Elite - 13. kapitola

Překlad: Mili

Nebyla jsem si tak docela jistá, proč jsem byla tak vyčerpaná, kromě faktu, že jsem měla ten nejvíc emočně vysilující a nejpodivnější týden mého života.

"Ještě jednu zastávku." Nixon řídil zpátky do školy, ale zahnul doleva ještě předtím, než jsme najeli na správnou silnici.

Hej. Nikdy nikoho nezajímá můj názor? A bude blbé, když použiju svoji novou tašku od Prady jako polštář?

"Banka?" Řekla jsem, když jsme zastavili.

"Jop."

"Proč?"

Nixon se zasmál. "To se zeptej holky, co u sebe nosí tisícidolarové bankovky. Mám za to, že asi nemáš účet?"

Rozpačitě jsem zavrtěla hlavou.

"No dobře, tak jdeme." Vyskočil z auta. Neměla jsem jinou možnost než ho následovat do velké prosklené budovy. Byla jenom čtyřpatrová, ale každá hrana i plocha byly formovány do špiček do tvaru nějakého zlého dikobraze.

Zastrašená jsem se snažila zůstat v jeho blízkosti.

Všimla jsem si, že s námi šel jen jeden osobní strážce.

"Nixone, kam šel zbytek těch panáků?"

Otočil se, vzal mě za ruku, ale neodpověděl mi na otázku.

Okej, hra na ticho. Tu můžu hrát taky.

Prošli jsme kolem všech stolů, kde lidé zvedali telefony a pracovali a vešli jsme do suterénu.

Suterén? Opravdu?

Znovu mě vzal za ruku, když jsme procházeli dlouhou mramorovou chodbou. Před námi byl obrovský dřevěný stůl. Tam seděla dlouhovlasá dívka, která si pilovala nehty.

"Čau Priscillo, kde je Anthony?" Zeptal se Nixon.

"Oh, no víš jak, brousí si nů -" Zavřela pusu, když vstala a natáhla ruku. "Omlouvám se a vy jste?"

"Trace." Potřásla jsem si s ní rukou. "Trace Rooks."

Zakývala a pak pohlédla dolů na náhrdelník. "Rooks, říkáte?"

"Jop."

"To nezní jako - "

"Pris, potřebujeme otevřít účet."

Úsměv, který měla na rtech, se jí neodrážel v očích. "Samozřejmě, že ano. Jen dám Anthonymu vědět, že jste tady."

Nixon zavrtěl hlavou. "To není potřeba, můžu se pozvat dál sám."

"Vstup na vlastní riziko, Nixone."

"Pojď." Nixon mě táhl za ruku. Odbočili jsme doleva a pokračovali krátkou chodbou lemovanou fotkami starých mužů v oblecích, držících zbraně. Skvělé. A k tomu jsme v suterénu.

Nixon přitiskl palec na magnetickou věc a skleněné dveře se otevřely. "Anthony?"

"Tady."

Kancelář byla krásná. Myslela jsem, že jsme ve sklepě, ale u stolu byla široká okna, která dávala výhled na jezírko. Viděla jsem správně letadlo?

"Potřebujeme otevřít účet." Zopakoval Nixon.

"My?" Anthony se otočil.

No do háje, vypadal jako starší verze Nixona. Byl to jeho táta? Ne, na to byl pořád mladý. Čekala jsem na instrukce.

"Technicky, ona potřebuje otevřít účet. Šel bych na jinou pobočku, ale ta šťastná holka má tisícidolarové bankovky."

Anthonyho oči se krátce rozšířily, načež se obrátil na mě. "Co jsi udělala, vykradla banku?" Věnoval mi úsměv.

Zaculila jsem se zpátky. "Nevěděla jsem, že to jsou tak velké bankovky. Můj děda mi dal nějaké peníze, když mě dovezl do školy a pak tady bylo to fiasko s uniformou a taškou a..."

"Fiasko?" Anthony pozvedl obočí. "To musím slyšet."

"Anthony - " Začal Nixon, ale ten muž ho odmávnul rukou.

"Udělej si pohodlí, Nixone, a nabídni si drink."

Nixon zamumlal nějakou nadávku a odešel k baru, který se nacházel v rožku.

"Takže, co jsi to říkala?" Pokýval Anthony hlavou.

Dlaně se mi začaly potit. "Já, ehm... lidi ve škole mě tak nějak vymáchali v cukrové vodě a vajíčkách. Moje taška trpěla velmi pomalou lepkavou smrtí."

"Tou nejhorší možnou, tím jsem si jistý." Ušklíbl se Anthony.

"Přesně," souhlasila jsem. "Hádám, že technicky je to moje vina, protože jsem odmítla už od prvního dne poslouchat pravidla." Ukázala jsem na Nixona, který přimhouřil oči. "Ale zachránil mě před společenskou sebevraždou. Ne že bych stála na společenském žebříčku zrovna vysoko... ale no jo. Zkrátím ten dlouhý příběh, takže jsme šli nakupovat a vypadly mi peníze. Nixona málem ranila mrtvice. A do obchodu pak napochodovali chlápci v oblecích. Jsem si jistá, že to bude večer ve zprávách a... a teď jsme tady."

Anthonyho tvář zůstala netečná. "No dobře. To z ní jako normální den v Nixonově životě. Vítej v rodině..." Pozvedl hlavu.

"Oh, ne, ne, ne, ne." Zasmála jsem se nervózně. "Ne, to není... takhle."

Obě ruce jsem zvedla do vzduchu jako blázen.

Anthony naklonil hlavu na stranu. "Znám Nixona hodně dlouho a jednu věc ti můžu říct docela určitě. Je to rozhodně... takhle."

Slyšela jsem, jak Nixon zasténal a vyhrkl ze sebe pár nadávek.

"Teď k účtu. Máš číslo sociálního pojištění?"

S rozpaky jsem zavrtěla hlavou. "Děda říkal, že se ztratilo během stěhování."

"Stěhování?" Zopakoval Anthony a obešel stůl, aby zmáčkl několik tlačítek na počítači. "Odkud jste se stěhovali?"

"Z Chicaga."

Nixon vylil obsah svého pití na zem a začal kašlat. "Promiň, strejdo Tony."

Ach, strejda, to dávalo větší smysl.

Tony zlostí zavrtěl hlavou, ale neřekl nic. "Takže jsi z Chicaga. Proč jste se stěhovali? Rodiče šli taky?"

Přešlápla jsem, protože jsem se začala cítit nepohodlně. Co to mělo co společného s otevřením účtu? Potom jsem ucítila, jak mě Nixon chytl za ruku. "Moji prarodiče si asi mysleli, že město je příliš násilné, hádám? Nevím. Rodiče se zabili při nehodě, když mi bylo šest let, takže..."

"Při nehodě?" Zopakoval Anthony. "Je mi upřímně líto tvé ztráty."

Pokrčila jsem rameny. "Moc si na to nepamatuju."

"Tak je to pravděpodobně nejlepší," dodal Anthony významně.

"Ehm, a co to má co dělat s otevřením bankovního účtu? Omlouvám se, nechci být nezdvořilá, jen jsem opravdu vyčerpaná."

"To s tebou udělaly nákupy," řekl Nixon.

Anthony se zasmál. "Řekl bych, že to s tebou udělal i Nixon..."

"Velice vtipné." Nixon pohodil hlavou.

"Dobrá, slečno Rooks, je to tak správně?"

Zakývala jsem.

Udělám malé kouzlo a otevřu ti účet bez čísla pojištění. Napíšu tam adresu školy, kterou navštěvuješ. Máš telefonní číslo, na kterém tě mohu zastihnout?"

Řekla jsem mu číslo a on si ho napsal.

"A hotovost?" Natáhl ruku.

Nixon sáhl do zadní kapsy a podal mu ruličku, kterou jsem dnes ráno vyndala z krabičky.

Jestli byl Anthony překvapený, nedal to na sobě znát. Místo toho spočítal peníze, což bylo kolem deseti tisíc, jak hádal Nixon.

Dal je do malého přístroje. Něco jsem podepsala a pak mi dal dočasnou kartu.  Byla právě tak černá jako Nixonova.

"Jsme  tu hotoví?" Zeptal se Nixon při vyplňování nějakých papírů, které si pak strčil do kapsy.

Anthony zakýval. "Pro teď."

He? Co jsem nepochytala?

"Dobře." Nixon mě vzal za ruku. "Uvidíme se v neděli, strejdo Tony."

"Uvidíme se, šéfe. Nezapomeň dojít včas nebo tvůj taťka dostane záchvat."

"Jo jo." Nixon mu zamával a odešli jsme.

Cesta zpět do školy trvala pár minut. Byla jsem tiše, hlavně protože jsem byla zmatená a unavená.

Jakmile jsme zastavili u mých kolejí, odepnula jsem si bezpečnostní pás, ale něco mě na celé té situaci znepokojovalo.

"Proč se tě lidé bojí?"

Nixon se usmál. "Ty se mě nebojíš?"

Polkla jsem. "Někdy."

Jeho oči posmutněly, když se natáhl přes řadicí páku a vzal mě za ruku. "Víš, že bych nikdy nikoho nenechal, aby ti ublížil, že?"

"Vidíš!" Neměla jsem v úmyslu zakřičet. "To je to, o čem mluvím! Před pár dny jsi mi říkal, že jsem v podstatě šváb u tvé nohy! A teď mě bereš na nákupy? Promiň, ale to nedává smysl!"

"Jo, no, život málokdy dává." Nixon zaklel a pak zasténal. Jeho obličej vypadal napnutý, jako by trpěl bolestí. "Podívej, jenom jsem tě varoval, to je všechno. A i když jsem teď k tobě milý, tak to nemění fakt, že budeš muset poslouchat pravidla, abys tady přežila."

"Díky. To jsem dostala jasně najevo, když jsem byla prolitá cukrovou vodou a zdrogovaná."

"Hergot, tak proč prostě neděláš to, co ti říkám?"

Pokrčila jsem rameny. "Nemám ráda, když mi někdo rozkazuje."

"Nekecej." Ušklíbl se. "Ale někdy je to pro tvé vlastní bezpečí. Nevidíš to? Možná, že svět není tak lesklý a zábavný, jak si myslíš. Lidé jsou zlí. Lidstvo je krutý vtip, Trace. Jenom se snažím o to, aby to nebyli oni, kdo se bude smát naposledy."

Povzdechla jsem. "Tak, proč tě poslouchají? Proč ses dostal k tomu, abys vytvořil pravidla?"

Zamrzl. Maska mu sklouzla z obličeje a teď jsme v autě byli jenom kluk a holka, kteří si povídají. Vzduch byl cítit elektřinou a on se natáhl, aby se dotkl mé tváře. "Přeju si, aby to tak nebylo. Přeju si, abych nevytvořil pravidla... nebo si je nevymáhal."

"Tak to nedělej." Zvedla jsem ruku a položila ji na jeho hrudník.

Zavřel oči. "Někdy nemáme jinou volbu. Prostě jsme."

"A to má znamenat co?"

Nixon otevřel oči a pomalu mi sundal ruku z hrudníku. "Znamená to, že jsi mě měla poslechnout už první den školy." Naklonil hlavu na stranu. "Nedotýkat se Vyvolených. Nedýchat ten samý vzduch jako Vyvolení a ne..." Zanadával. "Prostě to nedělat."

"Proč?" Spodní ret se mi začal chvět.

"Protože jsi až po oči ve sračkách, ani o tom nevíš. A jak to jednou zjistíš... o čem to všechno je... nebudeš mít ani jinou možnost volby. Sakra, co to říkám? Možnost volby zmizela ve chvíli, kdy tě tady děda vysadil."

"Volba?" Zakoulela jsem očima. "Jsi vážně tak zatraceně těžký k rozluštění, víš to, že? Co jsi zač? Nějaká známá celebrita? Politický synek? Prezidentovo malé špinavé tajemství?"

Na to se křivě usmál.

"...Hm, to malé špinavé tajemství skoro přihořívá. Netrap si tím tu tvou malou pěknou hlavičku, dobře? Jdi si dělat úkoly a odpočívej."

Očividně neměl v úmyslu mi odpovědět na moje otázky. Popadla jsem svou novou tašku a peněženku a vyšla ven z auta. "Díky za... všechno."

Nixonovy plné rty se zkroutily do úsměvu. "Bylo mi potěšením. Teď utíkej dodělat si své věci. Pošlu tam Chase za pár minut."

"Chase? Proč?" Dala jsem si ruku v bok. Byla jsem pořád po ochranou chůvy?

Nixon pokrčil rameny. "Aby tě nikdo už neotravoval, proč asi?"

"Proč na mě nedáš pozor ty sám? Proč posíláš poskoka?"

Vypukl smíchy. "Poskok, jo?" Kousl se do rtu a schoval tak piercing. Bože, nenáviděla jsem, že byl tak sexy, aniž by se vůbec snažil. "Kdybych tě přišel zkontrolovat já, definitivně bych tě otravoval."

"Mnohem víc bys mě rozčiloval," odsekla jsem.

"Čau, farmářská holko."

A bylo to tu zase, perfektní zakončení nejpodivnějšího dne mého života.

"Za to ti děkuju." Ukázala jsem mu prostředník.

Jeho odpovědí bylo zabučení. Klasika.