CYL - 13. kapitola

Překlad: Verča

Hlavu jsem si opírala o okno Jettova drahého auta a slunila se. Pouze třicet minut a budu zpátky ve svém normálním světě, bez Jettovo přítomnosti. Už jsem cítila, že mi chybí a to stále seděl vedle mě. Řídil auto přes polní cesty v neuspěchané rychlosti.

Slunce zapadalo, zbarvilo oblohu do tmavě červených, bronzových a měděných odstínů. Brzy nebe ztmavne a objeví se Měsíc a hvězdy. Byl to můj oblíbený čas – několik minut mezi nocí a dnem.

„Unavená?“ Zeptal se Jett, dívající se na křižovatku.

Přikývla jsem a usmála se. „Trochu. Díky za tento den. Byl skvělý.“

„Stejně tak i pro mě.“ Zamrkal a obrátil svou pozornost zpět na silnici.

Mé tváře opět hořely.

„Loď je úžasná. Není divu, že na ní trávíš tolik času.“ Usmála jsem se, přemýšlejíc, jak úžasné musí být žít na lodi. Být bezstarostný. Dělat si co chcete.

„Poté, co přijdeš na to, co uděláš s panstvím, a vše bude vyřízeno, odplujeme někam na jeden týden,“ řekl Jett. „Možná dokonce můžeme cestovat po světě, v tomto případě po světě vod.“

„To zní úžasně.“ Naklonila jsem se ve svém sedadle, zavřela oči a vychutnávala si jeho přítomnost. Bylo tak dobré být blízko něho, být s ním. Nemohla jsem se dočkat, až spolu budeme trávit více času a navzájem se poznáme. Zjistím jaká je jeho oblíbená barva, přání, jeho noční můry a to, co mu  přinese úsměv na jeho dokonalou tvář. Nemohla jsem se ho jen tak zeptat, myslel by si, že jsem zvědavá holka, takže ho budu muset nějak donutit mluvit.

„Ptal ses mě, jestli umím plavat,“ začala jsem. „Umím, ale přála bych si jít se potápět. Když jsem byla mladší, snila jsem, že budu žít pod vodou mezi korály a rybami, což je vlastně divné, protože mám strach z utonutí. Vsadím se, že ty se umíš potápět viď?“

Střelil letmý pohled do zpětného zrcátka a jeho noha sešlápla plyn.

Není to odpověď, kterou jsem čekala. Přidržovala jsem se opěrky pro podporu, abych se ho mohla zeptat. „Z čeho jsi vystrašený?“

„Nejsem si jistý.“ Jeho hlas zněl trochu ostře.

Dobře.

Jeho náhlá zdrženlivost mé konverzaci nepomáhala. Obrátila jsem se k němu, ale on se upřeně díval na silnici před sebou.

„Jette?“ Dotkla jsem se jeho paže, abych upoutala jeho pozornost.

Zamračil se, ale neotočil se. „Ano?“

„Jsi unavený? Nebo se ti nechce mluvit? Protože jestli ano, tak jsem s tím v pořádku, zatím.“ Snažila jsem se dostat nonšalanci do mého hlasu. Všichni chlapy byli každou chvíli divní ne? V případě jestli potřebuje více prostoru, dám mu ho.

„Ne.“ Zavrtěl hlavou a jeho pohled se opět přestěhoval do zpětného zrcátka. „Promiň, bejby, ale právě teď jsem trochu roztržitý.“

Pravděpodobně nemá zájem řešit tak nudné věci. Samozřejmě, jako žena jsem se rozhodla zlepšit jeho náladu.

„Je tu ještě tolik věcí k vyřešení, ale chci, abys věděl, že vážně zvažuju tvojí nabídku.“ Přimhouřila jsem na něj oči. Jeho obličej se stále soustředil na cestu. Hluboká vráska se mu tvořila mezi obočím. „Vyšší plat zní skvěle a vždycky jsem chtěla být vedoucí.“

Myslela jsem, že ho to potěší.

Žádná odpověď.

Vážně?

Zamračila jsem se. To není to, co jsem čekala. Nikdy předtím jsem ho neviděla tak tichého. Něco s ním bylo špatně.

„Chceš, abych zapnula hudbu?“ Zeptala jsem se.

Zrychlil a vůz vyrazil kupředu. Srdce mi začalo bušit v hrudi. I přesto, že provoz byl pomalý, několik projíždějících aut, mělo co dělat, aby se udržely na jejich straně vozovky.

Svaly na Jettovo rukou se snažily držet volant, zatímco jeho oči se soustředily na silnici.

„Zpomal!“ Možná měl rád nebezpečnou jízdu, ale já ne.

„To je v pořádku, zlato,“ řekl Jett klidně.

„Cože? Ne! Zpomal. Co se sakra děje?“

Krátká pauza. „Nechci tě děsit, ale myslím, že nás někdo honí.“ Jeho slova jsem si musela zopakovat v mé mysli.

„Co tím myslíš? Jsme v autě.“

„Ano, a někdo nás sleduje,“ řekl pomalu. Kroutím se ve svém sedadle. „Ne. Neotáčej se.“

„Dobře.“ Chvění v mém hlase prozradilo náhlý neklid v mém srdci. Moje pozornost se přesunula na stranu řidiče, a mé srdce závodilo, když jsem viděla, jakou jedeme rychlostí.

Za námi bylo auto, ale nebylo příliš blízko, tak jako je v akčních filmech. Nebylo možné, že nás pronásleduje. Byli jsme v Itálii, a ne v hollywoodském filmu.

„Jsi si jistý? Je to třeba náhoda, že míří stejným směrem.“

„Jsem si na 99% jistý. Projel jsem několika zatáčkami, projel několika vesnicemi a je pořád za námi.“ Znovu zkontroloval zpětné zrcátko. „Poznáš jeho poznávací značku?“

Jeho klidný tón, mě měl utěšit, ale jen se mu podařilo, abych byla ještě více nervózní.

Vylovila jsem telefon z kabelky a začala psát čísla a písmena, které jsem rozluštila ve zpětném zrcátku. S mýma roztřesenýma rukama, to bylo celkem obtížné.

„Mám zavolat pomoc?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla číslo tísňové linky, neuměla jsem slovo italsky.

„Mám to,“ řekl Jett. „Jen to ulož.“

Ujistila jsem se, že jsem uložila poznávací číslo auta, které se k nám rychle blíží. Třista metrů, dvěstě,....deset, tři.

„Ach můj bože, Jette. Dávej pozor!“ Křičela jsem okamžik předtím, než auto narazilo do našeho, což poslalo vpřed mé sedadlo. Motor řval, jak nás naši pronásledovatelé tlačili, aby nás předjeli. Byli skoro vedle nás, ale jejich okna byla tmavá, takže jsme neviděli dovnitř.

„Do prdele!“ Jett stlačil plynový pedál až na zem a uháněl. Mé prsty byly pohřbeny v loketní opěrce. Potlačila jsem další výkřik, když do nás auto znovu narazilo, snažilo se nás dostat pryč ze silnice.

„Chystají se nás zabít.“ Můj dech byl přerývavý. Nebála jsem se o tom mluvit, protože jsem věděla, že umřeme.

„To se nestane!“ Jett sešlápl plynový pedál a udělal menší odstup od našich pronásledovatelů.

Dojeli jsme k úzké silnici u hor. Jett přibrzdil, když jsme jeli k první zatáčce.

„Jeď, jeď, jeď!“ Zaječela jsem, když do nás druhý vůz zase narazil. Snažil se nás opět sevřít.

„Co uděláme?“ Můj dech byl mělký.

„Jsi připoutaná?“ Jett přimhouřil oči na silnici, jak jsme jeli výš. Nevypadalo, že by vůz zastrašil špatný stav vozovky, ani strmé skalnaté stěny.

„Ano.“ Zatajila jsem dech.

„Tak se pevně drž.“

Cesta se sloučila do jednoho jízdního pruhu. Zatáčky vypadaly jako ohyby hrozivého hada. Ale, co mi dělalo starosti, bylo to, že tu bylo sotva místo pro jedno auto, natož dvě. Zatnula jsem zuby a přitiskla ruku na srdce, modlila jsem se, aby nás auto přestalo pronásledovat.

Drahý pane, udrž nás v bezpečí.

Výkřik se tvořil v zadní části mého krku, ale nikdy si neudělal cestu ven. Strach mě pohltil, škrtil.

„Ach bože, ach bože,“ naříkala jsem, zatímco Jett manévroval v zatáčkách a pokaždé co jsme se přiblížili k okraji, moje tělo bylo strnulé. Nemohla jsem se ani ohlédnout, protože pokaždé, když jsem se podívala, viděla jsem jen tu hlubokou propast níže pod námi. Pokud do nás to auto narazí, spadneme stovky metrů dolů. Nebo narazíme do horského srázu.

„Jsi v pořádku, zlato?“ Jettův hlas byl překvapivě klidný. „Zvládneme to.“

Jak? Jsou pořád za námi, chtěla jsem křičet, ale vše co mi vyšlo z krku, bylo kňučení. Strach mě pohltil. Byla jsem zpocená, auto řvalo. Cítila jsem každý hrbolek, který jsme přejeli.

Auto jelo velmi rychle – dostatečně rychle, abychom jsme spadli přes okraj, pokud by Jett ztratil kontrolu nad volantem. Ale on obratně manévroval každou zatáčku. Nebyl žádný způsob, že někdo na této zemi s normálními řidičskými dovednostmi tohle mohl umět.

Už jsem viděla dva důstojníky, jak klepou na dveře mé matky a oznamují ji, že jsem mrtvá; titulek novin „rychle jedoucí dvojice havarovala na dovolené v Itálii“ po němž bude následovat další titulek „tragická nehoda“. Chudák Sylvie. Život byl tak nefér, chtěla jsem křičet.

„Vydrž,“ řekl Jett. Otevřela jsem oči, a teprve teď jsem si uvědomila, že jsem je musela zavřít. Blížili jsme se k další zatáčce, po které jsme začali klesat.

Dojeli jsme na vrchol a teď už jen budeme padat.

Můj život tady skončí, ale ne dřív, než mu řeknu své pocity.

„Jette, musím ti něco říct.“ Snažila jsem se zůstat v klidu, ale můj hlas mě prozradil.

„Teď ne, bejby.“ Jeho hlas byl vyrovnaný. Vzali jsme zatáčku, po které prudce zabrzdil. Moje hlava prudce vystřelila dopředu a krkem mi projela ostrá bolest.

„Co to děláš?“ Vykřikla jsem, když si odepnul bezpečnostní pás. Druhý vůz nebyl v dohledu, ale byla jsem si jistá, že je nedaleko. Všechno se stalo tak rychle. Položil pravdou ruku kolem mého sedadla, aby měl lepší výhled a pak jako šílenec začal couvat. Než jsem se nadála, byli jsme na úzké silnici, kterou jsem předtím neviděla. Nebyla asfaltová, spíš to bylo něco jako běžecká dráha. Pravděpodobně to byl soukromý majetek, ale kdo by se teď staral?

Jett vypnul auto a zhasl světla, pak mi naznačil abych zůstala v klidu. Zatajila jsem dech, když jsem poslouchala všechny zvuky. Nakonec jsem uslyšela motor a pak viděla, jak kolem nás projelo auto.

Byli jsme naživu!

Ale necítila jsem úspěch.

Otočila jsem se na Jetta, ruce se mi třásly, cítila jsem, že budu brečet. Naklonil se k mé tváři. S výjimkou napjatých svalů a zatnuté čelisti, byste na něm nepoznali žádný druh nervozity, jako kdyby se nás před několika minutami nesnažili dostat ze silnice. Nepronásledovali nás. Nesnažili se nás zabít.

„Budeme v pořádku, bejby.“ Jettovo rty mě pohltily v polibku, pak se odtáhl a nastartoval. „Vím, co dělám.“

Než jsem ho mohla požádat, aby neřídil, abychom tu prostě zůstali skrytí, protože už bych nesnesla další takovouhle jízdu, už jsme byli na hlavní silnici.

„Zůstaneme v hotelu,“ řekl Jett. „Raději budeme dnes večer spolu.“

„Dobře,“ zašeptala jsem.

Nechtěla jsem se s ním hádat. Mé tělo bylo zmrazeno z toho šoku. Ani hrbolaté silnice a Jett mě neprobudili z mého omámení.

Během jízdy do města, mé oči zůstaly přilepené ke zpětnému zrcátku, kontrolující jestli za námi nikdo nejede. Dokonce i když Jett zaparkoval na hotelovém parkovišti, nemohla jsem se přestat ohlížet přes mé rameno. Jett mě musel vést. Uvědomila jsem si, že mi zachránil život.

***

Odpočívající v hotelové posteli, se mi zdálo, že mi bude trvat věčnost probudit se ze svého kómatu, ale nakonec se mé srdce a mysl otřepaly a vrátily se zpět do reality. Možná to bylo proto, že mě Jett objímal, uklidňoval mě, vdechl do mě svou sílu, zatímco mě něžně líbal na čelo. Zamluvil nám pokoj na noc, a jako obvykle zvolil nejdražší možnost. Prý pro bezpečnost. Nebyla jsem ale přesvědčená.

„Není se čeho bát. Je to pryč. Jsi v bezpečí, zlato,“ zašeptal Jett a strčil mi sklenici vody do mých stále se třesoucích rukou a nutil mě ji vypít. Přinutila jsem se k malým douškům a spolkla je, i když jsem se cítila, jako kdybych se pořád dusila.

Vzal mi z rukou poloprázdnou sklenici a položil jí na noční stolek. „Musím najít nějaké místo pro auto. Budeš v pořádku, když tě tu nechám na chvíli o samotě?“

Přikývla jsem.

„Neopouštěj místnost a neodpovídej nikomu, pokud někdo zaklepe. Nebudu pryč dlouho.“ Trval na svém, ale váhal.

Střelila jsem po něm falešný uklidňující úsměv. „Jen běž.“ Pravda byla, že jsem nechtěla být sama, ale Jettovo vůz nebyl úplně standardní. Naši pronásledovatelé by byli schopni ho najít na míle daleko.

Neochotně odešel. Opřela jsem se zády o polštáře, ale neodvážila se zavřít oči. Moje uši se napínaly, aby slyšely každý zvuk. Bylo tu ale ticho, jako v hrobě. Po době, co se zdála jako věčnost se Jett vrátil.

„Měli bychom zavolat policii,“ řekla jsem.

„Ne. Nemůžeme. Je to příliš nebezpečné.“ Lehl si vedle mě, a odhrnul mi zbloudilý pramínek vlasů z mého obličeje a vtáhl si mě do náruče. Vdechla jsem jeho vůni a usadila se proti jeho teplému tělu.

Vzpomněla jsem si, že si myslel, policie byla zapojena do klubu, proto jsem souhlasila, že to není dobrý nápad.

„Víš, kdo ti lidé byli?“ Zeptala jsem se.

„Pokusím se to zjistit zítra.“

Řekl to tak, jako kdyby tu bylo více možností, i když to bylo naprosto jasné: zdědila jsem panství, které bývalo místem pro setkání podivínů. Jejich cesta k vyřešení problémů – zabít dědice. Proč to ti lidé nemohli vyřešit pomocí mluvení, nejlépe u kávy a koláče, a ne se chovat jako ve válce?

Opřela jsem se o loket a pozorovala Jettův krásný obličej. „ Jsou z klubu, že?“

„Hmm.“ Vyhnul se mému pohledu.

„Musím zavolat Sylvii.“

„To se nestane.“ Jeho paže se omotaly kolem mého pasu, držíc mě na místě. „Ve skutečnosti si vypni telefon.“

„Musím ji varovat.“

Zavrtěl hlavou. „Ti lidé nás mohou vystopovat pomocí GPS. Prostě ho vypni.“

Sylvie byla moje nejlepší kamarádka, vůbec jsem jí do této šlamastyky neměla zatahovat. Pokud se jí něco stane, nikdy si to neodpustím.

„Brooke, poslouchej mě. Jdou po tobě, a pokud se k ní dostaneš, mohou jí ublížit.“ Jeho tón byl vážný.

Oni.

Polkla jsem knedlík tvořící v krku. Jett se posadil a sklonil se. Jeho ruce stiskly moje a naše pohledy se střetly.

„Vím, že máš strach, Brooke,“ řekl klidně. „Ale musíš mi věřit. Sylvie bude v pořádku. Pošlu ji zprávu tvým jménem, takže bude vědět, že nepřijdeš domů. A pošlu někoho, aby sledoval dům. Zůstaneme tady přes noc. Budeme předstírat, že se nic nestalo. A zítra se o to postarám.“

Chtěla jsem se zeptat jak. Nevěděl, kdo ti lidé byli. Netušili jsme, kde začít.

Měla jsem předstírat, že se nic nestalo? Odfrkla jsem si. Možná můžu zapomenout na auto, které nás honilo, a být vděčná, že jsme naživu. Ale tak jistě, jak je nebe modré, nemohla jsem vytlačit představy, co by se mohlo stát mým blízkým v USA nebo Sylvii.

Jen protože jsme unikli, neznamenalo, že tahle noční můra skončila.

„Nic se nestalo. Nikdo nebyl zabit.“ Jettovo prsty začaly masírovat mé napjaté svaly na ramenou. Nějak mě jeho dotek uklidnil a cítila jsem, jak se vlny strachu pomalu rozptylují.

„Jsi v bezpečí a to je vše na čem záleží,“ zašeptal. Bože, milovala jsem ten hlas.

Přitulila jsem se k němu a pozorovala ho.

„Kde ses naučil takhle řídit?“

Zamrkal jednou, dvakrát. „Co?“ Zmatek zkřížil jeho rysy, jako kdyby neočekával mou otázku.

„Neznám nikoho, kdo řídí tak jako ty. S výjimkou mého ex, ale on měl spoustu tréninků.“

„Tvůj bývalý?“ Jettovo obočí vystřelilo vzhůru. Žárlil? V této situaci jsem se usmála, protože jeho náhlé mračení bylo k nezaplacení.

Jett a žárlivý?

Koho by to napadlo?

„Jo, můj ex je profesionální závodník.“

„Kdy jsi-“

„Je to už dlouho.“ Mávla jsem rukou. „Několik týdnů zpět.“

„Týdnů?“ Začal mu cukat nerv na čele. Posadil se na postel, dávajíc si pozor aby se mě nedotkl. Byl naštvaný.

„Jette, je konec. Nebylo to ani vztah, nebo tak něco.“ Vzala jsem ho za ruku.

Byla to pravda. Cameron nedělal závazky. Ani já, takže to byl vztah – kamarád s výhodami.

„Nic to neznamenalo. Nikdy jsem ho nemilovala,“ zašeptala jsem. „Nemůže s tebou soutěžit, i kdyby chtěl.“ Jeho výraz se trochu rozzářil.

„Jsem lepší úlovek, co?“

Hravě jsem ho praštila. „Jsem ráda, že jsme se rozešli,“ řekla jsem.

„To je dobré slyšet, protože tě chci pro sebe.“

Obalila jsem své paže kolem Jetta a pohřbila svou tvář do jeho široké hrudi v naději, že moje objetí mu ukáže mé city k němu. Jeho napětí bylo stále hmatatelné a stovky nevyslovených otázek stále viselo ve vzduchu.

„Zaměřme se na současnost.“ Mé prsty sledovaly jeho obrys brady. Navzdory jeho strništi, jeho kůže byla cítit úžasně měkce. Byl cítit tak dobře, tak mužně; mohla bych s ním být, jen s ním a to navždy.

„Máš pravdu.“ Natáhl se a přitáhl si mě k sobě. Uvolnila jsem se v jeho náručí.

„Tak, jak ses naučil takhle řídit,Jette?“ Prsty jsem si hrála s knoflíky na jeho košili. „A neříkej, že přes jízdní lekce nebo kurzy, protože to nestačí. Co jsem viděla, byla zkušenost.

Podrážděně si povzdechl. Váhající si přejel rukou po vlasech, jako kdyby zvažoval, zda mi to má říct. „Máš pravdu. Dělal jsem takovéhle věci.“

Zvedla jsem se na loket a snažila se pochopit jeho prohlášení, z řeči jeho těla, ale bylo to obtížné kvůli tomu, že ležel na zádech s rukama pod hlavou, zírající do stropu a oči úplně bez výrazu.

„Byl jsem zapojen do podzemních automobilových závodů,“ zamumlal.

„Dobře,“ vyzvala jsem ho k pokračování.

„Není to to, co vidíš na sportovních kanálech, Brooke. Neexistoval nikdo, kdo by nám kontroloval auto a měnil pneumatiky. Závodili jsme za peníze a pověst, hlavně ve velkých skladech a parkovištích. Někdy venku na klidné ulici a někdy na horských silnicích.“

Jeho oči se zúžily a objevil se v nich záblesk. Zadržovala jsem dech, neodvažující se pohnout ani se ho dotknout v případě, že si to rozmyslí a přestane mluvit.

„Začalo to potom…ehm…co mě můj otec v šestnácti vyhodil.“

„Proč to udělal?“

„Od té doby co nás matka opustila, jsem k němu cítit zášť. Ve skutečnosti se nechoval jako otec. Opakovaně jsem ohrožoval jeho společnost svým chováním… nakonec mě vyhodil. Zůstal jsem s mými přáteli, mnozí z nich byli starší než já. Žili na ulici a naučili mě jak řídit a bojovat. V určitém okamžiku jsem byl závislý na adrenalinu.“

„Myslíš bojování, jako Kung Fu?“

Zasmál se. „Nech mě hádat. Přemýšlíš o Bruce Lee?“

Ušklíbla jsem se. „Spíš o Jackie Chan. Kdysi jsem ho milovala.“

„Doufám, že ne v pravém slova smyslu.“ Jeho oči se do mě nořily. Tak krásné. Tak hluboké. „Nebylo to nic profesionálního. Žádné rukavice nebo pokrývky hlav.“

Horko, horko, horko!

Stoupala tu teplota? Nebo to byl můj krevní tlak?

„To je dost drsné,“ řekla jsem.

„Jo.“ přikývl. „Přímý tělesný kontakt je drsný. A ty?“ Náhlé změnil téma. Chtěla jsem slyšet více o jeho minulosti. Chtěla jsem vědět, co ho zranilo, ale tlačit ho do toho nebyla ta správná cesta.

„Měla jsi ráda sport?“

Vážně?

„Ehm.“ Zasmála jsem se. „Dřív jsem plavala a běhala, dokud mi nevyrostly prsa.“

„Takže  si pak začala zvedat těžká břemena, soudě podle velikosti tvých prsou.“ Jeho pohled cestoval k mé hrudi a zůstal tam. Ani nepředstíral, že na ně nezírá.

„Ach můj bože, ty jsi takový blbec.“ Hravě jsem ho praštila.

„Právě naopak. Bylo to myšleno jako kompliment. Ale jen abych se ujistil, můžu se jich dotknout?“ Usmál se tím jeho kalhotky-padajícím úsměvem. Rukama sevřel má prsa a palci začal hladit vrcholy. Moje bradavky okamžitě ztvrdly, posílajíc náraz potěšení do mého těla.

„Nemůžeš.“ Plácla jsem ho po ruce a předstírala, že to nechci, ale moje mělké dýchání mě prozradilo. Jett se přetočil na záda a vytáhl mě na něj. Jeho koleno rozevřelo moje nohy, usadil mě na něho a jemně se třel proti mému pohlaví. Potlačila jsem sten.

„Obstaral jsem pokoj s vířivkou,“ zašeptal Jett. „Chceš jí zkusit?“ Jeho hlas vyzařoval smyslnost a slib potěšení. „Mohli bychom si objednat večeři a pak si dát dezert.“

Jeho ruka se táhla dolů přes moje břicho až pod mou košili, a ústy mi začal umísťovat vyhřívané polibky na krk.

Zasténala jsem. „Žádný alkohol.“

„Myslíš, že je to jediný způsob, jak tě dostat do postele?“ Chraplavě se usměje.

Samozřejmě, že ne.

„Jdeme na to.“ Zašeptala jsem.