CYL - 9. kapitola

Překlad: Verča

„Tak si to ujasníme. Chceš se vrátit do Bellagia a nechat mě tu samotnou?“ Zeptala se Sylvie u vydatné snídaně skládající se z vaječné omelety a pomerančového džusu. Na rozdíl od cereálií a koupených vaflí, to byla jediná věc, kterou jsme se Sylvií uměly připravit.

Přikyvovala jsem, odložila vidličku a odtlačila svůj prázdný talíř na stranu. „Musím něco zařídit. Můžeš dělat, co chceš. Jít nakupovat, k bazénu, aktualizovat si svůj status na Twitteru.“

„Je to Facebook.“ Ušklíbla se, jako bych byla idiot a nezapamatovala si to. „Vím, že musíš udělat něco pro starého muže. Myslela jsem, že bych mohla jít s tebou.“

„Bude to nuda.“ Snažila jsem se, aby to znělo přesvědčivě. „Raději si udělej hezký den, protože tohle má být dovolená. Jdi se bavit. Dělej to, co se dělá.“

„A to je?“

Pokrčila jsem rameny. Normální lidé šli na procházku nebo leželi na lehátcích, četli knihu. Sylvie byla úplně jiná.

„Jeď do Milána, nakupuj. Není to daleko. Vrátím se kolem sedmé.“ Neměla jsem tušení, co chtěl Jett dělat. Můj nejlepší odhad byl oběd, takže plus mínus několik hodin.

„Víš, to bych mohla,“ řekla Sylvie. „Vždycky jsem chtěla navštívit Miláno. Je to hlavní nákupní město Itálie, konečně dostanu jeden z těch italských hedvábných šátků a koupím si novou Prada kabelku.“ Sylviiny oči se zamlžily, jako by vstoupila do nákupního nebe. Skoro jsem viděla logo Prada, odrážet se v jejích modrých očích.

„Jen mi udělej laskavost a nechoď domů s mužem.“

„Nejsem tak hloupá.“

Povzdechla jsem si. „Vím.“

Doufám, že nedělám chybu, když jdu ven s nejžhavějším a nejpřesvědčivějším chlapem, kterého znám. Spát s Jettem, když byl můj šéf, bylo velmi špatné. Ale chodit s ním jako mým ex-šéfem, který je také nejlepším milencem, kterého jsem kdy měla, by mohlo být ještě horší. Problémy.

***

Taxikář zaparkoval v přední části lázní. Zaplatila jsem a rychle se dostala ven. Málem jsem zakopla o mé nohy, když jsem si všimla jak se Jett uvolněně opírá o jeho Lamborghini. Tmavé brýle kryly jeho oči, takže jsem nemohla rozeznat, jestli byl zaměstnán novinami v rukách nebo mě sledoval.

Mé srdce začalo bušit o něco víc. Jazykem jsem přejela přes mé náhle suché rty, když jsem se dívala na dva metry svalů. Vypadal tak zatraceně sexy v těch džínách a černé košili. Husté tmavé vlasy byly lesklé a nepoddajné. Napadlo mě, jestli si dal sprchu a neobtěžoval se učesat před tím, než pro mě jel. Chtěla jsem mu rukama prohrábnout vlasy. Byl čistý hřích. Ten, kdo vymyslel toto slovo, musel mít Jetta v mysli.

Jako na povel, prudce zvedl hlavu mým směrem a ďábelský úsměv rozzářil jeho tvář. Složil noviny a hodil je otevřeným oknem do auta, pak zamířil ke mně.

„No, ahoj, já jsem Jett Mayfield.“ Popadl mě za ruku ve velmi těsném sevření. „Jsem ten blázen, který ti volal minulou noc.“

Přinutila jsem se k úsměvu a modlila se, aby si spletl můj ruměnec se spálením od sluníčka. Jen myslet na včerejší telefonický rozhovor s ním a vědět, že jsem se mu úplně vzdala, bylo nejen nepříjemné, bylo to trapné a mučivě hloupé. Nyní byl ten správný čas, aby mě zem celou a navždy pohltila. Možná jsem měla dost štěstí a Jett byl opilý a na nic si nepamatoval.

Jo, to bylo možné. Staly se podivnější věci.

Nebuď hloupá, Stewartová. Stačí se podívat na jeho úsměv. Ví to!

„Co to děláš?“ Zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo co nejpřirozeněji.

„Vytvářím čistý štít.“ Zamrkal a propletl si prsty s mými, když mě vedl k autu. „Začínám od začátku. S tebou.“

„Opravdu?“ Zasmála jsem se a nemohla se mu podívat do očí. Vážný tón v jeho hlase mě znervóznil.

„Vypadáš nádherně.“ Políbil mě na tvář a setrval tam o něco déle, než bylo nutné. Měkké chvění mi stékalo přes záda. „V Itálii neříkáme, chybělas mi. Lidé říkají „mi manchi“, což znamená „chybíš mi“. „Cítím to tak, Brooke. Vždy, když nejsi kolem, mám pocit, že část ve mně mi chybí.“

Horké zachvění proběhlo mým tělem a každý centimetr mně se ho toužil dotknout. Byl žhavý a sexy, to bylo dost špatné. Měl by být taky milý, ne? Chtěla jsem říct něco vtipného. Ale jako obvykle, kolem něj jsem nemohla myslet.

Usměvavý Jett mi otevřel dveře a vstoupila jsem dovnitř. Vůně drahé kůže zasáhla mé nosní dírky. Nepřekvapilo mě ani v nejmenším, že na nás zírají lidé. Asi si mysleli, že jsme celebrity.

„Kam jedeme?“ Zeptala jsem se.

„To je překvapení.“ Nastartoval motor a ukázal na noviny, když vyjížděl ven z parkoviště. „Otoč na osmou stránku.“

Noviny byly starší, byly mnohokrát složené a použité, na titulní straně roztrhané na několika místech. Rovnou jsem nalistovala osmou stranu. Hlavní titulek zmiňoval otevření galerie. Dále tam bylo něco o charitativní akci a obrázky prominentů lepší společnosti ve večerních šatech, držící šampaňské. Poslední odstavec zmiňoval nákupy provedené na tomto večeru. Datováno 8. května 1991.

„Jsou to staré noviny.“ Zadívala jsem se na Jetta. Byla jsem zmatená.

„Když se podíváš pozorně, uvidíš mladší verzi Lucazzoneho stojícího vedle mého otce. Je to jediná fotka těch dvou pohromadě.“

Opět jsem se podívala na obrázky. I když byly rozmazané, poznala jsem Alessandra. Fotografie musela být pořízená před smrtí jeho ženy, dlouho předtím, než se jeho zdravotní stav zhoršil. Můj pohled sklouzl z Alessandra na muže středního věku, který se nad ním tyčil. Poznala jsem Jettovo tvrdohlavou bradu a sebevědomý úsměv. Nebyl tu titulek, jako kdyby tyto dva nepotřebovali být představováni.

„Kde to bylo?“

„New York,“ řekl Jett. „Před více než dvaceti lety.“

„To je dávno.“

„Když jsem byl dítě, jezdili jsme sem každé léto. Bydleli jsme v hotelích a rekreačních chatách v této oblasti, dokud jsem nekoupil můj dům u jezera Como před deseti lety. Všechny ty roky můj otec nikdy nepřiznal, že znal Lucazzoneho. A když jsem se ho před pár týdny zeptal, předstíral, že se jen setkali a rozhodl se, že koupě Lucazzoneovo majetku by byla dobrá investice.“

„Co to říkáš?“

„Můj otec neustále předstírá, že nezná Lucazzoneho. Tyto noviny ukazují, že se znali mnohem déle, než deset let. Ptal jsem se sám sebe, proč mi o tom lhal.“

„Kdy jsi to našel?“

Povzdechl si. „Zeptal jsem se jednoho chlapa, o kterém vím, že to vyšetřuje, hned poté, co mi můj otec řekl o klubu. Chtěl jsem se dozvědět více. Bohužel, moc se toho nenašlo.“

Můj pohled zůstal přilepený k němu, jak jsem přemýšlela nad jeho slovy. Nakonec jsem se zeptala na jednu otázku.

„Ty ses postavil proti otcově lži?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Protože nemám dost informací?“ řekl Jett. „Musím vědět, čím se zabývám. Kdo jsou tito lidé. Ten klub a všechno kolem.“

Stejně jako já, nikomu nevěřil. Kousla jsem se do rtu, když jsem pozorovala Jetta. Silné svaly na pažích byly jasně viditelné pod jeho košilí. V jedné ruce držel volant a druhá spočívala u okna. Musel cítit můj pohled, protože se jeho pozornost stočila mým směrem. Zamračil se.

„Pořád mi nevěříš, že ne?“ Otočil se zpátky na silnici, ale jeho výraz se nezměkčil. „Sakra, Brooke. Říkal jsem ti, že nejsem špatný člověk.“

Neodpověděla jsem na jeho otázku, protože měl pravdu. Od té doby co jsem zjistila, že přede mnou ukrýval věci, jsem mu nedůvěřovala. Vidět ho jako padoucha byla moje hlavní výmluva abych se přes něj dostala. To mi pomohlo udržet si odstup. Bez této záminky, by můj mozek neudržel mé pošetilé srdce pod kontrolou.

„Co si myslíš, že se děje?“ Zeptala jsem se.

„Upřímně řečeno, nevím.“ Krátce zaváhal. „Můj otec nemluví. Faktem je, že on a Lucazzone se znají dlouhou dobu, ale nepotvrdí mi to. Mluvil o tom klubu jednou, ale to se stalo před několik lety.“

„Možná, že všichni něco skrývají,“ řekla jsem věcně.

Jett zachmuřeně přikývl. „To je moje další sázka. Já jen nechci, aby tě to ovlivnilo.“

Poklepala jsem prsty na mém stehně. „Pořád říkáš, že jsem v nebezpečí, ale nemáš žádný důkaz.“

„Mám, Brooke.“

Ticho. Čekala jsem na pokračování. Nepřišlo.

„Jaký důkaz?“

Zavrtěl hlavou. „Nechci tě vyděsit.“

Ale no tak!

„Děláš si srandu?“ Odfrkla jsem si. „Uvědomuješ si tu celou „jsem tu abych tě chránil“ blbost? Je to jako varování mě, že je něco nebo někdo v mém domě, ale neřekl jsi mi, co to je a moje představa je ponechána ve volném výběru hororového území.“

„Dobře. Víš, říkal jsem ti o oběti, která byla zavražděná před lety na Lucazzoneho panství?

Přikývla jsem, vzpomínajíc si na strašlivý příběh, který se odehrál před desítkami let. Obětí byl Alessandrovo milenec – nebo aspoň, tak to říkal Mariin deník. Zločin nikdy nebyl vyšetřován a následně Alessandro nebyl nikdy stíhán.

„Jo, to nebyla jediná divná věc, která se stala,“ řekl Jett. „Můj bratr a já jsme se dívali na dům když jsme byli děti.“ Přikývla jsem, protože jsem si na ten příběh vzpomněla. Pokračoval. „Občas jsme viděli starého muže odcházet z domu. Také jsme si všimli policistů, kteří pravidelně kontrolovali toto místo. Usměvaví. Potřásající si rukou. Mám dobrý důvod si myslet, že jsou v tom také zapojeni.“

Nelíbila se mi tato informace.

Navlhčila jsem si suché rty a zopakovala si jeho slova. „Myslíš, že jsou policisté zapojeni – v klubu.“

„Ne,“ Jett pomalu zavrtěl hlavou a ztmavnul mu pohled. „Vzpomínám si, že jsem si docela jistý, že ta vražda nebyla nikdy vyšetřována. S těmi správnými lidmi, kteří ti hlídají záda, bylo velmi snadné někoho zabít a udělat z toho nehodu. Myslím, že je to to, co se skutečně stalo.“

„Je zřejmé, že člověk s otevřeným trupem se nezabil sám.“

„Přesně tak,“ zamumlal Jett.

Vzhledem k tomu, že Lamborghini vyrazilo ven z města a do úzkých silnic, uvědomila jsem si, že jsem netušila, kam máme vlastně namířeno.

„Kam jedeme?“

Jeho nálada se změnila na náhlou změnou témata. „Vzhledem k tomu, že jsem ten, který tě pozval na rande, mám právo si to nechat pro sebe.“

„Nemám ráda překvapení.“

„Já vím, zlato, ale věř mi, tohle pošimrá tvou mysl.“

Moje kůže začala brnět tím jeho sexuálním podtónem v jeho hlase. Teplota v autě se zvýšila o několik stupňů. Možná proto, že bylo časné odpoledne a sluníčko neúprosně svítilo. Nebo možná proto, že jeho pravá paže byla blízko ke mně, mohla jsem skoro cítit jeho dotek. Ať tak či onak, neměla jsem ráda nárazy projíždějící v břiše a shromažďující se mezi nohama.

Nakonec jsme projeli lesem. Z naší cesty byla vidět spousta vody a břeh.  Narovnala jsem se ve svém sedadle a natahovala krk, abych lépe viděla. V dálce se začaly objevovat první řady střech, shlukujících se do křivých uliček.

„To je Ligurské moře?“ Můj mozek se snažil vzpomenout na drobné kousky italského zeměpisu.

„Ne, je to stále jezero Como. Moře je dvě a půl hodiny jízdy odsud,“ řekl Jett. „Je to celkem pěkné. Vezmu nás tam někdy.“

Nás.

Srdce mi poskočilo. Dělal plány do budoucna a zapojil mě do nich.

Vzal levou zatáčku a zastavili jsme v blízkosti malého přístavu.

„Umíš plavat?“ Zeptal se Jett, když mi pomohl vylézt z auta.

Podívala jsem se do jeho ohromujících zelených očí. Nemožně dlouhé řasy je chránily před světlem, což je udělalo o několik odstínů tmavší než obvykle.

Tajemné. Nebezpečně žhavé.

„Ano. Proč?“ Zeptala jsem se opatrně.

„Protože jdeme na loď.“