CM - 20. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

YULIA

Nevím, jak dlouho mi trvá si uvědomit, že jsem dočasně zachráněná, ale nakonec se uklidním natolik, že se přestanu třást.

Neudělal to.

Nenutil mě.

Pořád tomu nemůžu uvěřit. Vím, jak byl vzrušený – cítila jsem to. Neměl důvod ukázat slitování. Nejsem nějaká ženská, kterou si vybral na baru; jsem nepřítel, který se ho snažil zranit. Měl si užívat, když jsem ho prosila, a využít toho, aby mě úplně zlomil.

Nebo to je alespoň to, co jsem od něj čekala, že udělá.

Skloním hlavu, dívám se na nahé nohy a snažím se přijít na to, proč přestal. Lucas Kent v tomhle není začátečník. Podle jeho spisu narukoval hned po škole k námořnictvu a o pár měsíců později prošel tréninkovým programem SEALu. Ve spisu nebylo moc o jeho úkolech – jen, že byly většinou tajné a extrémně nebezpečné – ale byl tam důvod, proč odešel.

Byl odsouzen na osm let za vraždu. Ten muž, který mě drží jako zajatce, zabil svého velícího důstojníka a zmizel v džunglích Jižní Ameriky. Po tom je čtyřletá prodleva, ale nakonec se Lucas Kent objevil jako Esguerrův zástupce velitele.

Začnou mě brnět ruce a šestý smysl mi řekne, ať vzhlédnu.

Oknem mě pozorují dva páry tmavých očí. Jedny jsou velké lemované hustými řasami a ty druhé ve tvaru mandlí.

                Uvědomím si, že to jsou dvě mladé ženy, když ta s hustými řasami odejde a nechá tu odvážnější samotnou. Ta vypadá, že je v mém věku a vypadá na Kolumbijku. Má snědý obličej lemovaný světle hnědými vlasy. Je pěkná – a extrémně zvědavá, jak můžu z jejího civění poznat.

                Nemám čas toho vidět víc, protože během vteřiny se skrčí a zmizí taky.

                Dívám se dál zmateně z okna a čekám, ale nevrátí se. Místo toho zaslechnu kroky, tak otočím hlavu, abych viděla Lucase, jak vchází do pokoje s další židlí.                              Položí ji přede mě, posadí se a překříží ruce na hrudi. „Tak jo, Yulie.“ Očima mi přejede po nahém těle, nakonec se mi ale podívá zase do očí. „Proč mi nezačneš vyprávět svůj příběh?“

                Moje dočasná záchrana je fuč.

                Snažím se zůstat v klidu, navlhčím si rty. „Můžu poprosit o trochu vody?“ Mám žízeň – a zoufale potřebuju oddálit tenhle výslech.

                Ani sebou nehne. „Mluv a pak ti ji dám.“

                Polknu. „Co chceš vědět?“ Možná mu můžu prozradit nějaké základy, které jsem řekla Rusům. Můžu přiznat, že jsem špion pro Ukrajince – což už ví – a pak mu můžu říct něco málo o mém původu.

                Možná mi tyhle informace koupí trochu času bez bolesti.

                „Řekla jsi, že jsi začala v jedenácti.“ Pozoruje mě chladně. Už nemá v očích tu touhu, která mezi námi byla. „Řekni mi o nich – o lidech, kteří tě naverbovali.“

                Tolik k tomu, že mu řeknu jen nedůležité informace.

                „Moc toho o nich nevím,“ řeknu. „Poslali mě provést úkol, to je vše.“

                Povytáhne obočí. Poznal, že lžu. „Opravdu?“ Jeho hlas je zdánlivě klidný. „Přihlásit se na Moskevskou státní univerzitu byl tvůj úkol?“

                „Ano.“ Není důvod to popírat. „Zfalšovali moje dokumenty a zapsali mě na univerzitu, abych mohla žít v Moskvě a dostat se blíž ke klíčovým lidem z Ruské vlády.“

                „Dostat se blíž, jak?“ Nahne se dopředu a já zahlédnu něco temného v jeho očích. „Jak přesně chtěli, abys ten úkol provedla, krásko?“

                Neodpovím, ale vidím, že on to ví. Jak jinak by se mohla mladá žena dostat do politických vyšších kruhů?

                „Kolik?“ Lucasův hlas je tak ostrý, že by mě rozřezal na kousky. „S kolika ses musela vyspat, aby ses dostala ‚blíž‘?“

                „Tři.“ Dva nižší úředníci a jeden Buschekův přítel – díky němuž jsem dostala práci jako Buschekovova tlumočnice. „Musela jsem se vyspat se třemi.“ Dívám se Lucasovi přímo do očí, ignorujíc hanbu, kterou teď cítím. „Esguerra by byl čtvrtý, ale místo toho jsem skončila s tebou.“

                Povytáhne obočí ještě výš. Puls mi poskočí strachy. Nevím, proč se mu takhle posmívám. Naštvat ho je špatný nápad. Musím ho uchlácholit, koupit si víc času. Nezáleží na tom, že opovržení v jeho tváři na mě působí stejně, jako by mě bodl do jater.

                Opravdový nůž by byl ale pořád mnohem, mnohem horší.

                Náhle vstane. Tyčí se nade mnou a já se snažím nepřepadnout dozadu, jak zakláním hlavu, abych se mu mohla dívat do očí. Můžu v jeho očích zase vidět vztek. Chvíli jsem přesvědčená, že mě uhodí, ale místo toho mě chytí za vlasy a zakloní mi hlavu ještě víc.

                „Chtěla jsi je?“ Jeho prsty sevřou vlasy ještě pevněji, takže musím bolestí přivřít oči. „Zvlhla ti tvoje kundička kvůli nim taky?“

                „Ne.“ Říkám pravdu, ale stejně poznám, že mi nevěří. „S nimi to bylo něco jiného. Šlo o něco, co jsem musela udělat.“ Nevím, proč se ho snažím přesvědčit. Nechci, aby věděl, že je nějakým způsobem speciální, ale zároveň mu o tom nechci lhát. „Byla to moje práce.“

                „Tak jako jsem byl já tvoje práce?“ Dívá se dolů na mě a já v jeho očích opět zahlédnu náznak chtíče. „Taky jsi mi nabídla svoje tělo, abys ze mě dostala informaci.“

                Nepopřu to. Jeho hruď se nafukuje a zase vyfukuje, jak dýchá. Připravím se na pohrdající slova, ale ty nepřijdou. Místo toho stisk mých vlasů povolí, ale pořád mě drží.

                „Yulie…“ v jeho hlase je zvláštní tón. „Kolik ti bylo, když jsi spala s tím prvním?“

                Zamrkám, jak nečekám tuhle otázku. „Šestnáct.“

                Nebo alespoň tolik mi bylo, když náš vztah začal. Boris Ladrikov, malý a plešatý člen státní Dumy (ruský parlament), byl můj první přítel, a naše aférka trvala tři roky. Představil mě všem důležitým lidem, včetně Vladimira, který se stal mým dalším úkolem.

                „Šestnáct?“ zopakuje Lucas a já zahlédnu, jak se mu pohnou svaly u ucha. Zuří a já netuším proč. „Kolik bylo tvému cíli?“

                „Třicet osm.“ Nevím, proč se mě ptá na tyhle nedůležité otázky, ale ráda je budu zodpovídat, pokud mě to udrží déle od důležitých témat. „Myslel si, že mi je osmnáct. Podle falešné identity jsem byla o dva roky starší.“

                Čekám, že ze mě bude dolovat další otázky, ale k mému překvapení pustí moje vlasy a o krok ustoupí.

                „To pro teď stačí,“ řekne a já opět zaslechnu v jeho hlase zvláštní tón. „Budeme pokračovat za chvíli.“

                Aniž by řekl něco dalšího, otočí se a odejde z pokoje. O minutu později uslyším otevření a zabouchnutí dveří. Jsem zase sama.