CM - 14. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

LUCAS

                Prsty mám položené na klávesnici od notebooku, zatímco zírám na obrazovku a přemýšlím o tom, co budu dělat. Zhluboka se nadechnu a začnu psát. Email Buschekovi je krátký a k věci: Esguerra požaduje vydání Yulie Tzakové do jeho rukou pro další výslech.

                Zmáčknu tlačítko ‚odeslat‘ a zvednu se. Už dávno nepotřebuju berle. Už jsou to dva týdny, co jsem se jich zbavil, ale stejně jásám pokaždé, když se postavím a nepotřebuju při chůzi pomoc.

                Odejdu z knihovny/pracovny a zamířím si do kuchyně připravit sendvič. Vaření je dovednost, ve které jsem nikdy nevynikal, takže jde o jednoduchý sendvič: šunka, sýr, salát a majonéza mezi dva plátky chleba.

                Posadím se s jídlem ke stolu, abych nohu zbytečně nezatěžoval. Řekl bych, že se hojí dobře, ale stejně mám občas tendence kulhat. Jsou to skoro dva měsíce od pádu a noha potřebuje k uzdravení víc času.

                Během jídla se vrátím myšlenkami k pravděpodobné odpovědi Rusů na můj email. Buschekov nebude potěšen, že přijde o svého vězně, ale zároveň si myslím, že nebude moc odporovat. Esguerrovi zbraně jsou v tomhle obchodě nejlepší a se vzrůstajícím konfliktem na Ukrajině potřebuje Kreml svoje dodávky pro rebely víc, než dřív.

                Tak jako tak, Esguerrovu – ale ve skutečnosti mému – požadavku vyhoví. Což znamená, že po dvou měsících se mé ruce dotknout Yulie Tzakové.

                Nemůžu se, kurva dočkat.

***

                Během dalších dvou dnů si vyměním s Buschekovem nespočet emailů. Jak jsem předpokládal, nemá z toho radost. Dokonce zašel tak daleko, že bude o téhle záležitosti mluvit jedině s Peterem Sokolovem.

                „Sokolov je momentálně nepřítomen,“ řeknu Buschekovi při jednom video hovoru. Ten ruský úředník zase využívá tlumočnici – tentokrát ženu středního věku. „To já v téhle záležitosti mluvím za Esguerru a chce Tzakovou k sobě tak rychle, jak je to jen možné. A k tomu veškeré informace, které jste doposud zjistili.“

                „To není možné,“ odsekne Buschekov, když tlumočnice přeloží moje slova. „Je to záležitost národní bezpečnosti-“

                „Hovno. Vyžadujeme pouze její složku. To nemá nic co dělat s národní bezpečností.“

                Chvíli po přetlumočení Buschekov nic neříká a já poznám, že přemýšlí nad tím, jak to nejlépe vyřešit. „Proč ji potřebujete?“ zeptá se konečně.

                „Protože chceme zpátky vystopovat osobu nebo organizaci, která je zodpovědná za tu střelu.“ Nebo to si alespoň nalhávám: že chci tu holku vyslechnout osobně, abych toho sráče, který nás sestřelil, našel.

                Buschekovi bezbarvé oči jsou netečné. „Na to Tzakovou nepotřebujete. Podělíme se s vámi o tu informaci hned, jak nějakou získáme.“

                „Takže nic nemáte. Po dvou měsících.“ Jsem překvapen a ohromen, že tu holku nezvládli zlomit. Její trénink musí být jeden z nejlepších, když vydržela tak dlouhý výslech.

                „Brzy ji získáme.“ Buschekov si založí ruce na prsou. „Existuje způsob, jak dostat tu informaci rychleji, a zrovna jsme dostali povolení ho využít.“

                Stáhne se mi žaludek. Snažím se nemyslet na to, co se jí v Moskvě chystají udělat, ale zároveň s tím se mi vybavují vzpomínky na naši společnou noc. Chci, aby Yulia trpěla, ale představa, že ji nějaký ruský sráč zneužívá, mě rozzuří.

                „Vaše povolení mě nezajímají.“ Nahnu se blíž k obrazovce a zároveň se snažím udržet hlas v klidu. „Co musíte udělat, je předat ji nám. Pokud tedy i nadále chcete uchovat náš obchodní vztah. To je vše.“

                Zírá na mě a já vím, že nad tím přemýšlí a nejspíš hádá, jestli blafuju. A taky že ano – Esguerra nic takového neschválil – ale to Buschekov neví. Musí vědět, že reprezentuju Esguerrovu organizaci a mám za úkol zatlačit tam, kde je to pro nás prospěšné.

                „Nedopadne to s vámi dobře, víte,“ odpoví konečně Buschekov. „Jestli proti nám takhle půjdete.“

                „Možná ano.“ Ani při té skryté hrozbě nemrknu. „Možná ne. Esguerrovým nepřátelům se zřídka kdy daří dobře.“

                Zmíním se o Al-Quadaru, který byl od našeho návratu zcela zničen. Byli jsme ve válce s teroristy nespočet měsíců. Od té doby, co se pokusili získat Esguerru tím, že mu unesli ženu. Věci se od našeho návratu do Tádžikistánu vyostřily. Šli jsme po jejich dodavatelích, financích a příbuzných; nikdo ani vzdáleně spojený s tou skupinou neunikl naší zlobě. Počet těl se vyšplhal na čtyři sta a zpravodajská služba si toho všimla.

                Buschekov několik dlouhých vteřin neodpovídá a já přemýšlím nad tím, co udělá, když moje blafování prokoukne. Pak řekne, „Dobře. Dostanete ji během měsíce.“

                „Ne.“ Sleduju Buschekova, zatímco tlumočnice překládá. „Dříve. Pošleme pro ni hned zítra letadlo.“

                „Cože? Ne, to-“

                „Měl by to být dostatek času, abyste vše připravili,“ přeruším překladatelku. „Pamatujte, čekáme ji a její složky. Nechcete nás zklamat, věřte mi.“

                A než stačí zaprotestovat, vypnu video.

***

                Další ráno trénuju s Esguerrou a naší skupinou jako obvykle. Už se skoro vrátil do normálu jako já, stačil nakopat zadek třem z našich nových rekrutů. Jelikož se mi noha pořád hojí, zůstávám jen u boxování a míření na cíl. Trochu mu závidím, že může trénovat normálně.

                Jakmile vyjdeme z tréninkové místnosti, informuju ho o nejnovějším vývoji s Peterem Sokolovem. Ukázalo se, že nějakým způsobem získal od Esguerry svůj seznam a teď prochází jména a jednoho po druhém likviduje.

                „Další byl ve Francii a pak dva v Německu,“ řeknu Esguerrovi a utřu si ručníkem pot z obličeje. Tahle oblast Kolumbie, blízko amazonským pralesům, je teplá a vlhká. „Čas tedy neztrácí.“

                „Ani jsem to nečekal,“ odpoví. „Jak to udělal tentokrát?“

                „Francouze našli plavat v řece. Měl na sobě známky po mučení a škrcení, takže předpokládám, že ho Sokolov nejdřív unesl. Pak ti Němci – jeden vybuchl v autě a toho dalšího dostal sniper.“ Zazubím se. „Asi ho tak nenasrali.“

                „Nebo v tom viděl vlastní prospěch.“

                „Nebo tak,“ souhlasím. „Nejspíš ví, že má Interpol za zadkem.“

                „Myslím, že ví.“ Esguerra vypadá roztěkaně, tak se rozhodnu, že teď je nejlepší chvíle nadnést situaci s Yulií.

                „Mimochodem,“ řeknu klasickým tónem, „nechal jsem přivést Yulii Tzakovou z Moskvy sem.“

                Esguerra se zastaví a zírá na mě. „Tu tlumočnici, která nás vyzradila Ukrajincům? Proč?“

                „Chci ji osobně vyslechnout,“ vysvětlím a hodím si ručník za krk. „Nevěřím Rusům, že tu práci odvedou dostatečně.“

                Esguerra povytáhne obočí, jeho umělé oko vypadá jako skutečné. „Je to kvůli tomu, že jsi ji v Moskvě šoustal? Je to kvůli tomu?“

                Záchvat vzteku mě donutí stisknout zuby. „Převezla mě.“ Není mi příjemné to přiznat. „Takže ano, chci se té malé kurvě trochu pomstít. Ale taky si myslím, že pro nás má nějaké užitečné informace.“

                Nebo alespoň doufám, že má, abych mohl ospravedlnit tu šílenou posedlost, kterou k ní mám.

                Esguerra mě chvíli studuje a pak přikývne. „V tom případě jdi na to.“ Pokračujeme v chůzi a pak se zeptá, „Už jsi s Rusama vyjednával?“

                Přikývnu. „Nejdřív to hráli tak, že budou mluvit jen se Sokolovem, ale přesvědčil jsem, že by pro ně nebylo moudré, nebýt s námi zadobře. Připomněl jsem Buschekovi nedávné potíže s Al-Quadarem.“

                „Dobře.“ Esguerra vypadá potěšeně. Ve světě ilegálního šíření vojenských zbraní je pověst všechno a fakt, že Rusové ustoupili, je dobrá informace pro naše dodavatele a klienty.

                „Ano, pomohlo to,“ řeknu a přidám, „Dorazí zítra.“

                Esguerra povytáhne obočí. „Kde ji budeš držet?“ zeptá se. Svou víru ve mně mi ukazuje tím, že nezpochybňuje mou iniciativu. Od té doby, co jsem mu zachránil život v Thajsku, mi dává velkou svobodu.

                „V mé ubikaci,“ řeknu. „Budu ji vyslýchat tam.“

                Pousměje se a já vím, že pochopil. „Dobře. Užij si to.“

                „To užiju,“ řeknu temně. „To se vsaď.“

                Doslova odpočítávám hodiny, než se Yulia dostane do letadla. Přemýšlel jsem nad tím letět si pro ni do Moskvy sám, ale jak jsem uvažoval, tak jsem se rozhodl poslat Thomase, bývalého pilota u námořnictva, a pár dalších mužů, kterým věřím. Vypadalo by divně, kdybych odjel; jako Esguerrův zástupce velitele, je mě třeba tady. Neměl bych řešit podřadné úkoly jako získání zajatce.

                „Pokud budou potíže, okamžitě mě informuj,“ řeknu Thomasovi, i když si jsem jistý, že žádné nebudou.

                Za méně než dvacet čtyři hodin bude Yulie Tzakova zde.

                Bude můj vězeň a nikdo ji přede mnou nezachrání.