Elite - 15. kapitola

Překlad: Mili

"Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se slabým hlasem.

Nixon zakýval. "Jsem v pohodě." Krev na kloubech měl už zaschlou. Zajímalo by mě, jestli ho to bolí. S nadávkou mi podal svou bundu, sundal si upnutý svetr a odhalil černé přilehlé tričko bez rukávů, které měl pod tím.

Použil svetr k tomu, aby si utřel ruce a oblékl si bundu.

"Takže..." Strčila jsem si ruce do kapes. "Nejsem si jistá, jestli mám teď říct, že ti děkuju, nebo co sis k čertu myslel, že děláš."

Pokrčil rameny. "Muselo to přijít. Tim neměl nikdy poslechnout Phoenixe a Phoenix se měl do háje držet od tebe dál. Měl pravidla a neřídil se jimi.

"A jsme zase zpátky u pravidel," zamumlala jsem.

"Díky pravidlům se svět točí." Nixon se  zasmál a položil kolem mě své ruce. "Drby by teď měly utichnout, dobře?"

"Jo, ale nebudou o tom lidi mluvit? A proč byl děkan tak vybobkovaný? Přece je dvakrát tak starý oproti tobě."

Nixon pokrčil rameny. "Máme dohodu."

"Aha." Zakývala jsem. "Jaký typ dohody? Bude poslouchat tvoje pravidla nebo ho střelíš do obličeje?"

Nixon se znovu zasmál. "Wow, díky, to jsem potřeboval." Oči se mu v měsíčním světle zaleskly. "To dělají lidé ve filmech, střílí druhé do obličeje?"

"Jo, no. Ne. Myslím. Nevím." Povzdechla jsem si. "Co jsi zač? Nějaký druh zločince nebo tak něco?"

"Jistě." Jeho prsty putovaly po zadní části mého krku a způsobovaly, že mi po těle vyskakovala husí kůže. "Můžeme to takhle brát. Jsem zločinec."

"Zabil jsi někdy někoho?"

"A ty?" Vypálil zpátky, jako by se urazil za to, že jsem se vůbec zeptala.

No, to mi zavřelo pusu. Jeho ruka se pohnula po mé tváři a po zádech se mi rozběhl mráz. "To není fér," řekl jsem bez dechu.

"Co?" Očima pozoroval moje rty.

"Že ty se mě můžeš dotýkat, ale já tebe ne." Že vypadáš jako bůh a já vypadám jako chudá holka z farmy. Povzdechla jsem si a ustoupila krok od něho.

Naklonil hlavu na stranu. "Byla bys raději, kdybych se tě nedotýkal?"

"Ne!" Vyhrkla jsem. Pak jsem si dlaněmi zakryla tvář.

Zasmál se a přitáhl si mě k sobě, abych se mohla hlavou opřít o jeho hrudník. "Jen tomu nerozumím. V čem je rozdíl? Přece se teď dotýkáme, a přitom..."

"Mám nad tím kontrolu." Vydechl a položil si bradu na mou hlavu. "Vím, že to zní šíleně. Já jen... nemám rád, když se mě lidi dotýkají bez dovolení. Už od doby, co jsem byl dítě, poté, co - " Polkl. "To je jedno, nezáleží na tom. Tak to prostě mám."

"Jako ta pravidla?" Zašeptala jsem.

"Jo, jako ta pravidla." Svým palcem přejel přes můj spodní ret. "Jsi krásná, víš."

Pochybně jsem se zasmála a zkusila jsem sklopit bradu dolů, ale nenechal mě. Proč jsem tomuto klukovi, který vháněl boží strach i děkanovi, dovolila hladit mě po tváři, to netuším. Ale... něco na něm bylo. Něco, co mě nutilo se ho dotýkat a co mě nutilo toužit po jeho doteku, a nenáviděla jsem, že jsem na to odpovídala, hlavně poté, jak se ke mně na začátku choval.

"Nedělej to," zašeptal mi do tváře a sklonil rty k mému uchu. "Neodstrkuj mě od sebe, prosím."

"Dobře." Hlas se mi chvěl a třepotal a srdce mi tlouklo tak zběsile, jako bych právě uběhla maraton. Dýchat. Potřebuju dýchat.

Svými rty klouzal po mém krku a proti své vůli jsem zalapala po dechu.

"Tak citlivá," zašeptal, když si jazykem navlhčil rty a pak jimi vykresloval cestičku na místo těsně pod mým krkem. "Tak zatraceně citlivá. Tvoje pokožka je tady tak hebká."

Zachvěla jsem se, když jeho rty doputovaly na mou tvář. Rukama mě přitáhl za vlasy, abych mu byla blíž. "Nixone." Hlas jsem měla slabý. "Co to děláš?"

Svými rty se přisál na mé. Polibek byl krátký. Povzdechl si. "Kéž bych to věděl."

"Nemůžeš prostě..." Polkla jsem. "Nemůžeš prostě chodit a líbat lidi, které nenávidíš."

"Kdo říká, že tě nenávidím?" Pustil mou ruku a ustoupil.

"No před pár dny jsi mi zrovna nepotřásl rukou, ani jsi nevykřikoval mé jméno."

Nixon si olízl rty. Po těle jsem cítila horkou stopu od jeho pohledu zpoza přivřených očí a to mě nutilo ho chtít právě tady a teď. "Tak ty chceš, abych křičel tvé jméno? O tom to je?"

Zasmála jsem se a odstrčila ho. "Přestaň být takový. Mluvím vážně."

"Oh, věř mi..." Přejel rukou po mé paži nahoru k rameni a pak pokračoval přes klíční kost dolů, až dokud se prsty neotřel o prvních pár knoflíků mé košile. Neměla jsem žádných pochyb o tom, že ten kluk měl pravděpodobně známku A+ ve vysvlékání ženských jednou rukou. "Jsem smrtelně vážný."

Spolkla jsem nervózní  smích, který ve mně bublal, a odcházela od něho pryč. "Tak zločinče, chystáš se mi říct, proč máš osobní zájem na chodu této školy?"

Rozuměl, na co se ptám, dal si ruce do kapes a přidal se ke mně. "Mám rád, když jsou věci fér."

"Wow, tak to jsi asi na špatné škole."

"Víš, co tím myslím. Dělám, co můžu, když můžu. Kromě toho je to jeden z mých úkolů, abych tady udržoval mír, udržoval tajemství, zajistil, aby byli všichni šťastní. Ve skutečnosti je to vyčerpávající."

"Těžko si představit, že někdo říká, co máš dělat."

Hořce se zasmál. "Evidentně jsi nepotkala mého otce."

Zastavila jsem se a stiskla mu ruku. "Co tím myslíš? Je... špatný?"

Nixon si povzdechl. "No, není to žádný Mickey mouse ani Santa Claus, jestli je to to, na co se ptáš." Kousl se do rtu a otevřel pusu, jako bych chtěl něco dodat. Místo toho zavrčel a vzal mě za ruku. "To je jedno. Kromě toho, už jsem se tě na něco chtěl dřív zeptat, ale byl jsem rozptýlený všemi těmi tvými penězi z prodeje drog..."

Zakoulela jsem očima.

"Znamená pro tebe něco jméno Alfero?"

"Alfero?" Zopakovala jsem. "Hmm.. . jako ve slově Alfredo bez D?"                

"Ano. Jako z názvu toho jídla." Podíval se na můj náhrdelních a vydechl. "Je to na zadní straně toho náhrdelníku."

"Takže?"

"Takže..." Zavrtěl hlavou. "Víš, je v pořádku, když mi to řekneš. Nikomu nic neřeknu. Myslím tím, vím, že jsem Abandonato, ale víš jak, není to tak, že na tebe nasadím Jimmyho nebo tak."

Vyprskla jsem smíchy. "Nejsi mimo?"

Zúžil oči. "Ne."

"Wow, tak ti musím říct, že nemám ani ponětí, o čem to mluvíš."

"Nemáš?"

"Ne."

"Dobře." Vydechl a kopl do země. "To je, wow... to je fakt opravdu dobře."

"Myslím, že jsi v tom boji ztratil víc krve, než si uvědomuješ." Šťouchla jsem ho loktem.

Zasmál se. "Aspoň můžu říct, že jsem kvůli tobě zatraceně krvácel, jestli to potvrzuje to, o co tu šlo."

"O co šlo?"

Zastavil se, dotkl se mé brady a pozvedl mi tvář k sobě. "O to, abych tě udržel v bezpečí."

"Takže bys pro mě i umřel?" Zavtipkovala jsem, abych prolomila pocit trapnosti.

"Nechápeš to?"

Dýchal jsem nerovnoměrně, když se ke mně naklonil, aby mě znovu políbil. "Dal bych za tebe svůj život."

"Proč? Vždyť mě skoro neznáš."

Zavřel oči a když je otevřel, viděla jsem v nich bolest a lítost. "Nemáš ani ponětí, co vím a věř mi, když řeknu, že tvůj život stojí sakra za mnohem víc než ten můj. A ano, po dnešku radši věř tomu, že tě znám lépe než ostatní, lépe než ty znáš sebe samu a bože, doufám, že to takhle zůstane, Trace."

Zrovna, když jsem otvírala pusu, abych se zeptala na další otázky, protože to bylo v podstatě to, co jsem chtěla už od doby, co jsem přišla na školu, osvítila nás světla. Před námi byla škola a silnici najednou blokovalo několik draze vypadajících aut.

Samozřejmě byla všechna černá.

Nevěřil tady nikdo na barvy?

"Trace, jdi dovnitř."

"Ale..."

Nixon mě popadl za ruku a otočil si mě k sobě. "Trace, potřebuju, abys mě právě teď poslechla. Vezmi si toto." Podal mi svou černou vstupní kartu. "Nejdi pomalu. Utíkej, až ti bude hořet za patami. Běž do budovy, vběhni do výtahu, proběhni zatracenou chodbou a zamkni si dveře od pokoje, dokud tam nedojdu za tebou. Rozumíš mi?"

Vyjevená jsem zvládla jen přikývnout. Nixon sevřel moji ruku, schoval do ní kartu a zašeptal mi do ucha. "Utíkej."

Nepotřebovala jsem to říct dvakrát. Běžela jsem jak o život. A během toho, co jsem běžela, jsem mohla myslet jenom na to, proč jsem nebyla v bezpečí ve své vlastní škole? A jak se sem dostala ta auta, když byla nebezpečná?

Projela jsem kartu a vběhla dovnitř. Jakmile jsem byla ve výtahu, podívala jsem se směrem ven a viděla jsem dvanáct mužů v oblecích, jak se vydávají směrem ke koleji. Když se dveře výtahu zavíraly, mohla bych přísahat, že jsem uviděla dědu.

Bože, chyběl mi. To je taky jeden z důvodů, proč jsem se tak bála.

Výtah zazvonil, doběhla jsem do pokoje a zavřela za sebou dveře. Monroe už byla v posteli.

"Co to do čerta, Trace? Máš v zádech zabijáky?"

Zavrtěla jsem hlavou a popadla dech. "Nevím. Já jen... Nixon mi řekl, abych utíkala, tak jsem utíkala. A dostal se do boje s Phoenixem a Timem a - "

"To je dobrý," řekla rychle Monroe. "Vidělas ten boj?"

Zakývala jsem.

"Tak potom víš, že se o sebe Nixon umí postarat, že?"

Znovu jsem zakývala.

"Skvělý, tak teď se pojď dívat na film."

"Cože!" Zakřičela jsem. "Nemůžu jen tak sledovat film, zatímco tvého bratra můžou vraždit!"

Monroe vybuchla smíchy. "Věř mi, že nikdo není tak blbý, aby chtěl zabít mýho bráchu."

"Jsi šílená? Já - " Začal mi zvonit telefon. No, aspoň že fungoval. Už jsem měla pochybnosti po celém tom incidentu s cukrovou vodou. Podívala jsem se na volajícího. Oh, super. "Ahoj, dědo!" Prakticky jsem do telefonu zakřičela.

Usmál se na druhém konci. "Kulihrášku, jaký byl první školní týden?"

"Oh... nojo, však víš. Ehm, nuda," zalhala jsem.

"Chovají se k tobě v té snobské škole hezky?"

Okamžitě jsem se uvolnila. Tak moc mi chyběl. Byla jsem tak vyděšená, ale kdybych mu řekla, co se děje, pravděpodobně by sem nakráčel se zbraní a sedl si před dveře mého pokoje. To mají s Nixonem společného. "Jop, všichni jsou super milí."

"Oh, zlato, já to věděl. Jsem tak rád."

Na chvíli bylo ticho a pak dodal. "Trace? Už jsi otevřela tu krabičku od babičky?"

Šťastně jsem vydechla. "Ano, pane! Nedívala jsem se na všechno, ale dneska jsem na sobě měla ten náhrdelník!"

"No, na to je moje srdce pyšné! Milovala ten náhrdelník, Trace."

Měla jsem nutkání se ho zeptat na víc, ale zasvítil mi druhý hovor. "Hej, dědo, můžu ti zavolat později?"

"Ach, ne, neboj se o mě, Trace. Musím běžet na večerní dojení. Zůstaň dál od problémů, dobře?"

"Dobře! Miluju tě!"

"Trace, já tebe miluju víc. Dobrou noc, kulihrášku."

"Dobrou!"

Přepnula jsem linky. "Haló?"

Jediné, co jsem na druhém konci slyšela, bylo dýchání. Skvělé. Moje noc byla kompletní. Rychle jsem zmáčkla konec hovoru a pak jsem hodila mobil na postel.

"Jsi v pohodě?" Zeptala se Monroe. "Jak se má děda? Hmm, proč se nepodíváme na The Proposal nebo něco?"

"Ne." Mávla jsem rukou do vzduchu. "S tím vším." Se zavrčením jsem se odebrala do své postele a zasténala.

"Hej." Postel se prohnula, když přišla Monroe a posadila se vedle mě. "Je to dobrý, slibuju. Nixon je... Nixon je. Tak to prostě je. Je to Nixon. Jsem si jistá, že měl dobrý důvod tě poslat sem a vystrašit tě, ale nezapomeň, jak je můj medvědí bratr ochranitelský."

"To je fakt." Otřásla jsem se, ne strachy, ale protože jsem těžce pochybovala, že by náš vztah s Nixonem byl na bázi medvědího bratra. A jestli bychom to takhle měli nazývat, tak jsem do pekla měla mnohem větší problém, než byli jen muži v oblecích a podivné telefonní hovory.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Vylétla jsem z postele. Málem jsem zakopla o přikrývky, když jsem běžela ke dveřím a otevřela je.

Nixon se opíral o rám dveří a díval se na mobil. Bez přemýšlení jsem si ho přitáhla k sobě a objala ho. Kašlu na všechna pravidla o dotýkání nebo dýchání stejného vzduchu. Byla jsem tak vyděšená a ...

Do háje, byl jako horká socha a jeho paže se kolem mě pomalu omotaly.

Byla jsem si na sto procent jistá, že v tu chvíli byla Nixonova náruč moje nejvíc nejoblíbenější místo na světě, kde bych chtěla být. Blaho ale netrvalo moc dlouho. V sekundě jsem si uvědomila, že na sobě nemá žádné boule ani modřiny a že předtím, než jsem objala, si psal smsku, ano smsku.

Se zavýsknutím jsem se odtáhla zpět a plácla ho do hrudi. "Strašně jsi mě vyděsil, do háje."

Zakřenil se. "Umíš fakt rychle běhat, farmářská holko. Naučili tě to ve Wyomingu?" S pomalým mrknutím prošel kolem mě a dal své sestře velké objetí.

"Něco se s tebou stalo." Bouchla jsem dveřmi a překřížila ruce.

"Jako bych to neříkala," zahuhlala Monroe. "A co to do háje, Nixone? Nemůžeš takovým způsobem děsit moji spolubydlící. Myslela jsem, že dostane infarkt a řekne svýmu dědovi, že byla svědkem tvé vraždy."

"Věř mi, její děda by sotva přišel, aby mě zachránil." Odfrkl Nixon.

"Hej!" Ozvala jsem se. "Ani ho neznáš! Je to dobrý muž."

"Řekl jsem snad, že je špatný?" Nixon na obranu zvedl obě ruce. "Jen jsem řekl, že by mě sotva přišel zachránit."

"Kdybych ho o to požádala, tak by to udělal," namítla jsem.

Nixon se zasmál. "Tvoje naivita je rozčilující a šokující zároveň."

Se zaťatými pěstmi jsem bojovala s nutkáním dupnout si nohou a zírala jsem na Monroe. Byl to její bratr. Odmítala jsem mít co dočinění s výkyvy jeho nálady.

"Měli bysme se podívat na nějaký film," řekl Nixon poté, co si sedl na mou postel jako normální člověk místo toho, aby se na ni vrhl jak godzilla.

"Ona nechce," řekla Monroe a ukázala mým směrem. Ano, protože jsem tady byla všehovšudy jediná rozumná bytost.

"Kdo byli ti chlápci?" Zeptala jsem se.

Nixon mě ignoroval. "Viděla mě ksakru, jak jsem dneska večer dal nakládačku dvěma blbečkům. Měla by se podívat na něco vtipného."

Monroe zakývala. "Něco sentimentálního a možná trochu čokolády?"

"Haló!" Mávala jsem rukou ve vzduchu. "Jsem přímo tady."

Nixon zamával zpátky. Hajzlík. Monroe na mě přesto pohlédla, zatímco vybírala film.

"Nixone." Zasyčela jsem jeho jméno. "Kdo byli ti chlápci a proč jsem musela utíkat?"

"Chlapi z práce." Pokrčil Nixon rameny. "Měli jenom pár otázek ohledně toho, co se stalo dneska večer. Jen jsem nechtěl, abys tam zůstávala, kdyby se věci vymkly kontrole a čím míň lidí ví o tom, co se stalo, tím líp."

Sakra. To znělo přesvědčivě. Ale z práce? Pro kterého vysokoškolského studenta pracují dospělí muži? Zase to volalo po otázce, kolik mu bylo roků? A co to bylo za práci... uff. Mozek mě bolel. "Fajn, budeme se dívat na stupidní film," zabručela jsem.

"Úžasný." Monroe hodila Nixonovi film a ten ho strčil do počítače. Povzdechl si a položil hlavu na můj polštář.

Rozzlobená jsem zpod něho vyrvala polštář a praštila jsem ho s ním po hlavě.

"Za co to sakra bylo?"

"Uklouzl." Nevinně jsem pokrčila rameny.

"Prý uklouzl..."

"Děti!" Zazpívala Monroe. "Chovejte se slušně nebo vám nedám křupky."

"Ona si začala - "

"Nixone Anthony -"

Štípla jsem ho a zasmála se. "Ona tě teď naprosto okřikla prostředním jménem."

"Trace..." V jeho hlasu zazněl varující podtón, takže jsem sklapla a odsedla si od Nixonova horkého těla, co nejdál jsem mohla. Ale to bylo skoro nemožné, hlavně když se v půlce filmu ukázali Chase a Tex. Chase se nechal slyšet, že ho bolí záda, když nemůže sedět na posteli. Pokroucená logika, takže jsem ho nechala si sednout u čela, aby se mohl opřít o zeď. Moje nohy by se ho dotýkaly, tak jsem si stoupla. Ve chvíli, kdy jsem si stoupla, stoupl si Nixon. Jakmile se posadil, svezla jsem se na něho.

A takhle jsme nakonec skončili, až jsem usnula s hlavou na jeho rameni. Aspoň takhle jsem si to vysvětlovala, když jsem se probudila ve tři ráno. Nixon na mě zíral jako monstrum v hororovém filmu.

"Snažíš se mi přivést noční můru?" Zašeptala jsem nevrle.

"Ne." Řekl chraplavým hlasem. Jeho ruka vystřelila a než jsem ho mohla zastavit, nějakým způsobem mě převrátil tak, abych byla zády přitisknutá k němu. Rukou mě hladil nahoru a dolů po paži, kreslil na ní kroužky a masíroval každý kousek mé nahé pokožky.

Přitulila jsem se k němu a snažila se udělat si pohodlí.

V hrdle se mu ozvalo hluboké zasténání. "To mi moc nepomáhá, Trace."

"Oh."

Odsunul mi vlasy na stranu, políbil mě na krku a pravou ruku mi nořil pod tričko. Tělem mi projely malé elektrické šoky, když se jeho teplá ruka usadila na mém břiše.

"Nixone - "

"Prosím," zašeptal mi do ucha. "Jen se tě chci dotýkat."

Usnula jsem vedle Nixona, prezidenta studentského spolku, zatímco mi jeho horká ruka spalovala kůži.

A byla to ta nejlepší noc, kterou jsem kdy zažila.