POS - DVEŘE ČÍSLO DVA

Překlad: Nemedi

THIRTY

Cole

PROBUDÍM SE s trhnutím. Mé srdce buší a hlava mě bolí tak moc, že mé vidění je na pár sekund rozmazané. Zavřu oči a mnu si pulzující levou stranu mé lebky, dokud to nejhorší nepřejde.

Vzpomenu si na sen, tak dokonale jasný. Tak dokonale skutečný.

Jenže není. Byl to jen sen. Sladký sen a hrozná noční můra. Měl jsem jich již tucty, ne stovky předtím. Možná víc. Vždycky se pak cítím zničený. Zmatený. Ztracený. Ale i tak se z nich nikdy nechci probudit.

Stejně se ale vždycky probudím.

Chvíli mi zabere, než si uvědomím, kdo jsem. Jsem Cole. Ten chlap ve snu. Vypadám jako on – tak nějak – a zním jako on. Cítím se jako on. Jenže si nejsem jistý, že jsem on. Nevím, jaké je mé jméno.

Ve snu vidím a slyším a přemýšlím a cítím se jako Eden, jako bych znal její každou myšlenku a emoci. Ale pořád jsem Cole. Je to, jako bych byl na režisérské židli, režíroval komplikované drama, schválené pouze stavem mé mysli. Vím všechno, vidím všechno, cítím všechno. Jenže to není skutečné. Nic z toho.

Uplynou minuty. Možná víc. Možná hodina. Nevím. Čas mi přijde v těchto dnech jiný. Ale o něco později, rozlepím jedno víčko. Když nože neprobodnou můj mozek, zvednu i to druhé a rozhlédnu se kolem. Jsem na zádech a zírám na nebe. Poznávám stromy nade mnou. Je to povědomý baldachýn, speciálně jeden konkrétní strom s jeho sukovitými větvemi, které vypadají jako obrovská ruka, která se po mě natahuje. Vždycky jsem v něm nacházel útěchu, jako by mě něco šlo zachránit, vytáhnout mě z čistého pekla, ve kterém se nacházím.

Sednu si, každá deska parkové lavičky se hloubí do mých zad, jak se hýbu. Ty jsou mi také povědomé. Budím se tady často. Častěji vlastně ano než ne. Myslím, že policajti přestali park v noci hlídat, takže dokud budu pryč do hodiny nebo tak po rozednění, tak mi nedělají problémy. Ale vždycky se vrátím zpátky. Po tom, co zajde slunce, vrátím se zpátky a dívám se. Dívám se na rodinu naproti přes ulici, v bohatýrském domě, který je mi tak cizí jako mé jméno nebo dětství. Nikdy není v mých snech, jen v mé realitě. Nebo raději, realitě někoho jiného.

Má paměť obsahuje pouze pět set osm dní. Vzbudil jsem se na břehu řeky s krví tekoucí do mých očí. Mrznul jsem a měl jsem zlomenou ruku, vykloubené rameno a čtyři naprasklé žebra. Pamatuji si od té doby každý den – hospitalizaci, psychiatrii, hledání nezvěstného muže nebo zničené auto. Ale nebylo tam nic. Měsíce nebylo nic. A já jsem to dál nemohl vydržet, takže jsem utekl. Odešel jsem na ulice, protože jsem nemohl snést ten neustálý pocit, že jsem ztratil něco mě tak drahého, že jsem bez toho nechtěl žít.

Jenže jsem neměl tušení, co – nebo kdo – to mohlo být. Ale je to dost, aby se z toho člověk zbláznil, takže jsem odešel. Opustil jsem slušnou společnost, abych se schoval. Tady. Kde mohu vidět ten bohatýrský dům.

Dnes slunce protéká skrz jediný strom, který tečkuje krajinu před ním. Pokrývá to přední dveře a chodník pohybujícími se kapkami černé a bílé, jako kaleidoskop v neustálém pohybu. Vítr s sebou nese vůni čerstvě nasečené trávy ze včerejška, společně s něčím jiným.

Je to dětský pudr a jemný parfém ženy z mých snů. Ženy z naproti přes ulici. Nebo alespoň jak si představuji, že by mohla vonět.

Zdá se mi o nich téměř každou noc – o té ženě a její dceři. Vím teď, že pro mě nemohou nic znamenat, ani já pro ně. Eden a Emmy nejsou ani jejich jména. Slyšel jsem muže, který tu bydlí, nejspíš manžela, jak jim říká Jovie a Serah. Přeji si, aby byly mé, ale nejsou. Přeji si, aby měly odpovědi, ale nemají je. Teď to vím. Ale stejně přicházím. Kvůli těm snům o nich, ty skoro-vzpomínky na ně mě utěšují v bezútěšném světě.

Jak se slunce plíží výše po obloze, začne mi svítit na stranu obličeje, vítaným teplem na mou kůži, která není pokrytá vlasy a zjizvenou tkání. Vím, že musím odejít. Než mě donutí k tomu, abych odešel a nikdy se nemohl vrátit. Nevím moc, ale vím, že se sem musím vracet. Musím se sem vracet, abych se na ně díval. A abych o nich snil. Kdyby ne, zbláznil bych se. Nevím, jak to vím; vím jen, že je to pravda.

Dívám se, jak muž odchází, je mi dalším povědomým obličejem z mých snů. Nakloní se zpátky dovnitř, aby políbil ženu a přitáhne si ji do náručí. Mohu vidět jeho vášeň pro ni. Co ale nevidím je její vášeň pro něj. Nebo je to jen tím, že si přeji, aby pro něj neměla žádnou vášeň? Nemohu si být jistý, ale udeří mě do hrudníku jako kovový brok, když se odtáhne a usměje se na něj. Ten úsměv je míněný pro mě. Cítím to.

A stejně není. Naprosto evidentně není.

Ona zavře dveře a on lehce kluše dolů po schodech. Vypadá, jako by si měl pohvizdovat, je tak šťastný. Vlastně, čím blíže je, tím jasněji vidím jeho obličej. Jeho rty jsou sevřené. Opravdu si pohvízdává. Jen nemohu slyšet zvuk. Neslyším už tak dobře, abych řekl pravdu.

Když je z dohledu, stočím své oči zpátky k domu a doufám v další záblesk ženy předtím, než se stáhnu do stínů blízkého mostu. Tehdy slyším explozi. Ta otřese půdou pod mýma nohama.

Pak vidím ten dým. A slyším křik. A bohatýrský dům se ponoří do plamenů.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Poznámka od autorky:

Už jste se někdy probudili ze snu a byli schopní vystopovat mnohou různých prvků z něho k něčemu, co jste zaslechli nebo četli nebo viděli ve skutečném životě? Já ano. Mnohokrát. A stejně tak Cole. Všechno v jeho snu ukazuje na něco, co je založené na realitě. Není tak daleko od Eden, jak se zdá. Jen si musí najít cestu zpátky k ní.

Přidejte se ke mně v Hrsti plné slz, jak Cole bude stopovat svůj sen zpátky ke své spřízněné duši. Skutečnost je může udržet od sebe pouze, dokud je osud znovu nepřitáhne zpátky k sobě.