Elite - 7. kapitola

Překlad: Mili

"Tak unavená..." Zamumlala jsem a projela kartu výtahovými dveřmi. Okej, věděla jsem, že je lenost použít mou jedinou jízdu výtahem v první den školy. Ale můj mozek byl usmažený. Byla jsem vyvolaná  ve třech vyučováních. Moje poslední hodina byla volitelný předmět KI, což bylo něco na bázi tělocviku. Neměla jsem ani ponětí, že na vysoké nutí člověka cvičit!

Naštěstí pro mě, zase špatně.

Na Elite nemají tělocvik.

Ne, mají totiž umění obrany. Vážně. Tak tomu říkají. Podle toho, jak se teď cítilo moje tělo, by to stejně tak dobře mohlo být umění obrany proti černé magii, jako to měli v Harrym Potterovi.

Přísahám, že celou minulou hodinu byla má duše mimo tělo, když jsem dělala oběť chlápkovi jménem Spike, který mě brutálně napadal.

Aspoň teď už vím, jak vyloupnout někomu oči, což mi přijde vhod, jestli budu každý den sedět a jíst vedle Nixona.

Kousla jsem se do rtu. Dveře výtahu se otevřely. Vešla jsem a opřela se o zeď. Proč je na mě tak hrubý a i přesto se ujišťuje, že jsem všude kolem něho?

Výtah se zastavil. Skvělý. Zarazila jsem se. Pořád se nehýbal a ze shora nade mnou se ozývaly hulákající hlasy.

Nenávidím malé prostory. Nastoupila panika. Byla jsem kousek od toho, abych zmáčkla tlačítko červeného telefonu a zavolala hasiče nebo SWAT nebo kohokoliv jiného, když v tom se výtah zase pohnul.

"Díky bohu," zahuhlala jsem a dveře se otevřely v mém podlaží.

 Šourala jsem se ke dveřím mého pokoje a zastavila před nimi.

Na dveřích byl obrázek mého obličeje na těle krávy.

Měla jsem vědět, že se to dříve či později stane.

Chytré. Vsadím se, že si určitě zničily všechny své mozkové buňky, aby přišly na takový vtípek. Rozhodla jsem se zapojit do zábavy a namalovala jsem nad svou hlavu bublinu ve tvaru srdce, do které jsem napsala bůůů.

Tady to máte.

Opřela jsem se do dveří a hned jsem ze sebe sundala sako, následované košilí a pak jsem začínala svlékat sukni. Uslyšela jsem smích.

Ruce mi zamrzly na zipu od sukně. Rozhlédla jsem se.

Nixon ležel natažený na mé posteli. "Prosím, nenech se rušit. Pokračuj."

Ukázala jsem mu prostředníček.

Zasmál se hlasitěji.

Rychle jsem na sebe hodila top, který nosím na spaní a plácla sebou do křesla. "Co chceš?"

"Sex ne, díky za nabídku."

"Nenabízela jsem..." Třikrát jsem se zhluboka nadechla. Hádání se Satanem nikam nevedlo. "Proč jsi tady?"

"Čekám na sestru. Co jiného?"

Úlevou jsem vydechla.

"Co, jsi zklamaná, že jsem nechtěl odpolední šuk?"

"Vůbec ne." Přesedla jsem si mnohem dál na postel Monroe. "Kromě toho, jestli nějaký potřebuješ, všechno, co musíš udělat, je jít zaklepat na nějaké dveře v tomto poschodí. Jen si buď jistý, že použiješ ochranu. Vím, jak se cítíš ohledně bakterií."

"Jen tvých," zazpíval.

Hodila jsem jeho směrem polštář v naději, že ho trefím do obličeje. Chytil ho v polovině cesty a zamračil se.

"Nemůžeš na ni aspoň čekat venku?"

"Ne."

"Proč?" Stiskla jsem zuby. Při té rychlosti, kterou jsem to udělala, mi málem nezbylo nic, čím bych kousala.

"Protože se mi líbí být na tvé posteli. Je pohodlná."

"Jsou na ní moje bakterie a přísahám, že jsem minulou noc poslintala polštář."

Pokrčil rameny. "Nesnáším bakterie jenom na lidech, ne na předmětech."

Nixon se podíval na hodinky, pak si dal ruce za hlavu a zavřel oči.

"Proč?"

"Proč co, farmářská holko?"

"Proč nemáš rád, když se tě lidé dotýkají? Je to tvoje pravidlo nebo je to věc všech Vyvolených?"

"Na někoho tak hloupého se ptáš na hodně věcí."

To zabolelo, ale byla jsem příliš unavená na to, abych to nechala klesnout někam hlouběji do mého podvědomí. "Je to jediný způsob, abych zjistila, jak na tomto místě přežít."

"Přežiješ, pokud budeš poslouchat pravidla. Myslím, že jsem ti to už řekl." Opřel se na lokti. "Takhle ten systém pracuje, Trace. Vím, že si myslíš, že jsem kretén, ale kdybych na tebe byl milý, sežrali by tě zaživa. Nebyla bys radši, kdybych to byl já, kdo bude dělat ochutnávku?" Ušklíbl se.

Sakra, doslova mě svrběly prsty, bych mu nestřelila jednu do čelisti.

"Proč prostě každý nemůže být milý a snažit se vycházet?"

Zasténal do dlaní a stoupl si. "Myslím, že počkám venku."

"Jo, to udělej."

Přešel ke dveřím a zastavil se u nich. "Dělal si z tebe dneska někdo srandu?"

"To je nějaký chyták?" Zeptala jsem se a vyskočila z postele Monroe. "Ty si ze mě děláš srandu celou dobu!"

"Někdo jiný než já." Strčil si ruce do kapes u kalhot. "Řekni mi pravdu."

"N-ne," koktala jsem. "Nikdo si ze mě dneska neudělal srandu."

"Hádám, že mám na tom podíl."

"Houby na tom máš podíl." Sklonila jsem se a hodila po něm další polštář. "Myslíš si, že máš takovou moc? Ochránit mě před nimi? Myslíš si, že jsi o tolik lepší? Že to, co děláš ty, je lepší, než co by mi mohli udělat obyčejní studenti vysoké školy?"

Zvedl obočí. "Máš na to uzavřít se mnou sázku?"

"Fajn!" Štouchla jsem ho do hrudi.

Nixon zavřel oči, jako by trpěl bolestí. "Prosím, nedotýkej se mě."

Ucouvla jsem zpátky jen proto, že řekl prosím.

"Přestanu tě obtěžovat... ale když vyhraju - když už to nebudeš moct déle snášet - když každý tvůj den bude jako žít v pekle, chci to slyšet z tvých úst. Ne z Monroeniných, ani z Chasových. Chci, abys mě oslovila. Chci, abys mi to řekla..."

"Řekla ti co?" Zašeptala jsem.

"Že mě potřebuješ."

"Až zamrzne peklo!" Vyštěkla jsem.

"Nasaď si kapuci, protože život je děvka a ty sis právě koupila lístek do první třídy, zlatíčko."

Když Monroe konečně dorazila, měla jsem pořád blbou náladu. Nixon dostál svým slovům a čekal na ni venku před dveřmi. Proč jí nenapsal zprávu nebo nezavolal, to jsem neměla nejmenší ponětí.

Neslyšela jsem pořádně, co si tam říkali. Ale Monroe křičela a Nixon řval, a byla jsem si docela jistá, že jeden z nich to schytá.

Takže jsem byla opravdu překvapená, když Monroe nakráčela do pokoje s širokým úsměvem na rtech. "Hádej co!"

"Zavraždila jsi svého bratra?"

Zakoulela očima. "Takové štěstí nemám, ne." S vyfouknutím si sedla na postel. "Vyvolení pořádají dneska večírek a mám tě tam vzít!"

Omluvte mě, abych si mohla vytáhnout třásně a začít juchat. "Prima."

"Kozačko, nekaž mi radost. Kromě toho, bude tam Tex a..."

Zvedla jsem obočí.

Začervenala se. "Fajn. Líbí se mi Tex. Šťastná?"

"Ví o tom Satan?"

"Vidí všechno," zabručela.

"To kvůli tomu jste se tam hádali?"

"Co si mám dát na sebe?" Zatleskala Monroe. "Nechci vypadat moc k mání, ale pořád chci vypadat sexy, víš? Hmm, možná červené šaty? Co myslíš? A Louis Vuitton boty na podpatku?

"Uh... Louis-kdo?" Zasmála jsem se. "Jsi krásná i v pyžamu. Dej si na sebe prostě něco, v čem se cítíš jistá." Postřehla jsem, že změnila téma, ale rozhodla jsem se, že bude nejlepší, když nebudu vědět o všech rodinných záležitostech.

Monroe začala vytahovat oblečení ze skříně a házet ho na zem. Nakonec si vybrala fialové šaty s výstřihem vpředu i vzadu. Bylo to pokryté nějakým průhledným materiálem, takže technicky se to asi nedalo nazývat úplně štětkovským.

Řekla jsem technicky.

"Teď ty."

"Um, mám hodně domácích úkolů a - "

" - Ne, půjdeš. Nixon řekl, že bys měla jít."

"No dobře, když to řekl velký a všemocný Oz, tak bych měla jít..."

Monroe zaklonila hlavu a smála se. "Můžeme mu prosím od teď říkat Oz?"

"Jistě, bude to milovat." Ušklíbla jsem se. "Nejspíš mi pak bude znovu vyhrožovat."

"Cokoliv." Monroe se prohrabala na zemi a vzala úzké tričko a krátkou riflovou sukni. "Tady." Hodila mi je na hlavu.

Chytila jsem je. Oba kusy byly menší než tílko, ve kterém jsem spala. Jak to mělo fungovat?

"Um, Monroe, tento outfit je poněkud - "

Zakoulela očima. "Dej si na sebe žabky, abys nevypadala tak vysoká, a dáme ti na to koženou bundu. Bude to vypadat úžasně. Věř mi."

Nebyla jsem si jistá, jestli můžu věřit čemukoliv, co říká, když zvážím, že ona má na sobě fialovou věc, ze které by se červenali i všichni z Jersey Shore.

"Jsi si jistá, že bych měla jít? Já ti nevím, Nixon a já jsme se pohádali a - "

"Potřebuju tě!" Narovnala se a dupla si nohou. "Potřebuju někoho, kdo mi bude pomáhat."

"S Texem? Děláš si srandu?"

"Prosím?" Vystrčila spodní ret.

Zírala jsem a ona se pořád dívala tím žalostným pohledem. "Fajn, půjdu." Měla jsem ohledně toho večírku opravdu špatný pocit.