Elite - 17. kapitola

Překlad: Mili

Holky, s touto kapitolou jsme v polovině knihy!

Doufám, že druhá půlka půjde stejně dobře, tak se kdyžtak modlete, abych měla pořád čas udržovat tempo ;)

Tak rovné kroky jsem přecenila. Byla jsem o tom rozhodnutá, když jsem pospíchala do třídy a dvakrát jsem málem zakopla o vlastní  nohy a vrazila do jednoho kluka.

Už jsem skoro byla u dveří, když jsem si vzpomněla, co Nixon řekl. Se zakletím jsem si sundala náhrdelník. Zachytil se mi za vlasy. "Sakra!"

Posunula jsem si zamuchlaný pramen vlasů před sebe, abych ho mohla snadněji rozmotat. Když jsem náhrdelník konečně vysvobodila, spadl na zem a nějak se mu podařilo odklouznout ode mě o pár centimetrů dál.

Tak jo, možná měl Nixon pravdu a já čekám, že se stane nějaká podivná nehoda. Zakoulím očima, dojdu k místu, kam náhrdelník dopadl a kleknu si. U natahující ruky se mi záhy objeví pár bot.

"Dovol," uslyšela jsem známý hlas.

Zamrzla jsem na místě a sledovala Phoenixe, jak poklekl a zvedl náhrdelník z podlahy. "Pěkné."

"Díky." Natáhla jsem ruku.

"Copak? Nemůžu být milý?" Usmál se, otočil náhrdelník a přečetl si jméno na zadní straně. "Hmm, to je opravdu moc pěkné. Rodinné dědictví nebo něco?"

"Hádám, že jo."

Zakýval a položil mi ho do ruky. "Nekoušu, víš."

"Ne, jen bavíš zdrogováním holek."

Zvedl ruce nahoru. "Myslím, že si to zasloužím, ale opravdu jsi teď na straně toho stejného chlapa, který tě minulý týden ztrapnil před celým studentským spolkem?

Chtěl mě zahnat do kouta. Ustoupila jsem o krok dozadu a pokrčila rameny. "Omluvil se."

"Nixon Abandonato se omluvil farmářské holce z Wyomingu?"

Zakývala jsem.

"Hmm." Phoenix překřížil ruce na prsou. "Proč mi to zní tak podezřele?"

"Co, že se ke mně chová hezky?"

"Ne, že se neomlouvá nikomu."

"Nikomu?" Plná vzteku jsem byla v půlce pokušení sundat tašku z ramene a praštit ho s ní do tváře. "No aspoň dneska u oběda budu sedět s Vyvolenými. Kde budeš ty?"

"S tím, kde budu já, si nelam tu svou pěknou hlavinku... ale dobré vědět, na čí jsi straně. S tím, co musím udělat to tak bude snadnější."

Nelíbil se mi pohled v jeho očích, jako kdyby mě nenáviděl skoro tak jako Nixona. Ustoupila jsem zase o krok dozadu a pak ještě o jeden, dokud jsem nebyla ve třídě.

Phoenix se ušklíbl a odešel opačným směrem.

Vydechla jsem a opřela se o zeď v učebně. Nixon mě požádal o dvě věci a pět sekund nato, co mě o ně požádal, se stalo něco špatného. Skvělé. Mentální poznámka. Poslouchat kmotra.

***

Oběd byl divný. Hlavně protože bych mohla přísahat, že Tex a Chase se cítili nepříjemně, že tam nemají Phoenixe. Zjistila jsem od Monroe, že kluci se kamarádí už od první třídy. To bylo poprvé, kdy měli mezi sebou sport a je jasné, že nedopadl dobře.

Nixon se ukázal pozdě. Pohrávala jsem si s jídlem, které mi Monroe objednala a tlačila jsem si na spánky. Přicházela na mě migréna, byla jsem si tím jistá.

Ohlásil se telefon.

Se zvědavostí jsem ho zvedla. "Dědo?"

"Kulihrášku!" Řekl trochu ochraptělým hlasem. "Jaký máš den?"

"Fajn." Omluvila jsem se Monroe se slovy 'děda' a poodešla pár kroků od stolu. "Jsi v pořádku? Nestalo se něco? Jsou krávy vypuštěné?"

"Oh, já jsem v pořádku, jenom mi chybíš. Proto vlastně volám. Myslíš, že by ti nevadilo, kdybychom se zítra večer mohli vidět? Babiččina pojišťovna chce pár podpisů kvůli životní pojistce a, no, víš, jak nerad vyřizuju věci po telefonu nebo faxu, takže letím do města a postarám se o nějakou práci."

"Životní pojistka, nemělo o to být postaráno už před nějakou dobou?" Zeptala jsem se.

Děda se rozkašlal. "Ano, no, já jsem tě chtěl taky zahrnout do své smlouvy. Aspoň zabiju dvě mouchy jednou ranou." Zasmál se.

Já ne.

Něco se dělo.

"Dědo, jsi si jistý, že jsi v pořádku? Nikdy nejezdíš do města a nemají tam v Cheyenne taky pobočku?"

"Poslyš, musím jít na dojení. Zítra večer v sedm, dobře?"

"Jistě, ehm, jo - "

Telefon ohluchl. Ani mi neřekl, že mě miluje. Žaludek se mi sevřel. Děda nebyl ten typ, co jen tak sedne na letadlo a letí. Navíc nebyl ani typ, co vyřizuje jakékoliv pojištění.

V břiše se mi začaly tvořit uzlíky a s pocitem na zvracení se mi nechtělo vracet zpátky k jídelnímu stolu a odpovídat na spoustu otázek ohledně mého dědy.

Kousla jsem se do rtu a povzdechla si.

"Všechno je v pořádku?" Zašeptal Nixon za mnou. Jak to dělá, že je vždycky schopný se ke mně proplížit, to asi nikdy nezjistím.

Z nějakého důvodu jsem cítila, jako by všechny city, co k němu mám, vyplouvaly na povrch. K osobě, od které bych spíš měla odkormidlovat pryč a přesto jsem ho chtěla obejmout.

"Děda se chová divně," zahuhlala jsem.

Nixon se napjal. "Co říkal?"

"Něco o babiččině životní pojistce a tak. Nevím, ale nemělo být o tohle postaráno už před měsíci?"

Nixon pokrčil rameny. "Kdo ví, Trace? Někdy to trvá dýl, než se vyřídí úmrtní list a takové věci, nikdy nevíš."

Zakývala jsem. "On, ehm, letí zítra do Chicaga."

"Kdy?" V čelisti se mu pohnul sval.

"Nevím. Řekl, že se setkáme v sedm."

"Do háje," zamumlal Nixon.

"Eh? Co je na tom špatného? Je to můj děda. On je - "

" - Já vím, já jen..." Nixon se uculil. "Měl jsem plány. Chtěl jsem tě vzít ven."

"No, tak mě můžeš vzít ven dneska večer."

Sakra práce, řekla jsem to právě?

"Pozvala jsi mě právě na rande?" Zakřenil se.

"Ehh..."

"Inteligentní stejně jako krásná. Co s tebou jen budu dělat?" Palcem mi přejel po spodním rtu. "Fajn, Trace, půjdu s tebou na radne. Co třeba v šest večer? Zní to dobře?"

"Ne, ne, nezní to dobře, počkej - "

Očividně jsem neměla nárok na to, abych mohla oponovat. Loudal se pryč jako by právě vyhrál olympijské zlato, zatímco já se vrátila zpátky ke stolu s ohromeným výrazem ve tváři.

"Promiň." Chase mi nalil trochu vody. "Nixon umí být někdy trochu..."

"Hodně." Zakývala jsem. "Umí být hodně. A často."

Chase zaklonil hlavu a zasmál. "Jo, jo, to umí."

Monroe mu hodila do obličeje ubrousek nebo se o to aspoň pokusila. "Hele, koukej. Možná je to ďábel, ale pořád je to můj bratr."

"Jsem pořád tady," řekl Nixon a zněl podrážděně.

"A co, je to můj bratranec, což mi dává rodinnou pravomoc."

"Cože?" Zvolala jsem.

Všechny oči se stočily na mě. Chase pokrčil rameny. "Myslel jsem, že to víš?"

"A jak, čtením mysli?" Hodila jsem ruce do vzduchu. "Neuvěřitelné, jste tu všichni spříznění?"

"Ach bože, doufám, že ne." Tex mrkl na Monroe. Příliš mnoho informací.

"Nixon mi říkal, že ses setkala s mým tátou." Chase si loknul vody.

"Anthony?" Podívala jsem se na Chase pozorněji a najednou mi to dávalo smysl. Proč si on a Nixon byli tak blízcí a proč měli podobné rysy. Chase měl tmavé vlasy a svalnatou postavu, ale zdaleka ne tak jak Nixon. Taky neměl piercing ve rtu a ten celkově hříšný pohled v očích.

Chase si odkašlal. "Ehm, můžeš přestat se na mě takhle dívat? Nejsem na to zvyklý tak jak Nixon."

"Co myslíš tím, že na to nejsi tak zvyklý?"

Chase pokrčil rameny. "Jednoduše nejsem v partě ta mužská děvka. Ženský na mě tak neciví, jako když je on někde kolem. No tak. Podívej se na něho. On znamená trable s velkým T."

Nixon zakoulel očima. "Kdybys nebyl můj bratranec, tak bych si myslel, že si koleduješ."

"Kdybych nebyl tvůj bratranec, tak bych si mohl koledovat."

"To už zachází daleko." Položím si ruce na tváře a cítím jejich teplo. Kluci se začali smát a Monroe mě poplácala po zádech. "Ty jsi trable. Hmm..."

"Co je?" Zasmál se Nixon. "Povídej."

Bylo možné, že něčí hlava hřeje tak strašně moc, že mu může odpadnout od těla? "Ne, ne, není to..." Kousla jsem se do rtu.

Teď na mě všichni kluci zírali.

"Řekni nám to." Zatleskal Tex.

"Fajn, jenom, že mi Nixon připomíná tu písničku od Taylor Swift, Trouble? Znáte ji?" Zasmála jsem se, když všichni zakývali hlavami. "Jo, no, kdybych to nevěděla líp, tak bych si myslela, že Nixon s ní chodil , pustil ji k vodě a ona pak o něm napsala písničku."

Začala jsem se smát.

Všichni ostatní přestali, včetně Monroe.

Slyšeli byste i špendlík na zem spadnout.

Vykulila jsem oči. "Houby. V žádném případě! Ty jsi chodil s Taylor Swift?"

Nixon se zasmál a ukázal na Chase, který otevřel pusu, aby něco řekl a pak ukázal na Texe.

Tex se otočil, aby ukázal na prázdnou židli. "Sakra, už není nikdo, koho bych obvinil."

"Cože, to jste s ní chodili všichni?" Zkřížila jsem ruce na prsou.

"Co se děje u Vyvolených, zůstane u Vyvolených." Chase a Nixon si plácli.

"Tohle není Vegas."

"Drogy, gangy, sex, prachy a zbraně? Jsi si tím jistá?" Mrkl Nixon.

Okej, dostali mě. Myslím, že kdyby bylo možné vybrat nové Vegas, bylo by to Elite.

V dálce zazvonil zvonek. Rychle jsem popadla tašku a zamířila ke dveřím. Odněkud se vynořila ruka a vzala mi tašku, díky čemuž jsem úspěšně upadla do silné náruče. "Kam si myslíš, že jdeš?"

"Na hodinu?" Vypískla jsem.

"Hmm..." Nixonovy paže se kolem mě obalily. Položil si bradu na mou hlavu. Cítila jsem na svých zádech jeho svaly, které mu hrály pod košilí. V tu chvíli proběhlo mým tělem asi milion různých pocitů. Bylo téměř nemožné dýchat.

"Co kdybys šla za školu?"

"Nemůžu jen tak jít za školu!"

Pustil mě a otočil si mě tváří k sobě. "Ale trochu bys chtěla, že?"

"Ne." Podívala jsem se dolů na boty. Statečné. Vím. Ale vždy, když jsem se mu podívala do očí, bylo nemožné cokoliv popírat. Bylo to protivné a vzrušující zároveň. Někdy i samotný pohled na něho bolel.

Svoje přednosti uměl nosit jinak než ostatní kluci. Nixonova krása byla totiž v jeho nedokonalosti. V jeho hříšném úsměvu. Piercing ve rtu, který na sebe bral pozornost a opticky zvětšoval jeho rty. A nos, který vypadal, že byl několikrát zlomený a malá nesrovnalost u jeho kořene, díky čemuž z něj šel cítit strach. A jeho oči. Jeho ledově modré oči, které se rozehřály v okamžiku, když byl něčím pobavený. Vlasy mu padaly do čela a dodávaly mu hrubý, ale přesto zranitelný výraz.

Grr! Musím přestat. Bylo rozčilující, že kdybyste probírali jeho přednosti jednu po jedné, nebyl by perfektní, ale dohromady ztělesňují mistrovský kus.

"Fajn." Povzdechl si a povolil sevření. "Ale nezapomeň na dnešní večer. Žádná simulovaná nemoc nebo vymlouvání se na domácí úkoly, okej?"

Pořád jsem se dívala do země, ale zakřenila jsem se a zakývala hlavou.

"Dobře, tak můžeš jít." Nixon vykročil přede mě a otevřel mi dveře, což mě rozčílilo ještě víc.  S nadávkou jsem odklusala na matiku. Aspoň se teď nebudu soustředit na Nixona, což bylo to jediné, na co jsem myslela za poslední dny.

Nechápala jsem ho.

A myslím, že ani on sám se nechápe.

Byl jako obrovské puzzle, kterému chybí jedna částečka.

A i když jsem věděla, že toho budu litovat, co budu žít... byla jsem na lovu, abych vypátrala ten poslední chybějící poškozený kousek. Úplně. Ten. Poslední.