CM - 12. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

YULIA

                „Pro koho děláš?“ Bushekov se ke mně nakloní a dívá se mi do očí s takovou intenzitou, jako se had dívá na svou kořist.

                Upřeně se dívám na ruského úředníka, stěží rozluštím otázku. Nemůžu se rozhodnout, jestli barva jeho očí je nažloutle šedá nebo světle oříšková; ať už má duhovka jakoukoliv barvu, míchá se s bělmem kolem, takže to vypadá, že vlastně žádnou barvu nemají. Popravdě všechno spojené s Buschekovem je nažloutlé – od jeho barvy kůře po řídké vlasy na hlavě.

                „Pro koho děláš?“ zopakuje a dál do mě zabodává svůj pohled. Zajímalo by mě, kolik lidí vyvázlo z toho pohledu; kdybych věřila na rentgenový pohled, pak bych přísahala, že se dívá skrz mě. „Kdo tě sem poslal?“

                „Nevím, o čem to mluvíte,“ řeknu neschopna schovat vyčerpání v hlase.

                Už to bude víc jak dvacet čtyři hodin od mého zajetí a já od té doby nejedla, nespala a nic nepila. Snaží se mě tímhle způsobem zlomit, oslabit mou vůli. Je to tu standartní technika výslechu. Rusové se považují za příliš civilizované na to, aby používali mučení, takže využívají téhle ‚jemnější‘ metody – věci, které vám oslabí psychiku, než ubližování na těle.

                „Víš, Yulie Andreyevno“ – Buschekov mě osloví mým jménem a falešným příjmením – „ukrajinská vláda popřela jakékoliv spojení s tebou.“ Nahne se ještě blíž, což mě nutí zatlačit se víc do židle. Z téhle vzdálenosti ucítím slanou rybu a česnekové brambory, které musel mít na oběd. „Pokud ovšem nepatříš k nějaké neoficiální ukrajinské agentuře. Pak bychom neměli jinou možnost, než tě považovat za ruského občana, jak tvrdíš,“ pokračuje. „Víš, co by to znamenalo, že?“

                Vím. Kdyby mě obvinili z vlastizrady, popraví mě. Přesto to pro mě není důvod, abych promluvila. Obenko mě nepřijde zachránit, ani kdybych naši tajnou agenturu prozradila. Jeden agent nic neznamená.

                Zůstávám zticha. Buschekov si povzdychne a opře se do své židle. „Dobře, Yulie Andreyevno. Jestli to chceš hrát takhle…“ Luskne prsty směrem k zrcadlovému oknu po mé levici. „Brzy si zase promluvíme.“

                Stoupne si a přejde ke dveřím v rohu. Zastaví se před nimi, aby se na mě podíval zpátky. „Přemýšlej o tom, co jsem řekl. Jestli nebudeš spolupracovat, skončíš moc špatně.“

                Neodpovím. Místo toho se podívám dolů na ruce, které jsou připoutané ke stolu přede mnou. Slyším, jak otevře dveře a zabouchne je za sebou, když vyjde ven. Teď jsem sama. Kromě lidí, kteří mě sledují přes zrcadlo.

***

                Hodiny se vlečou, každá vteřina je delší než ta předtím. Žízeň, která mě mučí, vyrovná snad jen kručení v břiše. Snažím si opřít hlavu o stůl, abych usnula, ale pokaždé, když to udělám, ozve se pískavý zvuk, který mě má udržet vzhůru. Ten zvuk je nemožné ignorovat. Dokonce i přes moje vyčerpání. Nakonec to přestanu zkoušet a snažím se na pár vzácných okamžiků vypnout, zatímco sedím rovně na židli.

                Vím, co dělají, ale to neznamená, že je to pro mě lehčí. Lidi, kteří nikdy nezažili být delší dobu bez spánku, nepochopí, že je to nefalšované mučení, že se vám po chvíli třese každý kousek na těle. Je mi špatně a je mi zima, všechno mě bolí – žaludek, svaly, kůže, kosti… dokonce i zuby. Bolest hlavy se už nedá vydržet a rty mám suché z nedostatku vody.

                Jak dlouho to je, co Buschekov odešel? Několik hodin? Den? Nevím a ztrácím vůli se o to zajímat. Jestli je na tomhle něco pozitivního, tak snad jen to, že nepotřebuju na záchod. Jsem dehydratovaná a žaludek mám zcela prázdný. Ne že by mě to zachránilo před ponížením. Po příjezdu mě vysvlékli a prohledali každý milimetr mého těla. Dokonce i teď, když mám na sobě vězeňské oblečení, se cítím nahá, od toho, jak si moje tělo pamatuje doteky latexových rukavic.

                Zavřu na vteřinu oči a pískání alarmu mě zas vyruší, drží mě vzhůru. Otevřu oči, snažím se polknout, nashromáždit veškerou vlhkost, kterou mám ještě v ústech, abych zvlhčila hrdlo. Cítím se, jako bych jedla písek. Polknutí bolí ještě víc, než kdybych nepolkla, takže to vzdám a soustředím se, abych přežila další vteřinu. Nenechají mě tak zemřít, ne když doufají, že ze mě dostanou nějakou informaci. Jediné, co musím udělat, je vydržet, než mi přinesou vodu.

                Než se mě vrátí zase vyzpovídat.

                V myšlenkách se vracím do posledních dnů. Nemám důvod nemyslet na Lucase, takže ty vzpomínky nechám proudit. Jsou jasné a hořkosladké. Naplňují mě a nemyslím tak na bolest a vyčerpání.

                Vzpomínám si, jak mě políbil, jak ho do mě strčil a jak se ve mně pohyboval. Vybavím si jeho chuť, jeho vůni, jeho kůži na mé. Díval se mi do očí, zatímco mě šukal. Jeho pohled si mě přivlastnil svou intenzitou. Znamenala pro něj ta společná noc něco? Nebo to pro něj byla jednorázovka, způsob, jak si zpříjemnit poslední dny v Moskvě?

                Bolí mě oči, jak je mám suché. Těžko vidím i zeď naproti. Ať už je odpověď jakákoliv, nezáleží na tom. Nikdy na tom nezáleželo, ale teď je to naprosto bezvýznamné. Lucas Kent je mrtvý, jeho tělo je nejspíš seškvařené na uhel.

                Místnost je rozmazaná, pak se zaostří a zase zmizí. Uvědomím si, že se třesu, dýchám mělce a srdce mi bije příšerně rychle. Vím, že je to nejspíš z nedostatku spánku a dehydratace, ale mám pocit, jako by se něco vevnitř mě zlomilo. Tlak na hrudi je strašný a drtivý. Chci se stočit do klubíčka, zmenšit se, ale nemůžu. Ne s připoutaným zápěstím ke stolu a nohama k zemi.

                Můžu jen sedět a truchlit nad něčím, co jsem nikdy neměla – a už ani mít nebudu.