CYL - 16. kapitola

Překlad: Verča

Celá místnost voněla po čerstvých máslových croissantech. Hrníčky s kávou na stole byly nedotčeny, téměř zapomenuty.

Naše první společná noc v hotelu.

Naše první snídaně, poté co jsem s ním strávila noc v hotelovém pokoji a měly sex ve vířivce.

První dárek, který jsem od něj dostala.

V duchu jsem si poznamenala všechny tyto věci, protože od té doby, co jsem se setkala s Jettem, počítala jsem všechna poprvé, které jsem s ním zažila. Můj mozek se stal obrovským zápisníkem prvních společných vzpomínek. Nemohla jsem se dočkat, až ho naplním ještě více vzpomínkami.

„Pomůžu ti.“ Jett vzal hodinky z mých rukou a omotal je kolem mého zápěstí. Obdivovala jsem je. Byly ideální velikosti.

„Miluju je,“ zopakovala jsem. Ale nenáviděla jsem ten pocit, že mu nemám dát co nazpět. Takže jsem toužila mu koupit nějaký dárek, něco jedinečného, něco, co by mu připomínalo tuto příležitost, která jak jsem doufala, byla pro něj tak zvláštní, jako byla pro mě.

„Sluší ti,“ řekl Jett, umísťující měkký polibek na mé zápěstí.

„Hmm.“ Usmála jsem se.

„Zapnul jsem ti telefon, když jsi byla ve sprše.“ Jeho rty se otřely o moje nahé rameno a klíční kost, dokud nenašel mé choulostivé místo pod bradou.

„Jo?“ Zasténala jsem.

„Jo.“

Cítila jsem, jak se usmívá. Zabalil kolem mých rukou jeho silná ramena.

„Sylvie několikrát volala,“ zašeptal Jett.

Do prdele!

V žilách mi ztuhla krev. Jak jsem na ní sakra mohla zapomenout? Zřejmě na mě čekala a měla strach, když jsem se nevrátila.

I když pro ni by to nebylo neobvyklé, mně se to nikdy nestalo. Tedy vždy mi napsala, kde je. Bude tak naštvaná. Ne, bude rozzuřená.

„Musím se dostat domů,“ řekla jsem.

Jett vehementně zavrtěl hlavou. „To není dobrý nápad. Nejsi v bezpečí. Snažím se zjistit, kdo nás pronásledoval.“

„Ale Sylvie je sama v domě. Znám ji. Bude šílet, že nejsem doma.“

„Je v pohodě.“

„Musím to vidět na vlastní oči,“ řekla jsem.

Něco blikalo v jeho zeleném pohledu. Byla to mrzutost? „Byl bych raději kdybys se mnou zůstala v mém domě.“

Jeho nabídka zněla lákavě. Jeho dům byl obrovský, krásně zdobený a ne příliš daleko od Alessandrova sídla. Ale-

Zavrtěla jsem hlavou. „To se nestane. Nenechám Sylvii sama v tom starém domě. Je to moje nejlepší kamarádka, Jette. Pokud tam nebudu, vezmou si jí.“

„Můžu tam někoho poslat,“ řekl Jett.

„Co tím myslíš?“ Zamračila jsem se. „Bodyguarda?“

„Tak nějak.“

Střelila jsem po něm nepřesvědčivé zamračení. Mám to. Jett má peníze. A to dost. Ale bodyguard – pro Sylvii? Jak to provede, aniž by si toho moje nejlepší kamarádka všimla? Sylvie nebyla hloupá.

Zavrtěla jsem hlavou a vypila poslední doušek mé kávy. „Je mi to líto, Jette, ale… nemůžu zůstat. Musím jít. Odvez mě zpátky.“

„Tak mě nech jít s tebou.“

Málem jsem rozlila kávu. Dobře, nemohla jsem jí rozlít, protože už jsem ji vypila…

„Jo, tak to není možné.“ Ušklíbla jsem se, bojujíc se svými slovy. Jak mu mám sakra říct, že ho moje nejlepší kamarádka neměla ráda a nechtěla jsem jí čelit?

„Proč ne?“ Jett na mě přimhouřil oči.

Oh, proboha.

„Sylvie-“ znovu jsem se ušklíbla „-neví, o tomto vztahu, který s tebou mám.“ Podívala jsem se na něj a ucukla jsem nad zábleskem hněvu v jeho očích.

„Ty jsi jí o nás neřekla.“

„Ne, ne…“ Zavrtěla jsem hlavou, ale pak se zarazila. Proč lhát, když už to ví?

„Ano, možná...Nemyslela jsem, že se něco změní.“

Zamračil se, ale nevyjádřil se. Mé prsty se omotaly kolem jeho ruky v naději, že ucítí můj zmatek.

„Zlomil jsi mi srdce, Jette, takže přirozeně předpokládá, že jsi špatný člověk. Donutila mě slíbit, že se od tebe a jiných budu držet daleko. Takže –“ Pokrčila jsem rameny a nervózně se zasmála –„si myslí, že jsem s tebou skončila.“

Uběhlo několik okamžiku, během kterých mlčel. Snažila jsem se rozluštit jeho výraz, ale neuspěla jsem.

„Dobře.“ Nakonec si zhluboka povzdechl a vstal, pomáhajíc mi na nohy.

„Jsi s tím v pořádku?“ Překvapeně jsem zamrkala. Jen tak? Během krátké doby, kdy jsem pro něj pracovala jsem si rychle uvědomila, že se Jett nikdy nevzdává. Co chtěl, to dostal. A o to, co nemohl mít, se stejně snažil. „Žádné podmínky, žádné požadavky?“

„Vlastně teď, když jsi to zmínila…vezmu tě domů pod třemi podmínkami.“

„Samozřejmě.“ Tři podmínky, hmm? „Co je to?“

„Za prvé, zavolej mi až tam budeš a budeš mít telefon zapnutý po celou dobu. Za druhé, pošlu k vám někoho, aby vás hlídal. Nevšimnete si jeho přítomnosti. A nediskutuj o tom.“ Odmlčel se, zvedla jsem obočí a záměrně nic nekomentovala, protože se zdálo, že je celkem odhodlaný a já se chtěla dostat domů a zkontrolovat Sylvii, takže jsem jen přikývla. „Za třetí, tvoje návštěva bude krátká. Takže řekni Sylvii cokoliv je třeba, ale nezůstaneš tam a ani ona. Jinak vás budu muset obě dvě odvést a použít sílu, pokud to bude nutné.“

„To nejsou zrovna tři žádosti,“ podotkla jsem.

„Buď uděláš to, co jsem ti řekl, nebo nic nebude.“

Nemožnost kompromisu.

„Brooke?“ Nebyla to otázka, bylo to varování, které umocnil jeho výrazem. Vrátil se ke svým alfa způsobům, snažil se mě chránit. Ty jeho mužské hormony.

„Dobře,“ řekla jsem. „Odvezeš mě zpátky?“

„Jasně, bejby.“ Zamrkal a jeho dobrá nálada byla zpět. „Pevně se drž.“

Obrátila jsem oči nad výběrem jeho slov. Zdálo se, že řekl jednu ze svých oblíbených vět.

***

Cestou zpět domů Jett stále kontroloval zpětné zrcátko a čím častěji to dělal, tím víc jsem byla nervózní. Kdyby nebylo té automobilové honičky, myslela bych si, že trpí paranoiou. Jel pomalu, možná proto, že nebyl zvyklý jezdit v dopoledních hodinách. Nebo možná proto, že na nás nechtěl strhávat pozornost. Ať tak či onak, cítila jsem se špatně za jeho Lamborghini. Věděla jsem, jak moc měl to auto rád.

„Je mi opravdu líto tvého auta,“ řekla jsem.

„Není to tak špatné. Ona bude v pořádku.“ Jett pobaveně mrkl a zaměřil se zpátky na silnici.

Ona – jeho auto?

Páni! Nevěděla jsem jestli se mám smát, nebo to ignorovat. Na konec jsem se to rozhodla ignorovat a držela pusu zavřenou.

Za méně než půl hodiny se auto zastavilo před domem Alessandra. Rozloučení bylo nejtěžší. Vždycky to tak bylo. Opustit ho, nevědět, kdy ho zase uvidím…Části ve mně chybí už teď, a to jsem ještě neopustila auto.

„Děkuju ti za rande,“ řekla jsem. „Jsem ráda, že jsem přišla.“

Odměnil mě svým oslnivým úsměvem a přejel si rukou přes vlasy.

„Jsem vděčný za tvou druhou šanci.“

„Já taky.“

Naklonil se a naše rty se setkaly v krátkém, ale vyhřívaném polibku. „Pamatuj, chci abys měla telefon zapnutý po celou dobu. Pokud se ti bude zdát něco podezřelého, bez ohledu na to, jak směšné se to bude ztát, zavolej mi a já přijedu.“

„Jasně.“ Přikývla jsem. Mé oči na něm zůstaly přilepené. „Jette, volal jsi mi před dvěma dny, po našem obědě?“

Jeho zamračení mi ukázalo, že ne.

„Myslela jsem, že se tě zeptám, protože to číslo bylo soukromé.“

„Neskrývám své číslo.“ Slyšela jsem napětí v jeho hlase, nedůvěru a podezření. „Zvedla jsi to?“

„Jo, ale nikdo mi neodpověděl.“ Kousla jsem se do rtu. Chvíli mě pozoroval.

„Možná tě někdo vytočil náhodou,“ navrhl. „Možná to byl kamarád.“

„Možná.“ Opravdu jsem mu chtěla věřit, ale nemohla jsem. „Asi máš pravdu, a byl to přítel, i když s časovým rozdílem, kdy u nás je brzo ráno, neznám nikdo kdo by mi volal v tuto hodinu.“

Cítila jsem se hloupě, že takto protahuji rozhovor. Popadla jsem kabelku ze zadního sedadla, když mé oči spočinuly na něčem zakrytém Jettovo bundou, kterou tam odhodil. Viděla jsem zbraň již dříve, ale ještě nikdy jsem se jí nedotkla.

„Jette?“ Navlhčila jsem si rty, překvapena svým klidným hlasem ve srovnání se zběsilým tlukotem srdce. „Co dělá ta zbraň v tvém autě?“

Natáhla jsem se po bundě, když jeho ruka popadla mojí. „Nedotýkej se toho.“

Věděla jsem. On věděl, že jsem věděla. A přesto mlčel.

„Co děláš s pistolí a kde jsi ji vzal?“ Pomalu jsem se zeptala.

„Brooke, nejsi v bezpečí.“ Pokrčil rameny a zbytek výkladu nechal otevřený.

Oh, bože.

„Takže máš zbraň? Je to tvoje odpověď na naše problémy?“

Protože kdyby ano, neměla jsem tušení, jak mám reagovat.

Hned mi neodpověděl. „Proč ne? Pokud udržet tě v bezpečí zahrnuje porušení několik pravidel, tak budiž. Nemusíš vědět víc.“ Pak si olízl rty a podíval se z auta.

Sledovala jsem jeho profil. Kupodivu, že má zbraň mě nijak nešokovalo, ne po tolika věcích, které se mnou sdílel. Nebála jsem se.

Dokud nebyl nikdo zabit a Jett se nedostal do žádných problémů, jsem s tím v pořádku.

***

Podívala jsem se na své hodinky. Bylo 13:15. Po dobrém spánku a výživné snídani jsem se cítila závratně, jako bych se vznášela ve vzduchoprázdnu. Stalo se toho tolik, po té co jsem odešla od Sylvie. Rande, důkaz, že byl Jett na mé straně, jeho minulost, sex, jeho prohlášení, že mu na mě záleží – nebylo to zase tak velké překvapení, protože mi na něm taky záleží. Ale se vším tím dramatem a emoční zátěží, jsem se cítila jinak.

Skutečná.

Bylo na čase vymazat nedorozumění o Jettovi, abych nemusela skrývat svůj kvetoucí vztah. Ale jak jsem jí to všechno měla vysvětlit? A co horší, jak jsem měla zvládnout její reakci? Nebyla schopná odpouštět, pokud se cítila zrazená.

Zhluboka jsem se nadechla, odemkla dveře a vstoupila. Dům byl smrtelně tichý, což bylo zvláštní. Znervózňující. Podívala jsem se do obývacího pokoje a kuchyně, pak šla nahoru do její ložnice a zaklepala.

Žádná odpověď.

„Sylvie?“ Otevřela jsem dveře a nakoukla dovnitř. Její šaty ležely po celé podlaze. Její kabelka byla na její neustlané posteli. Nakoukla jsem do ní. Až na její telefon a kreditní karty, tu nic nechybělo.

Ledově chladný uzel se kroutil v mém žaludku. Sylvie nikdy neodešla z domu bez jejího make-upu. Stale se jí něco? Kdyby ano, nikdy si to neodpustím.

Sešla jsem dolů po schodech a dvakrát zkontrolovala viditelná místa – obývací pokoj, kuchyň, verandu a zahradu. Nikdo nebyl v dohledu.

„Sylvie?“ Zavolala jsem, když jsem stoupala po kamenných schodech k lesu. Otevřela jsem pusu, abych znovu zavolala její jméno, když v tom jsem jí uviděla na druhé straně bazénu. Byla oblečená v bikinách, lenošila na lehátku a prsty svírala sklenici s drinkem.

Zhluboka jsem si oddechla.

Vypadala dobře a v bezpečí. Všimla jsem si, že má zavřené oči a poslouchala hudbu. Naklonila jsem se nad ní, zjišťujíc, že si vůbec nevšimla mé přítomnosti. Nepohnula se.

„Sylvie?“ Jemně jsem stiskla její ruku.

Její modré oči se prudce otevřely a vyskočila na svém lehátku. Na okamžik byl v jejích očích strach, ale pak mě poznala a usmála se, což rychle zakryla maskou zlosti. Šíleně zuřila.

„Co to sakra, Brooke! Vyděsila jsi mě kurva. Kde jsi byla?“ Zakřičela.

Ukázala jsem na její sluchátka. Sundala si je, ale její naštvaný výraz nezmizel.

„Kde jsi byla?“ Zopakovala. „Musela jsem zavolat policii. Nevěděla jsem, co mám dělat.“

Její oči se rozšířily strachem a měla tmavé kruhy pod očima.

„Ó můj bože. Co jsi udělala?“ Sedla jsem si a omotala ruku kolem jejích ramen. „Jsi v pořádku. Stalo se něco?“

„O čem to mluvíš? Samozřejmě, že nejsem v pořádku.“ Odmlčela se a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. „Když tvoje nejlepší kamarádka zmizí a nevíš kde je, samozřejmě, že nebudeš v pořádku.“ Prstem bodla do mé hrudi, zatímco její oči chrlily oheň.

„Máš zavolat. Chovat se jako dospělá a říct své kamarádce, kde jsi.“

Nikdy jsem ji takhle neviděla. Rozzlobenou. Zraněnou.

„Máš zábavný způsob, jak to ukázat,“ řekla jsem a ukázala na její koktejl v ruce.

„Jo, dobře. Je to kurva lepší, jednodušší, když jsi opilá.“ Omotala ruce okolo šňůrky od sluchátek, její hlas sálal syrovými emocemi. „Hudba je jediná věc, která mi pomohla vypnout všechny ty představy, které jsem si představovala, že by se ti mohly stát.“

Přitáhla jsem si jí blíž ke mně, objala jsem jí a zašeptala: „Je mi to líto.“ Opravdu jsem doufala, že slyšela výčitky v mém hlase.

Sylvie zavrtěla hlavou a vztekle si otřela slzy z jejích očí. „Myslela jsem, že se ti stalo něco špatného.“ Zněla rozrušeně, ale její tón se trochu uklidnil.

„Je mi to líto, Sylvie. Vím, že jsem se ti měla ozvat, ale nemohla jsem psát zprávy a-“

To jí přinutilo vzhlédnout.

„Dostala jsem zprávu, která nezněla, jako že je od tebe. Co se stalo?“ Podívala se na mě podezíravě. Její pohled se do mě zařezával. „Kde jsi byla?“

Dobře, kde začít?

Dobrá otázka, Stewartová. Co na začátku?

Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla. Její oči spočinuly na hodinkách a spadla jí čelist.

„Ach můj bože.“ Skoro jsem viděla, jak její mozek pracuje. V okamžiku, kdy si dala dvě a dvě dohromady její zamračený pohled se změnil na úšklebek. „Šla jsi ven s chlapem! Prosím, řekni mi, že se mýlím.“

Přimhouřila na mě oči, když si prohlížela mou tvář, její čelist dál klesala.

„To ne, Brooke.“

Přikývla jsem.

„Ty malá britch. Kdo je to?“

Kdykoli byla Sylvie nadmíru spokojená nebo se na mě zlobila, nazývala mě „britch.“ Začalo to v den, kdy jsme byly pozvané na svatbu její nudné sestřenice. Sylvie ten den skombinovala slova nevěsta (bride) a děvka (bitch), takže mě nazývá britch. To je ale jiný příběh.

„Hm.“ Nemohla jsem se jí ani podívat do očí. „Je tu toho hodně, co ti musím říct.“

Čekala jsem, kdy Sylvie opět vybuchne.

„Ach můj bože.“ Její hlas byl tak nízký, že jsem si nebyla jistá, zda jsem jí rozuměla. „Ó můj bože. Ty s ním znovu chodíš.“

„Sylvie-“ Zvedla jsem ruku, abych jí zastavila a nechala mě jí to všechno vysvětlit, ale přerušila mě.

„Byly tu náznaky. Měla jsem vědět, že nikdo jen tak nezmění tvou depresivní náladu jen tak z čista jasného nebe. Celou tu dobu jsem si myslela, že ses nad tím povznesla, zatímco ty jsi byla s Jettem.“

Mohla bych předstírat, že se mýlila?

„Jak jsi na to přišla?“ Zeptala jsem se s úsměvem. Cítila jsem pocit viny, ale nemohla jsem si pomoct. Jen slyšet jméno Jett ze Sylviiných úst – bylo to k nezaplacení. Ten její pohrdavý úsměv.

„Pojď sem.“ Objala mě kolem ramen. „Ty hloupá, hloupá krávo! Jak sis mohla myslet, že bych si nevšimla, jak jsi do něj šíleně zamilovaná?“

„Je to tak zřejmé?“ Zašeptala jsem.

Přikývla, usmívajíc se. „I kdybych byla slepá, pořád bych viděla ten tvůj hloupý úsměv na tváři pokaždé, co by sis myslela, že se nikdo nedívá.“

Smála jsem se s ní, protože měla pravdu. To se mnou dělal Jett i když nebyl kolem.

„Děkuju,“ zašeptala jsem.

Pokrčila rameny, neptající se, za co. Bylo tu tolik důvodů. Byla tou nejlepší kamarádkou na světě. Smály jsme se, dokud se naše oči netřpytily slzami, které jsme nemohly zastavit. Bylo to skoro, jako za starých časů, když jsme byly mladší a v mém případě  - neopatrná. Všechny hloupé věci, které jsme udělaly, nás slepily více dohromady. Ty dobré, špatné a pobuřující.

Stejně jako teď.