Higher - 4. kapitola

Překlad: Lucka

Následujícího rána dorazila květina. Jediná žlutá růže se vzkazem – Myslím na tebe. Z

Bethany stála se zakalenýma očima z další probdělé noci několik vteřin na prahu svých dveří, svírala květinu a vzkaz a mrkala, aby zastavila slzy.

Snila o něm. O Marakéši. O tančení v jeho obrovském, kouzelném tanečním sále. O teplých dlaních, ještě teplejších rtech, jeho hříšném jazyku a silném, lahodném ptákovi.

V temnotě noci, její tělo pro něj křičelo. Byla tak vzrušená, tak zoufala a nadržená, že se ve spánku udělala.

Bylo to více než bouřlivé, že otevřela oči a ocitla se zpátky v temném apartmánu v New Yorku a chladné, prázdné posteli. Chtěla Zacha Savage nenávidět. Ale právě teď chtěla vidět jeho tvář tak moc, že mohla sotva dýchat.

Ticho mezi jeho textovkami se včera postupně prodlužovalo, jak den ubýval. Poslední přišla o půlnoci. Cynicky se zasmála jeho přání - spi dobře, bejby.

Odpověděla zpátky -jdi do hajzlu. Potom ležela hodiny vzhůru a čekala na odpověď, nenáviděla se, že svírala telefon na hrudi a vyskočila při každém imaginárním pípnutí.

Pomalu zavřela dveře a zírala na květinu. Nebyla to přesná kopie té, kterou jí dal v Marakéši, díky Bohu. I tak se stěží držela pohromadě. Nepotřebovala další připomenutí na ten děsivý ráj. Když se přistihla, že přejíždí prstem přes písmeno Z, zatřásla hlavou a položila vzkaz na konferenční stolek.

Život. Potřebovala nějaký mít.

Převlékla se do běžeckých legín a tílka a nazula si tenisky. Stáhla si vlasy do culíku, připojila si iPod a klíče si zastrčila do kapsičky upevněné na boku.

Vladimír, ukrajinský denní vrátný, se na ni usmál, když se ve vstupní hale protahovala. „Dobře si zaběhejte, slečno Greenová.“

„Díky Vlado. Už je to nějaká chvíle. Doufám, že jsem to nezapomněla.“

Před dvěma týdny byla zaneprázdněná jinou, víc ohromující formou cvičení. Zčervenala a šla rychle ke dveřím.

„To se nikdy nezapomene. Ne tak snadno,“ řekl Vlado.

Děkovně mu mávla, když pro ni držel dveře otevřené. Když vyšla ven do slunečního světla, zamrkala.

V téhle relativně zámožné čtvrti nebyla auta s řidičem ničím neobvyklým. Všechno stejné, jak procházela kolem, zjistila, že zpomaluje. Auto bylo bez řidiče, se zatmavenými skly, která znemožňovala vidět dovnitř. Kromě vysokého lesku a okázalosti modelu, nebylo na vozu nic výrazného.

A přesto …

Zachytila svůj odraz ve skle a uvědomila si, že popošla tak blízko, že hrozilo, že bude vypadat jako totální slídil.

Otočila se a pospíchala pryč, až se dala do klusu. Po několika minutách jí rytmus bušení nohou o chodník pomalu uklidnil.

Než uběhla míli, odvážila se věřit, že by mohla zachránit něco málo z té hromádky popela, jíž se její život stal. Než uběhla dvě míle, odvážila se věřit, že by mohla vytěsnit z mysli vzpomínky na Paříž a Marakéš dřív než přijde do New Yorku zima.

Než se otočila a vydala se zpátky, její bušící srdce se hádalo s mozkem, že by jednoho dne mohla zapomenout, že Zach Savage existuje.

Bethany nikdy nezjistila, který orgán tu hádku vyhrál. Zahnula za roh svého bytového domu a uběhla pár posledních metrů, vděčná, že ji její tělo nezklamalo. S klopýtnutím se zastavila.

Limuzína byla pořád zaparkovaná na tom samém místě, ale tentokrát byl její uživatel zcela viditelný.

S ústy dokořán a bušícím srdcem sledovala, jak se Zachova hlava otočila na místo, kde stála. Pomalu se napřímil, jak byl opřený o auto.

Hleděl na ni přes prostor mezi nimi, jeho okouzlující pohled tuto vzdálenost porušoval. Jeho šedé oči ji pomalu sjely od hlavy až k patě, na několik vteřin se zdržely na jejích prsou a bocích. S až depresivně dychtivým nadšením její tělo na ten pohled reagovalo, tep se jí vyhoupl výš, bradavky se jí stáhly do bolestivých výstupků, když se jí žár rozšířil přes břicho až ke klitorisu. Cítila se hříšně tím skvělým způsobem, jakým ji jen Zach uměl přimět se cítit.

K sakru, v tuhle chvíli, cítit na sobě tyhle oči, dokonce i pot, který ji polil, ji vzrušil.

Zaplavila ji vlna závratě, jak ho pohledem hltala, její smysly divoce poskočily nad tou pastvou pro oči, kterou jí Zachary Savage nabízel.

„Ahoj, Bethany.“

Navzdory tomu, že jí v uších řvala Pink na vysokou hlasitost song The King isDead, jeho nízko posazený, temný hlas byl nezaměnitelný, stejně tak jako jeho charakteristická ostrost.

Nebo skutečnost, že v ranním slunci bylo jeho vysoké, poutavé tělo podívanou jejím beznadějně strádajícím smyslům, které ho hltaly s opravdu děsivou lačností.

Měl na sobě košili indigové barvy – Bože, ten chlap uměl s touhle barvou pracovat, jako nikdo jiný – a tmavě modré džíny, které měl nízko posazené na jeho štíhlých bocích. Silná stehna, která si pamatovala příliš dobře, se zpevnila, když udělal krok směrem k ní. Košile se mu ohrnula, odhalila jeho svalnatá předloktí a vystavila jeho krásnou pokožku. Neztratil opálení, které získal pod horkým pouštním sluncem.

„Co tady děláš?“ Neobtěžovala se ptát se ho, jak věděl, kde žije. Doručení květiny dnes ráno jí připomnělo, že Zach věděl většinu detailů souvisejících s jejím životem díky formulářům, které vyplnila pro let Klubu Indigo a také protože, na rozdíl od něho, během té krátké doby co byli spolu, před ním nic netajila.

Tohle uvědomění si absolutního přístupu ji přimělo hlasitě vydechnout. Nechtěla se zabývat, jak otevřeně s ním sdílela svůj život a jak mnohem méně dostala na oplátku. Teď na to nebyl čas. Právě teď potřebovala dostat svoje rozvířené emoce pod kontrolu.

„Opravdu jsi překvapená, že mě vidíš? Víš, že tohle bylo nevyhnutelné.“ Tmavé šedé oči spočinuly na ní, sledovaly ji s intenzitou, na kterou myslela a kterou si představovala, ale tohle neurvalé připomenutí bylo velmi reálné. „Dostala jsi moji zásilku?“

Pink jí ve sluchátkách vyřvávala song TruthAbout Love. Vyndala si je z uší a nechala je viset po jejím boku. „Dostala jsem květinu. A taky vzkaz. To nic nemění.“

Rty se mu zkroutily v tvrdém úsměvu. „To jsem ani neočekával. Jen jsem chtěl, abys věděla, jak se cítím.“

„Proč? Aby mi tě mohlo být líto? Myslel jsi na mě. To je toho. Taky jsem na tebe myslela. Myslela jsem na to, jak tě už nikdy nechci znovu vidět. V Maroku jsem to dala jasně najevo.“

Sevřel čelist a založil si silné, svalnaté paže na prsou. Velmi tvrdě se snažila nezírat na hedvábné tmavé chloupky, které tyto paže pokrývaly. Nevzpomínat na to, jak moc milovala přejíždět rukou nahoru a dolů po těch pevných svalech a jaké to bylo, mít je obtočené okolo pasu, když do ní bušil.

„Bejby, tohle nemyslíš vážně,“ řekl tiše. „Odmítám přijmout, že to myslíš vážně.“

„Vím, že si můžeš vytvořit svoje vlastní pravidla. Takový, který se nevztahujou na nás obyčejný smrtelníky. Ale prosím, udělej mi tu laskavost a alespoň předstírej, že si myslíš, že mám svůj vlastní názor, Zachu.“

Několik vteřin se na ni díval, než zaklepal na přední okýnko. To plynule sjelo dolů a odhalilo Philipa, Zachova řidiče, bodyguarda a Bethany předpokládala, že to byl všestranný Mistr Všechno Zařídím. Philip se podíval jejím směrem a přikývl na pozdrav. Potom zvedl polystyrenový podavač obsahující dvě velké kávy a tašku s logem rodinné pekárny.

„Co je to?“

„Snídaně. Minul jsem tě, odcházela sis zaběhat, když jsem se objevil na druhé straně bloku. Před pár minutami jsem ti obstaral čerstvější hrnek. Pozvi mě nahoru, Bethany.“

Střelila pohledem zpátky k němu. „K sakru, ne!“ Její hlas vyšel pištivěji, než zamýšlela. Jednoduše to bylo následkem toho, že vidí Zacha znovu a to potlačilo fakt, že byla stále na nebezpečně vratké půdě, kde byly její city k němu znepokojivé. Pozvat ho k sobě do bytu, by bylo jako pozvat potíže a pokušení hodovat na jejím už tak zpustošeném srdci.

„Fajn. Tak se mnou pojď dnes večer na večeři.“

„Mám jiné plány.“

Jeho čelist se sevřela a pomalu přešel k místu, kde se před pěti minutami zarazila v nehybnosti. Když byli na palce od sebe, zastavil. „Plány. S kým?“ zavrčel, jeho tón ledový a dominantní.

„Do toho ti nic není,“ odpověděla, bojovala s tím, nevdechovat jeho neochvějně známou vůni jako stopařský pes na šťavnaté stopě. Její pohled zaznamenal tepání pulzu na jeho krku a její ústa bezostyšně zaplavilo teplo.

„Řekni mi, s kým jdeš ven, Bethany.“

Pozvedla hlavu a hleděla na něj. „Jdi pryč, Zachu.“

„Kriste,“ zamumlal. „Jakto že jsem nevěděl, že jsi takhle tvrdohlavá?“

„Protože ačkoliv by sis rád myslel něco jiného, nevíš o mně všechno.“

Jeho tvář ztvrdla. „Vím, že nejsi natolik hloupá, abys šla ven s jiným chlapem, když pořád patříš mně.“ Její pobouřené vydechnutí se odpařilo v ranním vzduchu, zatímco Zach pokračoval. „Nezáleží, jak moc si právě teď myslíš, že mě nenávidíš, pořád jsi moje a já tě nenechám jít. Nikdy tě nenechám jít. Říkám ti to právě teď, takže máme oba v téhle věci jasno a není tady prostor pro nesprávný výklad. Kývni, jestli rozumíš tomu, co ti říkám.“

Její hlava se pohnula, než k tomu dala svolení a Bethany hrubě vydechla, připravená nakopat svůj vlastní zadek za tohle slabé uklouznutí.

„Myslím, že tohle pro teď bude muset stačit,“ řekl chraplavě. Celou minutu na ní ještě shlížel, jeho oči zkoumaly její tvář a tělo s takových hladem hrozícím, že jí skolí na místě, kde stála.

Nakonec jí podal tašku z pekárny. Vůně sladkého pečiva ji zavanula do nosu. Rychle mířila ke svému bodu zlomu. Znovu ho vidět bylo jako být zapojen do elektrické zásuvky s napětím každou vteřinu vyšším. Riskovala celoplošné usmrcení elektrickým proudem, pokud rychle neustoupí.

„Pokud si to vezmu, půjdeš pryč?“ odvážila se zeptat.

Přimhouřil oči. „Visím už jenom na vlásku, bejby, tak mě už nestrkej. Vezmi si to jídlo,“ pokynul jí.

Vzala si tašku a hrnek s kávou, které jí podával. S oběma rukama plnýma ho nemohla zastavit, když k ní natáhl ruku a přejel jí palcem po spodním rtu. Zachvěla se, než si zoufale skousla ret a trhla hlavou pryč.

Jeho pohled potemněl a vydal polohlasně drsný zvuk.

„Napij se nějaké vody, než budeš pít kávu. A příště až půjdeš běhat, vezmi si vodu s sebou. Je červenec v New Yorku, proboha. Nechci, abys někde na rohu ulice dostala mrtvici, protože nejsi opatrná na své zdraví.“

Opravdu se odsud potřebovala dostat. „Skončil jsi?“

Jeho prsty sebou znovu škubly, jakoby se jí chtěl dotknout.

„Ani zdaleka ne. Za dvanáct minut ti zavolám. Ujisti se, že to vezmeš.“

Každý nerv v jejím těle křičel očekáváním, i když pozvedla bradu. „Nebo co?“

„Nebo se prostě otočím a přijdu sem zpátky. Nemáš tušení, jak moc to bolí, být ti takhle blízko a nevzít tě do náruče a ukázat ti, jak moc jsi mi chyběla. Ale pro teď hraju podle tvých pravidel. Tak mi hoď alespoň zasranou kostičku, Bethany. Zvedni telefon, když ti volám. Nebo se vrátím. A pokud si myslíš, že mě nějaký vrátný – který, jak vidím, na mě kouká – zastaví, zamysli se znovu.“

S jedním posledním, intenzivním pohledem o dva kroky ustoupil a otevřel si zadní dveře. Nechtěla se na něj dívat, jak odjíždí. Přísahala si, že to neudělá, když se otočila a rychle šla k domovním dveřím.

A přesto, když se Vlado pohnul dopředu a držel jí otevřené dveře, přistihla se, jak se dívá přes rameno.

Zachovy oči na ní byly přišpendlené. Když poklesly k jejímu zadku, viděla ho s pevným stiskem sevřít dveře auta. Jeho pohled se opět spojil s tím jejím a neúprosný, ohnivý hlad v jeho tváři do ní udeřil tak silně, až zasténala.

Pospíchala dovnitř a doklopýtala k výtahu, trhavě přikývla na Vladovu znepokojenou otázku, jestli je v pořádku. Chvěla se ještě dlouho poté, co byla ve svém bytě, její tělo křičelo všemi těmi emocemi, které v ní běsnily.

Zavolal přesně o dvanáct minut později. Čerstvě vysprchovaná a usrkávající poslední doušky z lahodné čerstvě mleté kávy si řekla, že když přijme hovor, nechal by jí pak o samotě a nevracel se, aby narušil její klid v duši.

„Vzala jsem tvůj hovor. Můžu teď jít?“

„Ne, nemůžeš. Poslalas mě pryč, když jsem chtěl slízat každičkou zasranou kapičku potu z tvýhoúchvatnýho těla. Teď ho mám tvrdýho a nechce to opadnout. A za pět minut má schůzku. Za tohle zaplatíš, Broskvičko.“

Jeho temným příslibem se jí zatajil dech. Zoufale se snažila myslet na cokoliv jiného, než Zachovo péro a jaký druh trestu by zvolil.

Tenhle muž obrátil její život vzhůru nohama, s odhalením, které ji mělo přimět utíkat tisíce mil daleko … a on pokračuje a devastuje ji svým mlčením, zatímco bezostyšně nebere ohled na skutečnost, že ona to brala tak, že je po všem.

A přesto, její srdce a tělo po něm toužilo s hladem, který se vymykal zdravému rozumu. Zoufalství v ní bojovalo s hněvem, a ona se stále držela, puls jí bušil a čekala, až znovu uslyší ten hluboký, chraplavě hrubý hlas.

„Už jsi jedla?“ zeptal se.

„Ano.“ Zhltla krémem naplněné pečivo během několika minut, co vešla do svého bytu. Při jídle ve stresu se nikdy necítila tak dobře a ta hanba, kterou po tom cítila, za to stála.

„Dobře.“ V jeho hlase bylo cítit uspokojení.

„Jaký druh schůzky máš v sobotu?“ zeptala se, než se mohla zastavit.

„Sháním byt. Včera jsem viděl čtyři. Mohl bych využít tvojí pomoci, pokud by ses chtěla se mnou sejít?“

V mysli se jí vynořilo několik myšlenek, ale ta jedna, která svítila jak neonový nápis v jejím mozku byla – Zach zůstával v New Yorku. Jo, to je toho. To nic neměnilo. Jejich problémy se stále jevily velké a zůstanou nepřekonané dokud Zach nepochopí, že v otevřené komunikaci nelze vyjednávat.

„Řekla jsem ti, že mám jiné plány.“

„Pověz mi o těch plánech.“

„Proč?“

„Protože potřebuju něco, co odvede moje myšlenky od skutečnosti, že můj pták je kousek od toho, aby explodoval, a ty nejsi vedle mě.“ Řekl chraplavě. „Že mi chybíš tak šíleně a nedáš mi ani trochu tvého času.“

Žár ji narazil do břicha a pak vybuchl ven.

„Sejdu se s Keely na oběd. Potom mě bere nakupovat na dnešní večer.“

„Dnes večer?“

„Jdeme ven na moje narozeniny.“

V telefonu se zlověstně rozléhalo ticho. „Tvoje narozeniny jsou až zítra.“

„Zítra se setkám s rodiči, takže jdeme slavit dnes večer.“

„Měla jsi slavit se mnou.“

„Jo, oba víme, jak to dopadlo.“

Povzdechl si. „Nemusí to být takhle. V kolik hodin se setkáš s rodiči?“

„Berou mě na oběd.“

„Takže můžeme pořád strávit zítřejší večer spolu.“

Srdce jí poskočilo. „Ne. Nemůžeme, Zachu. Ne, pokud budeme ignorovat to stádo slonů v místnosti.“ (pozn.: myšleno jako vážný problém, o kterém nechce mluvit).

„Vyřeším to, Bethany.“

„Nevím jak, ne bez toho, abychom diskutovali o tom, co je potřeba prodiskutovat.“

Hlasitě vydechl. „Takže říkáš, že všechno, co bylo předtím, pro tebe nic neznamená?“

Bolest se jí zařízla uvnitř těla. „Jistě, že ne. Ale nemůžu ignorovat, co přišlo potom. Mám tolik otázek, Zachu, ne jen tu jednu, na kterou nechceš odpovědět.“

„Zeptej se mě na jednu z nich.“

Ta nervózní nabídka ji šokovala, že na pár sekund oněměla. Potom se jí srdce rozbušilo a sevřela telefon pevněji. „Okej. Proč jsi mě vzal do Marakéše? Ze všech míst na světě, kams mě mohl vzít, proč zrovna tam? Oba víme, že to místo pro tebe znamená víc než jenom domov. Tak proč si mě tam vzal, Zachu?“

Pronikavě vydechl. „Moje odpověď tě nepotěší.“

Olízla si suché rty. „I tak to zkus.“

„Potřeboval jsem si odpočnout od nějakých problémů.“

Tajemný, jako vždycky. „Zachu –“

„Pamatuješ, co jsem řekl, když jsme tam byli, že s tebou riskuji, vím to a podstoupím to?“

„Ano.“

„Víš, co se obvykle stává, když se cítím tímhle způsobem?“

„Ne.“

„Odejdu. V obchodu jdu jen do předem propočtených rizik. Než jsem tě potkal, můj osobní život byl založený jenom na jedné věci. Sex, podle mých podmínek. Ale to šlo k čertu v okamžiku, kdy jsem tě viděl. Ale i přesto jsem riskoval.“

„Co to říkáš?“

„I teď pořád riskuju. Některé z odpovědí, které potřebuješ, můžeme probrat. K tomu nepotřebujeme být od sebe.“

Srdce jí poskočilo. „Některé? A co když bych řekla, že chci vědět všechno? Že chci vědět o Farrah? Co kdybych řekla, že to je jediný způsob, jak bych uvažovala, že se posuneme dopředu?“

Napjaté ticho. „Požádal bych tě, abys to přehodnotila.“

„Proč?“

„Protože jsi řekla, že mě miluješ. A že mi dáš čas. Nebo jsi lhala?“

Oči se jí zalily vroucími slzami. Rozzlobeně je setřela pryč. „Ty mizero,“ řekla, celé její tělo bylo otupělé.

Hlasitě vydechl. „Do prdele. Bethany –“

„Ne. To už stačilo, Zachu. Dost.“ Zavěsila.