CM - 25. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

LUCAS

                Než se dostanu do strážní věže, Diego a ostatní zavedou vetřelce do malé boudy poblíž. Venku je tma a v boudě není elektřina, takže si musím přinést svítilnu, abych mohl narušitele vyslechnout. Když na něj namířím světlem, uvidím průměrně vypadajícího Kolumbijce kolem třiceti. Oblečení, co má na sobě, vypadá levně a je špinavé – nejspíš z toho, jak bojoval se strážnými. V puse má roubík jako prevenci před pokřikováním na mé muže. Ustoupím od něj a otočím se k Diegovi. Mladý Mexičan má nateklé oko – připomínka mého dřívějšího výbuchu kvůli Yulii. V jednu chvíli mám nutkání se mu upřímně omluvit, ale pak se rozhodnu, že teď není vhodná doba. „Kde jsi ho našel?“ zeptám se místo toho.

                „Byl u řeky,“ odpoví Diego tlumeně. „Měl loďku a tvrdí, že rybařil.“

                „Ale ty jsi mu nevěřil.“

                „Ne.“ Diego se podívá na zajatce. „Jeho loď na sobě neměla ani škrábanec. Je úplně nová.“

                „Chápu.“ Diego ho podezřívá po právu. Rybáři v okolí si nemohou dovolit novou loď. „Dobře, vyndejte mu roubík a poslechneme si, co nám řekne.“

***

                Jsou dvě ráno, když konečně zajatce zlomíme. Neužívám si mučení tak, jako Esguerra, tak ho přenechám ostatním. Mlátí ho, zlomí mu několik žeber a pak se ho zeptají, co tady dělá. Snaží se lhát, tvrdit, že je tu náhodou, ale po pár kolech s mým nožem začne zpívat a řekne nám o jeho zaměstnavateli, mocném drogovém bossovi z Bogoty.

                „To se ti zmrdi nikdy nepoučí?“ řekne Diego naštvaně, když chlap začne prosit o milost. „Jeden by si myslel, že jsou chytřejší. Poslat tohoto vtipálka, aby našel díru v našem zabezpečení – mohli by být ještě blbější?“

                „Mohli.“ Přistoupím o krok k opuchlému muži a přejedu mu nožem přes krk, abych ho vysvobodil z utrpení. „Mohli se na nás pokusit zaútočit.“

                „Pravda.“ Diego ustoupí, aby se vyhnul krvavé spršce. „Chceš poslat tělo jeho šéfovi nebo ho spálit?“

                „Spálit.“ Otřu si nůž do trička – to už je stejně zakrvácené, trochu krve navíc nevadí – a strčím ho do kapsy. „Ať jeho šéf přemýšlí.“

                „Dobře.“ Diego se otočí ke dvěma strážcům a ti odtáhnou mrtvé tělo z kůlny. Bude třeba to tu uklidit, ale to bude úkol pro další směnu. Počkám na nové strážce, jak přijdou a rozdám jim úkoly, než zamířím k autu.

                Diego jde vedle, tak se ho zeptám, „Chceš svézt?“

                „Jasně. Chtěl jsem se projít, ale to nevadí.“ Usměje se na mě. „Dostanu se dřív do postele.“

                „Jo.“ Než nastoupíme do auta, vytáhnu z kufru ručník, který tam schovávám právě pro tyhle příležitosti, a rozprostřu ho přes sedadlo. Diego není tak špinavý jako já, tak ho nechám sednout na místo spolujezdce tak, jak je.

                Je to krátká cesta, ale Diego se rozhodne, že mi vymluví díru do hlavy. Je hyperaktivní, jak někteří chlapi po zabití bývají. Jako by se potřeboval ujistit, že je naživu a že to není jeho tělo, které směřuje do spalovny. Vím, jak se cítí, protože přesně stejný pocit mi koluje v žilách. Není to tak extrémní jako při mých prvních vraždách – člověk si zvykne na všechno, dokonce i na zabití – ale i tak se cítím mnohem víc naživu, když mám teď extrémně zvýšené smysly.

                „Poslouchej,“ začne Diego, když zastavím před jeho budovou, „jen jsem ti chtěl říct, že jsem nemyslel nic špatného, když jsem předtím mluvil o té tvé holce. Měl jsi pravdu – nic mi do toho není.“

                „Není to moje holka.“ Hned jak ty slova vypustím, vím, že je to lež. Yulia možná není ‚moje holka‘, ale rozhodně je moje.

                Byla moje od toho okamžiku, kdy jsem se na ni poprvé v Moskvě podíval.

                „Jo, jasně, jak myslíš.“ Se smíchem otevře dveře a vyskočí ven. „Uvidíme se zítra.“ Zabouchne za sebou dveře a já odjedu. Od kol mi odlétají kamínky, jak stoupnu na plyn.

                Čekal jsem dost dlouho.

                Je čas si nárokovat, co je moje.

***

                Než dojdu do ložnice, osprchuju se, abych smyl všechny stopy krve a špíny. Teplá voda mě z větší části zklidní, ale pořád cítím adrenalin, když vyjdu ze sprchy a obtočím si ručník kolem pasu. Penis už mám z očekávání ztvrdlý.

                Nezdržuju se s oblékáním, než vyjdu z koupelny. Vzduch mě na mokré kůži chladí, když procházím chodbou, a srdce mi začne bušit rychleji, když si představím, jak tam Yulia leží, nahá, svázaná a vydaná mi na milost. Nikdy jsem v takové pozici ženu nechtěl, ale moje zajatkyně mi navrátila ty nejzákladnější instinkty. Chci ji svázanou a bezbrannou.

                Chci, aby věděla, že nemůže utéct.

                V ložnici je tma, když vejdu, tak se natáhnu k vypínači, abych rozsvítil. Když se světlo vedle postele rozsvítí, uvidím před sebou ležící Yulii. Její nahé tělo je dlouhé a elegantní. Leží na boku zády ke mně. I když zhubla, má krásně tvarovaný zadek a její světlá kůže vypadá na tmavé dece jako z alabastru. Když se k ní přiblížím, nepohne se, protože spí. Má zavřené oči a rty lehce pootevřené. Její plná kulatá ňadra se hýbou v ustáleném rytmu dechu, bradavky má v tom klidu měkké a narůžovělé.

                Touha po ní, kterou pociťuju celý den, je teď ještě větší. Kleknu si vedle ní, přejedu jí rukou po obrysu těla, od ramene až do půlky stehen. I když má na pár místech modřiny, její kůže je nádherná, tak jemná a měkká, že ji chci celou ochutnat.

                Poddám se touze, nahnu se přes ni, uvězním ji mezi mé ruce a skloním hlavu, abych nabral její bradavky do pusy. Okamžitě ztvrdnou, když je vsaju, a ucítím, jak pode mnou ztuhne a rytmus jejího dechu se změní, když ji probudím.

                Nadzvednu hlavu, podívám se na ni a naše pohledy se střetnou. V očích má strach, ale zároveň je tam něco víc – něco, co mě nesnesitelně vzrušuje.

                Touha.

                Pomalu, s využitím veškeré sebekontroly, jí přejedu rukou přes pas a bok. Nevydá ani zvuk, ale všimnu si, jak jí potemní oči, když sjedu rukou níž a vezmu její zadek do dlaně. Kůži má studenou a jemnou na dotek, svaly pevné, když jí stisknu zadek. Je tak jemná, tak jemná, že je můj pták okamžitě připraven explodovat. Ruce se mi třepou, když s nimi sjedu níž, zajedu jí prsty mezi půlky a stehna.

                Ano, to je ono. Zaplní mě triumf divocha, když se dotknu záhybu a pocítím vlhkost, když mezi něj vjedu. Její kundička je připravená, tak jako byla, když jsem se jí poprvé dotkl. Pořád mě sleduje, zatlačím prst dovnitř a pocítím, jak se zachvěje a lehce zasténá.

                „Chceš mě, že ano?“ Hlas mám slabý a ochraptělý. „Chceš to.“ Najdu palcem klitoris a jemně na něj zatlačím, sledujíc její reakci. Vypadá, jako by přestala dýchat, oči se v jejím malém obličeji zdají být obrovské.

                „Řekni to.“ Pohnu v ní prsty a zatlačím na její klitoris o něco víc. „Řekni mi, že to kurva chceš.“

                Ztěžka polkne a já ucítím, jak mi její kundička sevře prst. „Lucasi, prosím…“

                „Řekni to, kurva,“ vyštěknu, ale ona zavře oči a otočí ode mě hlavu. Teď už dýchá rychleji, hruď se jí nadzvedává a snižuje v rychlém rytmu. Sevře ještě víc svaly, když do ní proniknu druhým prstem, abych ji roztáhl.

                Bojuje se mnou, odmítá mě.

                Hlad po ní se zvětší, chtíč se mísí se vztekem a frustrací. Jak se mi to kurva opovažuje udělat? Je moje – její tělo je moje a můžu si s ním dělat, co jen chci. Nedávám jí na výběr. Je moje vězenkyně, moje kořist, a já s ní byl víc než trpělivý.

                „Podívej se na mě.“ Ruku nechám na jejím přirození, zvednu se na kolena a druhou rukou ji popadnu za bradu, abych ji donutil se na mě podívat. „Nehraj se mnou hry,“ zavrčím, když otevře oči. „Prohraješ, rozumíš mi?“

                Mrkne a já ucítím, jak se svaly kolem mých prstů uvolní. Je celá vlhká, její tělo vítá každý můj dotyk. „Ano.“

                „Ano, co?“ To je vše, co zvládnu dělat, pořád s ní mluvit, místo toho, abych ji šukal. Posunu palcem přes klitoris, nutím ji zasténat. „Ano, co?“

                „Ano, já-“ Nadechne se, hlas se jí třese. „Rozumím.“

                „Dobře. Teď přestaň lhát a odpověz mi na otázku.“ Pohnu v ní oběma prsty, mámím z ní další sten. „Chceš mě?“

                Přikývnutí je sotva znatelné, skoro neviditelné, ale stačí.

                Pustím jí obličej, vytáhnu prsty z její kundičky, můj penis každou chvíli vybuchne. Mám chuť si ji vzít hned na té dece, ale celé ty týdny jsem si ji představoval u sebe v posteli, a tam ji chci i tentokrát. Abych neztrácel čas s uzly, vstanu a zamířím do prádelny, kde jsem nechal zakrvácené oblečení. O půl minuty později se vrátím s nožem. Přiblížím ho k Yuliiným nohám a otevřu ho. Oči se jí rozšíří náhlým strachem, ale já jen přeříznu provaz, abych jí uvolnil kotníky.

                „Lež klidně,“ nařídím a obejdu ji. O vteřinu později má volné i ruce. Nechci v její blízkosti nechat zbraň, tak přejdu na druhou stranu místnosti a položím nůž na šatní skříň. Pak se k ní otočím. Yulia je už na kolenou, ale nedám ji šanci, se zvednout. Zmenším vzdálenost mezi námi, zohnu se a nadzvednu si ji na hruď. Vím, že by mohla přejít k posteli sama, ale potřebuju se jí dotýkat, cítit ji. Vidím, jak jí tepe v žíle na krku, když ji položím na prostěradlo. Touha po ní se znásobí.

                Moje. Je moje.

                Ty slova se mi neustále v hlavě opakují. Nikdy jsem se necítil tak posedlý jednou ženou, nikdy jsem žádnou tak moc nechtěl. Ta potřeba je tak temná a prastará, jako touha zabíjet. Už jsem ji měl jednou v Moskvě, ale nestačilo to.

                Chci víc.

                Pozoruju ji, natáhnu se k nočnímu stolku a vytáhnu kondom. Roztrhnu ho zuby, vytáhnu ho a natáhnu na ztopořený penis. Její pohled sleduje moje ruce a její tělo se ještě víc napne. Strachy nebo touhou? Nevím a už je mi to jedno.

                „Pojď ke mně,“ nařídím a vlezu do postele. Nevím, co čekat, když se k ní natáhnu, ale rozhodně ne to, co se stane.

                V ten moment, co se jí dotknu, mě Yulia chytí za krk a přitiskne svoje ústa k mým.