TU - 38. kapitola

Překlad: Simča

"Svoboda pro vlky často znamenala smrt pro ovce."

-Isaiah Berlin

LIAM

Potřeboval jsem vidět svého syna. Nenáviděl jsem být od něj tak dlouho. Byly to jen dvě hodiny, ale hodně se mohlo stát v tak krátké době…. Jako, že vaše žena by mohla být unesena ze svého nemocničního pokoje. Musel jsem se kurva ujistit, že nebyl správný čas pro lidi, aby se spiknuli proti mně v italské restauraci. Ve skutečnosti, nikdy nebyl správný čas na takovou sračku. Declan mi otevřel dveře a vítr ostře zavál kolem nás. Věděl jsem, že byl připraven mi krýt záda, ale já jsem ho nepotřeboval a ani nechtěl.

"Declane, počkej vzadu v případě, že se někdo rozhodne utéct," řekl jsem mu, než jsem vešel dovnitř.

Stejně jako jsem si myslel; místo bylo přeplněno, a když jsem vstoupil, hosteska ztuhla. Musela být

ta, kdo dříve zvedl telefon. Beze slova, ukázala na dvoukřídlé dveře, které vedly do kuchyně.

"Vyčistěte tohle místo, hned," řekl jsem. Rychle přikývla, když šla za mnou.

Někteří z nich, jak se zdálo, to pochopili a opustili své jídlo a hodili peníze na stoly, než odešli.

"Promiňte, nemůžete být tady, pane," mladý chlapec vykřikl, zvedajíc ruce od nádobí.

Šéfkuchař rychle přišel, plácat ho po hlavě a kývl směrem k posledním dvojitým dveřím. Na zemi byl muž lapajíc po vzduchu, plivajíc krev. Tři muži v černých oblecích a lesklých botách na mě u vchodu skočili, připravenými a namířenými zbraněmi.

Zvedajíc zápěstí, jsem se podíval na hodinky.

"Jen do toho," řekl jsem. "Stiskněte spoušť."

Mohl jsem vidět v jejich očích, že mě opravdu chtěli zabít, ale byli fyzicky neschopní to udělat. Zbraně spadly z jejich rukou a já přešel k prázdné bílé židli, na které před tím seděl muž, který teď byl mrtvý a ležel na zemi. Přecházejíc přes něj, jsem zvedl karty a opřel se.

"Je to škoda," řekl jsem. "Doufal jsem, že pavulon tak brzy nezabere. Řekl jsem jí, aby to dala do vašich nápojů asi tak před hodinou, zdá se, že je na vás taky nějak naštvaná a proto vám toho dala hodně." Házejíc pár trojek do středu pokerového stolu, jsem se podíval do všech tmavých očí. "Je čím dál těžší najít dobrého patolízala. Váš přítel zde mohl mít špatnou reakci. "

"Otrávil jsi nás," řekl jeden z nich.

"Ne, paralyzoval jsem vás, abychom mohli mít všichni tento rozhovor. Kdo si sakra myslíte, že jsem? "

Sebral jsem pistoli ze stolu a střelil toho hajzla do střev. Sledoval jsem, jak hustá krev namáčela jeho košili a kravatu, než spadl na zem.

"Já vám kurva nerozumím," řekl jsem. "Smyslem mého manželství s Melody bylo zastavit krveprolití mezi mými lidmi a jejími. Přesto, jsem tady. "

Nejstarší muž s jeho vlasy sčesanými dozadu se ušklíbl, jak mu droga umožnila.

"Přestaň předstírat," řekl. "Víme, že jsi ji zabil. Zasraným Irům se nedá nikdy věřit."

Něco ve mně prasklo, a než se nadechl, já vstal. Zvedl jsem židli, ve které jsem právě seděl a rozbil mu s ní obličej. Spadl ze své židle, jak byl celý od krve a sklo bylo zabodnuté v jeho ksichtu, ležel na zemi a křičel, ani pohnout se nemohl.

"Nevíš zasraně nic!" Zařval jsem se na něj, jak se ve mě krev vařila. Mé ruce se třásly s takovou zuřivostí, že to, co zbylo ze židle, vyklouzlo z mého sevření. Ale já jsem se nezastavil; Zvedl jsem nohu židle a praštil ho do hlavy.

"Víš hovno," řekl jsem. "Ty jsi spodina na spodní části mé nohy. Nejsi kurva hoden mi utřít zadek. Jak se kurva opovažuješ mě obviňovat! "

PRÁSK.

Jeho tvář se roztrhla a já jsem mohl vidět kousky mozku. Otřel jsem si krev z obličeje, než jsem se otočil k mužům u stolu. Muž, kterého jsem střelil, ještě dýchal, zatímco ostatní s vytřeštěnýma očima sledovali starého muže, snažíc se pobrat to, co se právě stalo.

"Vy všichni mě znechucujete. Přišli jste na mou svatbu, slíbil jste věrnost mé ženě a mě taky. Přesto zde jste, stejně jako švábi v tmavé místnosti, kteří proti mně kují pikle. Vy všichni jste mi ublížili, a

když jsem já raněný, tak i všichni ostatní. "

"Callahane, co jsme si měli myslet?" Zeptal se jeden z nich.

"Nemáte myslet!" Chytil jsem ho za krk, zíral jsem se mu do očí. "Já kurva myslím. Melody kurva myslí, vy ne. "

"Já-"

"Máš štěstí, že jsem už střílel." Ukázal jsem na krvácejícího člověka v jeho židli. "Což zmanená, že ty budeš žít. Budeš můj malý posel. Poté, co drogy vyprchají, řekneš každýmu zasranýmu chlapovi, ženě a dítěti, co se tady stalo. Když budu mrtvý- a pouze tehdy – až budu mrtvý, jsem z této hry. Do té doby vás kurva vlastním. Je to jasné?"

Jeho tvář byla zbavena všech emocí, ale přikývl. Zvedl jsem pistoli, držel jsem ji na jeho spánku, než jsem ji odjistil. Teď ho to moc nebolelo, ale bude jako děvka za pár hodin.

"Řekl jsem, je to jasné?"

"Ano!" Zasyčel.

"Dobře." Poplácal jsem ho po hlavě, upravujíc si kravatu a oblek jsem vyšel zadními dveřmi, kde se Declan opíral v uličce a kouřil, zatímco padal sníh kolem něj. Pomalu se na mě podíval seshora dolů, než zavrtěl hlavou.

"Udělal jsi pořádek?" Zeptal se.

Kývl jsem a vytáhl svůj telefon. "Je kamera v Ethanovém pokoji?"

"Ano. Stačí zadat kód."

Vidět ho mě uvolnilo. Ne moc, ale dost na to, abych se mohl nadechnout. Nic jiného jsem nechtěl jen být s ním. Vidět Olivii jak se s ním houpala dopředu a dozadu mi nepřišlo správné. Mel by byla naštvaná, kdyby viděla, jak všechny ostatní ženy - zejména Olivie - drží Ethana tak dlouho.

Mel, kde sakra jsi?

"Liame, je 23:30"

Což znamenalo, že za jedenatřicet minut, zavolá Aviela, a to bylo naposledy, kdy jsem se kurva podřizoval té zasrané děvce.

Zírajíc, jak Olivie políbila Ethanovu hlavu, jsem si tvrdě zatlačil proti spánku a opřel se do sedadla.

"Vezmi mě domů."

MELODY

Zatajeným dechem jsem čekala, dokud jsem neslyšela na dřevěné podlaze hlasitější a hlasitější kroky, jak šel k posteli. Všechno, co jsem viděla, byly jen jeho nohy. Držela jsem zbraň k hrudi s vědomím, že jsem musela rychle jednat. V momentu, kdy se podíval ven zamřížovaným oknem, jsem pomalu vyklouzla a střelila ho přímo do srdce. Podlomila se mu kolena a já jsem neztrácela čas. Popadla jsem ho za krk a zakroutila jím.

Odzbrojujíc ho, jsem mu vzala dva granáty a nůž, který jsem si dala do džínů, než jsem spěchala směrem k telefonu.

"Ta děvka," zašeptala jsem. Nefungoval.

Nemohla jsem čekat. Utíkajíc po chodbách jsem se ani nesnažila skrývat. Věděla jsem, že má všude kamery. Už věděla, kde jsem byla, a jedinou šanci, kterou jsem měla, bylo být neustále v pohybu, jen jediný problém v tom byl a to to, že jsem neměla ponětí, kam jsem sakra šla.

"Tam! Ecco! Eccola," bylo vše, co jsem slyšela předtím, než kulky letěly mým směrem, střílejíc po

váze s květinami, obrazech a nábytku.

Sakra.

"Vzdávám se!" Vykřikla jsem, když jsem upustila svou zbraň. "Mi arrendo!"

"Vieni Fuori. Vyjdi!"

Udělala jsem, jak řekli: Vyšla jsem a ukázala jim mé ruce. Jejich oči se rozšířily na granáty v mé levé ruce.

"Arrivederci, zmrdi!" Zařvala jsem, když jsem hodila oba tak daleko, jak jsem mohla. Jeden z nich uvízl v lustru a já jsem uskočila do úkrytu. Jako moje tělo dopadlo na zem a překulila jsem se, se mi podařilo chytit zbraň a schovat se za zeď.

Kouř zaplavil chodbu, jako by vybuchla sopka. Záblesky plamenů se šířily domem, jak jsem se zvedla ze země. Zakašlala jsem, jak můj nos a plíce hořely. Vyplivla jsem krev z mých úst a šla jsem směrem ke sténání.

"Ach…" ozval se výkřik po mé levici. Šla jsem k němu. Pokud měl dost energie na sténání, tak by určitě zvládl mi i odpovědět.

"Řekni mi, kde je a já ukončím tvou bolest, hned." Držela jsem pistoli přímo na jeho jediném zdravém oku.

"Si cazzo cagna."

"Špatná odpověď," řekla jsem, než jsem ho zabila jako psa, kterým mě tak krásně nazval.

Jak jsem šla chodbou, držela jsem se za mé břicho, jen abych cítila teplo mé vlastní krve.

Sakra. Moje stehy byly potrhané.

Vzala jsem kus dřeva, držela jsem ho přes malý záblesk plamene, dokud se mi nezapálil jako pochodeň. Jak jsem šla, přejížděla jsem jím po stěnách, zapalujíc tapety, jak jsem se dál pohybovala po chodbě. Toto místo shoří.

Brzy jsem se ocitla u velkého vchodu, velké dubové dvoukřídlé dveře, které vedly ven, se přede mnou tyčily. Upustila jsem pochodeň. Dveře se zabouchly, nechávajíc mě uvnitř, jak se plameny dál šířily. Nikdy jsem nebyla v pekle, ale když jsem sledovala, jak oheň spaluje obrazy a šíří se nahoru po stěnách, byla jsem si jistá, že to bylo docela blízko.

"Mel medvídku, kam si myslíš, že jdeš?" Slyšela jsem její hlas, ale mohla jsem ji sotva vidět jak vešla do haly.

S pistolí v jedné ruce a nožem v druhé jsem vyrazila dolů po velkém schodišti, pečlivě a pomalu, jak rozbitá mramorová podlaha se třela o mé holé nohy.

"AVIELO!"

Hledala jsem, ale byla jako duch pohybující se z jedné strany na druhou, než jsem se na ní mohla zaměřit. Bylo to, jako by jí ten oheň nevadil, nebo vůbec něco tady, jen si semnou pohrávala. Nezastavila jsem se, dokud jsem nestála uprostřed haly.

"AVIELO!"

Neměla jsem v úmyslu přestat křičet. Chtěla jsem křičet, dokud bych neprobudila mrtvoly. Doufala jsem, že jí ten dům shoří; Doufala jsem, že shoří s ním. Nezatavila bych se, dokud by jedna z nás nebyla pod zemí.

"Matko!"

Slyšíc něco za mnou, jsem se otočila a ona tam stála, oblečená v bílém, ale byla špinavá od kouře a popela, vlasy a oči měla stejně divoké jako já. Držela zbraň v mé tváři.

"Opravdu víš, jak nasrat matku," řekla odhazujíc zbraň na zem.

Odjišťujíc svou zbraň, jsem zvedla pistoli a snažila se ignorovat své špatné vidění. Zírala na mě bez emocí, skoro jako by si nebyla jistá, kde je. Bylo to šílené, jak mrtvě vypadala.

"Opravdu, pistole? Tak budeš bojovat? Kde je tvoje páteř, miláčku? Otec tě nenaučil bojovat? Byl vždycky takový srab- "

Stiskla jsem spoušť. Nechtěla jsem přestat střílet, ale jedna kulka v paži stačila na to, aby mi věnovala pozornost. Ona zavrávorala a chytila se za paži.

"Chtěla jsem tě střelit do hlavy, ale pořád je třeba zjistit, kdo je Ivan," řekla jsem jí, jak jsem se k ní blížila.

Otočila se, házejíc kusy rozbitého mramoru, prachu a skla do mé tváře, než mi podlomila nohy.

"Ty nevděčná malá děvko. Io sono tua madre! "Zařvala, jak do mě kopala znovu a znovu.

"Tua madre!"

Její pěst se spojila s mou tváři, zbraň byla vytrhnutá z mých rukou. Popadla jsem nohu, zakroutila jí a poslala jí k zemi, bojovala, ale já se dostala na ní. "Kolikrát ti to mám říkat? Jen proto, že jsi mě nosila v lůně, neznamená, že jsi moje matka!"

S malým prostorem mezi námi, natáhla pěst a praštila mě přímo do nosu, než mě ze sebe zkopala. Plazíc se blíže k plamenům, jsem vyplivla čerstvou krev z mých úst, než jsem se snažila vstát. Moje oči se zaměřily na pistoli, jak jsem stála.

"Nechtěla jsem tě zabít, Mel. Opravdu ne. "

"Nech si ty kecy, Avielo. Chceš semnou bojovat, pak do toho. "

Kroužíc kolem zbraně a sebe navzájem, ona jen zavrtěla hlavou. Skočila jsem na ni, ale ona popadla mou ruku a shodila mě na zem.

"Ah..." Držela jsem v sobě výkřik, marně se snažíc utlumit bolest.

Zvedla jsem se na jednu nohu a kopla ji do zadní části nohy, čímž jsem ji poslala na kolena. Ona to oplatila, kopala a bila dokonce s krví tekoucí z její paže, která špinila její jednou čistě bílé šaty.

S každým úderem, jsem cítila, jak klopýtám dozadu, snažíc se ji blokovat, dokud mé tělo se netisklo proti jedné z hořících stěn. Opékajíc má záda.

Zvedla pěst a tentokrát jsem se sehnula a ruka se jí zasekla do stěny. Použila jsem to ve svůj prospěch, bušila jsem jí do žaludku a nutila jí couvnout dozadu.

"Kdo je Ivan, Avielo?"

Otřela si rty, aby zastavila krev, ale tím si obarvila i druhý rukáv.

"Někdo koho ty a já se nemůže dotknout! Snažím se tě zachránit! Nemůžeš se vrátit! "

"Myslela sis, že jsem se tě nemohla dotknout, a přesto, tady jsme."

"Nikdy jsem si to nemyslela."

Popadla můj nůž, který byl na zemi, a vrazila ho směrem k mé hlavě. Kopla mě do břicha a klekla si ke mě.

"Ty tvrdohlavý malý blázne. Můžeš spálit můj dům, můžeš zabít mé muže, ale nemůžeš zničit mého otce. Nikdo nemůže zničit mého otce, protože každý pro něj pracuje, miláčku."

"Kdo jsou všichni?"

"Nikdy se nevzdáš, že ne?" Zeptala se s nožem na mém krku. "Kdy ti to dojde? Ty jsi já. Bojujeme stejně, krvácíme stejně. Znám otce a znám tebe. Sledovala jsem tě celé roky. Zničí všechno, a toto je tvoje šance na útěk. Zachraňuju tě. Tak běž, Melody, a nikdy se neohlížej."

"Mohla bys mě pořád milovat, kdybych tak udělala, mami?" Ve chvíli, kdy jsem to řekla, její ruka klesla a já ji popadla, kroutíc ji ruku za zády. Pořád jsem tlačila, dokud jsem neslyšela prasknutí. Křičela, jak se nažila svou postřelenou rukou mě zastavit. Ale já jsem ji uchopila za krk a tiskla.

"No, udělej to" Nebojovala proti mých rukou. "Ty mě nemiluješ, že jo? Myslíš si, že jsem blázen, ale zabití mě nezachrání tvého syna nebo tvého manžela. "

"Ne, ale je to začátek," zašeptala jsem přes své vlastní slzy, jak jsem svírala pevněji a pevněji. Slzy jí padaly dolů po stranách obličeje, když jsem se na ni podívala.

"Mi… luju…" Byl to poslední, co mi řekla, ale já jsem se nemohla pustit jejího krku.

Zaškrtila jsem svou matku.

Nakonec, když moje oči začaly pálit a moje plíce křičely po vzduchu, pustila jsem ji a viděla svou vlastní ruku, jak označila její hrdlo. Zvedajíc se jsem kulhala a belhala se ke dveřím, které se téměř rozpadaly. Podařilo se mi dostat se jen několik stop od domu, než jsem spadla na štěrkový chodník venku. Bylo mi tak zle, až se moje tělo třáslo. Převalila jsem se na záda, vytáhla injekční stříkačku, kterou jsem zachránila, zabalila jako drahokam v kapse. Zírala jsem na ní chvíli, přejíc si, abych si jí znovu nemusela píchat. Moje funkce selhávaly; Potřebovala jsem jít dál. Potřebovala jsem si trochu polevit, nebo bych mohla zemřít přímo na místě.

Bojovala jsem se slzy, zaťala jsem pěstí, než jsem si vpíchla polovinu obsahu injekční stříkačky do mé

paže. Pak, znechuceně jsem zahodila stříkačku zpátky do vily. Nakonec, když jsem se mohla opět hýbat, jsem vstala, jak spálené kusy papírů třepotaly ven z domu. Ale předtím, než jsem se mohla přiblížit…

BOOOM.

Exploze se rozehnala vilou a já jsem byla hozena zpět. Se svou zbývající silou, jsem chytila jeden z papírů. Okraje shořely, ale jeho obsah byl ještě dostatečně čitelný, abych rozpoznala, že to byl rodný list. Rodný list Aviely.

Dívala jsem se na jeho jméno. Znala jsem to jméno. Viděla jsem ho někde nebo slyšela…

Do prdele.

Jsou to jen drogy, řekla jsem si a slzy padaly, ale věděla jsem, že je to lež. Ivan byl mnohem výš, než jsem si kdy myslela. Všichni jsme byli jen loutky. Potřebovala jsem pomoc. Fyzicky, psychicky, potřebovala jsem kurva pomoc, a já jsem věděla, že tam byl jen jeden člověk, kterému jsem mohla s tímto důvěřovat.

Ležíc tam, jsem si jen přála Liama.

LIAM

Nechtěl jsem nic víc, než hodit telefon proti zdi, ale nechtěl jsem probudit Ethana, jak spal v mém náručí. Bylo 08:30, a Aviela nikdy nezavolala. Šílel jsem, ale nechtěl jsem, aby ze mě cítil takový hněv.

"Liame, můžu-"

"Olivie, pokud sem přijdeš ještě jednou, tak si rozbiju ksicht," vyštěkl jsem na ženu, která pokukovala ode dveří. "Nepotřebuji spát. Dobrou noc." Byla jako ostříž od té doby, co jsem přišel domů.

Její oči se zúžily na mě. "Snažila jsem se pomoci, Liame. Nechtěla jsem, abys byl příliš zahlcený. Dobrou noc."

"Dobrou noc, Olivie." Vstal jsem a umístil Ethana zpátky do postýlky. Zazvonil můj telefon.

Do prdele.

Prohledal jsem kapsy, rychle ho berouc, snažíc se ho umlčet. Číslo bylo blokováno. Kdo mi kurva volá tak brzy? Pokud bych měl zabít ještě jednu osobu tento týden, zcvoknul bych se.

"Callahan," zašeptal jsem, hladíc Ethana po hlavě.

Žádná odpověď, jen hluboký nádech a z nějakého důvodu mi poskočilo srdce. Zasraně jsem se neodvážil doufat. Otevřel jsem pusu, ale nemohl jsem vytvořit ani jednu zasranou větu.

"Manželko?"

Ozval se suchý vzlyk na druhém konci, než jsem uslyšel její hlas. "Ahoj, manželi."

Cítil jsem, jak se mi podlamují kolena při zvuku jejího hlasu. Od hlavy až po paty se moje tělo zatřáslo.

"Lásko, kde jsi? Jsi v pořádku? Aviela- "

"Liame, jsem v pořádku."

"Lžeš. Co se děje?"

"Liame, nemohu přijít domů," vykřikla, skoro vzlykajíc do telefonu.

"Aviela…"

"Je mrtvá. Postarala jsem se o to. Je mrtvá, Liame. Adriana…"

"Se zabila."

Zajel jsem si rukama do vlasů, couvl jsem od Ethanovy postýlky a přešel k oknu. "Melody, co se to sakra děje? Řekni mi, kde jsi. Přijdu-"

"Nemůžu. Nejsem v pořádku. Musím se dát do pořádku. Nemůžu… prostě nemůžu…"

"Já tě dám do pořádku! Ty mě dáš do pořádku. To je, jak to funguje! Co ti to udělali? Melody, prosím, jen se mnou mluv. Řekni mi, co se děje. Řekni mi, kde tě najdu. "

"Liame…"

"Pokud si myslíš jedinou zasranou sekundu, že bych tě nechal samotnou si tím projít, tak jsi zasraně ztratila rozum. Najdu tě, přivedu tě domů a dám tě do pořádku, slyšíš mě? Protože já tebe taky potřebuju, abys mě dala do pořádku. "

Nepromluvila. Ozývalo se jen její dýchání.

"Kurva, Melody! Odpověz mi. Poslouchej mě."

"Můžu ho slyšet? Musím ho slyšet. "

"Ne," odsekl jsem, svírajíc si kořen nosu. "Můžeš ho slyšet, až se vrátíš zpět domů."

"Liame, přísahám, že se k vám vrátím. Miluji vás. Potřebuji vás. Jste mým domovem. Ethan a ty jste moje jediná rodina, jediní lidé, pro které bych zemřela. Jste všechno. Potřebuju chvilku. Nemůžu se vrátit takhle, prosím, nenuť mě se takhle vrátit. Potřebuju ho slyšet, prosím tě."

Znělo to, jako kdyby byla ve vážných bolestech, jako by umírala… skoro.

"Přijdu si pro tebe," řekl jsem jí, stáhl telefon od ucha, abych se nadechl. Přešel jsem k Ethanovi a položil telefon hned vedle jeho ucha.

Jestli si upřímně myslela, že jsem ji jen tak nechal jít, byla kurva blázen. Její matka skutečně vyjebala s její hlavou. Poslouchajíc její vrkání Ethanovi, moje srdce v mé hrudi pálilo. Co jí nutilo se nevrátit domů? Co se dělo?

"Maminka tě nikdy neopustí, přísahám. Miluji tě, mé sladké dítě. Strašně tě miluju."

Sebral jsem telefon od jeho ucha a promluvil do něj. "Pokud nás opravdu miluješ, vrať se domů. Nechej mě tě přivést domů."

"Kdybych přišla domů, tak bych jen tobě a jemu ublížila. Potřebuju se dát do pořádku," zašeptala. "Miluji tě tak moc."

"Taky tě miluj-" Můj hlas se zlomil. "Melody, nedělej to."

"Já…" pokusila se říct. "Liame, Ivan je kódové označení pro někoho ve vládě. Viděla jsem jeho jméno na seznamu hostů pro senátora Colemena. Myslím, že je to Avian Doers."

To bylo vše, co jsem slyšel předtím, než se ozvalo ticho na druhém konci.

"Melody?"

Ticho.

"Mel?"

Ticho.

"Manželko, odpověz mi!"

Nechtěl jsem, aby byla pryč. Nemohl jsem zvládnout být bez ní. Měl jsem pocit, jako by moje tělo bylo příliš těžké, aby zůstalo ve vzpřímené poloze, stejně jako jsem nemohl dýchat. Telefon, stejně jako všechno, co mi bylo drahé, mi vyklouzlo z rukou. Kdy se všechno tak pokazilo? Kdy jsem selhal?

Jak mohla jen tak odejít? Co se s ní stalo?

"Liame."

"CO?" Zařval jsem tak hlasitě, že Ethan poskočil, než začal plakat a část mě se k němu chtěla připojit. Vzal jsem ho do náručí, omotal jsem se kolem jeho malého těla. "Promiň, dítě," zašeptal jsem mu do ucha.

"Synu," Můj otec vstoupil, "Policie má zatykač pro tvé zatčení. Budou zde za třicet minut. Potřebujeme-"

"Ujisti se, že všechny naše pokoje jsou zabezpečeny a budu venku za dvacet pět minut. Pošli sem matku. "

"Liame, nemůžeš být-"

"Sbohem, otče," řekl jsem mu a posadil se v houpacím křesle. Zíral jsem do velkých očí, které se dívaly na mě, snažil jsem se myslet na to, co jsem chtěl říct mému synovi.

"Tvá matka a já jsme začala jako rodiče špatně," řekl jsem mu, když se dveře zavřely. "Ale napravíme to, přísahám. Doufám, že až budeš v mém věku a podíváš zpět tak vše, co uvidíš, budeme my, jak jsme o nic nepřišli. Pravidlo číslo šest: někdy s cílem vyhrát, musíš prohrát."

Usmál se a na chvíli to bylo, jako by mohl číst mé myšlenky. Natáhl se pro mě a já jsem mu políbil ruce, jak jsem hladil jeho malou hlavičku.

"Neboj se, nikdy se je všechny nenaučíš. Myslím, že můj otec si je stanovoval, jak chtěl. "Houpal jsem se s ním, dokud se mu nezavřely oči.

Byl další, koho jsem nechtěl nechat jít. Dal jsem ho zpátky do postýlky, upravil si oblek a učesal vlasy, stejně jako moje matka vstoupila, v jejích očí plál oheň.

"Tvůj otec říká, že ses zbláznil."

Políbil jsem ji na tvář. "Nechci, aby se ho Olivie dotkla. Neal taky, když na to přijde. Prosím, postarej se o něj, dokud nebude po všem a nedostanu se ven, podle toho, co nastane dříve. "

Dala mi facku. "Takže ses zbláznil. Liame, můžeme zavolat právníka, aby požádal o kauci. Jen proto, že tě zatknou, neznamená, že je konec. Musí ještě prokázat, že jsi vinen. To je demokracie."

"Mami, žádný soudce mi nedá kauci. Budu na chvíli pryč, až dokud nedokážu svou nevinu. Ale pokud

se budeš cítit lépe, zavolej právníka. "

Ohlížejíc se za Ethanem ještě jednou, jsem šel ven, našel jsem celou moji rodinu okupovat halu, každý z nich byl stejně naštvaný jako moje matka.

"Ujistěte se, že nic nevykolejí senátora Colemena, aby se stal prezidentem, je to jasné?"

"Seru na to!" Vyštěkl Neal. "A co ty? Nemůžeš tam jen tak odejít. Zasraně jsi se zbláznil? "

"Přidávám se." Declan se přiblížil, snažíc se mě přečíst. Naklonil se a zašeptal: "Existuje nějaký plán? Máš plán, že jo? "

"Jen rozhlašuj mou nevinu tomu, kdo bude poslouchat," řekl jsem. "Nic nezničte, zatím co budu pryč." V hale se objevili všichni ze služebnictva. Všichni vykukovali ze svých pokojů a byli strnulí na schodech, jak jsem šel ke dveřím. Mezi nimi byl i malý chlapec, který se držel matčiných šatů.

"To jsem nebyla já. Přísahám, pane. Přísahám, "vykřikla, držíc ho blíže k sobě.

BUCH.

BUCH.

BUCH.

"Pane Liame Callahane, to je chicagská policie, máme příkaz k zatčení za vraždu Melody Nicci Giovanni Callahan."

Otevřel jsem dveře a přešel do moře blikajících světel.