Elite - 11. kapitola

Překlad: Mili

Když skončilo odpolední vyučování, Monroe mě doprovodila na pokoj. Bezpečně jsem mohla říct, že moje taška byla kompletně zničená. Nevrle jsem ji odhodila na zem a vzala do ruky krabičku, kterou jsem měla od babičky. Nedívala jsem do ní od té doby, co jsem se onehdy dívala na tu zarámovanou fotku, ale schovala jsem tam pod všechny věci balíček peněz, abych ho udržela v bezpečí.

Doufám, že se babička nebude zlobit, když mám v plánu použít nouzové peníze na jídlo a na novou tašku.

Alespoň, že mi Nixon pořídil novou uniformu. Oprava, koupil mi tři. Každá z nich měla jiný svetřík, jeden byl červený, další šedý a poslední byl modrý. Typické.

To byla ta pochůzka, kterou měl na starosti Chase, a upřímně, byla jsem super vděčná. Poslední věc, kterou bych chtěla, bylo koupit si novou uniformu, která stála víc než batoh na učebnice.

"Připravená?" Zeptala se Monroe ze své strany pokoje. Byla zázračně potichu od té debaty typu 'Vezmeme si s sebou ochranku'. Asi nechodila moc ven? Nebo možná bylo Chicago opravdu tak hrozné, jak jsem myslela, že bylo.

"Jop, jenom si vezmu peníze." Otevřela jsem krabičku a začala jsem v ní hrabat. Prsty jsem se dotkla něčeho studeného, zvědavě jsem vyklopila obsah na postel.

Vysypalo se z ní několik věcí. Ta malá fotka babičky a mě a ještě fotka mých rodičů. Zvláštní. Podobnou jsem neviděla od té doby, co jsem byla opravdu hodně malá. Neměli jsme doma rozestavěných moc fotek. Děda říkával, že ho to rozesmutňuje.

Očima jsem se zaměřila na balíček peněz a na něco, co jsem vůbec nečekala. Náhrdelník. Obrovský stříbrný kříž s diamanty uprostřed ležel volně rozložený na mé posteli. Zvedla jsem ho a očekávala, že bude z lehoučké bižuterie. To nebyl. Ve skutečnosti, kdybych tu věc měla kolem krku a šla plavat, tak mě to určitě stáhne ke dnu.

Zkoumala jsem ho v rukou a pak ho otočila. "Alfero."

To slovo mi znělo až šíleně povědomě, tak jsem ho zopakovala nahlas.

"Cos to zrovna řekla?" Zeptala se Monroe, která náhle stála přede mnou. Zastrčila jsem náhrdelník do džínů a pokrčila rameny.

"Alfredo, měla bych si koupit nějaký Alfredo."

Její bledá tvář vydechla úlevou. "Oh, oh promiň, jen jsem myslela..." Přimhouřila oči. "Nevadí. To nic. Jsi připravená?"

Zakývala jsem, vzala zásobu peněz a opatrně jsem obsah z krabičky přesunula. "Jde se nakupovat!"

Šly jsme zaklesnuté v pažích tři patra dolů po schodišti, protože jsme se rozhodly, že nechceme mluvit s kýmkoliv, kdo by náhodou byl ve výtahu.

Ve chvíli, kdy jsme došly do přízemí, pocítila jsem volnost poprvé od doby, co jsem před pěti dny přijela.

Monroe si začala povídat s Texem, takže jsem nedávala pozor na rozruch venku, dokud Monroe nepřestala mluvit a zhluboka si nevydechla. "Vypadá to, že jsou všichni připraveni."

Civěla jsem. Čtyři černé Cadillac Escalady byly seřazeny na cestě s černým Range Roverem vpředu. Takže pět aut. "Bereme s sebou celou školu?" Zeptala jsem se bez dechu.

Monroe se zasmála. "Ne, hlupáčku, jen my a kluci."

"Jasně." Sledovala jsem v úžasu, jak kluci, alias Vyvolení, vystoupili z Range Roveru a pokynuli nám, abychom dostaly své zadky do vozidla.

"Všechna ta auta jedou taky?" Ukázala jsem za sebe.

Monroe pokrčila rameny a neřekla nic.

Chlápek se slunečními brýlemi a sluchátkem v uchu přiběhl ke předním dveřím a otevřel je pro mě. Vypadal jako by patřil k Air Force One a ne sem na školu.

Zamumlala jsem dík a vlezla do auta. "Um, řekne mi někdo, proč máme kolem sebe tolik ochranky?"

Nixon nastartoval. "Jsme důležití."

"Aha."

Monroe seděla s Texem na zadních sedadlech. Předpokládala jsem, že Phoenix a Chase byli v jednom z ostatních aut. Moje napětí vzrostlo, když jsme jeli po dlouhé cestě lemované stromy, až jsme konečně dorazili k bráně.

Ozbrojená stráž nám zamávala, u toho mluvila do vysílaček, a ukázala nám, že můžeme jet.

Kdybych bývala věděla, že můj malý výlet do obchodu s potravinami bude takhle směšný, tak bych se sama nějak propašovala ven. Opravdu, čtyři další auta?

Povzdechla jsem si do dlaní.

Nixon zastavil na prvních světlech a šťouchl do mě. "Co se děje? Je ti špatně nebo co?"

"Ne, já jen... je to pro vás opravdu tak nebezpečné chodit ven?"

"Dalo by se to tak říct."

Naklonil se, aby zapnul topení. Skvělé. Teď se budu potit k smrti. Ten kluk mě zabíjí už jen pouhým pohledem. A ještě topení k tomu? To nebylo to, co bych zrovna potřebovala.

Jeli jsme v tichosti a pokaždé, když jsem se pohnula, mě do stehna tlačil náhrdelník v kapse. Hloupé přilehlé džíny.  Rozčileně jsem ho vytáhla a zapnula si ho kolem krku.

"Už tam budeme?" Zeptala jsem se a upravovala si svůj kašmírový svetr tak, aby na něm náhrdelník vypadal pěkně.

"Jop, za nějakých deset - Svatá krávo." Nixon šlápl na brzdy. "Co to ksakru, Trace?"

"Co? Co je?" Podívala jsem se kolem sebe v očekávaném nebezpečí, ale Nixon se nedíval z okna, koukal se mi na prsa.

"Kde jsi to do čerta vzala?" Sahal mi po náhrdelníku, ale odplácla jsem mu ruku pryč.

"Přestaň."

Zatřepal hlavou, pak bouchl rukou do volantu a začal nadávat v jazyce, který mi zněl podezřele povědomě.

"Nemusíš kvůli tomu mluvit sprostě," odsekla jsem. "Je to jenom náhrdelník."

"Ty jsi mi rozuměla?" Zeptal se, v jakémkoliv jazyce to mluvil. Zmohla jsem se jen na zakývání, protože upřímně jsem neměla ani ponětí, jak jsem mohla rozumět tomu, co říkal.

Nejasný záblesk vzpomínek mi vystoupil v hlavě. Muž s tmavými vlasy mě houpal na houpačce a říkal mi v tom zvláštním jazyce, jak jsem překrásná. A že jsem vypadala jako maminka. A pak přišli nějací podivní muži a začali nadávat tak, jako nadával Nixon.

Najednou jsem nemohla dýchat.

"Sakra," zahuhlala Monroe. "Myslím, že má záchvat paniky."

Přikývla jsem a snažila jsem se odepnout pás. Nixonova ruka přilétla odnikud a přistála na mé. "Jsme uprostřed dopravy. Zůstaneš tady. Je mi jedno, jestli ti má vybuchnout srdce. Nemůžeme být zranitelní, což právě teď jsme."

Přikývla jsem v návalu slz, které mi začaly padat dolů po tváři. Co se to se mnou děje? A proč jsem najednou měla záblesky z minulosti? Byl ten pán můj tatínek? A kdo byli ti ostatní muži?

Nixon pokračoval v nadávkách, dokud jsme nebyli v supermarketu. Konečně jsme zaparkovali a otočil se k Monroe a Texovi. "Jděte oba dva ven. Já to tady pořeším."

Vypadli z auta rychleji, než bylo nutné. Kriste, jako by se je někdo chystal zastřelit nebo co.

Čekala jsem, hrudník se mi zvedal, byla jsem frustrovaná a taky trochu zmatená a vyděšená.

"Jaké je tvoje příjmení?" Zeptal se Nixon tiše a křupal si u toho prsty.

"Rooks," odpověděla jsem tupě. "Proč, jaké je tvoje?"

"Já se ptám na otázky. Ty mi budeš odpovídat. Rozumíš?" Z očí mu zářil plamen. Snažila jsem se couvnout, ale bezpečnostní pás mě držel na místě. "Teď, můžu se tě zeptat mile nebo můžu použít trochu síly. Jak zní tvé příjmení?"

"Rooks!" Zakřičela jsem. "To je všechno, co vím!"

Zvedl ruku a naklonil se ke mně. Ucukla jsem ve strachu, že mě chce udeřit. Místo toho se natáhl pro náhrdelník a otočil ho. "No kurva!"

"Co je?" Rty se mi chvěly. "Podívej, Nixone, to byl špatný nápad, prostě mě jen vezmi zpátky na koleje. Nepotřebuju tady tu vaši ochranku jako vy. Nebo si vezmu taxík nebo něco. Navíc mě děsíš. Prostě se dostanu domů po svým."

"To sakra ani omylem!" Natáhl se a chytil mě za ruku. "Prostě, prostě to hodíme za hlavu, okej?"

Celá vynervovaná jsem jen pokývla hlavou. Pohledem jsem mu přejela přes tvář a pak jsem zaznamenala, co měl na boku. "Proč s sebou máš zatracenou zbraň?"

Zavřel oči a povzdechl si. "Protože je to součást pravidel."

"Školních?" Zeptala jsem se nevěřícně.

"Ne." Smutně se usmál. "Mojí rodiny. Teď pojď, půjdeme."

Hádám, že tato část rozhovoru je u konce.

S nevolí jsem vystoupila z auta a pochodovali jsme směrem do supermarketu. Popadla jsem první vozík, který jsem viděla a bezhlavě se začala procházet mezi regály. Aspoň jsem se o to bezhlavé pochodování snažila. Bylo to těžké, když pokaždé, co jsem zvedla nějakou plechovku nebo balení čehokoliv, tak se jeden z těch chlápků v černém obleku na mě zadíval, jako by snad v plechovce s rajčatovým protlakem měla být schovaná bomba nebo co.

To je teda divné.

Co jsem doposud věděla, bylo to, že Vyvolení byli mnohem víc důležitější, než bych si mohla vůbec představit, natož tomu dokonce uvěřit.

Dokončila jsem nákup v drogerii a zamířila jsem do sekce se sladkostmi. Potřebovala jsem něco na nervy po všem tom svinstvu, co se dneska přihodilo. Zastavila jsem u pendreků a povzdechla si.

"Už budeš hotová?" Zeptal se Nixon odnikud.

Zakřičela jsem.

A okamžitě se kolem nás ukázalo deset chlápků a vytahovali zbraně.

Nádhera.

Nixon se zasmál. "Jen jsem ji vyděsil. Nic se nestalo."

Ti muži zakývali hlavou  a vypařili se.

"Kdo jsi?" Polkla jsem, když mou tvář ovanul Nixonův dech. Ach bože, omdlím, jestli ke mně bude chodit pořád takhle blízko.

"Mohl bych se tě zeptat na to samé." Oči se mu zúžily, když vzal mou tvář do dlaní a zkoumal moje oči. "Hnědé. Zajímavé."

"Hnědé?"

"Tvoje oči."

"Jsou obyčejné."  Snažila jsem se odtáhnout hlavu pryč z jeho sevření, ale zesílil tlak.

"Jsou krásné. Nedovol, aby ti někdo říkal něco jiného, Bella."

Jeho oči se vpily do mých a pak se naklonil blíž. Naše rty od sebe byly už jenom kousíček. Srdce mi divočelo. Naklonila jsem se.

"Hej, Nixone, kluci začínají být nervózní," slyšela jsem Monroe. Měla jsem chuť jí říct, aby odešla.

Nixon okamžitě ucukl a protřepal si hlavu, jako by to byl on, kdo je očarovaný, když moc dobře ví, že to tahle narafičil.

"Jsi hotová?" Ukázal na košík.

"Ehm, jo, půjdu to zaplatit." Tlačila jsem vozík k pokladně. Nixon šel za mnou a trpělivě čekal.

"Rád vidím, že si kupuješ dost jídla, takže teď už nebudeš mezi vyučováním hladovět." Ušklíbl se.

"To je tvoje vina, že si musím kupovat jídlo," odsekla jsem trochu podrážděně, ještě pořád v myšlenkách u našeho skoro polibku.

"Co tím myslíš?"

"Moji vstupní kartu, ty pitomče!"

Zakoulel očima. "Přestaň mluvit v hádankách. Máš dvě karty."

"He? Jsi mimo?" Hodila jsem mu balíček rajčatových chipsů na hlavu. "Phoenix mi moji kartu ukradl tu noc, co jste to na mě narafičili! Tu samou noc, co ses vypařil z kampusu, abys dělal bůhvíco! Mám teď jenom tu červenou kartu, kterou jsi mi onehdá dal!"

Barva mu zmizela z tváře. "O čem to k čertu mluvíš?"

Okej, byl mimo. Přece tam byl! "Na chodbě, když jsi řekl, že je to to nejlepší, co jsi mohl udělat a dal jsi mi kartu do červené jídelny!"

"Protože mi Phoenix řekl, že se ti nelíbí obědvat s námi. Červená jídelna je lepší než ty běžné - "

Drsně stiskl nákupní vozík a můžu říct, že v mysli teď určitě někoho vraždí. Konečně zakroutí hlavou. "Hajzl jeden. To si s ním vyřídím. Potřebuješ ještě pořád to jídlo? Když teď budeš zase jíst s námi?"

"Ano." Polkla jsem, protože kdo ví, kdy ho nebo někoho dalšího z kluků rozzlobím a ztratím zase právo se najíst masa?

"Bude to sto dolarů a sedmdesát dva centů." Prohlásil pokladní a zněl znuděně.

Vyndala jsem svazek bankovek a sundala gumičku. Rolička stovek mi upadla na zem. Tak tohle je přesně to, co se mnou dělá Nixonova blbá přítomnost. Jsem z toho nervózní a blázním.

Hrnula jsem bankovky na zemi k sobě a zamrzla.

Nemožné.

"Něco je špatně?" Zeptal se Nixon podrážděným tónem.

"Eh, ne, jo, eeh..." Opravdu jsem nevěděla, co si počít, tak jsem mu podala ten svazek bankovek. Ten samý svazek, který byl zabalen do stodolarové bankovky, aby tak překryla deset tisícidolarových bankovek.

"Sakra," zamumlal si a pak vytáhl vlastní peněženku. Projel svou kreditku ve čtecím zařízení a namačkal PIN, potom položil kartu na pult a vytáhl mobil. "Ne, ty hňupe. Nemám u sebe hotovost. Jo, vím, že mě můžou vysledovat. Kdo tě platí, do hajzlu? Kdo? To jsem si myslel. Tak si s tím poraď."

"Abandonato," zabrblala jsem si pod vousy, když jsem se dívala na kartu a zároveň se snažila neodposlouchávat. "To je tvoje příjmení?"

Neodpověděl mi. Místo toho pálil instrukce někomu na druhém konci telefonu a popadl stvrzenku.

No, aspoň že ten pokladní už dál nevypadal znuděně. Vůbec ne, díval se, jako by byl pět sekund od toho, než se podělá do kalhot.

A pak se začaly dít divnější věci. Jakože ještě divnější, než byly teď.

Deset mužů v oblecích kolem nás udělalo kruh, když jsme kráčeli cestou zpátky do auta a v tu chvíli jsem viděla záblesk něčeho, co jsem vídávala jen ve filmech.

Na parkovišti se ocitla skupina drahých aut a z nich vystupovalo několik, ještě víc draze vypadajících, mladých i starých mužů.

Nixon nic neřekl a šli jsme k našemu SUV. Ani já jsem nic neříkala. Nebyla jsem si jistá, jestli nemám vyšilovat, že nás obklopovalo tolik chlápků v oblecích nebo co se to tady vůbec dělo.

"Jsme tady, ehm... jsme tady v bezpečí?" Zeptala jsem se slabým hláskem.

Monroe už seděla v SUV a položila mi ruku na rameno. "Samozřejmě, proč bychom neměli být?"

"No, tak víš jak, kvůli támhle tomu." Ukázala jsem na nějakého muže, asi tak starého jako můj děda, jak vytahoval zbraň, kterou jsem viděla jenom ve filmech, a vešel do supermarketu.

"Ehm, jsme svědci vraždy?"

Tex a Monroe se zasmáli, Nixon potřásl hlavou a věnoval mi úsměv. "Ne zlato, jenom byznys. To je všechno."

Podal mi moji ruličku bankovek a podíval se dozadu na Monroe a Texe. "Lidi, potřebuju, byste vypadli. Máme před sebou ještě nějaké nakupování a tak - "

Monroe zakoulela očima. "Jo, to si umím představit." Usmála se mým směrem. "Uvidíme se pozdějc!"

Vyskočili z auta a vešli do druhého SUV, které čekalo před námi.

"Co to mělo být?" Zeptala jsem se a strkala bankovky zpátky do peněženky.

"Bude to dlouhé odpoledne." Zapískal si Nixon.

"Jak to?"

"Protože tady zatraceně prožíváme naše soukromé Romeo a Julie." Ušklíbl se a bouchl do volantu. "No tak jo, takže nová taška?"

"Joo, ups, a potřebuju ti zaplatit ty potraviny. Cítím se jak blbec. Neměla jsem ani ponětí, že mám tak velké bankovky nebo že vůbec existují nebo že dědeček..." Můj hlas se vytratil. Proč mi děda dal bankovky tak vysoké hodnoty? To byl ten důvod, proč chtěl, abych je schovala?

"Ty bankovky šly do oběhu někdy v padesátých letech. Víš to?" Zeptal se Nixon.

Pokrčila jsem rameny a pohrávala jsem si s rádiem. "Promiň, přijdu na nějaký způsob, jak je rozměnit, takže ti budu moct zaplatit."

"Nechápeš." Humorně se zasmál. "Nikdy bych si od tebe nevzal peníze. Nikdy."

"Cože? Proč?"

"Nehodí se to ke mně!" Obořil se na mě. "Prostě to nech být."

Bylo to proto, že jsem byla pod jeho úroveň? Protože jsem byla chudá holka z farmy? Zkřížila jsem si ruce na prsou a dívala se z okna. Potichu jsme jeli k nákupnímu středisku.