CYL - 17. kapitola

Překlad: Verča

Po rychlé sprše a převleknutí do čistého oblečení – džínů a trička bez rukávů, jsem se připojila k Sylvii na zahradě. Povídaly jsme si asi hodinu, během které jsem se jí zmínila o automobilové honičce. K mému velkému překvapení jí došlo, že tu Jett je proto, aby mi pomohl. Ptala se mě na Jetta, Alessandrovo minulost, a i na to, jak se cítím, když je Jett zpátky v mém životě. Chtěla se ujistit, že jsem v pořádku. Když navrhla, že pozve Jetta na večeři, málem mi upadla čelist. Připouštím, že mě její náhlé nadšení vyděsilo, ale bylo důležité, aby Sylvie Jetta přijala a odpustila mu. Nechtěla jsem před ní už nic skrývat.

Lenošily jsme u bazénu. Měkký červený odstín zakryl mé nahé paže a ramena, zatímco Sylvie ukazovala zdravou zlatavou zář, která se brzy promění v nejkrásnější opálení, které vytvoří krásný kontrast s jejími blond vlasy a ohromujícíma modrýma očima.

„Jsem ráda, že jsme si promluvily,“ řekla jsem. „Držet před tebou tajemství bylo strašné. Nejsem v tom dobrá.“

„Abych byla upřímná, měla jsem podezření, že něco není v pořádku.“ Sylvie se naklonila dopředu a jemně mi stiskla ruku. „Jen jsem na tebe nechtěla tlačit, protože jsem počítala s tím, že mi to v určitém okamžiku řekneš.“

„Jo.“ Přála jsem si, abych to udělala mnohem dříve.

Nasadila si brýle na hlavu s tázavým výrazem ve tváři. „Jste s Jettem zase spolu? Jako oficiálně?“

„Nevím,“ připustila jsem, „nemluvili jsme o tom. Jen jsme randili a řeknou mi řekl, jak se cítí, takže to možná je vážné.“ Pokrčila jsem rameny, jako by mi to nevadilo. Ale vadilo. Hodně. Chtěla jsem, aby to bylo vážné.

„Možná?“ Odfrkla si. „Když ti člověk vylije své pocity poté, co jsi s ním měla pohlavní styk, chce s tebou být. O tom není pochyb.“

„Hm.“ Zamumlala jsem.

Něco v mém tónu jí přinutilo naklonit hlavu. Možná jsem nezněla moc nadšeně.

„Ví jaké k němu chováš city?“ Zeptala se Sylvie.

Zírala jsem na modrou vodu a zavrtěla hlavou.

„Proč ne? Co je za problém?“

Ponuře jsem se usmála. Sylvie a já jsme si byly tak blízké a zároveň tak protikladné. Trochu věděla o mé minulosti a já o její, ale popřela by všechno, radši by byla pohřbena. Jak jsem jí mohla vysvětlit mé pravidlo o lásce a vztazích, aniž bych jí musela říct detaily o tom, co mě k tomu přivedlo? Hluboce někoho milovat – to je riskování, že ztratíš sebe samu navždy. Jednou jsem mu přiznala své pocity a nebylo cesty zpět – žádná naděje, že moje srdce bez něj někdy bude kompletní.

„Je úžasný, ale-“ zaváhala jsem. „Chci s ním být, ale někdy když ho vidím, mám pocit, že stojím na útesu s vědomím, že není žádný způsob jak jít, ale jen spadnout.“

Kousla jsem se do rtu, přemýšlejíc kolik jí toho můžu říct, aniž bych zašla moc daleko.

„Právě teď jsem spokojená s tím, jak se věci mají. Jde to skvěle. Jett nepotřebuje vědět, jak to vidím a jak se cítím.“

Sylvie se usmála a stiskla mi ruku. „Zlato, láska má být sdílena. Možná to nebude trvat věčně. Ale koho to zajímá? Každý příběh má konec. Nemůžeš se zastavit po jedné kapitole jen proto, že nevíš jak to skončí. Pokud ho miluješ, měla bys mu dát šanci. Co je horší než ztráta?“

„Lítost,“ zašeptala jsem. Mám ale riskovat, když můžu žít ve své bezpečné bublině? „Máš pravdu.“

„Vím to. Ty?“ Její obočí vystřelilo vzhůru.

A přesto démoni v mé hlavě stále řvali. Pořád mi říkali, že to neskončí dobře. Jako pro mé rodiče. Ani Jettovo rodiče. Proč by mě potkal jiný osud?

„Přemýšlej o tom,“ řekla Sylvie.

Přikývla jsem, bojující proti shromažďujícím se slzám v rozích očí. Rozhodla jsem se změnit téma. „Volal Clarkson?“

Sylvie zavrtěla hlavou a zmáčkla si její oblečení – roztrhané džíny a příliš velké tričko, které jí padalo z ramena. „Ne, ale dnes ráno dorazil dopis. Nechala jsem ho na kuchyňském stole. Jsou to finanční zprávy, o které jsi žádala. Koukneme se na to teď?“

Chtěla jsem se zeptat, jak ví, co dopis obsahuje, ale rozhodla jsem se mlčet. „Jasně. Tak jako tak se změním v humra.“

Když jsme se vrátily do domu, všimla jsem si temných mraků shromažďující se v dálce. Měkký vánek se proměnil v silný vítr, který předcházel dešti. Bylo těžké uvěřit, že před několika hodinami bylo takové horko, jako na poušti.

Vstoupily jsme dovnitř a zamkla jsem za námi. Prohlédla jsem kuchyňský kout. Vypadal úplně čistě, Sylvie kuchyň pravděpodobně nevyužila. Možná, že neměla chuť k jídlu. Ta myšlenka mě znovu pálila, cítila jsem vinu.

„Stalo se včera v noci něco?“ zeptala jsem se. „Nějaké podivné telefonáty?“

Střelila po mě pátravý pohled. „Ne, byl tu celkem klid.“

Nikdy jsem nebyla tak šťastná, že měla klidnou noc.

„Opravdu jsi volala policii?“ Zeptala jsem se.

„Jo. Řekli mi, že musím počkat čtyřicet osm hodin, než po tobě budou moct vyhlásit pátrání. Ale –“ Sylvie zavrtěla hlavou. „Naštěstí se nic nestalo.“ Několikrát zamrkala.

Umístila jsem jí nedbalý polibek na její měkkou tvář. Od chvíle, co jsme se přestěhovaly do New Yorku, jsme se Sylvií měly na předvolbě číslo té druhé, pokud by se jedna z nás nedostala domů před desátou dopoledne příštího rána; něco jako červený kód. I přesto, že dostala zprávu, ocenila jsem její starost.

„Je mi to líto. Slibuju, že to už znovu neudělám,“ zašeptala jsem.

„Raději ne, Brooke, protože jsem o tebe měla strach.“ Její hlas se chvěl. „To jsou ty papíry. Vypadá to, že toho máme hodně co projít.“ Ukázala na velké žluté desky a zamířila ke kávovaru.

Sledovala jsem, jak naplňuje filtr a přidává vodu, pak jsem otevřela složku a okamžitě byla ohromena bezpočtem papírů, které obsahovaly čísla a ještě víc čísel. I když jsem znala základní účetnictví, nikdy jsem neviděla nic podobného tomuto. Co se týče mého amatérského oka, čísla vypadala v pořádku a daně byly zaplacené.

„Vypadá to v pořádku, tedy podle mě.“ Zavírajíc složku.

Sylvie přede mě umístila šálek horké kávy a posadila se. „Můžu se podívat?“

„Jistě.“ Vzhledem k tomu, že má vysokoškolské vzdělání v oboru podnikání a pracovala v účetní firmě, tedy do nedávné doby, byla jsem jí vděčná. Podala jsem jí složku a napila se mé kávy.

Sylvie si začala procházet papíry.

„Co si o tom myslíš?“ Zeptala jsem se jí. Uplynuly dvě minuty, než odpověděla. Byla zticha, což mě znervózňovalo, takže jsem jí pod stolem kopla do nohy.

„Sylvie?“

„Prosím?“ Zamračila se, ale nepodívala se na mě. „Říkala jsi něco?“

„Je něco špatně?“

Zasmála jsem se nad starostlivostí v mém hlase.

„Není tu žádný dluh.“ Vzhlédla, její dětsky modré oči vyhledaly moje.

„Tak to je dobrá věc, že?“

Její úšklebek ne zcela vymazal můj neklid. Možná to bylo tím, jak svírala papíry. Nebo to bylo možná tím, jak její oči stále tikaly z jedné stránky na druhou. Ale něco mi řeklo, že věci nejsou tak zřejmé, jak se zdají.

„Je tu něco špatně?“ Zeptala jsem se jí.

Zvedla ruku, její obličej se soustředěně svraštil, když vytáhla tři papíry a položila je před ní, zbytek odhodila a začala je porovnávat. Nelíbil se mi její výraz. Mé srdce začalo bít rychleji.

Obešla jsem stůl a naklonila se přes její rameno, snažíc se zjistit co viděla. Nakonec Sylvie odemkla její telefon a začala mačkat čísla do kalkulačky.

„Tato čísla nesouhlasí,“ zamumlala, když mi to ukazovala. „Vypadá to na nějakou skulinu v odpisech. Zajímalo by mě, kam ty peníze jdou.“

Otočila se a zadívala se na mě.

„Co tím myslíš?“

„Omlouvám se, Brooke. Nemám ponětí,“ řekla a podala mi zpátky papíry. „Vypadá to na nějakou charitu, ale kdo ví. Musíš si promluvit s Jettem a najít někoho, kdo o tomto ví víc. Jedna věc je jistá, ty transakce byly prováděny v pravidelných intervalech. Ta poslední se provedla loni v lednu.“

„Dobře.“ Zamrkala jsem. „Lidé darují na charitu pořád.“

Sylvie zavrtěla hlavou. „Podívej se na všechny ty nuly. Mluvíme o milionech. Říkala jsi, že Jett je vlastníkem nemovitosti někde tady ne, což znamená, že má pravděpodobně italské účetní.“

Věděla jsem, že jsem dosáhla bodu, kdy jsem potřebovala pomoc. A má odpověď na to, byl Jett.

Zastavila se uprostřed kuchyňských dveří s rukou na klice. „Je tu ještě něco.“

„Co?“ Naklonila jsem hlavu, upřeně se na ní dívajíc. Pokaždé když řekla slova „Ještě něco tu je“ okamžitě v mé mysli začaly zvonit poplašné zvony.

„Říkala jsi, že Alessandro nechce, abys na domě prováděla žádné úpravy, že?“

Přikývla jsem.

„No, já jsem jen přemýšlela, proč je tam dole několik pytlů s cementem.“

„V přízemí?“

„Ano, v suterénu. Během čekání na tebe, kdy jsem o tebe měla strach, jsem možná-“ odmlčela se pro efekt – „zkontrolovala všechny místnosti v době a narazila na ty pytle ve sklepě.“

„Jsi si jistá, že jsi viděla určitě cement, není to něco –“

„Prach? Kameny?“ Obrátila oči v sloup. „Nejsem hloupá, Brooke.“

„To jsem nikdy neřekla. Je to prostě divné.“ Alessandro byl tak neústupný v tom, aby se s domem nic nedělo. Musela jsem to vidět a pak se ho na to zeptám. „Ukaž mi to,“ řekla jsem Sylvii. Nečekala jsem na její odpověď, prošla jsem kolem ní a zastavila se v hale, aby se ujmula vedení.

Vedla mě dolů po schodech a dveřmi do úzké chodby, která vypadala, že je nekonečná. Vzduch byl cítit zatuchle a zaprášeně. Žárovka nad našimi hlavami odrážela stíny na bílou stěnu. Moje boty stěží udělaly nějaký zvuk na betonové podlaze, jak jsem spěchala za Sylvií, která šla svižným tempem.

„Šla jsi sem dolů úplně sama?“ Zeptala jsem se. Kdo by si myslel, že moje nejlepší kamarádka, která trpěla klaustrofobií, vstoupí do podzemí, které se podobalo rakvi bez oken a bez únikového prostoru?

„Neměla jsem zrovna na výběr. Myslela jsem, že bys tu mohla být uvězněna.“ Zamumlala Sylvie. „Byla bys překvapená, co bych pro tebe udělala.“

Usmála jsem se nad různými vzpomínkami, kdy se vyhýbala výtahům a stísněným prostorům.

„Nebylo to jednoduché. Myslela jsem, že dostanu infarkt.“

„Podívej se na sebe. Zvítězila jsi nad svými obavami. Jsem na tebe pyšná,“ řekla jsem, myslíc vážně každé slovo. Střelila po mě špinavý pohled přes rameno a zamumlala něco, co se podobalo „drž hubu.“

Došly jsme k rozcestí a vstoupily do místnosti s několika dveřmi. Nahlédla jsem do první místnosti. Byla prázdná. Druhá a třetí místnost na tom byla stejně. Čtvrtá byla také prázdná. Neklidem jsem se otřásla.

„Kde jsou ty pytle cementu?“ Zeptala jsem se.

„Tady.“ Sylvie ukázala nalevo. Obrátila jsem se a následovala její zorné pole, teprve potom jsem si všimla otevřeného klenutého průchodu, který byl skrytý ve tmě. Šly jsme dovnitř a Sylvie rozsvítila žárovku.

Malý prostor byl zaplněný regály s lahvemi. Sylvie zřejmě narazila na vinný sklep. Mezi stěnou a policí byly schované dva pytle s cementem. Byly téměř skryté, jako kdyby je tam někdo zapomněl.

„Tak co si o tom myslíš?“ Zeptala se Sylvie.

„Já nevím.“ Skrčila jsem se a šla blíž. „Možná to je k rekonstrukci. Je to stará budova.“

Znělo to věrohodně, a přesto její mlčení mi napovědělo, že se mnou nesouhlasí. Mohla jsem vidět zamračení na její tváři, kvůli tomu, že se jí nelíbí moje odpověď. Ani mě ne.

„Když jsem ti řekla, že se podívám kolem, nenašla jsem žádné známky jakýchkoliv nedávných rekonstrukcí. Všechno vypadá stejně staře.“ Udělala pohrdavé gesto. „Proč tu nechal flašky s drahým vínem? Proč si nevybral jinou místnost, která je větší?“ Vytáhla lahev vína a podala mi ji. Ověřila jsem si datum a vrátila ho do regálu. Víno bylo staré přes padesát let a pravděpodobně, by stálo více než jeden plat v mém starém zaměstnání.

Slabá vůně se linula místností. Začichala jsem ve vzduchu.

„Cítíš to?“ zeptala jsem se.

„Co?“

„Myslím, že je to barva.“

Rozdělily jsme se, prohlížely stěny a přejížděly prsty po špinavých stěnách.

„Kdo to tu maloval, odvedl opravdu špatnou práci,“ řekla Sylvie. „Požádala bych o vrácení peněz.“

Sylvie měla pravdu. Nátěr byl nepravidelný a drsný, i dítě by odvedlo lepší práci.

„Vůně je tady silnější.“ Ukázala jsem na regál a otřela konečky prstů o lahve.

„Není tu žádný prach.“

„Ukaž,“ řekla Sylvie. Ustoupila jsem stranou, a teprve pak si všimla bílé barvy na tmavém dřevě.

„Myslím, že tuto místnost někdo maloval, pak jsem dal tuto polici, zatímco barva byla ještě čerstvá. Co se týče toho regálu, předpokládám, že je odněkud jinud, což by vysvětlovalo to, proč tu není žádný prach.“

Vrátily jsme se do čtvrté místnosti a prohlédly stěny. Byly tu viditelné tmavé stopy od prachu a nečistot, kde stál regál s vínem.

„Ale proč by Alessandro přesouval regál s vínem do menší místnosti, poté co ji vymaloval?“ Zašeptala Sylvie. „Proč ho nenechal tady?“

Překřížila jsem ruce na hrudi a zavrtěla hlavou. Neměla jsem tušení. „Ptám se sama sebe na tu samou otázku.“ Očima jsem se zaměřila na zeď.

„Co nedává smysl je, proč maloval právě tamtu místnost? Proč ne i ostatní? Proč ne celý suterén?“ Obrátila jsem se na Sylvii.

„Možná, že to nebylo potřeba. Co když tam unikala voda a místnost byla vlhká? Bál se aby se to nerozšířilo přes zdi,“ navrhla Sylvie.

„Vzduch je cítit vlhce. Ale může použít vysoušeče vzduchu. Nejhorší možný scénář je, kdyby musel všechny zdi ošetřit kvůli plísni,“ řekla jsem. „Možná proto tu měl ty pytle s cementem.“

Bylo to možné, a přesto se to zdálo neuvěřitelné. Sylviin pochybný pohled mi řekl, že si myslela to samé. Něco tu nesedělo. Zdi vypadaly jako namalované od amatéra. Proč nenajal profesionála? Alessandro měl přece dost peněz. A proč namaloval jen jednu stěnu?

Moje mysl se točila z tolika otázek a každá odpověď vedla k další otázce.

„Měla bys ho pozvat,“ poznamenala Sylvie.

Není třeba se jí ptát, o kom mluví.

„Vážně?“ zeptala jsem se jí. „Jsi s tím opravdu v pořádku?“

„Jo.“

Tuto diskuzi jsme měly už dříve. Setkání s Jettem nebyl dobrý nápad. Za prvé, Sylvie i Jett měli obrovské ega. Nemůžete vzít do jedné místnosti dva lidi, kteří mají velká ega. A pak tu byl fakt, že Jett a Alessandro zrovna nebyli přátelé.

„Zeptej se ho.“ pokrčila rameny.

„Budeš v pohodě?“

„Znáš mě.“ Střelila po mě široký úsměv.

„Nebojuješ?“

Přehnaně si povzdechla a pomalu obrátila oči v sloup. „Nikdy to nedělám.“

Jo! Jasně!

Kousající se do rtu jsem se dívala do její nevinné tváře. Opravdu jsem ji chtěla věřit, ale Sylvie se snadno proměnila v draka. Ale ona i Jett pro mě byli nesmírně důležití, takže proč by se neměli navzájem poznat?

„Máš pravdu,“ řekla jsem. „Možná bych se měla zeptat na Jettův názor. Mužský pohled je vždy zajímavý.“

Byla to pravda. Chtěla jsem slyšet jeho názor, protože jsem důvěřovala jeho úsudku. Ale nebyl to jediný důvod, proč jsem ho potřebovala kolem. Chtěla jsem ho po mém boku, protože on byl jediný, s kým jsem se cítila v bezpečí.