CM - 21. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

LUCAS

                Dítě. Byla zasrané dítě, když ji poslali do Moskvy a přinutili ji, se vyspat s oplzlýma politickýma čůrákama. Vztek je tak silný, že mě spaluje zevnitř. Stálo mě to veškerou sílu, abych před Yulií skryl mou reakci. Kdybych neodešel z domu, musel bych praštit pěstí do zdi.

                To samé nutkání mám i o hodinu později, tak buším do pytle naplněného pískem, abych to ze sebe dostal. Vidím, jak se na mě ostatní muži divně dívají; jsem tu už čtyřicet minut bez pauzy na pití.

                „Lucasi, ty šílenče, co to do tebe vjelo?“ Mužský hlas mě vyruší ze soustředění, otočím se a uvidím Diega. Ten vysoký Mexičan se zubí, jeho bílé zuby v kontrastu s jeho snědou pletí září. „Neměl by sis nějakou energii schovat na svou zajatkyni?“

                „Jdi doprdele, pendejo.“ Nasraně popadnu láhev s vodou a napiju se. Normálně mám Diega rád, ale teď bych ho nejradši použil jako boxovací pytel. „Do mé zajatkyně ti nic není.“

                „Pomohl jsem ji sem přivést, takže tak trochu je,“ namítne, ale už se neusmívá. Pozná, v jaké jsem náladě. „Je to čubka, která způsobila tu nehodu, ne?“

                Otřu si pot z čela. „Proč to říkáš?“ Myslel jsem, že o Yuliině účasti ví jen Esguerra, Peter a já.

                Diego pokrčí rameny. „Dostali jsme ji z Ruského vězení a všichni ví, že jsou za tím Rusové. Sedí to. Navíc to vypadá, že je to pro tebe osobní, takže…“ Jeho hlas se vytratí, když se na něj podívám.

                „Jak jsem řekl, nic ti do toho není,“ řeknu chladně. Poslední věc, kterou chci, je mluvit o Yulii s ostatníma chlapama. Z toho, co by měla být nejjednodušší věc na světě – pomsta – se stal bordel obřích rozměrů. Ta svázaná holka v mém obýváku není to, co jsem myslel, že je, a nemám kurevské ponětí, co s tím budu dělat.             

                „Jo, dobře, neboj se.“ Diego se zase zazubí. „Jen mi řekni: už jsi ji šukal? I přes ten její vězeňský smrad ti řeknu, že je dost dobrá-“

                Než stačí domluvit, praštím ho pěstí. Není to vědomý akt z mé strany; vztek, který mě naplnil, se prostě nedal zastavit. Z té síly nárazu zaklopýtne a já jdu za ním, chytnu ho a hodím na zem. Moje nohy proti tomu náhlému pohybu protestují, ale ignoruju bolest a dál mlátím do Diegova šokovaného obličeje.

                „Kente, co to kurva děláš?“ Silné ruce mě popadnou za ramena, táhnou mě dál od mé oběti a maří pokusy je setřást. „Uklidni se, chlape!“

                „Co se to tu děje?“ Esguerrův hlas je jako ledová voda, která zchladí moji zuřivost. Když se mi vyčistí mysl, uvědomím si, že mě Thomas a Eduardo drží, zatímco náš šéf stojí několik kroků od nás ve vstupu do tělocvičny.

                „Jen menší nedorozumění.“ Snažím se udržet klidný hlas i přes touhu po krvi. Když vidí, že už se s nimi nebudu dál prát, Thomas a Eduardo mě pustí a o krok ustoupí. Výraz v jejich tvářích je nicneříkající.

                Vím, že musím něco říct, tak se otočím k Diegovi. „Promiň, Diego. Špatná doba.“

                „Jo? Nekecej,“ zamumlá a s lehkým úsilím se postaví na nohy. Krvácí z nosu a jeho levé oko začíná natékat. „Půjdu si na to dát led.“

                Spěchá ven z tělocvičny a Esguerra se na mě podívá tázavým pohledem.

                Pokrčím rameny na znamení, že o nic nešlo, a k mé úlevě to Esguerra dál nerozebírá. Místo toho mě informuje o telefonu s dodavatelem z Hong Kongu, který má dnes večer proběhnout – myslí si, že je dobrý nápad, abych se zúčastnil – a pak zamíří zpátky do kanceláře. Poté si jdu ještě s dalšíma chlapama zastřílet do plechovek a snažit se nepřemýšlet nad svou zajatkyní.