POS - 26. kapitola

Překlad: Nemedi

Eden

DÍKUVZDÁNÍ proběhlo v Miller’s Pondu téměř nepostřehnutelně. Emmy a já jsme měly jen krůtí koláč u nás doma. Ale Vánoce… Vánoce jsou rozhodně jiná záležitost. Vím to hned ve chvíli, kdy otevřu dveře u Baileyho, že tohle město miluje Vánoce.

„Ho ho ho, koledníci!“ vítá nás Jordan vánočně od pultu. Má na sobě nemorální kostým Santy, který zahrnuje santovský klobouk, červený top olemovaný bílou kožešinou s hlubokým výstřihem a těsné černé kožené kalhoty. Její široký pásek má sponu stejně velkou jako Emminu hlavu a je pokrytý zářivými falešnými diamanty. Je velmi… oči přitahující. A velmi Jordanovský.

„Ahoj, Jordan,“ zavolám, když Emmy a já míříme k dlouhému baru. Řekla jsem jí, že si dáme k obědu grilovaný sýr a pak půjdeme nakupovat.

Jediné dvě prázdné stoličky jsou mezi mužem jménem Cody, kterého jsem tu viděla už dříve a starým ožralou, u kterého si nejsem jistá, zda vůbec odchází. Položím Emmy vedle Codyho a pak vklouznu na židličku vedle ožraly. Lehce se kymácí, evidentně už namazaný ve čtvrt na dvanáct v pracovní den. To nejlepší, co o něm mohu říci je, že aspoň nesmrdí. Připouštím, že se klidně může koupat v alkoholu vzhledem k tomu, jak silně jím smrdí, ale pořád lepší než pach těla.

Kalně se na mě usměje a pak obrátí svou pozornost na plochou obrazovku, umístěnou na zdi, která odděluje bar od kuchyně za ním. Cody se usměje a kývne na mě, když se otočím, abych pomohla Emmy sundat bundu.

„Dámy.“

Usměji se nazpátek. Emmy se nakloní ke mně a vklouzne palcem do pusy. Alespoň se kolem něho ale usměje, když se Jordan připlíží, aby nám objednala. Táhne z ní také alkohol, ale aspoň je funkčnější, než starý muž vedle mě.

„Jste vy dvě připravené na Vánoce?“ zeptá se a opře křivku svých boků o pult.

„Máme zpoždění, ale tento týden to doženeme,“ vysvětlím a uvažuji, že pravděpodobně opravdu budu potřeboval do Asbrooku sehnat nějaké dekorace a koupit pár věcí pro Emmy.

„Kdybys potřebovala, aby někdo pohlídal malou princezničku, zatímco budeš nakupovat, stačí říct. Umím to s dětmi skvěle.“ Mrkne na Emmy. Emmy otočí obličej do mého boku.

„Vsadím se, že by z tebe byla skvělá máma,“ řekne Cody zpoza Emmy. Jeho jemné modré oči s uznáním hledí na Jordan. Už jsem si dříve všimla, že ji pozoruje. Taky jsem ho dříve slyšela, jak jí říkal pěkné věci a komplimenty. Jordan ho ale vždycky setřese. Jako teď. Kvůli tomu uvažuji, jestli nepřehlíží něco dobrého, co je přímo před jejíma očima.

„Musíš být stejně opilá jako ona, Cody,“ řekne Jason, když se objeví u baru u pokladny. Otevře zásuvku a vyndá pár bankovek zpod přihrádky na drobné. Jordan pod svým makeupem zbělá. Všimla jsem si, že reaguje stále méně a méně lehkomyslně na kruté škádlení jejího bratra. Dělám si o ni kvůli tomu starosti. Už tak si zažila evidentně dost nadávek od lidí v tomhle městě a to poslední co potřebuje, jsou další od jejího bratra.

„Jsem dostatečně střízlivý na to, abych viděl, jaký kretén je její bratr,“ odrazí ho Cody s úšklebkem.

„Nechtěj, abych šel tam dole, chlape,“ odpoví Jason přátelsky.

Cody se ohlédne na mě. „Pořád štěká, ale nikdy ani maličko nekousne.“

„To jsem slyšel,“ zazpívá Jason přes rameno, jak zase mizí ve své kanceláři.

„On jen nevidí, že vše, co jeho sestra potřebuje je láska dobrého chlapa a bude jako rybička.“ Mrkne na mě Cody a já se taky zašklebím. Oh jasně. Rozhodně má pro Jordan slabost.

Jordanin úsměv je méně zářivý, když si odkašle a snaží se dostat zpátky k povinnostem. „Tak co si dáte, holky?“

Objednám oběd pro Emmy a pro sebe a než Jordan odejde, Cody se postaví a pohodí pár bankovek na bar.

„Díky za oběd, Jordan. Uvidíme se později.“

„Čau, Cody,“ řekne, smete hotovost a bere do ruky jeho talíř. „Tak zas někdy.“

„S tím počítej,“ řekne a široce se na ni usmívá, když se tlačí skrz dveře.

Jordan položí špinavý talíř do šedé vany na nádobí a pak uskladní jeho bankovky do pokladny a drobné za spropitné si dává do kapsy. Po tom, co dá objednávku našeho oběda na otáčející kolo v rohu kuchyňského okna, přijde zpátky uklidit bar tam, kde seděl Cody.

Když odhodí jeho příbor do prázdné sklenice a začne utírat bar do čista, promluvím k ní tiše. „Myslím, že má pro tebe Cody opravdu slabost, Jordan.“ Použiji svůj nejlepší holčičkovsky konspirační tón. Prostě chci jen, aby si uvědomila tu situaci. Překračovat své hranice by nebyl dobrý nápad.

Nevzhlédne ke mně a její úsměv je smutný. „Jen si myslí, že ano. Co by milý chlap jako tenhle dělal s někým, jako jsem já?“

„Co tím myslíš? Co je na tobě špatně? Jsi krásná, vtipná, chytrá. A děláš super paní Clausovou,“ přidám a sjedu pohledem její outfit.

„Nejsem někdo, koho by si slušný chlap chtěl vzít domů. Pokud to není jen na jednu noc.“

Tohle se Jordan nepodobá. Je většinou tak kurážná, tak sebevědomá. Je srdcervoucí ji vidět tak… dole.

Natáhnu se, abych položila své ruce na její, zastavuji je a tím přivádím její oči k mým. Třpytí se a já si uvědomuji, jak blízko má k slzám. Mé srdce se ještě víc láme pro ni. A nejradši bych zaškrtila jejího bratra a jejího ex za to, že z ní udělali takový uzlíček neštěstí.

„Jordan, neprodávej se levně. Stojíš za víc, než za jednu noc a nemůžeš nikoho nechat přesvědčit tě o něčem jiném. Vím to. Cody to ví. Jason to ví taky. Je jen příliš velký pařez na to, aby to přiznal.“ Ráda bych mu řekla mnohem hnusněji, ale malé naslouchající ouška mi v tom zabrání.

„To si opravdu myslíš?“ zeptá se třesoucím hlasem.

„Vím to. Proč Codymu nezavoláš? Jen, abys věděla. Čemu tím ublížíš?“

„Své pýše,“ odpoví. „Svému srdci.“

„Obojí ale už bolí teď ne?“ Pokrčí rameny. „Ale pokud mám pravdu… možná by mohl být někým, kdo tě udělá opravdu šťastnou. Nestojí to za to riziko?“

Její oči tápají v mých po dlouhou dobu, než zdráhavě přikývne. „Asi jo.“

„Já vím, že jo,“ opakuji a stisknu její ruku předtím, než ji pustím.

Jak se odkloním pryč, jsem naplněná nadějí za svoji přítelkyni. Stěží si všimnu krásně zbarveného jižanského hlasu, když ho uslyším těsně za svým ramenem. Dokud neuslyším jméno, které zmíní.

„Omluvte mě, ale nevíte, kde bych mohla najít Colea Danzera? Šla jsem k němu domů, ale není tam.“

Otočím se, abych viděla, komu ten hlas patří a jsem ohromená. Za mnou stojí překrásná bruneta, s ležérním postavením a mile se usmívá na Jordan. Její vlasy jsou stejně černé jako moje, jen vlnitější a její obličej vypadá, jako by měl zdobit obálku časopisu. Je oblečená, jako by právě slezla z Aspenských svahů, má na sobě bílou lyžařskou bundu a ladící moleskinové kalhoty.

„Eden, nevíš kde je?“ zeptá se Jordan, čímž přitáhne mou pozornost zpátky k sobě.

Na pár sekund nemám slov. Omamující bolest v blízkosti mého srdce mi říká, že tohle není dobré. Že tato žena bude znamenat změnu ve hře, ve které jsem už i tak v nebezpečí prohry.

Nepodívám se zpátky na ženu. Nechci se setkat s jejíma očima. Nechci odpovědi na otázky, které kolují mou myslí, jako třeba odkud zná Colea a kdo pro něho je. Navíc, domnívám se, že už i tak to vím.

„Myslím, že dneska pracoval na chatě naproti té mé,“ vysvětlím, hladím Emminy vlasy od zadu směrem k obličeji, abych obrátila pozornost na něco uklidňujícího. Nakloní hlavu dozadu k mému hrudníku, aby se mohla podívat za nás na cizinku, která se ptá na Colea. Já ne. Já se na ni nechci podívat.

Vzdych, který ale uslyším můj pohled stejně přitáhne. Žena je ještě bledší, než byla, když vešla dovnitř a zírá na Emmy, jako by právě viděla ducha.

Přesně jako Cole, když ji viděl poprvé.

Dá si špičky třesoucích se prstů přes rty, když se dívá na mou dceru. Po několika napjatých sekundách, které mi připadají jako hodiny, otočí své šokované oči na mé. V koutcích očí ji vytrysknou slzy. „Vy znáte Colea?“

Přikývnu. Ano, znám ho. Znám jeho dotek, jeho polibek, jeho bolest srdce.

Také přikývne. A podle bolesti, kterou vidím v jejích očích, ona také ví, jak moc dobře ho znám. „Dobrá tedy.“ Dívám se, jak se dává dohromady. Narovná svou páteř, zvedne bradu a utře si jednu uniklou slzy z tváře. „Děkuji.“

A s tím se otočí a odchází elegantně pryč cestou, kterou přišla.

⌘⌘⌘⌘

Jsem otupělá, když beru potraviny ze zadního sedadla a nesu je dovnitř. Jakýkoli pocit, který mi zbyl v srdci zamrzne v okamžiku, kdy uvidím elegantní černé SUV zastavovat u cesty. Mé oči se setkají s očima ženy, stejné ženy, která přišla k Baileymu. Stejné ženy, která zná Colea. Stejné ženy, u které jsem si docela jistá, že je jeho ex-manželka. Ale proč je tady? A co chce mně?

Usměji se, zastavím se s taškami visícími mi z prstů, studený vzduch mi cuchá vlasy. Pozoruji, jak vylézá zpoza volantu a pomalu se ke mně blíží, pečlivě si vybírá cestu na sněhem pokrytém chodníku.

„Eden, že?“ zeptá se, evidentně si všimla, jakým jménem mě předtím Jordan oslovila.

Přikývnu.

„Jsem Brooke Danzerová, Coleova žena. Můžeme si promluvit?“

Coleova manželka.

Coleova.

Manželka.

Manželka. Ne ex-manželka. Manželka. Přítomný čas.

Chci se zeptat proč, proč bychom spolu potřebovaly mluvit. Chci jí říct, že nechci. Chci jí říct, aby se ztratila. Chci jí říct, že Cole je můj a že ona tu nemá co dělat.

Ale neudělám to.

Protože nemůžu.

Není můj a já nevím, co tu dělá. Byla jsem tak zabraná do Coleova příběhu o ztracení jeho dcery, že jsem se nikdy nezeptala, co se stalo s jeho ženou. Jen jsem předpokládala. Předpokládala jsem spoustu věcí a nikdy jsem si žádnou z nich nepotvrdila. Jen jsem zaznamenala, že je sám. Osamělý. Že nenosil žádný snubní prstýnek a neměl žádné známosti. A zbytek jsem nechala plavat.

Jako hloupé dítě.

Chtěla jsem slepě věřit. A tak jsem věřila.

„Možná bychom mohly jít dovnitř?“ zeptá se a viditelně se otřese. Její oblečení může vypadat pěkně a pravděpodobně stálo jmění, ale evidentně není moc zateplené. Chci se samolibě zašklebit. Chci jí říct, aby šla zpátky tam, odkud přišla.

Ale neudělám to.

Protože, zase, nemůžu. Musím to vědět. Nehledě na to, jak moc to bolí.

„Samozřejmě.“

Vedu ji dovnitř a položím poslední potraviny do kuchyně. „Posaďte se,“ řeknu jí, když pospíchám, abych Emmy umístila v jejím pokoji se zbrusu novým skicákem a barevnými pastelkami, aby si s nimi mohla malovat. Když se vrátím, Brooke nesedí, ale raději zírá ven z kuchyňského okna. Směrem k domu, na kterém Cole pracuje.

Srdce mi spadne do žaludku.

Odkašlu si a začnu se prohrabávat taškou, vytahuji ven chladné věci a umisťuji je do lednice. Nehodlám s ničím začínat. Počkám, až se ona dostane k pointě.

„Jak dlouho znáte Colea?“ konečně se zeptá. Otočí se ke mně. Poznám to podle jasnosti jejího hlasu, ale taky proto, že mi vstanou chlupy na rukou. Jako by reagovaly na její pohled.

„Jen pár měsíců.“

„Jak se má?“

Pokrčím rameny, beru z tašky mléko a umisťuji ho pečlivě do lednice. „V pohodě, asi. Neznala jsem ho předtím, takže…“

„Jasně,“ je všechno, co řekne. Po pár minutách, během nichž mi nervy způsobují, že mi skoro krvácí kůže, pokračuje. „Řekl vám o… všem?“

„O čem všem?“

„O Charity, nehodě. O všem, co se stalo.“

„Řekl mi, že se zabila při automobilové nehodě. A že řídil.“

„Řekl vám, že pil?“

Otočím se a setkám se s jejíma očima. Jsou nádherné limetkově zelené barvy. Okouzlující, jako i zbytek ní. „Ano, řekl.“

Přikývne a podívá se dolů na kuchyňský stůl. Otočím se, abych položila sýr na poličku. „A řekl vám o nás?“

Má ruka zamrzne na sýru. Jen na pár sekund. „Něco.“

„Řekl vám, že jsme stále manželé?“

„Ne,“ podaří se mi zašeptat, ačkoli mám srdce až v hrdle.

Její smích je hořký. „Nejsem překvapená.“

„A proč to?“

„Podváděl mě víckrát, než bych mohla spočítat.“

Cítím se, jako by mi někdo vrazil do hrudníku ostré žiletky.

„To je mi líto, že to slyším.“ Co jiného bych měla říct?

„Viděla jsem ho jen párkrát od… od té nehody. Prostě to nedal. Ani jeden z nás, asi. Ztratit dítě…“

Zavřu oči a zatlačím na dveře lednice, aby se zavřely. Ani se neobtěžuji tím, že bych se k ní otáčela. Nechci vidět tu bolest. I tak si dokážu představit, jak musí vypadat – matčin obličej, když mluví o dítěti, které ztratila.

„Nemohla jsem snést, že bych se sem vrátila. On nemohl zůstat pryč. Tak nějak jsme se tiše dohodli, že se vzpamatujeme, jak budeme moci, kde budeme moci. Ale nikdy jsem ho nepřestala milovat. A myslím, že jsme oba připravení na to, to zkusit znovu. Když jsem s ním minulý týden mluvila-„

„Minulý týden?“ přeruším ji, můj žaludek se kroutí do hromady uzlů.

„Ano. Zůstali jsme samozřejmě v kontaktu. Chtěla jsem se ujistit, že je v pořádku. Nikdy nechtěl, abych sem přijela, abych ho tu navštívila, ale jsou Vánoce. A nesnášela jsem pomyšlení na to, že bude trávit další Vánoce sám, tak jsem si říkala, že ho překvapím.“

Oh, no tak ten teda bude překvapený.

Nebo ne? Je to důvod, proč se začal odtahovat? Opravdu to mělo co dočinění s tím, že se nám moc přibližoval? Nebo si myslel, že bude hrozit, že bude nachytán?

Ta myšlenka rozhoupe celou místnost, za mýma zavřenýma víčkama.

„Možná bych neměla předpokládat, že mezi vámi něco je, ale pokud ano, chtěla jsem, abys věděla, že se ti nesnažím ublížit. Cole je nádherný, charismatický muž. Žena by musela být slepá, aby to neviděla. Ale máme spolu dlouho historii.“

Přikývnu, snažím se polknout skrz knedlík v krku. „Úplně tomu rozumím.“

„Doufala jsem, že bys mohla.“ Slyším kráčet její boty s jemnou podrážkou, jak jde směrem k obýváku. Seberu se a usměji se, když se otočím směrem k ní. „Bylo… bylo mi potěšením vás potkat, Eden. Přeji vám jen to nejlepší.“

„Vám také,“ řeknu tak upřímně jak dokážu. A z větší části to myslím vážně. Tahle žena už ztratila dost. Nebudu stát v cestě jejích pokusů o záchranu jejího manželství. Teď, když vím, že tu nějaké je.

„Vyprovodím se ven.“

Počkám, dokud neuslyším nastartovat její motor, než jdu k Emmy do pokoje. Maluje želvu, vlastně dost pěknou želvu. Nasadím si na obličej rozzářený, vzrušený úsměv. „Hele, chceš jít dneska na nějaké vánoční nákupy do Ashbrooku?“

Musím odtud vypadnout. Musím být někde, kde nebudu moct sedět a přemýšlet, někde kde nebudu moci vidět Colea a jeho ženu z mého okna. Nepotřebuji takový výhled přidávat ke svému utrpení.

„Joo!“ zvolá, skáče z postele a utíká ke dveřím.

„Kabát, mladá dámo.“

Utíká si s boty v jedné ruce pro kabát do šatníku na chodbě a pak pospíchá zpátky, aby si ho oblékla. Bojuji se slzami, když si připomenu, že Emmy a já jsme si vedly samy docela dobře poslední dva roky. Budeme si vést stejně dobře samy i další dva. A další dva potom a další dva potom.

To je moje mantra celou cestu do Ashbrooku a celou cestu domů o tři hodiny později.

⌘⌘⌘⌘

Ležím v posteli, vzbuzená a ve tmě, hodiny. Nechtěla jsem, aby Cole viděl rozsvícená světla, kdyby náhodou šel okolo. Kdyby ho to náhodou zajímalo.

Říkám si, že zajímá. Bude se pravděpodobně cítit vinen. Snažit se vysvětlit to tak, abych ho nezačala nenávidět. To by ho trápilo, řekla bych. Samozřejmě, co sakra já bych mohla vědět? Zdá se, že o tom muži přece jen vím jen velmi málo. Stále dostávám odhalení po odhalení, velmi málo z nich je dobrých.

A stejně ho stále miluji. Opravdu. Vlastně, kromě té poslední bomby si myslím, že jeho zlomenost způsobila, že jsem se do něj zamilovala ještě víc. Jestli je něco, co mě přitahuje, tak je to zlomenost. Viděla jsem ji. Cítila jsem ji. Zažila jsem ji. Byla mým stálým společníkem tak dlouho, jak si pamatuji. A nemyslela jsem si, že by to mohlo být ještě horší.

Mýlila jsem se.

Zadržím dech, když uslyším jemné zaklepání na přední dveře. Nehnu ani brvou, jako by to mohl vycítit celou cestu až ven. Minuty tikají jako údery brokovnice, každá drnčí mými nervy. Po pár minutách se mi dýchá lehčeji. Určitě je pryč. Určitě odešel, když jsem neotvírala dveře.

Ale pak uslyším škrábnutí kovu na kov. Klíč, vklouzávající do zámku. Přetočím se a schoulím se na bok, přitáhnu si přikrývky blízko k obličeji, dívám se nenápadně z přivřených víček. Z mé ložnice mohu vidět okraj předních dveří. Vidím je svižně otevřít a pak rychle zavřít. Slyším jemné šlapání obutých nohou přemisťujících se téměř neslyšně skrz obývák. Vidím stín – Coleův velký, široce ramenný stín – hnout se do ústí chodby a jít mým směrem.

Snažím se udělat svůj dech tak pomalý a hluboký, jak umím, což není moc jednoduché vzhledem k tomu, že moje srdce cválá jako závodní kůň. Skrz štěrbiny mého pohledu vidím, jak se Cole zastavil ve dveřích. Dívá se na mě devadesát čtyři dlouhých sekund, každou odpočítávám, jak se hluboce nadechuji a pomalu vydechuji. S každých nádechem mohu cítit unikátní vůni jeho kůže – slanou a mýdlovou. Jako by se moře a muž stali jedním. Oba dost velcí, aby se v nich člověk utopil. Oba dost silní, aby mě odnesli pryč. Oba stejně rozbouření jako oko hurikánu.

„Eden?“ konečně zašeptá svým smyslně štěrkovitým hlasem. Nechám svá víčka spadnout, aby se úplně zavřely. Jen mé jméno na jeho rtech, obalené v bolesti, máčející se v lítosti, je dost, aby mě to zrušilo.

Ale já se nemůžu dát. Brooke znamená změnu hru. Cole je ženatý. Není už nic, co by mělo být řečeno.

Sotva slyším Colea přikročit k posteli. Slyším tření materiálu o kůži, když si klekne na zem přímo vedle mě. Nechám své oči zavřené, dech vyrovnaný a čekám.

„Doufám, že mě slyšíš,“ zašeptá. Kdybych spala, nejsem si jistá, že by mě jeho nízký, hluboký hlas probudil. Je to spíš dunění než cokoli jiného. Tak moc, že na sekundu jsem ho cítila vibrovat po mé kůži, lechtat každý můj malinký chloupek a zachvívat každým škubajícím nervem.

„Není moje žena,“ začne. Mé srdce samo o sebe zakopává a můj dech se zadrhává. Naděje zaplaví mou duši a možná bych mu odpověděla, kdyby tak rychle nepokračoval. „Ne v žádném jiném směru než v tom zákonném.“

Ach. To je všechno?

Nutím svoji bradu, aby se nezachvěla tím obrovským zklamáním.

„Miloval jsem ji způsobem, jakým může dítě na střední škole milovat svou přítelkyni. Sotva jsme spolu pobývali, když jsem šel na vysokou, ale byl jsem typický chlap. Hloupý. Nadržený. Hrdý. Když se kolem mě pořád ochomýtala, kdo jsem byl, abych jí řekl ne? Pak otěhotněla. Myslel jsem, že dělám správnou věc, když si ji vezmu. Ale nikdy jsem ji nemiloval. Ne tak, jak jsem měl. Ne tak, jako miluji tebe.“

Ach, Bože! Mé srdce! Cítím, jako by bylo vyrobeno ze skla a právě mi explodovalo uvnitř, střepy se zabodávají do stěn mého hrudníku jako šrapnely (pozn. překl. druh dělostřeleckého střeliva).

„Měl jsem jiné ženy. Věděla to. Věděla, že jsem uvízl ve světě slávy a peněz a fanoušků. Nezasloužila si nic z toho, co jsem jí udělal. A když Charity… po Charity, jsem věděl, že je čas, abych ji nechal jít. Zasloužila si něco lepšího než mě. Někoho, kdo ji bude milovat tak, jak potřebovala být milována. Někoho, kdo jí pomůže se uzdravit. Dá jí víc dětí. Někoho jiného než mě.“ Odmlčí se a já tak strašně chci otevřít oči. Ale neudělám to. Vím dost na to, abych se na něho nedívala.

„Odešel jsem a přišel sem. Poslal jí rozvodové papíry. Nikdy je nepodepsala. Nijak jsem se o to stejně nestaral. Dal jsem jí cestu ven. Rozvod nebyl pro mě. Nikdy jsem neplánoval někoho potkat, mít v životě něco víc než svou mizérii, kterou si zasloužím. Než věčnost strávenou truchlením nad svou dcerou. Ale pak si přišla ty.“

Cítím úplně nepatrné teplo Coleovy hlavy, když ji položí na matraci přímo v linii mého těla. Nedotýká se mě. Ale nemusí. Mám pocit, jako by se dotýkal.

„Emmy vypadá tak moc jako Charity, ale ať už je tak krásná a sladká jako je, ona není ta, na kterou jsem nemohl přestat myslet, už od začátku. Byla si to ty. Vždycky si to byla ty.“

Další odmlka. Další hluboký nádech.

„byl jsem sám dlouhou dobu a ani jednou jsem se necítil osaměle. Oloupeně, ano. Vztekle, sakra ano. Zahořkle, kajícně, beznadějně, ano, ale nikdy ne osaměle. Až do tebe. Všechno si změnila. A byl jsem tebou tak pohlcený – způsobem, jakým reaguješ, když se tě dotýkám, chutí tvého těla, zvukem tvého hlasu – že jsem nepomyslel na zítřky. Ani na včerejšky tak moc jako předtím. Většinu dní jsem na tebe myslel víc než na Charity. A na to jsem nebyl připravený. Nebyl jsem připravený na tebe. Proto jsem se s tím vším vypořádal tak moc moc špatně.“

Slyším jeho třesoucí se hlas. Cítím jeho upřímnost. Chci, aby na tom záleželo. Ale nemůže.

„Prosím, odpusť mi. Ublížil jsem tolika lidem, ale přísahám na svůj život, že tobě jsem nikdy nechtěl ublížit. Doufám, že tomu věříš.“

Další odmlka. Cole je tiše, jeho dech je těžký. Já udržuji svůj stejný, pokračuji v klamu. Nemůžu mu dát vědět, že jsem vzhůru. Nemůžu ho mít tady, ve své ložnici, tak blízko a tak opravdově a čekat, že mu odolám. Potřebuji čas. A odstup.

Cítím, jak se nahne dozadu, odtáhne se pryč. Já jsem dokonale nehybná.

„Je mi dvacet devět a ty si pro mě všechno změnila. Díky tobě jsem se chtěl smát a milovat a znovu žít. Díky tobě jsem opět cítil, když jsem si nemyslel, že bych vůbec ještě někdy cítit mohl. Jen si přeji, abych mohl být celistvý, když jsme se potkali. Přeji si, abych mohl říct ty správné věci a dělat ty správně věci. Přeji si, abych byl takový muž, jakého si zasloužíš. Přeji si, abych mohl být takový muž, jakého by si mohla milovat.“

Slyším, jak se přesouvá a pak cítím otření lehké jako pírko jeho rtů na mém čele, špičce nosu, oblouku mé tváře.

„Vím, že jsi vzhůru. A miluji tě,“ řekne tiše, jeho ústa jsou blízko mého ucha.

Otevřu oči a setkám se s jeho. Jsou temné a bezedné v tmavé noci. Neříkám nic. On neříká nic. Jen na sebe zíráme, snažíme si zapamatovat linie a tvary, úhly a plochy.

A pak se postaví a odejde pryč.

Moje srdce nezačne znovu bít, dokud nezavře a nezamkne za sebou dveře.