CM - 17. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

LUCAS

                Natáhne se pro kohoutek, celé tělo se jí třese a vidím, kolik jí to stojí úsilí. Je slabá a vyhublá, mnohem křehčí, než když jsem ji viděl naposled. Ta skutečnost, že mě to zneklidňuje, mě ještě víc naštve.

                Čekal jsem, že budu cítit touhu a nenávist, libovat si v jejím utrpení, když budu uspokojovat chuť po jejím těle. Plánoval jsem se k ní chovat jako k šukací hračce, dokud mě touha po ní nepřejde, a pak udělat cokoliv, abych ji donutil mluvit.

                Nepočítal jsem, že se budu cítit takhle, když uvidím tohle bledé zubožené stvoření. Mučili ji hladem? Nejspíš ano, protože vidím všechna její žebra. Břicho má vypouklé, kyčle jí vyčnívají a ruce a nohy má bolestivě hubené. Musela zhubnout nejmíň 8 kilo za poslední dva měsíce, a už tehdy byla hubená.

                Donutí se pustit vodu a já se donutím stát klině, když se natáhne pro šampón. Nedívá se na mě, veškerou pozornost věnuje svému úkolu. Pocítím novou vlnu zlosti smíchanou s chtíčem a ještě něčím zneklidňujícím.

                Něco, co je podobného ochranářství.

                Kurva. Stisknu zuby odhodlaný potlačit nutkání vejít do sprchy a přitisknout se k ní. Ne si to s ní rozdat, i když po tom mé tělo touží, ale držet ji.

                Držet ji a utěšit ji.

                Rozzuřeně se posunu o kousek a sleduju, jak si umývá vlasy. Navzdory extrémní hubenosti je její tělo elegantní a ženské. Prsa má menší než předtím, ale stále jsou plná, bradavky má napjaté, jak stojí pod proudem vody. Zahlédnu jemné blonďaté chmýří mezi jejíma nohama; po skoro dvou měsících holení, kundičku už musí mít zase v pořádku. Můj pták vzrušený z její nahoty mi ztvrdne a já si představím, jak vejdu k ní do sprchy, rozepnu si džíny a strčím ho do ní bez jakýchkoliv příprav. Prostě si ji vzít, jako nějakou šukací hračku, kterou z ní chci mít.

                A není nic, co by mě zastavilo. Je mým vězněm. Můžu si s ní dělat, co chci. Nikdy jsem ženu k ničemu nenutil, ale taky jsem nikdy neznal žádnou, kterou jsem chtěl a nenáviděl zároveň. Jako by šoustání mohlo být horší, než stáhnout ji zaživa z kůže, abych ji donutil mluvit?

                Nebylo. Je moje, můžu jí ublížit, jak se mi zlíbí.

                Až na to, že ublížit není to, co teď chci. Vztek, který ve mně vře, není proti ní. Je proti těm, kteří jí ublížili. Když jsem ji uviděl v Diegově náručí, její dlouhé blonďaté vlasy kolem bledého obličeje, pocítil jsem vztek takový, jako ještě nikdy. A když začala brečet, chtěl jsem ji obejmout a slíbit, že jí už nikdo neublíží.

                Dokonce ani já.

                To nutkání mě dohánělo k šílenství tehdy a dohání mě k němu i teď. Nepochybuju o tom, že ta čarodějnice věděla, co dělá, když začala brečet, stejně jako věděla, jak ze mě tu noc v Moskvě dostat informace. Její křehký vzhled je jen tohle: vzhled. Ten nádherný blond vnějšek skrývá vytrénovanou agentku, špionku, která si umí hrát s myslí jiných, stejně jako mluvit cizími jazyky.

                „Tvých pět minut vypršelo,“ řeknu a narovnám se. Umyla si vlasy a tělo, a teď už jen stojí pod tekoucí vodou se zavřenýma očima a skloněnou hlavou. „Ven.“ Hlas mám tvrdý, neodráží se v něm zmatek, který cítím.

                Nenechám ji se mnou zase vyjebat.

                Když promluvím, nadskočí, otevře oči a natáhne se po kohoutku, aby vypla vodu. Pořád se třese, i když ne tak moc jako předtím. Přemýšlím, jestli to jen hraje nebo je opravdu tak slabá.

                Otevřu dveře od sprchy, popadnu ručník a hodím jí ho. „Osuš se.“

                Poslechne, osuší si nejdřív vlasy a pak tělo. Když skončí, všimnu si modřin na jejích nohách a hrudníku a modřin kolem očí.

                Krucinál. Nepředstírá to.

                „To stačí.“ Potlačím nelogický nával lítosti, vytrhnu jí ručník z rukou a pověsím ho na háček. „Jdeme.“

                Její oči mě prosí, když ji popadnu za ruku, ale ignoruju její tichou prosbu a držím ji stejně zbytečně tvrdě. Nemůžu dopustit, aby se stala mou slabostí, posedlostí, kterou bych nemohl kontrolovat. Během posledních dvou měsíců jsem se smířil s tím, že ji nemůžu přestat chtít, ale tohle je zcela něco jiného.

                Zakopne, když ji táhnu ke dveřím, a já se zastavím, abych jí zvedl, a sám sebe přesvědčím, že bude jednodušší ji nést, než táhnout. Když si ji hodím na hruď, ucítím jemný tlak jejích prsou a její vůni, čistou a smíchanou s vůní mého mýdla. Znovu mě zachvátí chtíč, ignorující její lehkost a já to vítám. To je přesně to, co potřebuju: chtít ji, nic víc. A k tomu nepotřebuju, aby byla křehká chudinka.

                Potřebuju jí silnější.

                Cílem byla moje ložnice, ale změním směr a místo toho zamířím do kuchyně. Cítím, jak se jí zrychlil dech – nejspíš má strach – ale nevzpírá se. Nejspíš si uvědomuje, jak je to zbytečné v jejím stavu.

                Když dojdeme do kuchyně, posadím ji na židli a o krok ustoupím. Okamžitě si přitáhne kolena k hrudi, aby zmírnila svou nahotu. Oči má velké a vystrašené, když se na mě dívá, mokré vlasy má přilepené k zádům a ramenům.

                „Najíš se,“ řeknu jí a přejdu k ledničce. Otevřu ji, vyndám krůtí šunku, sýr a majonézu a položím to všechno na stůl vedle bochníku chleba. Když připravuju sendvič, po očku ji sleduju, ujišťuju se, že se o nic nepokusí – což taky neudělá. Jen tam sedí, obezřetně mě pozoruje, když mažu majonézu na obě půlky chleba, položím na něj sýr a šunku, a všechno to dám na talíř.

                „Jez,“ přikážu a posunu ho směrem k ní.

                Olízne si rty. „Můžu dostat trochu vody, prosím?“

                No jasně. Musí mít strašnou žízeň. Bez odpovědi přejdu ke dřezu, naliju sklenici vody a přinesu ji.       

                „Děkuju.“ Hlas má tichý, když vodu přijme, vyhublé prsty obtočí kolem sklenice a při tom se setkají s mými. Po tom náhodném doteku mi projede vzrušení po páteři a kalhoty se stanou opět nepohodlně těsnými, jak mi penis tlačí na zip.

                Na vteřinu skloní zrak, ale pak se mi podívá zpátky do očí a já zahlédnu, jak se jí rozšíří zorničky. Ví o tom, že ji chci, a to ji děsí. Trochu se jí třesou ruce, když drží sklenici, a druhou rukou si přitáhne kolena pevněji k tělu.

                Skvěle. Chci, aby se bála. Chci, aby věděla, že možná chci její tělo, ale nebudu s ní mít slitování. Nebude mít možnost se mnou znovu manipulovat.

                Zatímco pije, posadím se ke stolu naproti ní a opřu se do židle s rukama spojenýma za hlavou.

                „Jez. Hned,“ znovu nařídím, když položí sklenici na stůl. Poslechne a já sleduju, jak se její bílé rovné zuby zakousnou do sendviče. Navzdory tomu, že musí mít šílený hlad, jí pomalu a každé sousto poctivě žvýká. Je to chytrý tah; nechce, aby se jí udělalo špatně z toho, že bude jíst rychle.

                „Takže,“ řeknu, když je ve čtvrtině jídla. „Jak se doopravdy jmenuješ?“

Zastaví se v půlce sousta a položí sendvič. „Yulia.“ Dívá se mi přímo do očí a ani nemrkne.

„Nelži mi.“ Rozpletu ruce a nakloním se dopředu. „Špion by nepoužíval své pravé jméno.“

„Neřekla jsem, že je to Yulie Tzakova.“ Znovu zvedne sendvič a ukousne si z něj, než pokračuje ve vysvětlování. „Yulie je naprosto běžné jméno v Rusku a na Ukrajině a je to moje rodné jméno. Je to ruská verze Julie.“

                „Ah.“ To dává smysl a já jsem nakloněn jí věřit. Vždycky je lepší držet se vaší skutečné identity než si vymyslet zcela novou. „Takže, Yulie, jaké je tedy tvoje pravé příjemní?“

                „Na příjmení nezáleží.“ Jemné rty se ji zkřiví. „Holka, které patřilo, už dávno neexistuje.“

                „Pak nemůže vadit, když mi ho řekneš, ne?“ I přes moji vůli mě to zajímá. Ať už na tom záleží nebo ne, chci znát její příjmení. Chci vědět všechno o ní.

                Pokrčí rameny a znovu si kousne do sendviče. Řekl bych, že nemá v úmyslu mi odpovědět. Zaskřípu zuby, ale pak si připomenu, že musím být trpělivý. Rusové z ní nebyli schopni dostat nic užitečného během dvou měsíců, takže nemůžu předpokládat, že ji zlomím během hodiny. Hlavní prioritou je ji dát najíst a navrátit jí sílu. Odpovědi přijdou pak. Dostanu je z ní tak jako tak.

                Procházím si informace, které mi o ní Buschekov poslal v emailu. Není toho moc, co o ní zjistili. Jediné, co potvrdila, bylo, že je jí dvacet dva a ne dvacet čtyři, jak tvrdí její pas, a že se narodila v Donetsku, v jedné z oblastí, které jsou teď na východní Ukrajině obléhané. Ukrajinská vláda odmítla tvrzení, že k nim patří, takže organizace, pro kterou pracuje, musí být tajná a mimo záznamy. Její titul z Anglického jazyka a mezinárodních vztahů z Moskevské státní univerzity je nejspíš pravý; mají tam záznam o Yulii Tzakové, která tam před dvěma roky studovala. Buschekov vyhledal její profesory a spolužáky, kteří potvrdili, že opravdu chodila na hodiny.

                Naverbovali ji ukrajinci na škole nebo ji tam nasadili? Je možné, že pro ně pracovala už od puberty. Agenti jsou sice velmi zřídka verbovaní takhle brzo, ale stává se to.

                „Jak dlouho už to děláš?“ zeptám se, když už má sendvič skoro snězený. Její bledá tvář už chytila trochu barvy a vypadá, že už se tak netřese. „Špionku pro Ukrajinu, je to tak?“

                Místo odpovědi se Yulia napije vody, položí sklenici a podívá se mi zpříma do očí. „Můžu použít koupelnu, prosím?“

                Ruce na stole se mi samovolně sevřou. „Ano – až odpovíš na mou otázku.“

                Ani nemrkne. „Dělám to jen chvíli,“ odpoví klidně. „Teď, můžu se jít, prosím, vyčůrat? Nebo to mám udělat tady?“

                Vztek ve mně roste a já se mu poddám a vybuchnu. Okamžitě jsem vedle ní, chytnu ji za vlasy a postavím na nohy. Vykřikne bolestí a chytí mě za zápěstí, ale nedám ji šanci se začít bránit. Za méně než dvě vteřiny leží na stole, ruce má stočené za zády a tvář přitisknutou na desku. Talíř se zbytkem sendviče spadne ze stolu a rozbije se, ale je mi to úplně jedno.

                Teď se naučí velmi důležitou lekci.

                „Řekni to ještě jednou.“ Natáhnu se přes ni a uvězním tak její nahé tělo pod sebou. Slyším, jak rychle a přerývaně dýchá. Cítím, jak mi její zadek tlačí na rozkrok a pták mi ztvrdne, jak se mi v mysli vyrojí různé sexuální obrázky. V téhle pozici by mi stačilo rozepnout poklopec a byl bych v ní.

                Pokušení je skoro neúnosné.

                „Od jedenácti.“ Hlas má slabý, tlumený o stůl. „Dělám to od svých jedenácti.“

                Jedenáct? Překvapen ji pustím a o krok ustoupím. Co za organizaci nabírá do svých řad děti?

                Než její odpověď strávím, otočí se a stojí ke mně čelem. „Prosím, Lucasi.“ Obličej má zase bledý a rty se jí třesou. „Opravdu musím na záchod.“

                Kurva.

                Chytnu ji za ruku. „Máš pět minut,“ varuju ji, když s ní jdu směrem k toaletě. „A dveře nezamykej. Mám klíč.“

                Přikývne a zmizí za dveřmi, její polosuché vlasy se jí zhoupnou.

                Zavrtím hlavou a vrátím se uklidit kuchyň.

                Nechci, aby si rozřezala o střepy svoje nohy.