CYL - 19. kapitola

Překlad: Verča

„Je docela něco,“ řekl Jett, jak jsme sledovali Sylvii, která právě zmizela za rohem.

Odfrkla jsem si. „Můžeš jí to vyčítat?“

„Ani ne.“ Zasmál se. „Od té doby co jsem slyšel její vážnou hrozbu, bych s tebou měl zacházet dobře. A to hned.“ Políbil mě na tvář, pak mě vzal do náručí a zabouchl za námi nohou dveře, nepouštějíc mě. „Kde je kuchyně?“

„Tudy.“ Ukázala jsem do chodby a vyjekla, když vyrazil a přehodil si mě přes rameno. Cítila jsem se, jak mi z jeho rukou hoří záda a zejména můj zadek, po kterém mi přejížděl.

Došli jsme do kuchyně a Jett mě dal dolů. A pak se vrátil pro krabici s jídlem. Nahlédla jsem mu přes rameno, když vybaloval její obsah. Místo toho aby objednal jídlo v restauraci, to vypadalo, že pro mě bude vařit. Znovu.

„Není zvláštní, že jsi vždycky ten, kdo přinese večeři nebo oběd?“ Zeptala jsem se.

„Zapomněla jsi na snídani.“ Samolibý úsměv se šířil přes jeho krásnou tvář, když si svlékal koženou bundu a hodil ji přes opěradlo židle. Odhalil tak nejkrásnější bicepsy, které jsem kdy viděla. Z jeho pohledu jsem měla sucho v ústech. „Nevidím na tom nic špatného. Pokud uvařím večeři, ty budeš spokojena a já dostanu to, co chci,“ řekl s úsměvem.

Praštila jsem ho hravě do jeho ramena, ale jen proto, abych měla záminku se ho dotknout. „Pokud budu příště vařit, uděláš to, co budu chtít?“

Zastavil se, naklonil hlavu na stranu, jako by uvažoval nad mým návrhem. „Možná. Umíš vařit?“

Neuměla a on to věděl.

„Něco objednám?“

Pobaveně zvedl obočí. „Všechno za pět minut. To rozhodně nepřinese stejné zásluhy jako plné tříchodové menu.“

„Nikdy mi nenecháš kontrolu.“

„Protože mám vše pod kontrolou já.“ Přisunul se ke mně blíž a já udělala pár kroků dozadu, takže moje záda narazila do zdi.

„To není pravda.“

Byla. Jen jsem to nechtěla přiznat.

Jeho ústa byla tak blízko, že jsem cítila slabou vůni máty a jeho omamnou vůni, která vždy udělala, že se má kolena pode mou podlamovala.

„Vsadíme se, Brooke? Zahrajeme si piky? Pokud vyhraješ, dostaneš to, co chceš. Pokud vyhraju já, mohu si vybrat, co chci. A cokoliv za dezert chci.“

Jett natáhl ruku. Potřásla jsem si s ním se samolibým úsměvem na tváři. Byla jsem nejlepší v této hře. Nikdy jsem neprohrála. Jeho ego dostane pořádný kopanec.

„Jo,“ řekla jsem. „Připrav se na prohru, zelenáči.“

„Myslíš?“ Opřel své silné ruce na zeď z obou dvou stran mého krku. Jeho ústa si razily cestu na můj krk a rameno, zuby odstranil slabé ramínko.

„Mám rád dobré výzvy, bejby,“ zašeptal. Jeho ruce se pomalu blížily k mému zadku, aby mě zvedl. Obalila jsem mu nohy kolem boku a nechala ho nést mě přes celou kuchyni, nakonec mě postavil na okraj kuchyňské linky. „Co říkáš na to, že budu vařit a ty jen míchat?“ Pokračoval Jett chraplavě. „Nemůžeš na tom nic zkazit a oba dostaneme to, co chceme.“

Jeho prsty přejížděly přes moje šaty a pod ně. Ucítila jsem jeho ruku mezi mýma nohama, testujíc moje kalhotky a moje sebeovládání.

„Zníš jako někdo, kdo má velký strach.“ Zasténala jsem, když mě jeho ruka začala jemně třít, posílajíc tak první náraz tepla do mého nitra. Přitáhl si mě blíž. Jeho stehna byla zaklíněna mezi mýma nohama, jeho ruku nahradila boule v jeho džínách. Pohyboval se pomalu – nahoru a dolu – napodobujíc pomalý rytmus našeho milování. Hrubý materiál džínů třel můj citlivý klitoris skrz mé kalhotky. Zaklonila jsem hlavu, když mi unikl další sten z mých rtů, tiše vyžadujíc více.

„Jen o tebe mám strach. To je všechno.“ Jeho rty se zkroutily v ohromujícím úsměvu.

„Sázka je sázka. Nemůžeš vycouvat, jen proto, že máš strach.“ Moje ruce se táhly dolů přes jeho břicho, za jeho džíny, připravená mu dopřát potěšující jízdu.

„Co to děláš?“ Zarazil mé ruce. „Ještě jsi nevyhrála.“

Zasmála jsem se. „Myslíš to vážně? Mám čekat, i když vím, že vyhraju?“

„Máme spoustu času.“ Rychle mě políbil. „Jaký byl tvůj den? Našla jsi něco?“

V mrknutí oka byla naše chvíle pryč a Jettovo výraz se vrátil zpět do normálu. Ten chlap neměl jen nahuštěné ego, ale i pořádnou kontrolu.

Sakra!

„Jak víš, že jsem něco našla?“ Uhlazujíc si šaty.

„Od Sylvie.“ Pak si olízl rty a pravděpodobně se v duchu smál, v jakém rozcuchaném stavu se nacházím. „Říkala, že mi musíš říct nějaké věci a že mám přinést večeři.“

Sylvie nás nechala o samotě, jen abych s ním mohla mluvit o svých pocitech.

Prošla jsem kolem Jetta, a podala mu složku obsahující finanční zprávy.

„Clarkson mi přinesl finanční zprávy panství. Sylvie je neoblomná v tom, že příliš mnoho peněz přichází a odchází v pravidelných intervalech.“

„A chceš vědět, odkud a kam,“ řekl věcně. „Ukážu to své účetní.“

„To by bylo skvělé.“

„S radostí.“

Kousla jsem se do rtu, nevědíc, jak začít mluvit o vinném sklepě. Byla tu šance, že to moc řešíme a nechtěla jsem, aby si myslel, že mám ráda melodrama.

„V suterénu se nedávno malovalo, připadá mi to divné, protože Alessandro trval na tom, že se tu nesmí dít žádné změny.“ Podívala jsem se na něj. „Pravděpodobně to nic není, ale byla bych ráda, kdyby ses na to podíval.“

***

Oděná jen v tenkých šatech, jsme se s Jettem vydali do sklepa. Vzduch byl chladný, takže mi naskákala husí kůže. Potlačila jsem zachvění a zabalila ruce kolem sebe, abych se zahřála. Očekávala jsem, že se mi Jett bude smát. Dokonce jsem očekávala, že bude podrážděný, ale ne – byl zticha. Zůstal klidný po celou dobu, obličej bez jakékoli masky, když za mnou šel do sklepa. V pozadí jsem slyšela kapavý zvuk dešťových kapek. Obvykle uklidňující zvuk mě nyní znervózňoval, možná proto mi z toho místa naskakuje husí kůže. Poprvé jsem si uvědomila, že bydlení v tomto velkém starém době nemůže být tak pohodlné.

Stála jsem vedle Jetta, vteřiny se měnily v minuty a já se cítila hloupě, že jsem sem Jetta tahala.

„Možná bysme měli zamířit zpátky nahoru. Pravděpodobně to není nic divného,“ řekla jsem. „Alessandro pravděpodobně chtěl vymalovat všechny místnosti, ale jeho zdravotní stav se zhoršil, proto to nedokončil.“

Dospěla jsem k závěru, že to musí být ono. Bylo to tak nejlepší.

„Možná,“ odpověděl Jett. Svlékl si bundu a pak ji omotal okolo mě.

„Vezmi si jí.“ Jeho tón nenechal žádný prostor k diskuzi.

„Není mi zima, ale díky,“ zalhala jsem, vzala si jeho bundu, protože jsem milovala jeho vůni. Byla teplá. Vdechla jsem jeho vůni a dívala se na Jettovo napínající se bicepsy, když se snažil odtlačit regál s vínem stranou.

„Potřebuješ pomoct?“ zeptala jsem se, napůl pobaveně a napůl vzrušeně. Můj jazyk švihl přes mé rty, když jsem sledovala jeho silné paže, jeho široká ramena a tenkou vrstvu potu pokrývající jeho čelo. S jeho upnutým tričkem a lahodným trupem vypadal zatraceně sexy.

„Ne. Jen tam počkej,“ řekl Jett.

Regál se posunul o kousek a pak další. Jett zkřivil tvář námahou, jak ji tlačit do středu malé místnosti, skoro blokujíc dveře.

„Rozměry v této místnosti nejsou dobré,“ řekl Jett.

„Hm-hm. Je to celkem malé.“ Přikývla jsem. Pravděpodobně to byly více mužské věci. Jako auta a sport.

„Je to starý dům. Pravděpodobně ho nestavil dobrý architekt.“ Sledovala jsem ho, jak si čistí ruce o stehna, a já si okamžitě přála, aby mě to nechal udělat, místo něj.

„To není to, co jsem myslel, Brooke,“ řekl a otočil se směrem ke mně. Jeho oči na mě prodlévaly trochu moc dlouho. Okamžitě jsem znervózněla, z ohně, který jsem viděla v jeho očích a skutečnosti, že mě pozoruje. „Myslím, že místnost byla rozdělena na dvě části.“

„Chceš říct, že je tu ještě někde zbytek místnosti?“ Jeho slova nedávaly smysl.

„Poslouchej.“ Zaklepal na stěny po jeho pravici a levici. Zvuky zněly různě – dutě, tlumeně. „Byla rozdělena. Zbytek místnosti je na druhé straně.“ Ukázal na pravou stranu.

Chvíli jsem na něho mlčky zírala, a pak mi to došlo.

„Jsi si jistý?“

„Rozhodně,“ řekl Jett.

Mé prsty se dotkly zrnitého povrchu. Zaklepala jsem a poslouchala dutý zvuk. Mé vnitřnosti se začaly kroutit, mé instinkty mě varovaly. Bylo to, jak kdyby jen pár centimetrů ode mě, bylo něco hrozného.

„Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit, víš?“ Jett na mě upřel oči. „Musíme rozbít zeď. Poškodíme to jen málo, takže to pak snadno opravíme a nikdo si ničeho nevšimne.“

Otevření Pandořiny skříňky.

Polkla jsem náhlý knedlík v krku.

„Alessandro si ale přál, aby se tu nic nedělalo,“ řekla jsem.

„Jsi dědička. Máš právo vědět, co je za tou zdí.“ Jettův hlas byl hrubý, skoro chladný. Ale jako obvykle měl pravdu. „Poté, co zdědíš jeho majetek, automaticky zdědíš i jeho démony. Musíš vědět, s čím máš to dočinění.“

Po zádech mi stékal mráz. Hlas v mé hlavě mě nutil, abych utíkala tak rychle, jak můžu, a přesto se moje nohy ani o kousek nehnuly. Chtěla jsem to vědět. Mohla bych ctít Alessandrovo přání a předstírat po zbytek života, že tato stěna neexistuje? Mohla bych takhle žít? Ve strachu. Nevědíc, co je skryto za těmito zdmi. Vždy zvědavá. Posedlá.

Jett se ke mně pomalu krok za krokem blížil. Chytil mě za ramena nutíc mě podívat se na něj.

„Brooke, říkal jsem ti, že Alessandrovo tajemství jsou nebezpečná. Vím, že mi nevěříš, ale slíbil jsem ti, že tě ochráním.“ Jeho oči byly tmavé, lesknoucí se.

Mé srdce se rozbušilo proti mé hrudi, když jsem byla rozpolcená mezi dvěma možnostmi. Udělat to, nebo neudělat.

Ale opravdu jsem měla na výběr?

„Dobře,“ řekla jsem, než jsem mohla stačit změnit svůj názor. „Pojďme na to.“

„Budu opatrný. První věc, kterou zítra udělám, bude to, že to profesionálně opravím. Nikdo nic nepozná.“

„Dobře.“ Přikývla jsem naprosto mu důvěřujíc.

„Chceš počkat nahoře?“

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Chci zůstat a pomoct. Kde začneme?“

Jett se usmál. Palcem lehce přejel přes mou tvář. „Pojďme najít šroubovák, kladivo, cokoliv, co prorazí zeď. Jestliže nenajdeme žádné nářadí, pojedeme do mého domu a nějaké si vezmeme.“

„Mohli bysme se nejdřív převlíknout? Nechci zničit Sylvii šaty.“

„Jasně.“ Políbil mě na špičku nosu a pak jsme zamířili nahoru, abych se mohla převléknout do svých starých šatů. Dychtivě jsem čekala, co tam objevíme.