Elite - 3. kapitola

Překlad: Mili

Monroe mohla být klidně supermodelka. Ne, beru to zpět. Mohla být ta, která bude říkat supermodelkám, jak se stát supermodelkou. Byla až směšně nádherná a já se v mysli přenesla ke všem těm knihám, které jsem během uplynulého roku přečetla a které mě varovaly před dívkami jako je takhle.

Byla jako chodící reklama pro nadržené borce. Hlavně kvůli jedné věci - šaty, které nosila, byly tak krátké, že jsem na ně hleděla s otevřenou pusou a začervenala jsem se, když se ohnula, aby zvedla můj balíček a vzala mi ho do pokoje. Nebyl tady na škole žádný dress code?

"A toto je všechno, co máš?"

Hodila si své uhlově černé vlasy dozadu a z podprsenky si vytáhla lesk na rty. Její černé šaty se posunuly zase o něco nahoru. Ach bože, toto místo bylo úplně mimo moji ligu.

"Já... mám kufr dole, ale Nixon říkal - "

"- Srát na Nixona. Naposledy, když jsem to kontrolovala, tak nebyl ani Bůh, ani nebyl u Boha oblíbený. Teď zajdeme pro tvůj kufr a ukážu ti, kde jsou výtahy."

Zavěsily jsme se pažemi do sebe a vyrazily jsme dolů chodbou. Nějak jsem měla problém s ní držet krok, i když to byla ona, která na sobě měla patnácticentimetrové podpatky. Vešly jsme do hlavní chodby a pak jsme prošly dveřmi, které byly obložené kamennou zdí. Jakmile jsme těmi dveřmi prošly, uviděla jsem řadu výtahů.

"Je nějaký důvod, proč jsou tak schované?" Zeptala jsem se.

Monroe zakývala a pak ukázala nahoru na strop, kde několik obrazovek z bezpečnostních kamer ukazovalo vnitřek výtahů. "Je to zabezpečení, protože minulý rok se někdo pokusil vnést do školy bombu. Proto celý ten tyátr kolem vstupních karet a tajemství ohledně výtahů. Minulý rok se někdo dostal až do horního patra tak, že to ochranka vůbec nezaregistrovala."

"Takže je to skoro jako vězení?" Polkla jsem.

Monroe se zasmála. "Ne, není to tak špatný. Ale myslím, že když někde mají takové studenty jako tady na Elite, nemůžeš být nikdy dost opatrná."

Neptala jsem se, co tím myslí, protože každý věděl, co za lidi sem chodí. Děti diplomatů, celebrit a taky několik prezidentských potomků.

Jakmile jsme dojely do přízemí, výtah se s cinknutím otevřel a Monroe mě vyvedla ven z budovy.

"Ehm, tohle bude tvoje?" Ukázala na můj kufr. Oprava, ukázala na můj otevřený kufr. Oblečení bylo všude na chodníku.

Zakřičela jsem a běžela posbírat oblečení předtím, než ho odfoukne vítr pryč. Všechen můj majetek se rozmetával po celém kampusu.

Monroe, k mé vděčnosti, běžela naproti pár kouskům a pomohla mi posbírat, co nejvíc věcí mohla.

Jsem si celkem jistá, že několik kousků spodního prádla je nenávratně pryč.

"To je blbec." Monroe mi pomohla stoupnout, jakmile jsem zazipovala kufr. "Podívej."Podívala se za sebe a pak se mnou spěchala dovnitř. "Je oblíbený, protože je to hajzl a můj táta si myslí, že ženské jsou pod úroveň."

Jablko očividně nepadá daleko od stromu.

"Navíc, kdybych zuřila, táta by se pravděpodobně přidal na jeho stranu a řekl by, že má svázané ruce. Můžu ti pomoct s jinými lidmi tady, ale s Nixonem jsi tak nějak na vlastní pěst. Dal ti vůbec čipovou kartu?"

"Jop." Vytáhla jsem ji z kapsy a ukázala. "Dvě jídla denně a jedna jízda výtahem týdně. Opravdu si budu žít na vysoké noze."

Monroe zaklonila hlavu a zhluboka se zasmála. "Drž se mě a budeš mít i celkem pravdu. Teď pojď, večer se koná zahajovací večírek a máme před sebou nějakou práci."

"Počkej..." Zakopla jsem na podpatcích. "Proč jsi ke mně tak hodná?" Nerada jsem byla podezřívavá, ale na druhou stranu jsem nikdy předtím nepotkala podobné lidi, co chodili na tenhle typ školy.

"Jejda, promiň. Myslela jsem, že jsem ti to už řekla. Jsem tvoje spolubydlící."

To dávalo smysl. Šly jsme potichu k výtahu. "Jsi takhle hodná ke všem svým spolubydlícím?"

"Ne. Dvě z nich jsem zabila, můj táta to ututlal..."

Zůstala jsem neschopná slov s pusou dokořán.

"Wow, dělám si srandu. Nikdy předtím jsem spolubydlící neměla. Můj táta myslel, že mě potrestá tím, když mi ubere trochu místa. Místo toho se mi ulevilo. Nemůžu už ty děvky na třetím patře vystát."

"A ty a Nixon jste teda od sebe rok?"

"Ne." Monroe po mně blýskla úsměvem. "My jsme dvojčata."

"To je mi líto."

"Uh, to mně taky." Dojely jsme zase do vrchního poschodí. Monroe mi vzala zavazadlo. "Tak pojď, Nováčku. Ať můžem jít omrknout pár lidí a zaflirtovat si s klukama."

***

Nedělala si srandu, když říkala, že nemáme moc času. O tři hodiny později ze mě byla nová žena. Použila tu podivnou tyčovou věcičku, aby mi nakroutila dlouhé hnědé vlasy do bohatých vln a pak pokračovala v nekonečném trhání mého obočí. Vždycky jsem měla ráda své obočí. Vím, že bylo tlusté, ale docela pěkně mi rámovalo obličej. Doufala jsem, že do té doby, než to bude hotové, mi tam zbude ještě nějaký chloupek.

Nemohla jsem se na sebe podívat, dokud jsem neměla hotový makeup.

"Okej, skoro je to hotový. A teď, co si na sebe oblečeš?"

Vyskočila jsem ze židle a sáhla do kufru, abych vytáhla dlouhé koktejlky, které jsem měla oblečené na babiččině pohřbu. Byl to ten nejhezčí kousek, který jsem měla, taky jsem si ho objednala z Forever 21. Takže to muselo být in.

"To je pěkné." Monroe nakrčila nos. "Ale je to na tebe moc nedospělé."

"Nedospělé?" Zopakovala jsem a koukala na své žlutobílé pruhované šaty s úzkými ramínky.

"Jo, myslím, že jsou to roztomilé šaty a pravděpodobně by vypadaly vražedně na pikniku nebo nějaké jiné vtipné akci. Ale toto je první párty, kde tě všichni uvidí. Musíš vypadat vážně, musíš vypadat sexy a nedotknutelně."

"Dobře." Kousla jsem se do rtu.

"Neboj se, myslím, že pro tebe mám něco perfektního."

Žaludek se mi obrátil v neuvěřitelných kotrmelcích. Jestli to bude něco takového jako šaty, které měla na sobě, tak sama sebe strčím do vězení za prostituci.

"Tady." Hodila mi krátkou černou koženou sukni, volný děrovaný svetr a punčochy, které byly úplně černé a dosahovaly do půlky stehen, kde pak změnily barvu na průhlednou.

Všechno jsem si na sebe rychle hodila. Ona mi podávala věci a já se oblékala. Dva náramky a jeden výstředně dlouhý náhrdelník dodala po chvilce, načež prohlásila, že jsem připravená.

Konečně jsem se mohla podívat do zrcadla.

Usmála jsem se na svůj odraz. Vypadala jsem skvěle. Ne jako ona a ne jako supermodelka, ale jako já. Makeup zvýrazňoval moje obočí a ten outfit vypadal elegantně, ale pořád byl vhodný pro zábavu.

"Boty!" Zakřičela Monroe. "Do háje, jakou máš velikost?"

"Osm?"

"Do háje." Začala pobíhat po místnosti. "Já mám deset."

Samozřejmě.

"Um, možná mám jedny vhodné." Se škubnutím jsem otevřela kufr a vytáhla babiččiny špičkové boty na podpatku, ty, se kterými jsem si vždycky hrála, když jsem byla malá.

"Dobrý! Kde jsi je vzala?"

"Od babičky." Pokrčila jsem rameny.

"To mi připomeň, abych jí řekla, jaký má hustý šatník, až se tady příště ukáže."

"Je mrtvá," rychle jsem potichu řekla.

V pokoji se rozhostilo ticho. Koukala jsem očima do země. Tuto část jsem nesnášela. Tu část, kdy lidi nevěděli, co říct, ale kdy vy si přejete, aby neříkali nic.

"To je na hovno." Těžce vydechla a potom položila boty na zem. "Ale myslím, že by chtěla, abys je pořádně protáhla, co myslíš?"

Polkla jsem uzlík v krku a se slzami v očích jsem přikývla. "Taky si myslím, že by to chtěla."

"Skvělý, tak se jde na párty a ukážeme bráchovi, jaký je naprostý hňup."

Vzaly jsme se pod pažemi a vyrazily na večírek. Bylo to poprvé za půl roku, co jsem vedle sebe měla jinou ženu, se kterou se dá povídat. Poprvé v životě jsem měla za kamarádku holku. A to se mi fakt líbilo.