SD - 2. kapitola

Překlad: Daisy

3 roky, 25 týdnů, 5 dní

Má mysl je prázdná a zmatená. Znala jsem Jacka. Znám Jacka. Ten borec s drzou pusou, co vypadá jako model spodního prádla, mě zná.

Před tímto nesmírně rozčilujícím zjištěním, to byl jen kluk, kterému jsem byla vděčná. Ale teď je to kluk, kterého znám! Znám kluky. Kluky, co nejsou neškodný Wren! Proč mi to nikdo neřekl? Přece bych na ně nebyla naštvaná, kdyby mi řekli pravdu! Vlastně tak trochu všechny na planetě k tomu povzbuzuju! Podporuje to jasnou komunikaci a zajišťuje, mírně řečeno, že věci nejsou na hovno!

Objevím Sofii ve společenské místnosti, jak si čte romantický příběh. Dmoucí se poprsí na obálce mě rozptýlí tak na dvě vteřiny než mi dojde, že já mám prsa mnohem lepší a praštím rukama o stůl.

„Sofie! Sof! Sofinko!“

Nevzrušeně vzhlédne a vloží záložku mezi stránky. „Ano, madam?“

„Nechci být hrubá nebo příliš konfrontační, ale proč jsi mi ke zkurvenýmu čertu neřekla, že já mám amnézii?“

Zalapá po dechu. „Ty máš amnézii?“

„Sof!“ zanaříkám. Postaví se, knížku si dá pod jednu ruku a druhou mi nabídne.

„Ale no tak. Dělám si srandu. Pojď. Projdeme se.“

Uvažuju, jak efektivní by bylo si svou prokřičet a rozhodnu se, že ne moc, tak si s ní propletu ruku. Vede mě chodbami s bíle natřenými, příliš sterilními stěnami. Proplétáme se mezi internisty a pojízdnými lůžky. Nějaká stará dáma zamává na pozdrav z kolečkového křesla a Sofie jí pozdrav oplatí.

„Zdravím, paní Andersonová. Jak se cítíte?“

„Je mi dobře, drahá. A co ty? Slyšela jsem, že se ti blíží operace. Dr. Fenwall je tím nadšený.“

„Oh, vy ho znáte.“ Sofiin úsměv se rozšíří. „On se nadchne vším. Nechci do toho vkládat příliš velké naděje.“

„Takhle nemluv, zlatíčko! Jsem si jistá, že to bude úspěch a ty odsud odejdeš a půjdeš na rande s tím svým šviháckým mladým mužem, než se naděješ.“

Sofie se směje, ale jakmile zahneme za roh, její úsměv se rychle vytratí, jako květina zachycená prvním mrazíkem.

„Vypadá, uh, mile,“ zkusím to. „Taky na umření. Ale mile.“

„Všichni jednou umřeme, Isis,“ řekne Sofie. „Někteří z nás jen trochu rychleji než ostatní.“

Připadám si tak trochu potrestaná, tak se snažím koukat okolo místo na ní.

„Vážně by to tu měli znovu vymalovat,“ řeknu. „Možná na zeď namalovat pár srdíček. A štěňátek. Jen všude roztrousit štěňata. Naleziště štěňat. Štěněziště.“

Nic neříká a vede mě ke schodišti. Možná je to ono. Třeba se mě fakt chystá oddělat, teď a tady. Možná nesnáší štěňata. Možná nesnáší srdce namalovaná na zdech! Možná mě konečně moje nevymáchaná pusa dostala do potíží, ze kterých se nevyhrabu, až na tyto schody, u kterých bych mohla přeskočit zábradlí přímo dolů-

„Isis, nebuď hloupá. Nehodlám tě zabít.“

Vzhlédnu. Sofie drží otevřené dveře na vrcholu schodiště, dovnitř proniká sluneční světlo. Svou rukou mě pobízí skrz ně. Vpadnu na střechu; čerstvý chladný zimní vzduch mi zavane do tváře. Odtud je vidět většina Northplains vklíněného do skalnatého údolí pod námi. Drozdi se slétají do korun stromů, obrovské hejno sedí na střeše a jen tak zobe. Vypadají tak klidně. Tak drobně. Tak mírumilovně.

„AHHHH!“ zakřičím a vyrazím proti nim. Rozletí se s rozčileným krákáním. Ten zvuk je na okamžik ohlušující.

„To dostaneš, když jsi tak zatraceně roztomilá!“ zakřičím. Sofie dojde ke mně, vítr si pohrává s jejími překrásnými stříbrnými vlasy.

„Sem chodím, když jsem smutná nebo se cítím osaměle.“

„Je to skvělý!“ zakřičím až příliš blízko u jejího ucha. „Je to skvělý,“ zašeptám.

„Jsem ráda, že se ti to líbí. Nikdy jsem to nikomu neukázala. Teda až na Jacka. Tomu jsem to ukázala. A Naomi ví, že chodím sem nahoru.“

„Protože je vlezlá jako koule.“

„Protože je vlezlá jako koule,“ souhlasí Sofie.

„Hlučná jako koule,“ zkusím.

„Koule vlastně samy nevydávají zvuk, ale když zatáhneš-„

„Ah. La la la la!“ zakřičím a zakrývám si uši. Sofie se směje a posadí se na okraj střechy. Opatrně spustím své ruce a sunu se k ní. Podívám se přes okraj – je to dost vysoko. Jako neobyčejně smrtelně vysoko. Ale Sofie vůbec nevypadá ustaraně. Jen jemně klátí nohama o budovu.

Aby se necítila odstrčená, sednu si vedle ní, a opatrně přehodím své nohy. Brouká si. Slunce uvažuje, že zajde – stále jasné a úplné, ale unaveně klesá. Svět je pokojný. Nebo nás ignoruje. Ani neví, že existujeme. Nemocní a zotavující se lidé žijí v oddělených světech. Běžný život se soustředí na žití a náš se soustředí na neumírání. A sedět tady, centimetry od smrti? To je úplný další svět. Je to hrana, je to mezistav. Všechno je křehké a mohlo by se změnit s nejjemnějším závanem větru, jediným mírným popostrčením.

„Na co myslíš?“ zeptá se Sofie.

„Mám intenzivně hluboké myšlenky. Tak hluboké. Hluboké aspoň jako dvě indie-rockové písničky.“

Usměje se a brouká si vyšším tónem. Drozd začne cvrlikat s ní nebo možná na ní.

„Co to máš tady na ruce?“ zeptá se. Okamžitě si přes to stáhnu rukáv.

„Nic.“

„Kdyby to nebylo nic, nenosila bys pořád dlouhé rukávy.“

„Vážně to nic není.“

„Pokusila ses o sebevraždu?“

Ozve se rána. Drozd přestane cvrlikat.

„Ne,“ promluvím konečně. „Jsem blázen, ale nejsem hloupá.“

Ticho se vrátí s pomstychtivostí. Tíha každého ze všech světů, je na téhle střeše, doléhá na ty dvě dívky, které sedí na jejím okraji.

„Už jsi někdy měla sex?“ zeptá se. Nenadále se začnu třást bez zjevného důvodu. Popadne mě za ruku a já zalapám po dechu.

„Ty se mě vážně snažíš zabít!“

„Je to jen otázka.“

„Ale to není odpověď na mou tak trochu zoufalou a podstatnou otázku o mé amnézii a Jackovi!“

„Já jsem měla sex.“ Sofie si hraje se svými šaty. „S Jackem.“

„To je skvělý!“ Hrdlo se mi stahuje a hluboko v mých vnitřnostech něco bublá. Vyvedená z míry ze svých náhlých tělesných reakcí na její slova, udělám chytrou věc a úplně je odpálkuju. „No, to je dobře pro tebe, vážně! Chci říct. Skvělý! Doufám, že to bylo skvělý! Vy dva jste skvělí! Dohromady!“

„Žárlivost ti nesluší,“ usměje se.

„Žárlivá? Uh, prošvihlas tu část, kde Jack je obrovská černá díra v mém mozku místo skutečné osoby?“

Zasáhne mě to silou tuctu Godzill tančících breakdance na troskách Tokya.

„Já jsem... taky jsem-“

„Ne! Oh ne! Promiň, nechtěla jsem tě takhle rozčílit. Nemyslím si. Umm. Samozřejmě nevím, co se stalo mezi vámi dvěma, ale co jsem posledně slyšela, ty a Jack jste se účastnili brutální egoistické bitvy. Žádný sex.“

„To zní senzačně.“

„Říkal, žes tomu říkala válka. Příležitostně tažení.“

„Musel udělat něco vážně záludného, když jsem vytáhla středověkou terminologii.“

„Nepochybuju, že mezi vámi byla nějaká nedorozumění.“ Přikývne. „Umí být chladný. Dokonce krutý. Ale vážně se snaží, aby nebyl. Jen upřednostňuje logiku a racionalitu před pocity lidí.“

„Ugh.“ Vypláznu jazyk. „Jeden z těchhle.“

„Vydíral tě.“

„To je běžná věc ve válce.“

„Tys podstrčila do jeho skříňky trávu a oni ho dočasně vyloučili.“

„Fakt prča.“

„Políbil tě.“

Cítím, jak mi krev z tváře odtéká do nohou.

„Uh, jo, ne-„

„Uh, jo, ano,“ opravuje mě. „Avery mi to řekla. Mimochodem, zapomněla jsem ti poděkovat. I když mě Jack tolik nenavštěvuje, když jsi tu, Wren a Avery ano. A je tak hezké je zas vidět. Už to jsou roky. Cítí se dost provinile, chápeš.“

„Počkej, počkej, zadrž na zatracenou vteřinu!“ zvednu se z okraje. „Říkáš mi, že mě tvůj kluk políbil?“

„Nevím, políbil?“ nakloní hlavu ke straně. „Věřím tomu, co říká Avery, i když se jí nedá odpustit, ale tvé paměti věřím víc. Měla bys vzpomínky získat zpátky. Pak bychom obě znaly pravdu.“

„Jestli mě políbil, měla bys... měla by ses s ním rozejít! Je to hnusák.“

Sofie se rozesměje a vstane z okraje, položí mi ruku na rameno. „To je v pohodě. Jak bys mohla vědět, že má mě? Bylas nová a on o mně moc nemluví.“

V lebce mi náhle začne tepat, bolest vybuchuje spolu s mým čelem. Zalapám po dechu a masíruju si spánky, zatímco mě zaplavuje směsice vzpomínek. Jackova tvář jak zněžní, když mluví o Sofii. Krabice na doutníky. Dopis s jejím podpisem. Jeho zlost na mě za to, že jsem čmuchala a snažila se poznat Sofii – tak očividně a chladně, že mě to mrazilo až na plicích. Něco, co se stalo na nižší střední. Basebalová pálka. Polibek. Někdo mě líbá (Jack?) a poznání, že byl se Sofií, mi rezonuje v hlavě po celou dobu.

„Jsi v pořádku, Isis?“ ptá se Sofie jemně. Popadnu její ruku a sevřu její útlou křehkost ve své.

„Mluvil o tobě,“ řeknu. „Už si vzpomínám. Ježíš, nemluvil o tobě moc, ale když jo... byl tak strašně ochranitelský. Tak napružený. Chtěl se ujistit, že ti nikdo neublíží. Chtěl – chtěl tě udržet v bezpečí. Jednou, když jsem se snažila přečíst si dopis od tebe, chci říct, vloupala jsem se k němu domů, abych to udělala, ale bylo to s dobrým úmyslem, přísahám. Všechny je má v tátově krabici na doutníky v šatníku. Všechny jsou uspořádané a dá se říct, že – že se o ty dopisy stará víc než o svůj život. A našel mě, jak jeden čtu, a byl tak naštvaný, že jsem myslela, že mě doslova rozseká. Rozseká otázkou. A ta otázka zněla `chceš zemřít rychle nebo pomalu`.“

Sofiina tvář náhle zrůžoví a ona hledí do země.

„On tě miluje, Sofie,“ řeknu pomalu. „Nikdy o tom nepochybuj. Chci říct, z většiny si na něj nevzpomínám, ale na kousíček z něj jsem si teď vzpomněla a můj instinkt mi říká, že tě miluje, i bez té nejmenší pochybnosti. Můj instinkt se nemýlí. S výjimkou opilosti. Pak fakt za moc nestojí.“

Sofie vzhlédne a z jejích hlubokých modrých očí se řinou nejjemnější slzy. Zadržuje smích.

„Mrzí mě to. Nechtěla jsem tě obvinit – nebo kohokoli jiného. Já jen… jsem s ním už tak dlouho, že už to asi nedokážu říct. A od té doby, co jsi přešla na jeho školu, jeho dopisy-“

Prohlíží si mou tvář, jako by něco hledala v mém výrazu. Pak zavrtí hlavou.

„Promiň. Kašli na to. Děkuju.“

Než můžu říct ještě něco hloupějšího, projde dveřmi a bere schody po dvou, a nechává mě s větrem a ptáky.

Podívám se dolů na své ruce. Ty vzpomínky byly tak živé. Vůně smažených hranolek, které dělal Jack. Tvář jeho mámy, obraz, který malovala jeho máma. Jejich pes, Darth Vader. Jackův pokoj – vůně spánku a kluka a medu a máty, vůně tak povědomá, že mě to uklidňuje.

Uklidňuje?

Zaksichtím se a zahodím tu zkaženou myšlenku do mozkovýho odpaďáku. Ten borec je očividně kretén. Políbil mě, když měl holku! Mě! Ani za polibek nestojím. Ne v porovnání s někým, jako je Sofie. Měl Sofii a políbil mě, takže stejně jako je kretén, tak je ještě slepý idiot.

Beru schody po dvou. Nevidím Sofii nikde v hale, tak se vrátím do svého pokoje a přemítám nad tím bordelem, na který jsem právě narazila. Vzpomínka na Jackovu vůni mě zas zasáhne z ničeho nic, když zahnu za roh. Vztekle zatřesu hlavou. Ne-ee. Cokoli bylo mezi námi, je pryč. Jakmile zjistím detaily, minulost půjde do trezoru a nikdy nevyjde znovu ven. Sofie je příliš milá. A je to moje kámoška. Tak trochu.

A Jack je jediná věc, co jí zůstala.

„Kromě toho ho ani nemám ráda. Ani ho neznám. Jak by člověk mohl mít rád stroj s carbonovým pláštěm?“

„Kdo je carbonem potažený co?“

Vzhlédnu a uvidím, jak vedle mé postele stojí Wren a drží kupu papírů. Jeho zelené oči se lesknou za jeho kostěnými obroučkami brýlí, a jeho zplihlé vlasy jsou ještě zplihlejší. Ve chvilce, kdy ho zachytím, rozpřáhnu ruce a běžím k němu, ale když zahlédnu, že ty papíry jsou papíry s matikou, stáhnu se.

„Co to je zač?“ šeptám vyčítavě. On zamrká.

„Tvoje náhradní úkoly z Matiky II?“

Povzdechnu si a protáhnu si záda. Wren se nadechne a položí papíry na můj stolek vedle vázy se zvadlými slunečnicemi, které mi donesla máma.

„Někdy je budeš muset udělat, jestli chceš maturovat s náma.“

„No dobrá, pro případ, žes nedával pozor, nenásleduju konvenční tradice davů. Navíc v našem maturitním ročníku je přibližně 400 lidí a já mám ráda možná 3 z nich. Ty jsi jeden a Kayla další.“

Wren na mě hledí s očekáváním.

„A kluk s nožem.“

Vydechne. „Pořád ses plně nezotavila, jak vidím.“

„Ve skutečnosti jsem zdravá. Takže teď se tě můžu zeptat!“ popadnu ho za límec. „Proč jsi mi neřekl o Jackovi?“

Šok mu na sekundu paralyzuje tvář.

„Vypadala jsi poněkud traumatizovaně, Isis! Jak bych ti to mohl říct, když jsi ležela v posteli s obrovským obvazem se skvrnami od krve kolem své hlavy? Byl jsem jen šťastný, že jsi naživu! To mi všichni.“

„Jasně, oceňuju, že jsem naživu a v pořádku a to všechno, až na to, žes zapomněl na tu část, která má ráda svůj mozek a ráda by věděla, co se s ní děje celou dobu, pitomče!“

„Koukni, omlouvám se, jasný?“

Stáhnu se. Wren si sundá brýle a promne si oči.

„Je to moje chyba. Já… se cítím nesvůj s holkama v křehkých stavech. Nevím, jak jim pomoct. Nikdy jsem nevěděl, jak jim pomoct. Jen je zraňuju. A tím, že Sofie je ve stejné nemocnici, bylo to jako chodit po tenkém ledě. Mrzí mě to. Byl jsem zcela zabraný sám do sebe a zapomněl jsem na tebe.“

Cítím, jak z mého těla odchází zloba, když se Wren nesměle usmívá.

„Ty jsi fakt… Neřekl jsem ti, jak moc jsi mi pomohla. Ale je to tak. Vážně jo. Než jsi přišla, kamarádil jsem se s lidma jen povrchně. Nebylo mi příjemné poznávat lidi takové, jací ve skutečnosti jsou. Vyhovovalo mi, když mě měli rádi jen povrchně. A pak ty – mrzí mě to. Nechtěl jsem ti ublížit. Takže jsem ti to neřekl. Měl jsem. Je mi to líto.“

Pak přijde strohé mlčení. Konečně ho můžu zlehka praštit do ucha.

„Pojď sem, ty jeden magore!“ skřípnu mu hlavu pod svou paží a klouby prstů ho pocuchám ve vlasech. „Myslíš si, jak jsi úžasnej, když se strachuješ o všechny ostatní jako natvrdlý ustrašenec. Ukážu ti-“

„Ehmm.“

Vzhlédnu. Stojí tam Sofie. Wren se vzpamatuje a ve zlomku vteřiny se vyprostí z mého držení.

„S-Sofie,“ zakoktá se.

„Wrene,“ usměje se ona. „Ráda tě vidím. Tallie moc chybíš. A mně taky. Ale Tallie úplně nejvíc.“

Wrenova bledá tvář se začne zbarvovat do zelena, jak se snaží promluvit.

„Měl jsem… napilno.“

„Tak napilno, žes vypustil Tallie a mě?“ natáhne Sofie hlavu. „Byls zaneprázdněný celé roky? Jack a Avery jí navštěvují, ale ty už dávno ne.“

Napětí by se dalo krájet a žádná pozornost není na mně, takže očividně musím napravit tuto situaci kladením otravných otázek.

„Kdo je Tallie?“

Wren se nepodívá na mě ani na Sofii, jeho oči jsou místo toho upoutány k podlaze. Sofie se jen nadále usmívá.

„Naše dobrá kamarádka. Netrap se tím. Promiňte, že jsem sem vpadla. Vrátím se později.“

Když odejde, Wren konečně vydechne nádech, který zadržoval.

„Myslela jsem, že vy dva jste spolu mluvili, když jsi sem chodil?“ zeptám se. „Proč jsi tak otřesený?“

„Ona na mě jen zírá přes místnost nebo halu a usmívá se. Vlastně nemluvíme. To bylo poprvé za... roky.“

„Je Tallie někdo důležitý?“

Wren pevně semkne rty, a já vím, že nebudu schopná to z něj vymámit.

„Ale, podívej, to máš fuk. Je to v pohodě. Máš svoje tajemství, já mám svoje. Naše tajemství by se měla vzít a mít děti.“

Wren vypadá šokovaně.

„Platonicky,“ dodám. „Zcela platonické dělání dětí.“

„Je to... ta věc?“

„Všechno je technicky vzato věc!“

Otočím se a skočím do postele, uhladím si přikrývku, abych předstírala trošku slušnosti jako správná dáma. Wren vypadá jako by sváděl nějakou vnitřní bitvu sám se sebou – jeho ústa jsou celá zkroucená a jeho ramena se třesou.

„Hej? Jsi v pořádku?“

„Už jsem ti to říkal dřív. Měl jsem kameru,“ vyhrkne.

„Kamera?“

„Avery mi dala tu kameru tu noc na nižší střední škole. Chtěla to mít celé natočené.“

Ta věc. Matně si na to vzpomínám, ale ve vteřině, kdy to vysloví, se mi to začne vybavovat – Jack s basebalovou pálkou. Nižší střední škola. Avery, Wren a Sofie tam všichni byli. Dva? Tři muži? Avery říkala, že najala ty muže na Sofii, protože žárlila.

„Šikanovala mě. Ne. Při zpětném pohledu jsem se nechal šikanovat,“ Wren tu větu zavrčí. „Schovali jsme se ve křoví. Bylo to nahoře u jezera – jezera Galonagah. Přírodní rezervace. Averyni rodiče tam měli chatu. Pozvala nás tam všechny, a pak vylákala Jacka a Sofii do lesů, kde čekali ti chlapi.“

Srdce mi buší až v uších. Wren zatne pěst.

„Všechno jsem to natočil, Isis. Bylo to strašlivý. Měl jsem přestat – měl jsem to odložit a zachránit Sofii. Ale neudělal jsem to. Byl jsem zbabělec. Ztuhnul jsem. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo zírat na obrazovku, a dokud jsem na ní zíral, mohl jsem předstírat, že se to nedělo, že to byl film a ne skutečný život-“

Roztřeseně vzdychne. Vyskočím z postele a obejmu ho.

„Hej, hej, šššš. Je to v pořádku.“

„Ne, není,“ škytne Wren. „Není to v pořádku. Jack ji zachránil. Nemohl jsem nic dělat, ale on jí zachránil.“

Kroužím mu rukou po zádech. „A co ti muži? Co se jim stalo?“

Wren vzhlédne, oči má na okrajích červené. Zase ho ovládne strach. Nastoupí realita – vidím to ve způsobu, jakým se mu sám upevní výraz. Znovu uspořádá svůj výraz, své tělo tak, aby stál rovně.

„Omlouvám se,“ řekne, jeho hlas je mnohem pevnější. „Byl to drsný den. Potřebuju jít domů. Zkus udělat něco z té matiky, jo? Napiš mi, kdybys měla otázky.“

„Wrene, já-“

„Ne, Isis. Pořád jsem... zotavuješ se. A já se zotavuju. Jen – prostě ne. Ne zrovna teď.“

Udělám krok zpět. „Tak jo. Jeď domů, než se setmí, jo? A nezapomeň něco sníst.“

Usměje se. „Nezapomenu.“

Sleduju ho z okna, jak odjíždí z parkovacího místa. Po půl hodině mu pošlu zprávu; SNĚZ NĚCO. TY OBROVSKEJ HLUPÁKU. Odpoví obrázkem sendviče s grilovaným sýrem. Zdaleka to není dost, ale prozatím to stačí.

Po večeři přijde na návštěvu máma. Rejpu se v rehydratovaným mořským krokodýlovi/sušeným masu z Frankensteinova zadku/kuřeti, takže když zvedne ruku s taškou z fast foodu, vběhnu jí do náručí a všude kolem si představuju růže.

„Miluju tě,“ řeknu. „Popravdě, má láska k tobě ještě nebyla větší ne v tuto chvíli. Kromě chvíle, kdy jsi mě vytlačila ven di světa křičící a pokrytou sajrajtem.“

Směje se. Její kabát je ještě studený z venkovního vzduchu a její ruce jsou prochladlé. Třu je mezi svými, abych je zahřála. Sedne si na okraj postele a v tichosti jíme hranolky a burgery a užíváme si vzájemné tichosti. Nemluvíme o těchto těžkých věcech, dokud se jednou nebo dvakrát od srdce nezasmějeme. Mezi nás a temnotu je třeba dát trochu normálnosti. Tak se dá získat dostatek síly, abychom tomu mohly čelit.

Zamávám tím žlutým cárem, co mi dala Mernichová. Mámě se rozšíří oči a otře si koutek úst ubrouskem.

„Jak jsi to získala?“

„Vydíráním několika kongresmanů. Uplácením některých drogových bossů. Jako obvykle.“

„Isis!“

„Mám to od Mernichové, jak jinak?“ zasměju se. „Musíš se na to podepsat a odevzdat to na recepci. A pak, aspoň myslím, udělají poslední CAT znamení mojí hlavy nebo tak nějak a sundají mi obvazy.“

„Nedovolila bych ti odejít dřív než oni,“ řekne máma přísně. „Odevzdám to, až budu večer odcházet. Jsem překvapena – Mernichová říkala, že nebudeš připravená dřív jak za týden.“

„Vyhrála jsem nad ní svým elegantním šarmem a paláci plnými peněz a kluků. Většinou těch kluků.“

Máma mě sotva slyší, plně se soustředí na ten papír. Vzhlédne a uculí se. „Jsi připravená jít domů?“

V podstatě můžu vidět na její tváři úlevu. Z kabelky jí vždycky vyčuhují účty, když přijde na návštěvu. Na některé z nich jsem mrkla, když šla na toaletu – ta peněžní částka je směšná. Teď už se kvůli tomu nemusí tolik trápit. Chvalte J-mana.

„Děláš si legraci? Jsem připravená praštit sebou na břicho na příjezdové cestě k domu! Jsem připravená pošpinit svou oduševnělou existenci po celé střeše domu. Jsem připravená fyzicky splynout se zdmi domu. Jsem připravená transplantovat okna domu do kůže na mém zadku.“

Máma taktně ignoruje moje jedinečné vystoupení a uždibuje rajče. Ale já znám ten pohled v jejích očích. Je nervózní.

„Něco je špatně?“ ptám se.

„Ten soud,“ polkne. „Leův soud je tenhle pátek.“

„Říkalas mi to.“ Přikyvuju. Budu tam s tebou, dobře? Kdybych tak mohla svědčit, kdyby mě tak tvůj právník nechal svědčit-“

„Pamatuješ si, co řekl,“ kroutí máma hlavou. „I kdybys svědčila, obhajoba by argumentovala tvým poraněním hlavy a předložila by to jako nepřípustné.“

Odfrknu si a spořádám kyselou okurku. „A co Jack?“

Máma vypadá polekaně. „Jack? Co je s ním?“

„On svědčí?“

„Ano, samozřejmě. Dřív jsi ho nikdy nezmínila. Proč teď?“

„Vzpomínám si na něj. Moje sezení s Mernichovou mi pomohlo si na něj vzpomenout.“

„Oh, to je fantastické!“ usmívá se máma.

„Proč jsi mi neřekla, že jsem na něj zapomněla?“

„Zlato, měla jsem to v úmyslu, ale Mernichová mi radila, ať to nedělám. Chtěla, abys k tomu zjištění dospěla sama. Řekla, že to bude zdravější.“

„Není to zdravější, je to jen zatraceně zmatenější!“

„Strašně moc jsem ti to chtěla říct,“ řekne máma. „Věř mi. Ale tolik jsem se o tebe bála. Dělala jsem všechno, co mi doktoři řekli, aby se nic nepokazilo. Nechtěla jsem ani v nejmenším ohrozit tvojí rekonvalescenci.“

Když nic neříkám, máma vzdychne.

„Je to milý kluk, víš-“

„Nevím, jaký je, mami. Protože se na to nevzpomínám.“

Hlas mám ostřejší, než jsem chtěla. Máma zamrká. Sním hranolku a vydechnu.

„Promiň. Dnešek byl tak divný.“

Vstane a dá mi pusu na hlavu. „Já vím, zlatíčko. Zkus si trochu odpočinout. Zítra odsud odejdeš domů, kde se o tebe můžu postarat.“

Máma odejde a dovnitř vejde Naomi kvůli poslední noční kontrole o pár hodin později. Vezmu si poslední hranolku a dovolím bezmyšlenkovitým kresleným pohádkám v televizi, aby mě ukolébaly do země spánku.

„Slyšela jsem, že odcházíš,“ řekne Naomi.

„Jo.“

Nadzvedne obočí. „Žádná křesla? Žádný křik?“ Přejde pokoj a sáhne mi na čelo. „Cítíš se dobře?“

Opřu se zády. „Všichni mi lhali.“

„Ano? Proč by to dělali?“

„Vy jste mi taky lhala.“

„Naprosto určitě ne!“ Naomi vypadá dotčeně.

„Mohla jste mi říct, že mám amnézii.“

„To jsem netušila! Zodpovídám za tvé základní zdraví. Záležitosti hlavy jsou věcí Dr. Fenwalla a Dr. Mernichové.“

„Och,“ zamračím se. „Promiňte.“

Naomi se posadí na postel a zmačká odpadky z hamburgeru ve své dlani.

„Proč si myslíš, že ti lhali?“ zeptá se potichu.

„Protože chtějí vidět, jak se svíjím.“

„Nesmysl. Chtěli tě chránit. Chtěli vidět, že je ti lépe.“

„Dokonce i Sofie to věděla.“

„Nebyla bych překvapená – ta dívka ví všechno. Někdy jako by viděla do lidí.“ Naomi se lehce zachvěje, ale v pokoji není zima. „A teď mi slib, že se neproplížíš do dětského křídla dnes v noci, dobře?“

„Ale... musím se s nima rozloučit.“

„Ráno tě tam vezmu se rozloučit. Slib mi to.“

„Slibuju.“

„Buď přesnější.“

Povzdechnu si. „Slibuju, že nevylezu na zeď a nevyšplhám se po vratkém žebříku přes okenní parapet do dětského křídla.“

„Tohle jsem chtěla slyšet.“

Poopraví mou kapačku a ťuká do monitoru. Po rychlé kontrole mých hodnot zatáhne žaluzie a zhasne světlo.

„Dobrou noc, Isis.“

„Dobrou.“

Nemocniční postel je dost pohodlná, ale příliš mnoho pohodlí člověka otráví. Cítíte se pak nepoužitelně a hrbolatě. Skutečný svět na mě čeká tam venku. Mé opravdové vzpomínky jsou tam někde, čekají na mě.