MMM - 19. kapitola

Překlad: Marta

Skylar

Parkuji autu u léčebny a spustím čelo na volant. Nevím, proč jsem tady. Kromě faktu, že táta požádal, abych přišla. Mohla jsem říct ne. Měla jsem říct ne.

Ale neudělala jsem to.

Přiblížím se k pultu a požádám o mámy pokoj, ale vedou mě do zahrady. Sestra mě nechává za dvojitými dveřmi a zavírá je za mnou. Vpředu se nachází velká cihlová terasa s lehátky. Je posetá velkým nábytkem, který vypadá opravdu pohodlně. Rozhlédnu se. Nevidím mámu. Ale pak z lehátka vstane žena a podívám se pozorněji. Je to moje máma. Její obličej je bez make-upu a vlasy má rozpuštěné kolem ramen. Z obličeje je má stažené skřipcem a nemůžu si vzpomenout, kdy jsem jí viděla vypadat tak přirozeně. Jen pro ní to není vůbec přirozené. Je to naprosto nepřirozené.

„Mami?“ říkám. Pokyne k nedalekému houpacímu křeslu.

Sedá si a přitáhne si nohy, objímajíc se rukama, jako kdyby se chtěla uvnitř udržet. Nenakloní se dopředu, aby mi dala ten vzdušný polibek, který nic neznamená. Nevím, jak bych se k ní měla chovat. Posadím se a pevně si chytím kolena.

Opře si hlavu dozadu o sedadlo a nakloní se ke mně. „Jsem ráda, že jsi přišla,“ říká tiše. „Překvapená, ale ráda.“ Usměje se.

Jsem okamžitě rozrušená, protože v tom není žádný zlý úmysl nebo trik. A místo koukání na mé oblečení, můj make-up nebo vlasy, se mi dívá do tváře. Záměrně jsem se dnes nenastrojila, protože jsem jí chtěla dát dost důvodů vozit se po mě, s nadějí, že by nechala moje děti na pokoji.

„Proč jsi překvapená?“ zeptám se.

Pokrčí rameny. „Kdybych byla tebou, nepřišla bych.“ Dívá se mi do očí a mě povyskočí srdce v hrudi a pak se mi zasekne v krku. Musím tvrdě polknout, abych se kolem něj dostala.

Máma má bosé nohy a vidím střapaté pantofle, které leží na dlaždicích pod ní. Je na nich Oskar bručoun a moje mysl vyletí do vzduchu. „Pěkné pantofle,“ říkám.

Máma se usměje. „Koupil mi je táta.“ Odfrkne si. Nikdy jsem neslyšela, že by z jejího perfektního nosu vyšel takový zvuk. „Jsou tak trochu příhodné v mé situaci.“

„Jsi v pořádku?“ zeptám se.

Dá nohy dolů, nazuje je do těch šílených pantoflí, které by normálně naprosto nevzala na sebe a přeběhne si rukama nahoru a dolů po pažích. „Jsem dnes lepší. První týden byl docela tvrdý. Hodně vyblitího se ze svých vnitřností a ještě víc času stráveného přáním si, abych zvracet mohla.“

Moje máma právě řekla slovo blít.

Přimhouří na mne oči. „Na co myslíš, Sky?“

Zavrtím hlavou. „Na nic.“ I kdybych to uměla vyjádřit slovy, nemohla bych. Byla křehká celý můj život a jen proto, že nevypadá křehce právě v téhle sekundě, neznamená, že není.

„Tvůj táta chodí každý den,“ říká tiše.

„Řekl mi to.“

„Jsem ráda, že vy dva spolu mluvíte,“ říká tiše. Dívá se na mne, opravdu na mě a způsobuje to, že jsem trochu neklidná.

„Proč jsi mě chtěla vidět?“ ptám se. Povzdychnu si. Cítím se, jako by někdo ze mě vysál všechen vzduch.

„Mám to vynahradit všem, kterým jsem ublížila,“ říká s pokrčením ramen. Natáhne se a zvedne krabičku cigaret. Vysype jednu a zapálí. Spadne mi brada. Nemůžu si pomoct.

„Kdy jsi začala kouřit?“ zeptám se.

Usměje se a znova si opře hlavu tím lenivým způsobem. „Nemůžeš mi vzít všechnu hořkost, zradu a nenávist, alkohol a drogy a nic mi nenechat,“ říká se smíchem. Ale v tom zvuku není žádné veselí. „Skončím s tím. Jen se potřebuji přes tohle dostat.“

Přikývnu, protože mi mohla stejně tak dát facku.

„Táta mi řekl, že si s tebou promluvil,“ říká. Vyfoukne dlouhý obláček dýmu, který vypadá, že bude trvat navždy. „Řekl ti o naší historii.“

Přikývnu. „Řekl mi o dítěti a Kendřině matce.“

Nic neříká. Jen kouří, nechá na sekundu viset cigaretu ze rtů s jedním okem zavřeným.

„Řekl, že jsi mu prakticky pověděla, aby šel do pekla,“ říká. Usměje se. Je to drzé a tak krásné.

Úsměv mě tahá za rty. „Neřekla jsem to tolika slovy.“

„Řekla jsi mu, že jeho rozhodnutí ovlivnilo tvůj pohled na život. Zejména muže. Nebo to pochopil špatně?“

„Pochopil to správně.“ Přikývnu.

„Táta v tom nebyl sám. Jsem vinná stejně tak, ne-li víc.“ Pokrčí rameny a na rtech se jí rozprostře smutný úsměv. „Byla jsem příšerná matka, tak hluboko jsem se utápěla ve vlastních závislostech a vlastních problémech, než abych byla rodičem.“

„Nepotřebuji omluvy.“

„Smůla,“ utrhne se. „Dostaneš je.“ Nakloní se a típne cigaretu. Pak se dotkne mého kolene. „Omlouvám se, že jsem to nedělala lépe. Vždycky jsem si říkala, že bych měla, ale nikdy jsem se k tomu bodu nedostala. Omlouvám se.“ Její oči poletují kolem a pak přistanou na mě. „Říkala jsem si, že zítra se změním. Ale zítra nikdy nepřišlo.“ Zamrkává slzy. Nikdy předtím jsem na mámině obličeji emoce neviděla. Obvykle je prázdná skořápka.

„Co chceš, abych řekla?“

Vrtí hlavou. „Není nic správného nebo špatného, co říct. Můžeš mi říct, jak se cítíš. Můžeš mi říct, abych šla do pekel. Udělej, co je správné pro tebe, protože já jsem to nikdy neudělala.“  Ukáže na mě prstem. „Ty jsi odpovědná za svoje štěstí a starost o své srdce. Jen ty. Další lidé můžou přispět ke tvému štěstí, samozřejmě, ale nemůžeš čekat na nikoho, abys byla šťastná, Sky. Nikdo to za tebe neudělá.“

Znova se opře a vytáhne si nohy.

„Teď mi řekni, jak se cítíš,“ říká. „Nedrž se zpátky.“

Vezmu si hluboký nádech a otevřu pusu, abych jí řekla, že bych nikdy nebyla tak krutá. Ale co se mi vyvalí ze rtů, je něco úplně jiného.

„Cítím se, jako bych ani neměla rodiče,“ říkám. „Ty a táta jste nikdy nebyli kolem, a když jsi byla, stejně jsi nebyla. Moje chůvy mě brali na taneční vystoupení a domácí personál mě učil řídit. A pokaždé, když jsem se k nim dostala dost blízko, že jsem si myslela, že by mě mohli milovat, vyhodila jsi je. Byl to krutý a drsný trest.“ Položím si ruku na hruď, protože najednou bolí. „Nikdy jsem ti nic neudělala, kromě toho, že jsem existovala. Byla jsem ticho, když tě bolela hlava, když jsi měla takovou kocovinu, že jsi nemohla vstát z postele. Byla jsem perfektní student. Byla jsem dítě bez dramat. Dělala jsem všechno proto, abys mě měla ráda. Ale tys nikdy neměla.“

Vstanu a začnu popocházet. Očekávám, že poukáže do křesla a řekne mi, jak je můj vztek nevyhovující pro dámu, ale neudělá to. Prostě se na mě dívá. A opravdu se na mě dívá tak, jak jsem jí to nikdy předtím dělat neviděla. Její uši a oči jsou otevřené. Smím doufat, že její srdce je taky otevřené? Neměla bych. Ale nějaký malý kousíček mě se stále natahuje po tom nadějném pocitu.

„Šla jsem na vysokou a studovala právo stejně jako táta. A chodila jsem na společenské akce a připojila se k výborům stejně jako ty. Věnovala jsem se dobročinnosti a ukazovala se, jen abys byla šťastná. A vše, co jsem žádala na oplátku, bylo, aby mě někdo miloval. Ale vy jste toho nebyli schopní.“

Zapálí si další cigaretu a vidím slzu, která jí stéká po tváři. Nenatáhne se, aby ji setřela, a neskrývá ji.

„Mami, já ani nevím, co ti říct. Byla jsem k tobě milá celý život, že ani teď k tobě nemůžu být zlá, ne bez výčitek svědomí.“ Posadím se zpátky a překřížím nohy. „Proč jsi přišla na pohřeb?“ Začínám cukat a škubat nohou a napůl očekávám, že mi řekne, abych byla v klidu. Ale nemohla bych, ani kdybych chtěla.

„Chtěla jsem vidět, proti čemu jsem stála,“ říká tiše. „Vždycky jsem to chtěla vidět.“ Povzdychne si. „Když byla Kendra malá, sedávala jsem před jejich bytem a sledovala je s ním. Nikdy nevěděl, že jsem tam byla, ale ani by se nestaral. Poslala jsem ho zpátky k ní, protože jsem byla tak zasraně nešťastná, že jsem si nemohla dovolit být zamilovaná, i když mi to hledělo přímo do tváře.“

Vítr jí rozfouká vlasy a zastrčí si pramen za ucho. „Jsou nevinní, stejně jako jsi byla ty. Zaslouží si lásku a z tohoto důvodu jsem ráda, že tě mají. Nikdo není schopný lásky víc než ty, Sky. Nikdy o tom nepochybuj. Miluješ a odpouštíš jako nikdo jiný, koho jsem kdy potkala.“

„Neodpustila jsem ti,“ utrhnu se.

Zasměje se. To mě překvapí a chytím opěrky křesla tak pevně, že mi zbělají klouby. „Kdybys mi odpustila jen po rozhovoru, myslela bych si, že jsi slabá a unavená. A ty nejsi ani jedno z toho, Sky. Jsi silná a odvážná a miluješ bez omezení. Přála bych si, abych mohla být víc jako ty.“ Zasměje se. „Plánuji být víc jako ty. Mám nějaké věci, které musím překonat, ale dostanu se tam.“

„Jaké to je být střízlivá?“ vyhrknu.

„Těžké,“ říká. Potáhne si z cigarety a típne ji. „Opravdu těžké. Všechno bolí. Každá vzpomínka. Každá myšlenka v hlavě bolí, protože všechno je plné lítosti. Mám výčitky, Sky. Lituji všeho. Přeji si, abych mohla vzít vše zpátky, ale nemůžu. Vím, že mi nevěříš, a upřímně, já sama sobě nevěřím. Takže, pokud chceš odtud vyjít a neohlédnout se zpátky, pochopím to.“

Sedí tiše, zírá do dalekých zákoutí zahrady.

„Ráda bych poznala tvé děti,“ říká.

Začnu protestovat.

Zvedne ruku. „Ne právě teď. Jakmile získám právo. Ráda bych se s nimi setkala a poznala je. Je smutné, co se stalo jejich matce. Byla to dobrá žena.“

„Jak bys to mohla vědět?“prohodím.

„Několikrát jsem jí potkala. Sešly jsme se na oběd. Jednou jsem se při obědě opila z martini nebo deseti a vzala mě autem domů. Nevyužívala jsem řidiče, protože jsem nechtěla, aby řekl otci, kde jsem byla.“

„Co se stalo?“ zašeptám.

„Byla dobrá a laskavá. Vzala mě domů a držela mi hlavu nad toaletou. Pak mě omyla. Uložila do postele a omluvila se, že její matka zničila mé manželství.“ Zasměje se. „Ale co nevěděla, bylo, že její matka nic nezničila. Já ano. Zničila jsem všechno. Odmítla jsem lásku. A odmítla jsem ji, protože jsem jí nebyla hodna.“

Nemůžu ani promluvit.

„Když jsem zjistila, že umírá, šla jsem za ní. Mluvila se mnou o dětech a jejím strachu. Plakala. Já jsem plakala. Šla jsem domů a řekla tvému tátovi, co se stalo a řekla jsem mu, že by tě měl požádat o pomoc. Že máš v sobě víc lásky než kdokoliv, koho jsem poznala a že ty děti by byly šťastné, že tě mají. Pak jsem šla a hrozně se opila a téměř se zabila prášky na bolest. Protože dát ti ty děti znamenalo, že se musím vzdát své nenávisti k nim. Neměla jsem dost odvahy. Otec mi pomohl přes noc. Pak jsem to znova udělala po pohřbu. Táta musel zavolat 911.“

„Proč mi to nikdo neřekl?“ Nohy mi začnou znova poskakovat.

„Starala by ses?“ Dívá se mi do tváře. „Možná bys cítila chvíli nespokojenost, ale dostala by ses přes to rychle. Nezasloužila jsem si od nikoho víc než pomíjivou myšlenku a takhle jsem si to nastavila sama.“ Pokrčí rameny.

Spolknu svoje rozhořčení. „Musela bych se starat.“

Znova si odfrkne. „Musela bych být matka, která zemřela. A ne žena, která ti dala život a pak pro tebe celý život nic neudělala.“

Sakra, to bolí, na to takhle myslet. Ale má pravdu.

„Táta říká, že máš přítele,“ poznamená s úsměvem.

Přikývnu. „Matthew,“ povím jí. Nezaslouží si detaily.

„Ten s tetováním,“ říká. „Je velmi hezký.“

„Je dobrý a laskavý,“ opravuji ji. Pak se usměji, protože přemýšlení o něm to sebou přináší. „A hezký.“

„Miluješ ho?“ zeptá se.

Přikývnu hlavou. „Tak moc, kolik toho o lásce vím,“ říkám. „Když musím říct ano nebo ne, říkám ano. Ale nejsem si naprosto jistá, co to znamená.“

„Je mi líto, že jsme způsobili, že o sobě tak moc pochybuješ. Stojíš za mnohem víc.“  Ožene se rukou pod nosem. „Byli jsme příšerné příklady.“

„Nespoléhám se na něj se svým srdcem,“ přiznávám. „Jsem vyděšená milovat ho.“

„Bojíš se, že tě podvede?“ ptá se. „Nebo že odejde?“

„Nebo že mě bude milovat až do smrti,“ říkám. To je stejně tak děsivý, protože nevím, co si s tím počít.

„Měla by ses podívat na nějaké setkání Anonymních alkoholiků. „Jsou i pro rodiny závislých.“

„Dobře,“ říkám.

Poklepe mi na nohu. „Kvůli tobě,“ říká. „Ne kvůli mně.“

Zapálí si novou cigaretu. Pozvednu obočí.

Zasměje se. „Nikdy jsem se necítila tak odhalená. Takže mi odpusť moje neřesti. Skončím, až se přes to dostanu.“

„Dobře.“ Rozumím. Myslím.

„Neboj se ho nechat milovat tě, Sky,“ říká tiše. „Já jsem se bála nechat tvého otce mě milovat. Nemyslela jsem si, že si to zasloužím po věcech, které jsem udělala, když jsem byla opilá. Takže jsem ho nevpustila dovnitř. Vpusť Matthewa. Nech ho milovat tě. Vezmi to všechno a nech si to prosáknout do kostí. Nenech to odejít. Pokud ti zlomí srdce, alespoň budeš vědět, že stále jedno máš. Nezemři uvnitř jako já. Vpusť lásku dovnitř. Nech se jí obklopit a udrž se na nohou, když nemůžeš jít dál. Pusť. Lásku. Dovnitř.“

Dveře na terasu se otevřou a vyjde sestra. „Je čas na skupinu,“ říká a ukazuje k mé matce.

Máma vstane a otočí se ke mně. Pevně mě obejme, drží mě blízko. Nepamatuji si, že by to udělala někdy předtím a ztuhnu jí v náruči. „Pusť. Lásku. Dovnitř,“ šeptá mi blízko ucha.

Odchází a já padám zpátky do křesla. Nohy mě nepodporují a nemůžu ještě odejít. Příliš se třesu. Je to jako kdyby mi všechno, co jsem nikdy nechtěla, nyní spadlo do klína a já nevím, co s tím dělat.

Když konečně můžu, tak vstanu a jdu na jediné místo, o kterém vím, že tam najdu klid. Jdu k Mattovi.