ME - 5. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

„Ťuk, ťuk,“ vzhlédnu od stolu a dívám se na Romana, mého spolupracovníka, jak stojí ve dveřích.

„Pojď dál,“ řeknu a odkašlu si. Nemůžu uvěřit, že jsem si vzpomněl na tu hádku s Josie. Tenkrát jsem byl přesvědčený, že ji opustím, ale ne – jako ten idiot jsem s ní zůstal a nechal ze sebe dál dělat vola.

„Sbalený?“

Rozhlédnu se po poloprázdném pokoji. Skoro nic tu není. Přivezl jsem si jen oblečení a jednu Noahovu fotku.

„Jo, měl jsem tu jen oblečení. Moc jsem si toho sem nebral.“

„Škoda, že nezůstaneš déle. Tvoje znalosti by se nám tu hodily.“

Usměju se a přikývnu, jako znamení díků. „Je čas se vrátit domů. Mám tam ordinaci a pacienty, kteří mě potřebují. Řekl jsem zaskakujícímu doktorovi, že budu pryč jenom rok. A taky mi chybí moji pacienti.“

„Chápu,“ řekne. Chytne mě za rameno. „Uvidíme se dole.“

Vrátím se ke stolu a dokončím, na čem jsem pracoval. Těžko uvěřit, že můj rok tady končí. Tolik jsem se naučil, ale nemůžu se dočkat, až se vrátím do Beaumontu a do své ordinace. Vím, že když potkám Josie, budu schopný se na ni usmát a popřát jí hezký den. Už k ní nechovám ty stejné city. Dokončím dopis, který tu nechávám svému nástupci, a odložím pero.

Naposledy vejdu do společenské místnosti. Všichni mí přátelé tu jsou, aby se rozloučili. Vyhledám Aubrey, která ke mně natáhne ruku, naše prsty se propletou. Už jsme spolu tři měsíce. Vím, že to podle určitých standardů není moc, ale nám to stačí. Dnes, až přiletíme do Londýna, se s ní konečně budu moct pomilovat. Čekali jsme. Byli jsme slušní. A až do včerejšího večera jsme náš vztah tajili. Věděli jsme, že nás někteří podezírají, ale snažili jsme se, aby to vypadalo platonicky a profesionálně, když jsme pracovali.

Když se mě Aubrey zeptala, jestli si ji vezmu, chtěl jsem říct ne. Ale pak jsem si vzpomněl, jak jsem se cítil pokaždé, když to slovo řekla Josie, a já jí to nemohl udělat. Nekonvekční? Ano, ale pro nás dokonalé.

Ruku v ruce přejdeme do středu místnosti, kde na nás čeká pastor. Políbím jí ruku, podívám se na něj a přikývnu, že jsme připraveni.

„Sešli jsme se tu, abychom oslavili spojení Nicholase a Aubrey…“ Podívám se na ni, plný nadšení. Stane se mojí ženou a vrátí se se mnou do Beaumontu. Ještě se nerozhodla, co by chtěla dělat. Řekl jsem jí, že je mi to jedno. Dokud zůstane se mnou, nezáleží na tom. Tajně doufám, že je v naší budoucnosti dítě, a že zůstane doma a bude matka. Ale pokud ne, nevadí. Budeme spolu. Na tom jediném záleží.

Když se na ni dívám, vím, jaké to je najít pravou lásku. Pokaždé, když ta osoba vejde do místnosti nebo ucítíte její parfém, máte motýlky v břiše. A to zažívám s Aubrey. Už tu noc jsem to věděl. Když jsem se jí svěřil, věděl jsem, že se stane mou ženou. Kdybych tu měl zůstat další rok, abych jí to dokázal, udělal bych to. Ale jsem vděčný, že byla za nás oba dost chytrá.

Brzy si uvědomím, že se soustředím spíše na ni než na obřad. „Můžete políbit nevěstu,“ řekne pastor. Přitáhnu si ji blíž, vezmu její tvář do dlaní a políbím ji.

„Nyní vás prohlašuji za pana a paní Ashfordovi.“

Zvedneme ruce, když naši kamarádi provolávají naše jména. Projdeme uličkou ruku v ruce. Vezmu tašky a zamíříme k autu. Zatímco ho plním taškami, Aubrey rozdává objetí. Stojím tam a sleduju ji. Každý den za ni děkuji Bohu. Ukázala mi pravý význam slova láska a trpělivost. Možná bych měl poděkovat Liamovi. Kdyby se neukázal, dnes bych tu nebyl.

Zvednu svoji nevěstu a posadím ji do auta. Všichni nám mávají, zatímco my míříme pryč, začít naši novou kapitolu.