedá na plíce. Adrenalin mi proudí v žilách a mým hrudníkem se prořezává zvláštní bolest. Nemůžu se podívat jinam. Ani tak dobře nevypadá. Vypadá prostě tak... smutně? A ten smutek je nahuštěný do šípu, který do mě přímo vstřelí svýma „ztracenýma“ antarktickýma očima.

„Jak-“

„Šel jsem za tebou po chodbě. Sledoval jsem tě. Mám talent na to poznat, když se chystáš udělat něco hloupého,“ odpoví Jack úsečným tónem.

„Proč-“

„Sofie. Přišel jsem do nemocnice kvůli ní. Teď uhni.“

Jack se snaží kolem mě manévrovat, ale u každého uhnutí ho zastavím.

„Mám roky praxe v tloušťce. Jsme dobří v blokování věcí. A taky nadnášení ve slané vodě.“

„Nech mě projít.“

Vůně máty a medu zavane ke mně – ten stejný znepokojující závan, který jsem objevila ve svých vzpomínkách dneska.

„Víš, myslím, že bych tě neměla pouštět, protože jsi fakt špatnej přítel a logika mi velí, že špatné věci by neměly být blízko dobrých věcí, takže v podstatě tě Sofie u sebe nepotřebuje.“

Odfrkne si. „Nemáš ponětí, o čem to mlu-“

„Políbil jsi mě,“ řeknu. „Sofie mi to řekla, žes mě políbil. A já si na to vzpomněla. Tak trochu. A i kdybys mě zachránil  a mámu a vytáhnul mě z parapetu nebo já nevím co, nemůžu ti odpustit, žes takhle zranil Sofii. Nemůžu ti prominout, žes políbil někoho, koho nemáš rád. Nejspíš mi to taky ublížilo. Ublížil jsi dost lidem, co?“

Mira a James nás sledují, jejich hlavy nevyhnutelně následují naše slova jako pingpongové míčky. Jack je bez výrazu, beze slov, jako v poslední době smazaná křídová tabule. Nemůžu ho přečíst. Ale jemné pramínky nevěřícnosti ustupují šoku, a pak se jeho tvář uspořádá v ledové masce podráždění.

„Uhni mi z cesty,“ opakuje smrtelně vážným hlasem.

„Ne. Víš, já jsem dobrý drak. Ví tvůj malý ale přesto stále funkční mozek, co je drak?“

„Je šupinatý,“ zašveholí James.

„Chrlí oheň,“ přidá se Mira.

„Já jsem drak,“ řeknu. „A Sofie je princezna. A moje práce je ochránit jí od takových, jako jsi ty.“

Jack pozvedne obočí. „Jako jsem já?“

„Zlý princ. Ten, který princeznu zničí navždy.“

Ledově modré úlomky v jeho očích ztmavnou, zešednou. Jeho oči se čtou snadněji než jeho tvář, ale ne o moc. Je to vztek? Vina? Frustrace? Ne! Není to nic z toho. Je to bezmocnost.

„Jdeš pozdě. Už jsem jí navždy zničil,“ řekne a protlačí se kolem mě s takovou silou, že nemám čas se připravit. Už je delší dobu pryč, když se Mira rozhodne promluvit.

„Občas mu volají. Teda Naomi. Když se Sofie fakt naštve.“

„Co tím chceš říct?“

James se zavrtí, zírá si na nohy. „Někdy... někdy je divná. A bláznivá. A když se na to zeptáme, Naomi řekne, že to křičí někdo jiný, ne Sofie. Ale je to její hlas. A pak volají Jacka a on vždycky přijde, ať je to v jakýkoliv čas a ona se uklidní a zase ztiší.“

Sleduju, jak se Jackova postava zmenšuje.

***

Vzpomíná si.

Isis Blaková si na mě vzpomíná.

Svět se pro mě nehýbe. Zastavil se tu noc na střední škole. Třásl jsem se, když mi Isis poprvé dala pěstí, a ta bouře vzrůstala s každým dnem, který jsem s ní válčil. A pak se to zklidnilo na týdny. Na týdny, které se zdály být delší než roky.

Dnes se svět otřásá a otřásá se s jejím jménem a její pevnou odhodlanou tváří, když se mi podívala do očí a řekla mi, že jsem špatný princ. Dnes se otřásá, protože by si mohla myslet, že jsem strašný (ty jsi strašný. Tvé ruce jsou krvavé a ty jsi strašný), ale vzpomněla si na mě. Malý zlomek staré Isis – té, která mě znala a opovrhovala mnou už měsíce – se zaleskl v jejích očích. Nenávidí mě. Ale vzpomíná si na mě.

Vzpomíná si na polibek (který polibek, který polibek, který polibek, ten předstíraný ze začátku nebo ten opravdový z Averyna domu?).

Dnes se můj život otřásá. Ne moc. Ale hýbe se mi pod nohama a připomíná mi, že ano – ano. Skutečně jsem naživu. Nejsem z ledu. Nejsem blázen nebo monstrum. Nejsem něco, čeho se lidi bojí nebo se tomu vyhýbají. Jsem člověk a udělal jsem špatné věci, ale svět jde dál a já jsem člověk. Nejsem nedotknutelný. Něco se mnou může otřást.

A to Isis Blaková.

Když vcházím do nemocničního pokoje, který je mi víc známý než domov, vychází z něj Naomi s pocuchaným účesem a pomačkanou sesterskou uniformou. Po paži se jí táhne škrábanec od lokte k zápěstí. Není hluboký, ale je červený a ošklivý a dost viditelný.

„Tak špatný to je?“ zeptám se.

Naomi zakroutí hlavou. „Netuším, proč... neudělala to už celý měsíc, a teď-“

„Něco jí muselo nastartovat,“ řeknu a snažím se přes ní protlačit do pokoje. „Nechte mě s ní promluvit.“

„Spí. Trisha jí dala sedativum.“

Velká radost z poznání, že si mě Isis pamatuje, opadá. Cítím temnou zuřivost, jak se ve mně začíná vzdouvat, ale Naomi ustupuje.

„Jacku, poslouchej. Poslouchej mě. To byla jediná možnost. Vyhrožovala, že si ublíží nůžkami.“

„Jak se dostala k-.“ Můj vlastní vztek mě přidusí. „Proč byste jí je dovolila?“

„Nedovolila! Natolik mě snad znáš, proboha! Nevím, kde k nim přišla, nebo jak, ale měla je, a jediné, co jsme mohly dělat, bylo jí zastavit, než si mohla nějak vážně ublížit.“

Zlost vystřídá obava, rozvrstvuje se přes ni jako odporně chutnající dort. Sotva otevřu pusu, abych promluvil, ale slova přes to nějak uniknou.

„Někdo jí musel vyprovokovat. Už na tom byla mnohem lépe. Víte, že by to neudělala, pokud by někdo neřekl něco, co by jí rozrušilo.“

Naomi mávne unavenou paží směrem ke spící Sofii v posteli, zachumlané pod bílými přikrývkami příliš dokonale. Příliš pokojně.

„Můžeš si s ní klidně promluvit, až se probudí. Ale moje směna končí za 5 minut.“

Okamžitě si všimnu jemných vrásek, vyčerpané váčky pod očima, které občas mívají všechny sestry během jejich dlouhých stresem provázených kariér. Je tak unavená. Je Sofiinou nejlepší sestrou, jedinou, kterou má vážně ráda a věří jí.

„Omlouvám se,“ zamumlám.

Naomino obočí vystřelí až k jejím vlasům. „Promiň? Co to bylo za zvláštní slovo, co jsem tě právě slyšela říct?“

„Nenuťte mě to opakovat.“

Postoupím do pokoje a zavřu za sebou. Vidím Naomi odcházet přes mléčné sklo, její samolibý úsměv je očividný dokonce i přes tu neprůhlednost.

Pokoj je tmavý a tichý, uchráněný pro pípání monitorů, které trhavě odměřují její životní funkce v příliš radostném cvrlikání. Každá kytice, kterou jsem jí letos dal, je ještě v pokoji – seschlá a zhnědlá a ani v nejmenším lákavá. Ale ona si je všechny schovává. Každou vázu udržuje a všechny jsou v chronologickém pořadí.

A tehdy mě vina zasáhne jako úder ocelovou palicí do hrudi. Dva týdny jsem jí nenavštívil. Je tam dvoutýdenní mezera, kterou pečlivě zanechala v řadě květin, dvě prázdné vázy čekající, aby mohly sloužit svému účelu.

Nechal jsem svou vinu z neschopnosti zachránit Isis, aby převážila mou povinnost k Sofii. A to je neprominutelné.

Jak můžu být tak nadšený, že si jedna dívka vzpomíná na polibek, když dívka, která mě potřebuje, trpí?

Sobecký bastard.

Opatrně si sednu na konci její postele. Bílé přikrývky se zvlní jako sníh pod mou vahou a vytvarují se kolem jejího obrysu. Je o tolik hubenější než si pamatuju. Všechny její kosti vystupují, vypadá křehce a vpadle jako ptáčátko. Její lícní kosti jsou ostré a viditelné. Není tu ani stopy po růžové svěžesti, na kterou jsem si zvykl při dospívání. To odešlo po té noci tehdy dávno.

„Vážně jsem špatný princ,“ zašeptám.

Uhladím vlasy pryč z jejího čela. Něco zamumlá a přetočí se.

„Tallie...“

Má pěst sevře povlečení, a ten roztavený bodec horečnaté lítosti mi opéká vnitřnosti, začne s mým srdcem, propracovává se k mým plicím a žaludku a všemu mezi tím.

Tallie.

Naše Tallie.

„Ublížil jsi dost lidem, co?“