THU - PROLOG

Překlad: Marta

JDU POZDĚ A je první den vyučování. Ráda bych na něco shodila vinu - problémy s autem, nemohla jsem najít cestu do místnosti, zaútočil na mě roj včel při přecházení nádvoří, cokoliv. Ale jezdím na skútru. Jsem v posledním ročníku, takže vím, kam teď jdu. A včely se drží na květinách.

Pravda je, že jsem se zastavila pro dietní colu a pytlík kešu, než jsem zamířila do třídy. Protože jsem byla hladová a některé věci nemůžou počkat. I přesto, že nenávidím chodit pozdě. Dává to špatný precedent.

Bolestně si vědoma pohledu profesorky si nadávám, když peláším uličkou mezi řadami. Vklouznu na sedadlo v zadní řadě, stejně jako kluk, který uhání uličkou ve stejném spěchu a sedá si ke stolu vedle mě. Držím hlavu dole, vytáhnu sešit a snažím se vypadat organizovaně a připraveně na vyučování. Nemyslím, že jsem oklamala profesorku, ale nic mi neříká, když začne úvodní vyvolávání jmen.

Brzo je řada na mě. Říkám své jméno a ročník, když uslyším ostré nadechnutí po mé pravici. Ten šokovaný zvuk mě otáčí.

To je, když ho uvidím. Ve vteřině se naše pohledy spojí, teplé brnění se prožene skrz mě, způsobujíc, že můj dech zadrhne a bradavky ztvrdnou.

Kupodivu ten kluk hledí zpátky na mě, jako kdyby i on cítil to podivné kopnutí. Což musí být špatně, žádný kluk na mě nikdy nezíral. Možná jen tak, že jsem na něj zírala já. Jenže on na mě zírá taky a nepodívá se pryč.

Ještě podivnější je, že cítím, jako bych ho znala, musela znát roky. Což je směšné. Dokonce, i když vypadal podivně povědomě, pamatovala bych si, kdybych ho předtím potkala. Není snadné zapomenout na tak nádherného chlapa.

Nevím, proč cítím spojení, ale nelíbí se mi to. Ani nemám ráda způsob, jak něco uvnitř mě vydává malé šťastné výkřiky, jako kdybych duševně vyhlížela muže, a právě jsem jednoho perfektního našla.

Pořád se na mě díval, když najednou mluví. Jsem tak zmatená, trvá mi sekundu si uvědomit, že odpovídá profesorce Lambertové. "Drew Baylor. Čtvrťák." Jeho hlas je tmavá čokoláda v letní horké noci.

A způsobuje rozruch. Lidé se dostávají z ranní mlhy, otáčejí se, zírají a začínají si šeptat mezi sebou. Ignoruje je, dívá se jen na mě. To mě znervózňuje. Drew Baylor. Jeho jméno je řetězová reakce v místnosti. Dostavuje se rozpoznání. Quarterback. Nevěnuji dostatečnou pozornost členům našeho legendárního fotbalového týmu, takže ho znám jen takovým neurčitým způsobem, jako že člověk ví, že je tu Studentská unie nebo že knihovna zavírá v 19 hod v neděli.

Zklamání je rychlé a ostré. Mám nulový zájem poznat hvězdného quarterbacka. Hrudník se mi sevře, otáčím se zpátky a snažím se ho ignorovat. Snadněji se řekne, než udělá.

Jakmile vyučování skončí, pokouším se prchnout. A místo toho takřka narazím do pevné zdi svalnaté hrudi. Nemusím se dívat, abych poznala, kdo to je. Stojíme tváří proti sobě v tichu, já mu zírám na hruď a jeho pohled vypaluje díru na vrcholek mé hlavy. Otrávená, se narovnám v ramenou a přinutím se dívat odměřeně. Do prdele, jak se dělá "odměřený" pohled? Na tom nezáleží, protože naše oči se znova setkávají.

Chyba.

Myslím, že se mi podlamují kolena. Nejsem si jistá, protože můj mozek se zaskřípěním zastavil.

Svatý peklo, je mocný. Teplo a vitalita od něj přicházejí ve vlnách. Myslím, že se trochu nakláním. Je blízko dost na to, že si všímám slabého strniště na jeho bradě a záblesků zlata v jeho hnědých vlasech. Nosí je na krátko a husté chomáče vlasů trčí nahoru a do strany. Jsou zploštělé trochu na stranu, jako kdyby se vykulil z postele a zapomněl je učesat. Ale pochybuji, že to byl tenhle případ, protože fantasticky voní - jako teplé hrušky a svěží vzduch. Téměř se nakláním pro lepší přičichnutí, ale dokážu se ovládnout.

Ticho mezi námi začíná růst do trapnosti, dokud se nezastavím od zírání na něj, právě včas, abych ho přichytila trhnout sebou zpátky, jako kdyby také potají přičichával. Nepravděpodobné. Nenuceně zastrčí ruce do kapes jeho džínů a usměje se s lehkostí, to gesto vytahuje malý důlek na jeho levé tváři.

Téměř se usměji, začínám přehodnocovat dřívější postoj vyhýbání se. Pak otevře pusu a všechno zničí.

Teplá intonace jeho hlasu se přese mne převalí dřív, než skutečný význam slov. "Zdravím tě, Velká Zrzko."

Můj svět rozdrtí hlasitá, skřípající poznámka. Velká Zrzka? Co kurva?

Civím na něj, příliš šokovaná, abych dokonce zformulovala správný pohled. Mhouří zpátky, ten stupidní úsměv pořád na tváři, jako kdyby čekal, až mu odpovím. Moje mysl je zaseknutá na jedné věci.

Nazval mě Velkou Zrzkou. Velkou zasranou Zrzkou.

Jeho komentář je úder do břicha. Avšak ne zcela mimo mísu. Jsem rusovláska. Být nazývána zrzkou jde s tím ruku v ruce. Není to ta "zrzavá" část, která mi vadí. Je to ta "velká" část. Být baculatá po většinu mého dospívání mě zanechalo citlivou. Nezáleží na tom, že teď mám spíš křivky, než že jsem buclatá, že mám ráda své tělo. Jedno hloupé slovo od tohohle kluka a já znova cítím bolest, zatraceně. Nějak najdu svůj hlas.

"Jak jsi mě právě nazval?"

Koutky jeho očí se svraští, v co může být mrknutí. "Ahh… když řeknu 'nijak', můžeme se pohnout dál a předstírat, že se to nestalo?"

Téměř se té poznámce usměju, což mě ještě víc dráždí. "Ne."

Přenese váhu na druhou nohu. "Uklidni se, jen jsem se pokoušel- "

"Nedělej to," ukážu na něj prstem, "neříkej mi 'uklidni se', když jsi mě urazil, kámo."

"Kámo?" Vyloudí jakýsi přiškrcený poloviční smích.

"Nejsem 'velká'," vyštěknu. V mém hlase je víc bolesti, než bych chtěla přiznat. To nenávidím taky.

Jeho hlava trhne dozadu, jako kdybych ho překvapila. Je to malý pohyb, takový, který se snaží skrýt strčením rukou na jeho úzké boky. "Nesnažil jsem se tě urazit. Věř mi, měl jsem ty nejlepší úmysly." Jeho pohled karamelové barvy sjede dolů a zatoulá se na mou hruď. Okamžitě se moje prsa cítí vystavená, přesto těžknou. A k mému naprostému ponížení moje bradavky tuhnou. Jak zírá, uvidí to a nasaje prudký nádech.

Seru na to. "Oči nahoru, kreténe."

Znova ucukne, jeho oči vyletí nahoru k mému obličeji. "Omlouvám se," říká, a to ani trochu ostýchavě. "Rád bych řekl, že se to znova nestane, ale upřímně to slíbit nemůžu, Zrzko."

"Ježíši, jsi neuvěřitelný."

Poškrábe se na temeni, mhouří na mě oči, jako kdybych dávala bolestivý pohled. "Podívej, můžeme začít znova?" Napřáhne obrovskou dlaň připojenou k předloktí provazy svalů. "Ahoj, jsem Drew."

Nevezmu ho za ruku a je přinucený nechat jí klesnout.

"Já vím, kdo jsi."

Jeho úsměv se vrátí. Ten, který je příliš potěšený.

"Řekl jsi svoje jméno míň než před hodinou," připomínám mu.

Jeho sebevědomý postoj ochabne, ale snaží se znova, to mu musím uznat. "No, alespoň si ho pamatuješ. Taky si pamatuju, Anno Jonesová."

Ignoruji nával překvapení, které se přese mne přelije, a překřížím si před sebou ruce. "Nepotřebuji začít znova. Nemám zájem mluvit s nějakým egoistickým hlupákem, který svléká očima moje prsa a nazývá mě idiotskými jmény."

Měla bych odejít pryč, ale teď jsem vypěnila. "Myslím, 'Zrzka'? Vážně?"

Jen na mě hledí. Tentokrát je zaražený, jako kdyby nemohl uvěřit, že mu nějaká pošahaná holka nadává.

"Proč nebýt originální?" Pokračuju, jako kdybych byla praštěná. "Proč mě nenazvat Blonckou?"

Bílé zuby bliknou v rychlém úsměvu. "Tajný (srozumitelný jen zasvěceným) přístup, co? To by mohlo fungovat. Ačkoliv to na můj vkus sklouzává trochu moc k sarkasmu."

Mrknu. Jeho odpověď posílá brnění skrz mě. Hezký obličej je jedna věc. Rychlá mysl je pro mě téměř neodolatelná. Zejména když je spárovaná s tím úsměvem, který nosí. Není tam žádný hněv nebo dokonce vítězství, jednoduše čeká na další nahrávku, užívá si to.

Ještě podivnější je, že si to užívám i já. Bojuju, abych si udržela nijaký pohled, když odpovídám. "Nejsem si jistá, jestli ti to někdo řekl, Baylore, ale je tu něco, co se nazývá osobní jméno." Přistihnu se, že se nakláním blíž, a jako na povel to on dělá taky. Jeho vůně a jeho teplo mě obklopují, způsobují, že mi měknou kolena, když dodávám. "Můžeš to zkusit."

Malé bílé čárky mu vybíhají z koutků očí, způsobené trávením měsíců mžouráním do slunce. Tyhle linky se ještě prohloubí, když jeho hlas klesne k šeptání. "Takže ne ani Zrzka Žhavá¹?" Je jasné, že bojuje se smíchem.

Skřípu zuby. "Právě jsi se mnou vyjebal."

Špatná. Věc. Tohle. Říct.

Jeho chřípí vzplane při nádechu a jeho pohled se přetaví do horké kapaliny. "Ještě ne, Jonesová."

Bod dva pro Baylora, protože mě dokázal znervóznit a dát mi přezdívku jedním tahem. A nějak jsem mu vešla přímo do pasti. Teplo mi stoupá do tváří, jak tady stojím a zírám na něj. Jako debil. Ale pak jsem zachráněná od dalšího komentáře, když vejde profesorka, aby začala další vyučování.

Další den se na mém stole nachází krabička Red Hot. Baylor neříká ani slovo nebo se nepodívá mým směrem, ale když vstanu a hodím je do koše, sehne hlavu a studuje svoje poznámky. Dobře. Teď máme jasno.

Jen to zničím později večer, když, v soukromí svého pokoje, otevřu krabičku Red Hot, kterou jsem si koupila a hodím si plnou hrst do pusy. Bonbónově-sladké teplo taje na mém jazyku, a všechno, co můžu vidět za zavřenými víčky, je Drew Baylor, pomalu prohlížející si moje tělo. Jsem tak nažhavená a bolavá potřebou, že zasténám do polštáře a neusnu po zbytek noci.

MOJE MATKA MI JEDNOU řekla, že nejdůležitějším okamžikem v mém životě by nemělo být, když vyhraju Národní mistrovství nebo dokonce Super Bowl. Mělo by to být, když se zamiluju.

Život, naléhala, je jak ho prožíváš a s kým ho prožíváš, ne co děláš, aby ses uživil. Vzhledem k tomu, že mi to řekla, když mi bylo šestnáct, v podstatě jsem protočil oči a dělal na zlepšení mojí falešné průkazky.

Ale máma na tom trvala.

"Uvidíš, Drew. Jednoho dne se láska připlíží a praští tě přes hlavu. Pak budeš rozumět."

Moje mamka, jak se ukázalo, se mýlila v jednom ohledu. Láska, když došlo na mně, se neplížila. Ne, přistoupila ke mně, výrazná k vaší radosti, víte, jen v případě, že bych nedával pozor. To bylo, nicméně mě přes hlavu praštila.

A zatímco bych byl šťastný říct mamce, že o tom měla pravdu, ona je mrtvá. Skutečností je, že to teď bolí ještě víc, když jsem byl sražený. Spíš odstřelený. Odříznutý v kolenou. Úplně v prdeli. Jakkoliv chcete tuhle katastrofu nazývat. Protože objekt mojí lásky mě nenávidí.

Jsem muž dost na to, abych uznal, že ta změť sraček, jakým je můj současný milostný život, je zcela moje chyba. Nebyl jsem připravený na Annu Jonesovou.

Pořád se krčím při vzpomínce, když jsem se na ní poprvé podíval na začátku semestru. Měl jsem zpoždění na vyučování, spěchal jsem na židli v zadní řadě a snažil jsem se zůstat bez povšimnutí. Nemůžu jít kamkoliv v kampusu bez získání pozornosti. A ačkoliv to zní jako úžasná věc, stane se to únavným.

Když vyvolávání jmen dosáhlo do zadní řady, hebký hlas, bohatý a silný jako javorový sirup, sklouzl přese mne.

"Anna Jonesová."

Jen její jméno. To bylo všechno, co řekla. Bylo to jako ostrý prst hladící mě po páteři. Moje hlava vylítla prudce nahoru. A tam byla, tak zasraně pěkná, že jsem nemohl jasně přemýšlet. Stejně tak jsem mohl být vyražený.

Bez dechu, hlava mi zvonila, mohl jsem jen civět. Nebudu říkat, že to byla láska na první pohled. Ne, bylo to víc jako oh, sakra-oči-prosím, musím to mít. Jdoucí ruku v ruce právě-teď-ošukat.

Myslíc si, že jsem byl možná unavený a prostě přehnaně reagoval na něco, co tam ve skutečnosti nebylo, zíral jsem na Annu Jonesovou a snažil se najít smysl mojí přehnané reakce.

Jako by ucítila můj pohled, otočila se a zasrané peklo… Její oči se rozšířily, téměř jako kočičí, s koutky naklánějícími se jen trošku nahoru. Nejdříve se tyhle oči zdály jako hnědé, ale ve skutečnosti byly lahvově zelené. A tak jasné. A naštvané. Dívala se na mě. Nestaral jsem se. Jedno slovo hrálo v mé hlavě pořád dokola: moje.

Nepamatuju se na zbytek hodiny. Sledoval jsem Annu jako odsouzený muž získávající poslední pohled na zapadající slunce. Zatímco ona se mě snažila ignorovat. Obdivuhodně.

Druhá hodina skončila a vystřelil jsem a stejně tak i ona. Téměř jsme se srazili uprostřed uličky. A pak šlo všechno do prdele. Protože v tom okamžiku jsem se stal pitomcem.

Nikdy předtím jsem kolem holek nebyl nervózní. Abych byl brutálně upřímný, můj život byl docela chráněný. Fotbal a sláva jdoucí s tím mě zabalily do milující náruče a dávaly mi všechno, co jsem chtěl, včetně žen. Bohužel, je naprosto jasné, že když přijde na můj sport, Anna není jedna z obrácených na jeho víru. Špatná věc.

Ať tak či onak, byl jsem špatně vybavený, abych ji zvládnul, když se na mě dívala, zvedající panovačně jedno jemně vyklenuté obočí, jako by chtěla říct, 'co kurva chceš?'

Stál jsem tam, uvědomujíc si, jako velký hňup, tyčící se nad ní, jazyk mi ztěžkl v ústech a začínalo mi bláznivě škubat v tváři. Bože pomoc mi, jestli si všimla toho zaškubnutí. Takže jsem vyhrknul to, co bylo pravděpodobně tou nejhloupější věcí v mém životě, co jsem kdy řekl, "Ahoj, Velká Zrzko."

Jo. Zastřelte mě teď. Co jsem to svatý peklo udělal? Co to vůbec kurva 'Velká Zrzko' znamená? Moje mysl křičela, Udělej něco, ty idiote! Omluv se! Uteč! Přísahám, že jsem mohl prakticky slyšet řvaní alarmu, výzvu k aktivaci štítů a vyzbrojení se fotonovými torpédy.

Ale ne, jen jsem tam stál a přinutil se k úsměvu, když teplo zaplavilo mojí tvář a pot mi vyrazil na zádech. Jo. Byl jsem tak v pohodě.

Její tmavě zelené oči se zableskly rozhořčením.

A pak si to se mnou vyřídila.

Není potřeba dodávat, že jsem se belhal pryč z toho setkání chůzí raněných. Odmítnutí naštve. Je to na hovno tak moc, že jsem jí od té doby neřekl ani slovo. Místo toho jsem vedle ní jen seděl během každé hodiny, tiše toužící. Ubohé.

Něco se s tím musí udělat. A brzo. Protože ztrácím svůj zatracený rozum.

1)Pozn. navrhl jí přezdívku Red Hot, je to také název bonbonů…