CYL - 2. kapitola

Překlad: Verča

Drobné kamínky křupaly pod pneumatikami, než taxi zastavilo na úhledné příjezdové cestě Lucazzoneovo panství. Zaplatila jsem řidiči a vystoupila z vozu, sotva věnující pozornost, když mi pomáhal se zavazadly. Vyndal je z kufru na nezpevněný soukromý terén. Zdálo se, že je to jediná cesta jak dojít přímo k sídlu, tedy pokud nechcete jet lodí přes jezero. Lodí, která byla schovaná.

Věděla jsem, že nemám tak civět, ale přesto jsem si nemohla pomoct. Byla to velkolepá stavba rozprostírající se pomalu až do nebe. Vypadala jako benátský palác, který uvízl uprostřed přírody. Slavnostní brány s pilíři a holubníkem na střeše, připomínaly spíš pevnost, než vilu z počátku roku 1500, ale bylo to vkusné, krásné, předčující místo a čas. Vyzařovalo z ní teplo, díky kterému jsem se okamžitě cítila jako doma. Po zádech mě měkce zamrazilo, protože jsem si uvědomila, že jednoho dne bude všechno moje.

„Je to tak krásné,“ natáhla jsem ruce a odolala nutkání zatočit se v pomalém kruhu. Místo toho jsem se nadechla voňavého vzduchu. Nebylo to jen krásné – bylo to znepokojující, hypnotizující. Takové ticho, slyšela jsem cvrlikání ptáků a měkký vítr, který šustil listy. Sylvie mi nijak neodpověděla. Střelila jsem po ní pohledem a zachytila její zkroucené obočí. Nezabývala se starými domy a ani příroda nebyla zrovna její věc. Margarita a noční klub, ale ano.

„Pojďme zazvonit,“ řekla jsem, popadla ji za ruku a šly jsme po schodech ke dveřím.

„Neměl by tu na nás čekat právník?“ Zeptala se Sylvie.

„Nejspíš je už uvnitř, a jen neslyšel taxi. Je to obrovský dům.“

Sylvie zamumlala něco, co se podobalo „možná.“ Nedávala jsem tomu žádnou pozornost, a stiskla jsem tlačítko zvonku. O chvíli později se otevřely dveře a Clarksonova vysoká postava se objevila ve dveřích.

„Slečno Stewartová.“ Natáhl ke mně ruku a kůže pod očima se mu zkrabatila, jako by byl opravdu potěšen, že mě vidí. Krátce jsem si s ním potřásla rukou a pak ustoupila, abych představila Sylvii.

„Vy jste ta dáma, která nemohla otevřít obálku,“ řekl s humorem Clarkson.

„Vy jste ten muž, který nepřestal otravovat,“ vrátila mu Sylvie. Zasmála jsem se jim. Byla jsem v Itálii, když mi Clarkson volal, aby mě informoval, že zdědím Lucazzoneho majetek. Samozřejmě, že nemohl takové informace sdělit Sylvii, ale jeho sekretářka mi poslala dopis, který Sylvie nemohla otevřít, protože se příliš bála.

„Je moc milé, že vás konečně poznávám,“ řekl Clarkson. Mohla bych říct, že jí byl uchvácen, podle toho jak na ní setrvávaly jeho oči. Vypadal jako milý kluk – upřímný, dobře vychovaný a soudě podle nedostatku snubního prstenu na jeho prstě, rozhodně nebyl ženatý. Byl však oproti ní starší, nejméně o dvacet let a to mi dodalo klid, protože jsem nechtěla, aby moje nejlepší kamarádka randila s mým právníkem.

„Díky za pozvání,“ řekla jsem, obracejíc pozornost zpátky ke mně. Záblesk zklamání, které se mu objevilo v očích, ale rychle zmizelo.

„Byl to pan Lucazzone, který si přál, aby se setkal s dědicem než-“ umře, doplnila jsem si. Clarkson si odkašlal. „V každém případě, je stále v nemocnici a nemůže tu být s námi. Testy budou ještě trvat asi tak den nebo dva. Nařídil mi ale, abych vám ukázal vaše pokoje a udělal váš pobyt příjemným.“

Clarkson nám pomohl se zavazadly a následovaly jsme ho chodbou a po schodech, prošli jsme kolem několika zavřených dveří. Snažil se udržovat lehkou konverzaci, ptal se na náš let a tak různě.

Venku jsem popsala toto sídlo jako krásné, ale to co vidím tady.. Bylo to nádherné a obrovské s mramorovými podlahami, drahými obrazy na stěnách a velkým schodištěm, které vedlo na druhé a třetí patro. Bylo to tu ve středomořském stylu, několik váz s květinami byly v rozích, dotvářející minimalistický vzhled. Byl to můj styl: žádný nepořádek, všechno čisté a uspořádané, přesně tak, jak jsem to měla ráda i v mém životě.

„To je západní křídlo. Je to všechno vaše. Všechny pokoje mají nádherný výhled na jezero a hory,“ řekl Clarkson. „Nechám vás o samotě. V nejbližších dnech pak musíme projít finanční zprávy.“

„Zní to skvěle.“

Přikývl a jeho oči se opět zatřpytily. Myslela jsem, že mnoho lidí by cítilo žárlivost, že jsem tolik zdědila, ale Clarkson ne. Zdálo se, že je upřímně rád.

„Naprosto,“ řekl. „Všichni členové personálu se sejdou později odpoledne a představí se vám. Přicházejí a odcházejí, jak je potřeba, takže budete mít dům pro sebe, dokud se pan Lucazzone nevrátí. Budete-li něco potřebovat, neváhejte a zavolejte mě. Bydlím v Bellagiu, je to nedaleko odsud.“

„Děkuji za všechno,“ řekla jsem, a myslela každé slovo vážně.

„Bylo mi potěšením,“ řekl a otevřel dveře. „Doufám, že budete mít dámy příjemný pobyt.“ Jeho pohled přelétnul ze mě na Sylvii a setrval na ní příliš dlouho, pak mi podal něco, co vypadalo jako kožené pouzdro se stříbrným kroužkem, což byl zřejmě klíč, jak jsem předpokládala. Přikývla jsem „díky“ a Clarkson ke mně natáhl ruku. A pak byl pryč a dům byl tichý. Na pár vteřin jsem se cítila dezorientovaná. Byly jsme v Itálii. Samy. V obrovském době, který mi bude brzy patřit.

„Stále máš čas utéct,“ zašeptala Sylvie. Usmála jsem se nad jejím slabým pokusem o humor.

„Myslím, že zůstanu.“ Usmála jsem se a ukázala na otevřené dveře. „A teď, vyber si, než si to rozmyslím.“

***

„Co si o tom myslíš?“ Zeptala jsem se Sylvie, jakmile jsme uložily naše kufry a otevřela dveře na balkón, abych dovnitř pustila voňavý vzduch z okolních lesů. Seděly jsme na drahých lehátkách, slunily se a zíraly na jezero. Slunce se třpytilo ve vodě. Povzdechla jsem si radostí a uvelebila se v měkkých polštářích. Jediné, co mi chybělo bylo: velký klobouk, oranžová limonáda a slunečník.

Zaváhala. „Líbí se mi to. Bude to super. Velký starý dům, dostatek ticha a plavání v jezeře. Doufejme, že je tu připojení k internetu, abychom zůstaly v kontaktu, až se vrátím zpět do New Yorku.“

Měla zavřené oči a na obličeji měla masku lhostejnosti, ale nepodařilo se ji zamaskovat mírně hořký tón v hlase. Nechtěla jsem ztratit nejlepší kamarádku. Cítila jsem se nesvá při myšlence, že bych jí neviděla každý den, ale chtěla jsem, abych dala šanci novému vývoji v mém životě. Nebude to navždy, jen na chvíli – než se mi podaří zapomenout na epizodu s Jettem a na jeho svět.

„Není to městský život, na který jsme zvyklé, ale bude to příjemná změna, na chvíli.“ Zdůraznila jsem „na chvíli“. „ Mohla bys tu zůstat se mnou. Prozkoumat zemi. Dělat všechny ty věci, které lidé dělají. Musíš uznat, že je to úžasná příležitost.“

Naklonila hlavu na stranu. „Mohly bychom se naučit italsky. Možná navštěvovat kurz vaření. Vdát se. Mít čtyři děti. A mluvit o plenkách a kožních vyrážkách po celý den.“

Zasténala jsem a ignorovala náhlé nutkání protočit oči. Jako obvykle byla sarkastická při výhledu, že nebudeme pařit každou noc v klubu. Nebyla venkovské děvče. Milovala výpary, stres, neustálou mentální aktivitu a nedostatek spánku. Já? Ne tak moc. Pokud chci, aby se mnou zůstala, potřebovala jsem něco jiného.

„Slyšela jsem, že italští muži jsou žhaví.“

Teď jsem měla její pozornost. Sylvie prudce otevřela oči a její rty se stočily do úsměvu. „Jsi zpátky ve hře? Nevadil by ti jeden půvabný, smyslný, zdvořilý ital, který zažehne místnost jen jediným pohybem boků. Představ si tu vášeň, drama a intenzitu.“ Hodila hlavu dozadu, zhluboka se nadechla a prohrábla si vlasy jejími pěstěnými prsty.

Věděla jsem, že jsem vypustila vlčici z klece s mojí neformální poznámkou. V Sylviinině světě existuje jen úspěch, sex, večírky a rozmanitost.

Sledovala mě, protáhla obličej a napodobovala mě na chvíli v mlčení. „Žádný klub? Co bar? Nevadí mi trochu chůze, pokud na konci budě nějaká hudba a alkohol.“ Našpulila rty.

Lži, Stewartová.

Pokud bych jí lhala a řekla, že tu nejsou žádné bary ani kluby, Sylvie by mě tu nechala samotnou. Věděla jsem to. Kdybych jí řekla o nočním životě v Bellagiu, pochybovala jsem, že by se mnou navštěvovala památky. Její kamarádka by byla tequila.

„Pokud chceš do klubu, je přes jezero a přes kopec, pak si musíš vzít taxi do města,“ řekla jsem pomalu. Nebyla to tak zcela pravda, ale určitě ani lež.

Sylvie vyskočila a odměnila mě úsměvem, který mi řekl, že jsem právě prohrála bitvu.

„Nebo můžeme jet cestou, kterou jsme přijeli. Nevadí mi to.“ Vytáhla kartu ze zadní kapsy a začala s ní mávat, několik centimetrů od mého obličeje.

„Co to sakra je?“ Snažila jsem se jí ruku chytit, ale odtáhla se a ustoupila.

„Naše osobní taxi služby. Myslela jsem, že by nebylo na škodu mít soukromého řidiče. Je to v pohodě?“ Oči jí znovu jiskřily a já jsem věděla, že jsem opravdu prohrála.

„Není to drahé?“

Pokrčila rameny. „Co?“

Ta dívka pocházela z bohatého zázemí, vyrůstala ve vysoké společnosti. Samozřejmě, že neměla žádné námitky proti vyhazování peněz z okna – na rozdíl ode mě.

„No tak, Chica. Zvu tě.“ Obrátila očima v sloup.

Povzdechla jsem si. Jen proto, že jsem zdědila panství neznamenalo to, že můžu utrácet, jak se mi zachce.

„Brooke.“ Její modré oči mě pozorovaly, když jsem trucovala. „Pojďme ven. Pouze dnes večer. Znáš mě.“ Ušklíbla se a ukázala kolem sebe. „Upřímně nevadí mi dlouhá jízda nebo obrovský účet za taxi. Jakýkoli malý klub je lepší než žádný klub. Prosím.“

Udělala na mě štěněčí oči. Moje váhání zakolísalo, jednak proto, že jsem věděla, že je to ztracený případ a za druhé, zažít trochu zábavy nemůže být tak špatný nápad. Jsem single a jsem v jednom z nejznámějších evropských letovisek. Přísahala jsem si, že se nedotknu alkoholu, ale protančím celou noc.

„Vrátíme se do půlnoci?“ Zeptala jsem se.

„Jasně.“ Sylvie pokrčila rameny a odvrátila pohled, což bylo jasné znamení, že lže. V tu chvíli jsem věděla, že jí nebudu schopna dostat pryč z klubu ani s pomocí páčidla nebo vyhazovačů.

S podivným pocitem, který se shromažďoval v mém žaludku, jsem sledovala Sylvii, jak vytáhla svůj telefon a vytočila číslo na kartě. O chvíli později se domluvila na čase příjezdu a zavěsila.

Ještě jsme neměly vybalené kufry a už zajišťovala dopravu do místního nočního klubu.

Sledovala jsem ji, když se začala přehrabovat v kufru. Sedla jsem si na postel a pozorovala ten nepořádek, když všechno házela po pokoji. Brzy její šaty byly úplně všude, na podlaze i posteli. Soudě z jejího z poloviny prázdného kufru, měla toho ještě hodně.

Sylvie trvala na tom, že sbalíme vše, co bysme mohly potřebovat. V jejím slovníku to znamená vzít všechno z jejího šatníku a vše z koupelnové skříňky. Netřeba říkat, že jsme na celnici platily za extra zavazadla navíc. Ale aspoň věděla, jak se oblékat. Dívala jsem se na ní s otevřenými ústy, jak vyhazovala jedny značkové šaty za druhými. Některé teda šaty vůbec nepřipomínaly. Spíš jen kusy materiálu, který nenechal nic na představivosti.

„Musíš si vrznout,“ řekla Sylvie, když vytáhla dvoje krátké šaty a porovnávala je. „A pronto. Jett mohl být žhavej, ale novej může být ještě lepší.“

Odkud to sakra přišlo?

„Nikdy jsem neřekla, že si chci vrznout,“ řekla jsem skrz zaťaté zuby.

„Samozřejmě, že ne.“ Ušklíbla se a odhodila jedny šaty stranou.

„Ale vím, že chceš. Nebo alespoň, je to způsob, jak jít dál, pokud ho chceš dostat ze svého srdce jednou provždy.“

Zhroutila jsem se do polštářů a pozorovala jsem šaty v jejích rukách. Měla pravdu. Svým vlastním způsobem. Od té doby co jsem se vrátila z výletu s Jettem, zdálo se, že se zotavila z jejího trápení. Kdybych chtěla jít dál, vše co musím udělat, je být jako ona. Zapomenout na svět. A jen se bavit, i kdyby to znamenalo, že musím randit s několika chlapy ve velmi krátkém čase. Nebyla levná. Nespala s většinou z nich, prostě se jí líbilo nasávat tu pozornost, a pak přešla na dalšího.

Mrkla. „Ať se tady stane cokoliv, zůstane to v Itálii. Slibuju, že budu mlčet jako hrob.“

Ó, pane.

Hodila ke mně první šaty. Chytila jsem je ve vzduchu. „Zkus je.“

Zvedla jsem šaty bez ramínek a podezíravě je změřila. Černý materiál byl cítit měkce v mých rukou. Bylo to tak těšné a tenké, nepochybovala jsem, že lidé uvidí moje spodní prádlo. Rozhodně tento druh šatů není v mém šatníku.

Za normálních okolností bych vůči tomu měla námitky, ale dnes to bylo jiné. Chtěla jsem být někdo jiný, nejlépe někdo, kdo nebude připomínat mé staré já.

Co tím chceš dokázat, Stewartová?

Ignorovala jsem svou mysl, pokrčila rameny a vysvlékla se z džínů a ležérní košile. Sylvie už na mě mávala černými botami na podpatku.

„Nemyslím si, že v nich budu moct chodit,“ řekla jsem, nicméně jsem vklouzla do bot. Podpatky byly tak vysoké, že jsem se skoro převrátila, kdybych se nechytla prádelníku pro podporu.

„Nemůžeš říct ne Jimmy Choo. Byl by to hřích. Navíc, vypadáš žhavě. Kdybych byla chlap, šla bych do tebe.“ Její smrtelně vážný výraz mi řekl, že to nebyla legrace.

Prohlédla jsem se ve velkém zrcadle. Jednalo se o šaty, které jsem doma nikdy nenosila, ale nebyla jsem doma. Nikdo mě tu nezná. Kromě toho, Sylvie měla pravdu, vypadala jsem žhavě. Šaty obepínaly moje tělo na všech správných místech, s důrazem na mé křivky, za které jsem se přestala stydět až na vysoké škole, kdy jsem si uvědomila, že se mužům líbí. Podpatky moje nohy prodlužovaly -  vypadaly, že jsou dlouhé až do nebe. Možná ne tak dlouhé jako modelek, ale mohla jsem vidět výhody jejich nošení.

„Říkala jsem ti to,“ řekla Sylvie s úsměvem. „A teď pojďme zbořit toto město.“

Kousající se do rtu jsem přikývla a odvrátila svůj pohled. Jak jsem jí mohla říct, že Bellagio není tak úplně město? Spíš něco jako malá vesnice. Musím ještě zjistit, jak malá.