Away - 14. kapitola

Překlad: Nemedi
Kor.: Týna

„LOSI!“ ZAJEČEL JASON, když jsme vcházeli dveřmi. Vyděšená k smrti jsem se otáčela za Jasonem a přikrčila jsem se za ním, abych se schovala. Nikdy jsem nebyla poblíž losa a vzhledem k tomu jak hlasitě to zakřičel, tak jsem rozhodně teď nechtěla začínat.

„Cassie?“ zeptal se mě, než se sklonil a díval se mi přímo do očí se zmateným výrazem na tváři. „Co to děláš?“ zašeptal se zvednutým obočím. Začínala jsem slyšet nějaký šepot a chichotání od ostatních v místnosti.

„Zaječel si los a oprav mě jestli se mýlím, ale to nejsou moc milá zvířata,“ zašeptala jsem mu zpátky ještě víc zmatená než už on byl.

Jason zavřel oči a vydechl než zatřásl hlavou. „Máš pravdu, ale tenhle los je tak milý, jak to jen jde,“ řekl než mě vzal za ruku a postavil nás oba nahoru. Nechala jsem své tělo za ním, když jsem mu svírala ruku a připravovala jsem sama sebe na to potkat osobně losa. Všechno je jednou poprvé.

„Kde je?“ zvedla jsem se na špičkách prstů a šeptala mu to do ucha.

„Díváš se na něho,“ ušklíbl se. „Losi, tohle je Cassandra. Cassandro, tohle je Los,“ řekl, když kluk z křižovatky přišel blíž.

Pustila jsem sevření Jasonovy paže a tázavě jsem se na kluka podívala. „Aha.“ Povzdechla jsem si a byla jsem ponížená, že jsem se nechala nachytat. „Cítím se teď trapně.“ Natáhla jsem ruku, abych si potřásla s tou jeho.

Mezi smíchem, který přicházel od Jasona, jeho kamaráda ‚Losa‘ a chichotání, které přicházelo ode všech z místnosti, jsem byla připravená utéct do jeho náklaďáku a schovat se tam.

„Jmenuju se TJ,“ řekl a pustil mou ruku.

„Takže jak si přišel ke jménu jako je Los?“ Chudák kluk.

„Rozhodně jsem si to nevybral. To je jisté.“ TJ pokrčil rameny.

„Jo, my jsme to prostě jen tak začli používat,“ ušklíbil se Jase, když pokračoval. „Před pár lety jsme strávili den v Estes parku. Chodili jsme okolo, šli jsme na oběd a užívali jsme si to. Než jsme odešli, rozhodli jsme se vyfotit tam scenérii. Byl jsem připravený vyfotit fotku a TJ se rozhodl mi skočit do záběru. Začal jsem odpočítávat a když jsem se dostal k číslu tři, tak byl jeho obličej k nezaplacení.“ Odmlčel se, zasmál se, těžce se snažil kontrolovat své pobavení nad svou vlastní historkou.

Začala jsem se taky smát, nevěděla jsem ani proč, ale to jak jsem slyšela jeho smích bylo prostě příliš na to, abych se nepřidala.

„Můžeš tu historku zkrátit, prosím tě?“ zeptal se TJ, evidentně z toho byl frustrovaný.

„Měl ten největší výraz šoku a hororu v obličeji, jaký jsem kdy v životě viděl. Jeho brada byla doslova na zemi. Vyfotil jsem fotku a hned potom, co jsem to udělal, utíkal TJ směrem k autu a ječel ‚LOS, LOS‘, takže jsem se podívala za sebe a dost jasně tam byl… ten největší los, jakého jsme kdy viděli,“ řekl a ukazoval mi velikost toho zvířete svýma rukama.

„Byl to jediný los, jakého jste kdy viděli, kluci,“ řekl dívčí hlas za mnou.

„Mrskli jsme sebou do auta a díky bohu ten los musel být vystrašený, protože se zastavil a utíkal opačným směrem, ale ta fotka, Cassie, ach bože,“ řekl. „Byla k nezaplacení. Nikdy v životě nezapomenu na jeho obličej. Nechali jsme si tu fotku a navždycky ho pojmenovali Los.“

Podívala jsem se na TJe, který měl evidentně po krk toho, jak slyší tuhle příhodu, ale stejně se evidentně snažil zadržovat smích.

„To je klasika. Musím vidět tu fotku,“ řekla jsem klukům.

„Škoda, že na to nemáme čas. Vypadá to, že je čas večeře,“ řekl TJ a šel pryč se sklopenou hlavou.

„Mám kopii té fotky, ukážu ti ji,“ řekl Jason než mi dal ruku na rameno a vedl nás halou kolem ostatních na večeři. „Než budeme jíst, chci, abys poznala babičku,“ řekl Jase s úsměvem míli širokém. Dokázali jste poznat, jak moc si jí vážil.

„Nemůžu se dočkat,“ řekla jsem mu napůl nervózně, napůl vzrušeně, že poznám dámu, která chtěla, aby všichni přišli na večeři. Musí to být zvláštní dáma, když toleruje tak moc lidí ve svém domě.

Vešli jsme do kuchyně. Byl tam šílený chaos, jak lidé plnili své talíře jídlem servírovaným bufetovým stylem. Hned jsem uviděla tu, o které jsem si myslela, že je jeho babička. Byla jediná v kuchyni s bílými vlasy staženými v roztomilém drdolu na vrcholu hlavy; stála vedle Trish, obě pomáhaly hromadit ostatním jídlo vysoko na talíř.

„Babi,“ řekl Jason, objal ji a políbil na tvář. Byl o dobrých třicet centimetrů vyšší, což vypadalo směšně roztomile.

„Cassandro, tohle je babička Maggie,“ řekl, když se pohnul zpátky ke mně. „Z tátovy strany,  samozřejmě.“

„Cassandro, tolik jsem o tobě slyšela,“ řekla když vzala mé ruce do svých.

Schoulila jsem se. Mohla jsem si jen představovat věci, které o mě mohla slyšet. Na vrcholu toho, že jsem se ztratila, jsem nabourala do jejich vzácného městského stromu a zůstala jsem v domě cizích lidí, bůhví co ještě kolovalo za pomluvy. „Doufám, že dobré věci?“ zeptala jsem se stydlivě.

„Oh, nedělej si starosti, jen pěkné věci,“ řekla, když pokukovala po Trish, která se s ní také usmívala. „Je to malé město, drahá. Všichni víme, když je tu nová osoba.“ Mrkla na mě, překvapila mě svou lehce kurážnější osobností. Líbilo se mi to.

„Měla jsem ten pocit.“ Popíchla jsem ji a jí uniklo ze rtů uchechtnutí.

„Běžte se teď najíst, děti, ať to nevystydne,“ řekla a odháněla nás pryč.

„Babi, prosím tě, vezmi si talíř první,“ řekl jí Jason přísně, no, tak přísně jak to můžete říct rozkošné malé dámě jako je ona.

Podívala se na něj tím pohledem ‚jsem tvoje babička. Já určuju pravidla‘. „To víš že vezmu. Jen se chci ujistit, že bude prvně o všechny postaráno.“

Potřásl na ni hlavou a pak se na ni podíval výrazem ‚Ano, babi‘ než nás vedl do fronty.

S talíři v rukou jsme zamířili zpátky do místnosti, kde byl prostřený stůl.

„Podržel jsem vám místo, lidi,“ řekl TJ a poklepal na místo vedle něho, když jsme si rázovali cestu ke stolu.

Jason vytáhl židli vedle TJe pro mě, abych si sedla. Tohle mohlo být extrémně trapné, ale snažila jsem se přehrát si slova, které mi řekl Jason v náklaďáku a nebýt upjatá.

Jason si sedl vedle mě a všichni okamžitě ztichli a soustředili se na jídlo. Naše talíře byly plné a díkybohu jsem byla hladová, ale nemohla jsem poznat žádné z jídel, které mi Jase nahromadil na můj talíř. Co se týkalo domácích vařených jídel, tak jsem byla mimo. Zhluboka jsem se nadechla a vzpomněla si na to, že mám heslo pro případ nouze, kvůli čemuž jsem se cítila ještě trapněji při myšlence, že bych ho musela použít. Vzala jsem si vidličku a zapíchla ji do nahromaděného kopečku zelených fazolí, které byly pravděpodobně moje nejbezpečnější sázka, ale taky byly podezřelé, protože byly namočené v nějaké omáčce, u které jsem si mohla jen domýšlet, že je z másla a svázané byly slaninou. Jakmile jsem začala žvýkat, věděla jsem, že to byly ty nejchutnější zelené fazole, jaké jsem kdy v životě měla. Než jsem celou tu horu spořádala, rozhodla jsem se dát šanci taky kuřecímu. Zhluboka jsem se nadechla a položila kousek kuřecího s dušenou zeleninou do úst. Bylo to báječné. Mohla jsem cítit Jasonovy oči na mých, takže jsem otočila svou potěšenou pusu směrem k němu, když jsem dokončovala žvýkání dalšího kousku dušeného se zeleninou. Naklonil hlavu blíže ke mně, zvedl obočí a očekával odpověď

„Zatraceně zelené světlo, Jasone,“ zaječela jsem trochu moc nahlas, čímž jsem způsobila, že přesunul pohled ke svému talíři, evidentně zahanbený mým neúmyslným výlevem vzrušení.

Zvedl hlavu a já jsem mu ústy naznačila slovo ‚jejda‘, když jsme se oba rozhlédli okolo stolu, který ztichl a všechny oči byly upřené na mě.

Cítila jsem, jak mi hoří tváře čím dál tím víc, jak se na mě upíralo více a více pohledů. Musela jsem se rychle vzpamatovat. Pomyslela jsem na jedinou věc v mé mysli, která dávala smysl.

„To zelené světlo, kolem kterého jsme jeli po cestě sem, je to šílené, že tu jen jedno. To není jako tam, odkud pocházím.“ Snažila jsem se zakrýt své zahanbení a cítila jsem, jak mi Jason poklepal na nohu pod stolem, když jsem to udělala.

„Odkud si, Cassandro?“ zeptala se dívka z předního pokoje, jejíž jméno bylo myslím Kasey.

„Z Boulderu,“ odpověděla jsem jejím směrem naproti přes kulatý stůl.

„Co tě přivádí do Keatonu?“ zeptala se, čímž způsobila, že se Jason okamžitě začal dusit svou večeří.

„Jen projíždím… projížděla jsem… no vlastně, ani jsem tudy projíždět neměla,“ řekla jsem a dál jsem upírala oči na Jasona, když jsme oba stáčeli koutky úst do úsměvu.

Otočila jsem pozornost zpátky ke Kasey. „Je to na dlouho,“ řekla jsem a doufala jsem, že změní téma.

Přikývla a vrátila se zpátky ke svému jídlu.

Snažila jsem se udělat to samé, ale to ticho mi připomínalo až příliš to, když jsem byla u večeři se svými rodiči a už jsem to dál nesnesla.

„Losi? Ty tu žiješ celý svůj život?“ zeptala jsem se ho.

„Ano, slečno.“

„A co děláš?“ zeptala jsem se, zvědavá na toho, koho jsem mohla jen hádat, že je Jasonův nejlepší kamarád.

„Pracuju v autodílně,“ prohlásil hrdě.

Ach, pomozte nám všichni, to byl on, kdo dělal na mém autě? Sakra.

Jason musel vidět výraz hororu vyobrazený na mém obličeji, když jeho oči našly ty mé.

„On mi spravuje auto?“ zašeptala jsem. Měla bych štěstí, kdyby bylo hotové příští rok. Tohle nebyl mechanik. Bylo to dítě.

„Jestli se pak budeš cítit líp, tak jeho táta to tam vlastní a Los tohle dělá prakticky od doby, kdy mohl chodit,“ snažil se mě uchlácholit.

„Hele, nedělej si starosti, tvoje auto je v dobrých rukou.“

Byla jsem si téměř jistá, že heslo je právě teď na místě. „Červené světlo, Jasone,“ řekla jsem a dívala se mu přímo do očí.

Zkroutil rty nahoru. „Možná to teď zabarvuješ do červena, ale nakonec to zezelená jasným světlem,“ zašeptal mi.

Pokývla jsem hlavou, ne příliš ujištěná a podívala jsem se na TJe, který na nás zíral, jako bychom mluvili hatmatilkou.

„Bude to v pohodě, Cassie,“ řekl mírně.

Zhluboka jsem se nadechla. Byl to buď ‚Los‘ nebo žádný mechanik, takže asi budu muset prostě věřit Jaseovi, že ví, o čem mluví. „Dobře, budu ti věřit.“

„Ještě jsem ti špatně neporadil, ne?“ zeptal se a věděl zatraceně dobře, že ne.

„Ne, neporadil,“ přiznala jsem mu, kvůli čemuž byl jeho „říkal jsem ti to“ úsměv ještě širší.

„Vidíš? Bude to v pohodě.“

Pokračovali jsme ve svém pobytu ještě hodnou chvíli, jak jsme klábosili se všemi u stolu. Byli slušní, zábavní a chovali se ke mně jako bych byla kamarádka odvedle, se kterou vyrůstali celé své životy. Bylo to příjemné a já jsem za to byla vděčná.

„Jsi připravená?“ zeptal se mě tiše Jason.

„Kdykoli budeš ty.“

„Začínám být tak nějak unavený, tak pojďme říct sbohem rodině a zamiřme domů.“ Vzal naše talíře, když jsme vstávali od stolu. Zamávala jsem na TJe a zbytek stolu a oba jsme řekli partě sbohem.

„Uvidíme se později, chlape,“ zaječel TJ na Jase.

„Přijedeme se na tebe brzo podívat, abychom zkontrolovali auto,“ řekl mu.

To bude těžká návštěva. Skoro jsem ji chtěla zmeškat.

Položil naše talíře dolů do kuchyňského dřezu než nás dovedl ke stolu v jídelně, kde seděli všichni dospělí, včetně jeho rodičů a babičky.

„Cassandro, užila sis večeři?“ slyšela jsem zeptat se Barta, když položil ubrousek na svůj talíř.

„Ano!“ zvolala jsem. „Nejlepší domácí jídlo, jaké jsem kdy měla,“ řekla jsem a šťouchla jsem do Jasonova ramena vedle sebe. „Až samozřejmě na snídaní, kterou mi minule udělal Jason.“

„Opravdu?“ zeptal se a lehce se křenil na Trish.

„To nic nebylo,“ zamumlal Jason.

„Už je to dlouho, co si naposledy vařil, Jasone. Opravdu si musel chtít ukázat své kulinářské schopnosti,“ řekla Trish.

„Ty si červenáš, zlatíčko?“ zeptala se ho jeho babička a byla celá vzrušená.

Celý stůl se začínal smát, než Jason zavřel oči a vydechl povzdech a měl, jak se zdálo červeně zbarvené tváře. Nebyla jsem si jistá kvůli čemu se červená, ale mohla jsem jen hádat, že už často nevaří a pro jeho rodinu něco znamenalo, že vařil.

„No, teď, když už jsme všichni potkali Cassandru, myslím, že zamíříme zpátky domů,“ řekl, přešel ke stolu a objal svoji babičku.

„Doufám, že se ještě uvidíme, Cassandro, drahá,“ řekla mi Maggie.

„Děkuji za pozvání, Maggie,“ řekla jsem.

„Uvidíme se doma,“ řekl Jason svým rodičům, než nás zavedl pryč z kuchyně.

„Tvoje babička je opravdu rozkošná.“

Zkroutil rty nahoru, když začal kroutit hlavou, „Někdy až moc.“

Evidentně byl stále trochu zahanbený. Mě to přišlo roztomilé.

Nasedli jsme do jeho náklaďáku a začali jsme znovu naši trasu domů. Přišlo mi, že je dobrý čas na to ho škádlit.

„Víš, že tvoje tváře vypadají dobře, když se červenají.“ Poškádlila jsem ho.

„Vážně, jo?“ zeptal se.

„Evidentně si teď na druhé straně barikády, pane. Není to taková legrace, že?“

„Zásah. Víš, na to že si v naší rodině cizí, tak si zapadla až příliš dobře.“

„Tvoje rodina se mi líbí. Jsou opravdu milí, Jasone. Jsi šťastný chlap.“

„Jsem, že jo?“

„Víc, než tušíš,“ odpověděla jsem, když jsme zastavili na tom jediném zatraceném světle ve městě.

Světlo bylo červené a bylo to, jakobych mohla cítit, že se mu něco dusí v hlavě. Otočila jsem oči, abych se dívala z okna a doufala jsem, že nevezme na vědomí nechvalně známé světlo, pod kterým jsme byli. Už navždy bude tohle vryté v mé paměti nehledě na to, na jaký semafor se budu dívat.

Viděla jsem zelenou zářit na křižovatce a ozařovat kapotu jeho náklaďáku. Pomalu zatáhl ruční brzdu a vystoupil se sexy úsměvem na obličeji. Držela jsem na něm oči, když se coural k mé straně, otevřel dveře a natáhl ruku, abych ho za ni vzala.

„Můžu mít tento tanec?“ zeptal se mírně.

Srdce mi utíkalo, ale kvůli jiným důvodům než kvůli troubení klaksonu. Zaváhala jsem jen na sekundu než jsem vložila ruku do té jeho. Nevěděla jsem, jestli to bylo jím nebo způsobem, jakým se zeptal, ale říct ne nebylo možné. Pomohl mi ven a zavedl nás doprostřed křižovatky.

Zelené světlo se změnilo na žluté a pak na červené, čímž ozařovalo cestu právě tolik, abychom se vzájemně viděli. Těžkl mi dech, jak jsme dělali něco, co vůbec nebylo jako já, ale v tomto okamžiku jsem byla tady, celým svým já. Zatočil mě dokola, takže jsem teď byla naproti němu. Položil mou levou ruku okolo svého pasu a vzal mou pravou ruku do své a držel ji pevně u svého hrudníku. Začal námi houpat dozadu a dopředu na absolutně žádnou muziku ani hluk kolem nás, jen mírný zvuk vánku, který foukal.

„Jasei,“ zašeptala jsem, jako by mě někdo mohl slyšet, navzdory faktu, že na ulici jsme byli jen my dva. „Není tu žádná hudba?“

„Zůstaň tady,“ zašeptal mi do ucha než utíkal k náklaďáku. Pak jsem to uslyšela; zvuk country hudby vycházející ze dveří, které nechal otevřené. Zvýšil hlasitost, takže jsme teď měli hudbu. Kaše. Měnila jsem se v kaši, co se to se mnou dělo?

„Jasei?“ řekla jsem tiše jeho jméno. Chtěla jsem s ním mluvit, ale neodpovídal.

Položil mi ruce zpátky na místo a přitáhl můj pas blíž k tomu svému, položil naše tváře vedle sebe a pokračoval v houpání ve tmě, pod hvězdami. Začala jsem slyšet jemné broukání ozývající se z jeho hrdla a všimla jsem si, že zpívá písničku z rádia. Sladký zvuk jeho hlasu byl tak hedvábný a hladký, že jsem zavřela oči a spočinula čelem vedle jeho, vstřebávala jsem jeho hedvábný nenamáhající se hlas. Přesunula jsem ruku z jeho pasu, pomalu jí klouzala nahoru po jeho zádech, abych ho mohla držet ještě pevněji – cítila jsem potřebu být mu blíž. Dech se mi zpomalil, jak jsem se uvolnila a přesto mé srdce utíkalo až příliš rychle. Užívala jsem si dotek jeho teplé tváře s drsným strništěm, jak se tvrdě tlačí k mé. Sklouzl svou tváří pryč, když pohnul hlavou, aby se díval přímo na mě a propíchl mé oči svýma zelenýma. Odtáhl ruku pryč z mého pasu a přesunul ji ke straně mé hlavy a odtáhl dozadu pramen mých vlasů než mi jemně dlaní držel tvář. Nechala jsem ji spočinou v jeho ruce, kterou tak jemně držel proti mé kůži. Byla teplá a lehce drsná a mě se to líbilo. Otevřela jsem oči jen abych viděla, že na mě stále upíral svůj pohled. Pomalu položil svou druhou ruku nahoru na mou druhou tvář, takže obě jeho drsné ruce tak jemně svíraly a držely můj obličej. Jeho oči zářily, jak se v nich tak akorát správně odráželo zelené světlo, díky čemuž vypadaly ještě víc pozoruhodně. Ztrácela jsem tok svých myšlenek. Ztrácela jsem smysl toho, kde jsem byla; jediné, co jsem mohla vidět byla ta zelená v jeho očích a jediné co jsem mohla cítit, byl dotek jeho rukou, hřející mě na tvářích. Jeho obličej se pomalu po centimetrech přibližoval blíže k mému, kvůli čemuž mé srdce tlouklo naprosto nekontrolovatelně. Nebyla jsem si jistá, jestli se tohle opravdu děje, všechno se zdálo být až příliš nádherné. Rozevřel rty a já jsem se nadechla, čekala jsem, co se stane, to očekávání bylo až příliš.

„Bože, jsi tak krásná, Cassandro,“ řekl tiše, když neochotně sundával ruce z mého obličeje a oddaloval své tělo od mého.

Byla jsem zaskočená, rozhodně jsem nečekala takový komentář vyjít z jeho úst. Jemně mě vzal za ruku, než jsem měla šanci odpovědět a dovedl mě k mé straně náklaďáku, aby mi pomohl dovnitř. Vzala jsem ho za ruku než mohl zavřít dveře a ztlumila jsem hudbu, aby mě slyšel. Podíval se dolů na mou ruku na své paži a pak zpátky na mě. „Děkuju, Jasei,“ řekla jsem mu jemně jako bych to zašeptala, ale zároveň tak hlasitě, že mi připadalo, jako by to slyšel celý svět okolo nás. Mírně se usmál a pak přešel zpátky ke své straně náklaďáku.

Má mysl utíkala. Celé mé tělo mě brnělo kvůli tomu, co řekl a tomu, jak jsem se kvůli tomu cítila, ale také proto, že jsem takové věci nedělávala. Nebyla jsem vychovaná, abych sama sobě dovolila tancovat na ulici, ale teď to bylo všechno, na co jsem dokázala myslet. Myslet na to, jak jsem cítila každý nádherný okamžik toho být tam venku a tancovat s ním. Nebyla jsem si jistá, co se to se mnou děje, ale být udělaná do někoho, jako je Jason mi nebylo podobné. Ale stejně z nějakého důvodu, v tom momentě, který vytvořil, jsem něco cítila. Můj žaludek byl plný třepotajících se motýlků, jako by zažívali nejlepší období svého života. Můj život byl už i tak v nepořádku a zamilovat se do kluka, kterého ani neznám bylo naprosto mimo mísu. Věděla jsem, že si s ním o tom musím promluvit, abych zjistila, co se to děje nebo možná taky ne. Možná, že když nebudu mluvit o ničem, tak to bude jednodušší pro všechny. Z toho co vím, mi klidně jen mohl ukazovat, jak si užívat a já jsem si domýšlela věci, které tam nejsou.