CYL - 18. kapitola

Překlad: Verča

Ručičky se blížily k sedmé hodině. S každou sekundou moje srdce bušilo tvrději a rychleji proti mé hrudi. Už od té doby, co jsem si psala s Jettem.

Přijdeš na večeři v sedm?

Sylvie byla připravena mu odpustit a já ho chtěla vidět ještě dnes. O dvě minuty později mi od něj přišla zpráva.

Přinesu víno.

Za poslední hodinu se můj žaludek neustále chvěl. A to nejen kvůli příslibu horké noci. Telefon mi opět zapípal. Očekávajíc další zprávu od něj, jsem ji rychle otevřela. Když jsem otevřela přílohu – fotku – málem jsem si odplivla, červenala jsem se.

Svatá matko perel!

Fotka ukazovala mě, kde jsem z poloviny nahá spala na břiše, nohy jsem měla vystrčené zpod peřiny. Mojí nepatrnou noční košili jsem měla vyhrnutou a moje vlasy byly jeden velký nepořádek a – země, spolkni mě celou – měla jsem otevřenou pusu. Nejhorší ze všeho ale bylo, že moje košile sotva zakrývala můj zadek. Pod fotkou bylo napsáno, „Přál bych si vidět tvůj výraz na tváři.“

Zírala jsem v šoku na obrazovku, mé ruce se pohybovaly po klávesnici.

Ach bože, to jsi neudělal.

Krátké ticho, pak můj telefon opět zapípal.

Co?

Právě jsi mi poslal mou fotku.

Nevím, o čem to mluvíš.

Vážně? Předstíral, že mi tu fotku neposlal?

Chci jí smazat. Vypadám strašně.

Krátká pauza, pak přišla jeho odpověď.

Myslel jsem, že si udělám fotku tvých prsou. Jenže jsem neměl žádnou šanci. Musím si je tedy jen představit, vrátit se zpět, vzpomenout si.

Znovu jsem se podívala na fotku. Rozhodně jsme neukazovala svá prsa. Kolik fotografií pořídil? Chystala jsem se mu to napsat, ale předběhl mě.

P. S.: Nemůžu se dočkat až tě uvidím. Je mi zle z toho, že si musím představovat, že můj polštář jsi ty.

Moje srdce skočilo přemet. Napsala jsem mu nazpátek, ale už mi od něj nepřišly žádné odpovědi. Nyní jsem nemohla dočkat. Sylvie si všimla, jak jsem nedočkavá, ale nekomentovala to. Podle jejích instrukcí jsem se osprchovala, vzala si šaty, dle svého výběru. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, takže mi padaly na ramena v kaskádovitých vlnách. Dokonce jsem se od ní nechala namalovat, modlila jsem se za to, aby to nepřehnala. Chtěla abych vypadala úžasně, a já taky. Stála jsem před zrcadlem a prohlížela si moje šaty. Byly mátové barvy a v řeckém stylu s jemnou krajkovou výšivkou a páskem z perel. Pravděpodobně byly určené pro večerní párty nebo galavečer, ale objímaly mou postavu na těch správných místech. Navíc vypadaly skvěle s mým mírně zlatavým opálením.

„Wow. Jsem na tebe pyšná,“ rozplývala se Sylvie.

„Je to jen večeře pro tři. Není to jako kdybych absolvovala, nebo se přestěhovala do Evropy. Ale díky.“

„Já vím, ale podívej se na sebe.“ Ukázala na mé tělo. „Roztáhla jsi křídla a učíš se létat.“

Otočila jsem se a prohlédla si šaty v zrcadle. „Kde jsi je vzala? Nikdy jsem je neviděla v tvém šatníku.“

„Včera jsem je koupila,“ řekla Sylvie.

„Takže jsi jela do Milána?“ Zeptala jsem se.

Zavrtěla se a dotkla se šatů. „Ne, nebyl dostatek času, protože jsem tu chtěla být, kdyby ses vrátila. Našla jsem malý obchod v Bellagiu, nedaleko od pizzerie, kde jsme byly. Polovina věcí, nebyla zase tak špatná. A pak jsem uviděla tyhle šaty a musela jsem je mít. Myslela jsem, že pro tebe budou ideální.“ Střelila po mě zářivý úsměv.

„Pro mě?“

Sylvie přikývla a její úsměv se rozšířil o trochu víc.

„Děkuji.“ Pevně jsem jí objala. „Ale proč bys to dělala?“

„Špatný pocit?“ Mrkla.

Pane Bože.

Nazvěme to intuicí, ale prostě jsem věděla, že je tu něco podezřelé.

Zúžila jsem na ní oči. „Špatný pocit kvůli –“ Zarazil mě zvonek. Podívala jsem se na hodinky. Bylo sotva šest. Jett tu měl být v sedm. Obrátila jsem se na Sylvii. Byla jsem zmatená. „Kdo je to?“

Soudě podle jejího úsměvu na tváři, jsem věděla, že se něco děje. „Zeptala jsem se Jetta, jestli by mohl přijít dřív.“

„Ale proč?“ Rozhlédla jsem se po místnosti. Všude bylo její oblečení a boty. Make-up, tělové mléko a ještě make-up na posteli. V žádném případě nemůžu vzít Jetta do takového nepořádku.

Pokynula mi, abych jí následovala. „Nezlob se. Mám rande. Počítala jsem s tím, že beze mě budeš v pohodě.“

„Máš, co?“ Málem jsem zakopla na svých vysokých podpatcích, když jsem se s ní snažila držet krok.

„Někoho jsem potkala.“

„Koho?“

Pokrčila rameny, jako kdyby to nebylo důležité. „Toho chlapa z baru.“

Ne, v žádném případě!

Ze všech lidí na světě musí jít po chlápkovi z místní mafie?

Sylviina ruka svírala kliku. Než stačila otevřít dveře, chytila jsem ji za ruku a přinutila ji, aby se otočila.

„A co Jett a večeře?“ Moje oči chrlily oheň.

„Neboj se o něj. Bude se o tebe dobře starat. Kromě toho, zeptala jsem se, jestli přinese večeři, protože tvoje vaření stojí za hovno. Takže buď v pohodě.“

Zakroutila jsem očima a ignorovala její poznámku. Nepochybovala jsem o tom, že s Jettem budeme mít dobrý čas. „Ne, Sylvie. Nelíbí se mi, že jdeš ven s tím chlapem, a ty to víš. Co se stalo s tím „jen jeden drink, nechci si ho vzít?“

Znovu pokrčila rameny v tom jejím nezávazném způsobu. Nechala jsem pusu zavřenou. Mé naděje a sny, že Jett a Sylvie spolu stráví více času, se pomalu splachovaly do záchodu. Chtěla jsem spravit věci mezi dvěma nejdůležitějšími osobami v mém životě. To se ale nikdy nestane, pokud Sylvie bude mít stále nějaké výmluvy. Postarám se o to později. Právě teď byl problém ten, že šla na rande s chlapem, kterého jsem neznala.

„Sylvie, proč jdeš na rande s někým koho neznám, a ani jsi mi o tom neřekla?“

Nebylo to to, co jsem dělala několik posledních dnů? Začala jsem si třít spánky v naději, že nezachytí můj provinilý výraz na mé tváři.

„Říkám ti to teď. Když nemůžu najít pořádný klub v této oblasti.. potřebuju rande. Dáme všechno do pořádku, až se vrátím.“

Přistihla jsem se jak šeptám: „Prosím, buď opatrná.“

Sylvie se naklonila a zašeptala mi nazpátek „Když najdeš někoho speciálního, pravděpodobně se ho budeš držet. Nepřestaneš se snažit, aby to fungovalo. Ve skutečnosti, dnes je dobrý den na to, abys mu řekla, co k němu cítíš. Riskuj, dobře?“

Kdy se tu sakra objevil doktor Phil? Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. Její rty se jemně dotkly mé tváře a pohladila mi ruku.

Nebyl tu žádný způsob, jak Sylvii přesvědčit, aby tu zůstala. Byly jsme v Itálii jen několik dní a jí už chyběli chlapi a večírky.

„Slib mi, že mi napíšeš, kde jsi,“ řekla jsem.

S povzdechem Sylvie přikývla a otevřela dveře. Můj dech uvízl v krku, když jsem uviděla Jetta před dveřmi. Byl oblečený v černé kožené bundě, sexy bílém tričku a ještě svůdnějších džínách. Držel vekou krabici, což byla pravděpodobně naše večeře. Vzala jsem mu ji z rukou a položila ji na stolek.

„Ahoj!“ Samolibý úsměv rozzářil jeho oči.

Jak dokázal udělat z jednoho obyčejného slova slovo, které znělo tak úžasně? Představila jsem si jak líbám jeho rty, obaluji nohy kolem jeho majestátního těla, rozpouštím se do něj. Jako včera ve vířivce. Nebo předtím, na lodi.

„Ahoj. Jsem ráda, že jsi mohl přijít.“ Sylvie vyšla, aby ho pozdravila, objala ho, jako kdyby byli nejlepší kamarádi. Slyšela jsem jí, jak hlasitě zašeptala: „Postarej se o ni. Jestli jí ublížíš, slibuji, že ti uříznu koule a nakrmím jimi kachny v jezeře.“

Jett se na mě podíval s pobaveným úsměvem.

„Jsi pravděpodobně opilá, protože jsem v jezeře nikdy neviděl žádné kachny. Ale pokud jí někdy ublížím, koupím je a pak ti naservíruju moje koule na stříbrném podnose. Neměj žádné starosti, udržím jí v bezpečí.“ Usmál se a jeho oči nadále neopouštěly moje. „A hlavně jí nenechám čekat, dopřeju jí dobrý čas.“

Kolena se pode mnou téměř tavila, jak jsem vzpomínala na nás dva, na dobu, kdy byly naše končetiny propletené.

„Radši, to ber vážně, Mayfielde.“ Prošla kolem něho, otočila se a zavolala přes rameno. „Bavte se, lidi.“