Away - 11. kapitola

Překlad: Nemedi
Kor.: Týna

NEBYLA JSEM SI JISTÁ, do čeho jsem se to namočila, ale šance, že bych se mohla zeptat Jasona na pět otázek dle mé volby, byla příliš lákavá, abych téhle jeho hře nedala alespoň šanci. Jen se prvně musím dostat přes jeho pět otázek. Bože, pomoz mi.

„Máš přítele a je on tím důvodem, proč jedeš do Alamosy?“

To na začátek nebylo tak těžké. Možná tyhle otázky nebudou nijak hlubší. Myslím tím, že jsme přece v jídelně, ne v soukromí domova. „To jsou dvě otázky, mimochodem,“ ušklíbla jsem se. „Ne, žádný přítel, takže to i odpovídá na to, že za ním nejedu do Alamosy.“

Jeho obličej byl lehce pobavený, když své tělo ještě více v boxu uvolnil.

„Jak dlouhá doba uplynula od tvého posledního přítele?“

Nebyla jsem si jistá, co jsem čekala, že se bude ptát, ale rozhodně ne na tohle.

„Dva roky,“ odpověděla jsem, velmi zmatená tím, proč je to pro něho důležité.

„Co se stalo?“ zeptal se.

Podívala jsem se dolů na své ruce; odpovědět na tuhle otázku bude nepříjemné a ačkoli jsem čekala složité otázky, stále tohle nebylo něco, co bych byla celá žhavá probírat.

„Špatně to pochopíš.“

„Vůbec nic nesoudím, Cassie, ale jestli nechceš být na tahu, tak nemusíš odpovídat.“ Pokrčil rameny.

Grr, fajn. „Nebylo to s ním dostatečně tělesné, chápeš?“ A jestli jsem se nečervenala předtím, teď jsem rozhodně zářila jako maják.

Sundal ruku z boxu a okamžitě se naklonil blíže, jeho tělo téměř zakrývalo stůl. „To budeš muset víc rozebrat nebo ať už jakkoli nechci, pravděpodobně to pochopím špatně.“

„Vím, že jo. Není to to, co si myslíš, Jasei,“ řekla jsem a zírala jsem z okna, když jsem odpověděla. „Byly to takové ty malé věci. Náklonnost, kterou nikdy neukazoval a já ji chtěla.“ Zastavila jsem se, vrátila jsem pohled na Jase a čekala jsem na jeho odpověď. Ale on tam jen seděl, s očima upřenýma do mých, poslouchal, jako bych mu vykládala nějakou úžasnou historku. Takže jsem pokračovala s pravdou o tom, co jsem chtěla.

„Nikdy mě nedržel za ruku; nikdy mě jen tak nepolíbil. Bylo to, jako by se bál se mě dotknout, jako bych se měla rozbít nebo tak něco,“ řekla jsem mu a vybavovala jsem si svého ex v hlavě, jak jsem mluvila o vzpomínkách.

„Byl to fajn kluk, ale já jsem chtěla někoho, kdo by ode mě nemohl odtrhnout ruce. Ne v tom perverzním smyslu, ale v tom smyslu, že ‚chci ukázat všem na světě, že jsi má holka, že chci držet tvou ruku ve své, protože se do ní tak perfektně hodí a chci ti ukradnout všechny polibky, které můžu, jelikož mé rty nikdy nedostanou dost‘. Tak nějak.“ Dokončila jsem a nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem, jak mi škubalo srdcem jen pomyšlení na to, jak moc jsem po tom toužila.

Cítila jsem jeho teplou ruku na mojí, když jsem vzhlédla a potkala se s jeho očima. „Udělala si správně, protože holka jako ty si zaslouží to všechno a ještě víc,“ řekl a nechal naše ruce se dotýkat.

Jak to, že kluk, kterého jsem potkala před pár dny nemá jediný problém s tím se mě dotýkat, ale přítel, se kterým jsem byla rok nemůže sebrat svou touhu a pro jednou mi ji ukázat?

Odtáhl ruku z mé poněkud spěšně a ta zanechala pocit prázdnoty tam, kde se té mojí dotýkala.

„A jaký je příběh s Mel?“ zeptal se a poposedl si.

Tahle otázka byla zatím tou nejsnazší k odpovědi; naneštěstí bych mohla o Mel mluvit celý den, kdyby mě nechal. „Taky se jí říká Melanie, je to má nejlepší kamarádka,“ odpověděla jsem a snažila jsem se nerozbrečet nad myšlenkou, jak moc mi chyběla. Jak jsme stárly, tak bylo čím dál horší být od ní pryč.

„Říkala si, že je v Alamose, předpokládám, že na vysoké, takže proč jste nešly na tu stejnou?“

„Víš, předpokládání není nikdy dobré,“ řekla jsem mu se škádlivým výrazem v obličeji. Rodiče říkávali, že „předpokládání“ nikdy nikoho nikam nedostalo; téměř vždycky předpokládáte špatně. Brzy jsem se naučila to slovo úplně vynechávat ze svého slovníku.

Tiše se zasmál. „Jen odpověz na otázku,“ řekl. „Nebo to vzdáváš?“ zeptal se se zlomyslným ušklíbnutím.

„Nikdy,“ sykla jsem zpátky. „Mí rodiče. Odpověď je mí rodiče,“ řekla jsem mu, krátce a sladce.

„Tví rodiče co?“

„Nedali mi vysokou s Mel jako možnost. Dostala jsem na výběr hrst státních vysokých a ta, na kterou chtěla jít Mel, nebyla na mém seznamu,“ řekla jsem s povzdechem, když jsem si vzpomněla na den, kdy jsme Mel a já musely jít každá svou cestou a přísahaly si, že to nikdy nevzdáme s naším přátelstvím.

„Vždycky máš na výběr, Cassie,“ řekl, jeho oči hleděly do mých.

„Jo no, v těchto dnech je to stejně ztracené téma a podívej se na to, naše jídlo je tady!“ Byla jsem zachráněna číšnicí.

Položila naše talíře na stůl, obsloužila mě jako první. Podívala jsem se dolů na talíř, na kterém byl velký hamburger místo kuřecího Caesar salátu a pak jsem vzhlédla zpátky k číšnici připravená jí dát vědět, že popletla moji objednávku, když odběhla. Pohlédla jsem směrem k Jaseovi, který měl také na talíři burger.

„Domýšlím si, že tohle je zřejmě tvoje ‚obvyklá‘ objednávka?“ zeptala jsem se, zapomněla jsem, že objednal za mě. Ne že by burger byl to nejhorší, co mohl objednat, ale spíš jsem se těšila na svou obvyklou objednávku.

„Kdo předpokládá teď?“ Zeptal se a sarkasticky se na mě podíval. „Jestli tě to ve škole neučili, tak předpokládat a domýšlet si je to samé. Takže se to nesnaž přikrášlovat, dobře?“

Ani jsem si nevšimla, že jsem řekla ‚domýšlím si‘. Zlehka jsem se zasmála.

„Jsem rád, že jsem tě pobavil,“ řekl. „Teď pobav ty mě a zkus ten burger, je nejlepší ve městě.“

„Jediný ve městě a já si nic nedomýšlím. Jsem si docela jistá svým závěrem,“ řekla jsem mu, když se naše ruce potkaly u láhve s hořčicí ve stejnou dobu.

Popadl hořčici směrem nahoru než jsem vůbec měla šanci ji vzít první, dal láhev víčkem dolů, připravený ji nalít přímo na můj burger.

„Ne, ne, ne.“ Zpanikařila jsem.

Rozšířil oči a okamžitě odsunul láhev.

Cítila jsem se směšně, když jsem si uvědomila, jak jsem zpanikařila nad dochucovadlem. „Nemám na burgeru ráda nic, ta hořčice je na hranolky,“ odhalila jsem.

Vrátil láhev k mému talíři a vytlačil žlutou dobrotu přímo vedle mých hranolků. „Ah… takže konečně potkávám dalšího fandu hranolek s hořčicí,“ řekl tiše. „Nemůžu kečup ani cítit.“

„Vážně, kečup je hnusný, taky ho nemůžu ani vystát,“ řekla jsem, pobavená tím, že jsem potkala dalšího fanatika přes hořčici. Když jsme s Mel byly malé a já jsem namáčela hranolky v hořčici, shrbila se a říkala mi, jak divná jsem byla. Vypadá to, že už nejsem jediná, o kom vím, že je taky divný.

„Rajčata?“ zeptal se se zvednutým obočím.

„Miluju je,“ přiznala jsem se. „Vím, na co myslíš…“

„Ne, pravděpodobně nemáš ani tušení,“ řekl. „Protože já je miluju taky.“

„Není nás ale moc, musíme držet při sobě,“ řekla jsem, čímž jsem si od něj vydobyla další uchechtnutí. Rozhodně jsme byli divný pár, ale takový, jaký se cítil trapně normálně.

Položil láhev dolů mezi nás a zvedl si burger nahoru k ústům než si ukousl velké sousto. Jakkoli jsem chtěla salát, tak jsem byla připravená se do burgeru, ze kterého odkapávala šťáva a sýr a který seděl na mém talíři a teď se jeho vůně otírala o můj nos, zabořit stejně jako Jase. Vzala jsem si ho k ústům a jak přebíral kontrolu hlad, ukousla jsem si moc velké sousto. Užívala jsem si každou sekundu toho, nestarala jsem se o to, jak moc ne-dámsky můj apetit působil.

„No?“ zeptal se po tom, co snědl další sousto.

„Překvapivě vynikající,“ přiznala jsem a užívala jsem si svůj burger až moc.

„Na mastném jídle z jídelny je prostě něco nádherného,“ řekl.

„No, když je to jediné místo, kde se tady člověk nají, tak pak jo,“ odvětila jsem. „Ale je to nádherné. Je to mastné a příjemné, dvě slova, o kterých bych si nikdy nepomyslela, že řeknu společně v jedné větě.“

Dostala jsem z něho hlasitý smích, když namočil své hranolky do hořčice.

„Cítíš se dnes večer štědře?“ zeptala jsem se ho se samolibým ušklíbnutím. Věděla jsem, že naše hra skončila, ale nebyla jsem připravená na to, aby s ní bylo hotovo.

Položil hranolek zpátky na talíř, když se na mě jedním okem zadíval. „Páni, Cassandro. Netipoval bych tě na takovou holku!“ vykřikl.

Takovou odpověď jsem měla čekat. „Štědrý jako v tom mě možná nechat položit ti pár otázek, když byl můj tah tak zkrácený? A nemysli si, že jsem si nevšimla, že ses mě zeptal na víc než pět otázek.“ Provrtávala jsem ho pohledem.

Seděl tam, neříkal ani slovo, když kroutil hranolkem v hořčici nahromaděné na jeho talíři. „No, já jsem tu hru vymyslel, takže můžu změnit pravidla, když je to nutné,“ řekl hravě.

„Tak uvažuj.“ Potřásla jsem na něj hlavou. „Takže co ten tah? Prosím?“

„Jen proto, že o to prosíš a je to dojemně roztomilé,“ řekl.

„Díky,“ odpověděla jsem. „Takže kolik ti je?“

„Je mi dvacet dva,“ řekl.

„Máš nějaké sourozence?“

„V domě jsem jen já, moje maličkost a já,“ odpověděl.

Což mě přivedlo k mé další otázce. „Proč pořád bydlíš doma?“ zeptala jsem se a doufala, že útočná povaha mé otázky ho neodradí.

„A ty stále bydlíš doma?“ odpověděl otázkou.

„Ty tak porušuješ pravidla,“ řekla jsem a podívala se na něho škádlivě zlým okem.

„Ano, ale dozvím se toho takhle taky o tobě o trošičku víc.“

„Ne, odstěhovala jsem se, když jsem odešla na vysokou. Žiju v bytě v Boulderu,“ odpověděla jsem a podívala se na něj tak, jakože očekávám na oplátku také odpověď.

„Ještě jsem neměl důvod odejít. Je to můj domov a je to jediné místo, které jsem kdy poznal,“ konečně odpověděl, když si rychle strčil do úst pár hranolek.

„Díky za odpověď. Tak trochu se mi tahle hra líbí,“ řekla jsem mu.

Vzhlédl nahoru a usmál se na mě, neodpovídal mi, ale ani nemusel. Věděla jsem, že ačkoli si tuhle hru pravděpodobně vymyslel, taky se o mě chtěl dozvědět víc.

Začala jsem dojídat to, co jsem mohla ze svého jídla, když jsem seděla a absorbovala jsem jeho odpovědi. Mohla jsem hluboko uvnitř cítit, že toho ohledně jeho bylo víc, než to, co mi ukazuje. Normálně bych se otáčela daleko pryč od kluků, kteří něco skrývají, ale to, co skrýval on se zdálo, že jde hodně hluboko, jako by vlastně něco skrýval přede mnou. Mohla jsem být úplně mimo z toho, co jsem věděla, ale něco uvnitř mě křičelo, že to tak bylo.

Položila jsem na stůl ubrousek, když jsem dojedla a okamžitě litovala toho, že jsem toho snědla tolik, kolik jsem snědla, ale taky jsem se cítila extrémně uspokojeně.

„Můžeme?“ zeptal se a vstával z boxu.

„Určitě, jsem teď naprosto plná a unavená,“ odvětila jsem a nebyla jsem si jistá, jestli to bylo kvůli těhotenství nebo tomu, že jsem až příliš jedla.

„Tak to jsme zase dva,“ řekl než podstrčil číšnici nějakou hotovost a nevedl nás zpátky k náklaďáku.