TC - 9. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Následky

Když se vrátím do hotelu, Max mi prohrabuje tašku na spaní. Moje nejoblíbenější část na tom je, že se nezastaví, když vejdu do pokoje.

„Hej,“ řekne. Vytáhne z ní mé černé tričko Hugo Boss, hodí si jej na hlavu a hlasitě si přičichne.

„Vole. Přestaň.“ Stáhnu mu tričko z hlavy a hodím ho na postel.

„Prostě miluju tvou vůni,“ řekne holčičím hlasem.

„Ty a všichni ostatní, kámo.“ Posadím se na královsky velkou postel, dám si ruce za hlavu a položím se. „Co tady děláš?“

„Přišel na oblíbenou sběratelskou návštěvu. Mám to dovoleno?“

Max mi sundá boty a dá je ke svým, aby viděl, jestli je mám větší. Seberu tričko z postele a hodím mu ho do tváře. „Přestaň být divný, Maxi.“

„Co? Něco hledám. Musím zasunout, chlape. Myslím tím, u někoho jiného, než s tvou mámou.

Vyskočím z postele a sevřu ruce do pěstí.

„Jen si dělám prdel, vole.“ Max zvedne ruce. „Promiň, to byl nevhodný vtip.“

„Maxi, přísahám, že ti urvu náramek, pokud se ještě jednou zmíníš o mé matce.“

„To bys neudělal. Na to mě moc miluješ.“ Zakření se na mě jako nějaký prodejce aut a vrátím se k posteli. „A kromě toho, kdo potřebuje tyto zatracené manžety, že?“

Chvíli přemýšlím o tom, že mu řeknu, co vím – odkud naše náramky pocházejí. Ale nechci to mezi mnou a Šéfem podělat.

„Takže, jak to jde s tou holkou?“ zeptá se.

Podívám se na něj koutkem oka. „Jak to víš?“

„Děláš si srandu? Všichni to ví. Povídá si o tom celé město, krasavče.“

Šílím, že to všichni ví. Připadám si, jako bych měl na zádech velký reflektor a všichni se mohli dívat.

Maxovi jsem řekl skoro vše, i o těch růžových značkách. Ale rozhodl jsem se mu neříkat o dalším sběrateli u Charliina domu – asi protože nechci vypadat jako paranoidní. Když domluvím, Max se uvolní. Hodí mou tašku na zem a posadí se na druhou postel. „Nevěděl jsem, proč ji Šéf chtěl. Opravdu si myslíš, že má schopnost ničit naše značky?“

Kývnu.

„A co budeš dělat?“

Položím si ruku na čelo. Pravda je, že to nevím. Říkal jsem si, že budu tlačit Charlie k tomu, aby hřešila. A už jsem jednou její duši označil. Ale jak to mám udělat, abych mohl za 10 dnů vzít její duši? Najednou mám pocit, že mě tíha toho úkolu tlačí na hrudníku jako tlustý mrož.

„Upřímně? Nejsem si jistý,“ řeknu. „Ale přemýšlel jsem. Z nás 6 sběratelů jsem vždycky byl ten nejlepší. Přinesl jsem Šéfovi víc duší, než ostatní.“ Podívám se na Maxe. „Bez urážky.“

Pokrčí rameny. „Je to stejně důležité, jako u kuřete křídla.“

Zasměju se. „Cokoli, mám pocit, že mi Šéf dá pár dní navíc, když budu potřebovat.“

Max se přestane křenit. Projede si prsty vlasy a otočí se ke mně. „Nepřemýšlíš o tom, že budeš žádat o prodloužení.“

Pokrčím rameny a stisknu rty, jako kdybych chtěl říct: Proč ne?

„Dante, Šéf bude nasraný, když ji nepřivedeš. Nechce, aby měla šanci u Soudného dne. To proto tě za ní poslal. Takže to musíš vyřešit.“

„Jako jak?“ potřebuju, aby mi odpověděl, protože vůbec nemám ponětí, co dělat. Max má pravdu; pokud Charlie umře před tím, než ji vezmu do pekla, nastane Soudný den a půjde do Nebe.

Max si hladí bradu a pak nakloní tvář, která není perfektně oholená. „Asistentka mi něco dala.“

Srdce se mi na chvíli zastaví. Od Šéfovy asistentky nepochází nic dobrého. Když má příliš mnoho práce na to, aby se s něčím vypořádal sám, hodí to na ni. A ona udělá cokoli, aby práci zvládla.

Max vstane a strčí ruku do kapsy svého saka. Kůže mě brní a potím se z očekávání. Když vytáhne ruku z kapsy, drží v ní složený papír. Uvolním se a vydechnu, když si uvědomím, co drží.

Je to jen papír. Jak zlé to může být?

Max mi ho podá. Okolo je rudá mašle. Na chvíli si užívám, když se dotknu rudé mašle. Je krásně rudá.

Rozvinu papír a podívám se na Maxe. Šklebí se. Podívám se tedy na papír a čtu. Uvědomím si, že jsem se nenadechl. Prostě se na ta slova dívám s otevřenou pusou.

SMLOUVA O DUŠI.

Položím smlouvu do klína. Je to zbytečné. Někdo jako Charlie nebude souhlasit s výměnou. „Četl jsi to?“ zeptám se ho.

Nakrčí nos. Takže ano.

„Nevěděl jsem, že to používáme,“ řeknu.

„Asi ano,“ řekne tiše.

„Už jsi někdy – „

„Ne.“ Zavrtí hlavou. „Nikdy.“

Postavím se a upustím smlouvu na zem. „Co bych měl dělat? Nemůžu jí to ukázat. Příliš bych se odhalil. Odhalil bych nás všechny.“ A když to řeknu nahlas, zajímá mě, jestli na tom záleží…jestli už neví, kdo jsme. „Bude šílet. Bude si myslet, že lžu. Tímto ji od sebe odstrčím.“ Přejdu pokoj a zastavím se u okna. „Je to špatný nápad z tisíce důvodů.“

„Souhlasím s tebou,“ řekne Max. „Ale co s tím budeš dělat?“

„Přivedu ji včas. Správně. Nebudu kvůli ní riskovat naše zadky.“ Otočím se. „A kromě toho, i kdybych to musel použít, nefungovalo by to. Je zatraceně šťastná. Neprodala by duši za nic na světě.“

„No, pokud se ti to nelíbí, bude to jako kopnutí do koulí.“ Max si upravuje límeček. „Když mi to Asistentka dala, řekla mi, jak obrovské to bude mít podělaně obrovské následky, když ji nepřivedeš včas.“

„No, to mě vůbec nevyděsilo. Následky. Budou následky.“ Pokaždé, když řeknu slovo následky, Max se zašklebí a kývne.

„Rád slyším, že má Asistentka smysl pro humor.“

Tolik k mému povýšení – a kdo ví, k čemu dalšímu – povede tento úkol. Další tlak mi vůbec nevadí. To mi prospívá. Ne. Užívám si normální podmínky. Co horšího by mohli udělat? Odepřít mi povýšení?

Chvíli nad tím přemýšlím – uvědomím si, že bych ztratil šanci dostat se z nejhoršího místa, které si umím představit. Max si okusuje nehty. „Maxi?“

„Jo,“ řekne příliš nahlas.

„Přivedu ji. Nepotřebuju smlouvu.“

Max se usměje. „To je kluk, který mě trénoval, ten sexy parchant. Věděl jsem, že to zvládneš. Řekl jsem Asistentce: Víte vůbec, komu čelíte?“

„To jsi určitě neřekl.“

„Ne, určitě bych to neřekl. Ta ženská by mi usekla ptáka. A toho potřebuju. Zvláště dnes. Kvůli těm všem holkám z Peachvillu, které dostanu.“ Urovná si límeček, jde ke dveřím a snaží se o dramatický odchod.

„Maxi Turner, zrozený lamač ženských a po smrti též…a sakra, jestli v tom nepokračuje.“

Max ztuhne s rukou na klice. Trochu se na mě přes rameno usměje. „Vždycky se mi to nelíbilo, Dante. Lidé se mění, když se něco podělá.“

Vyjde ze dveří a zajímá mě, co tím myslel. Jen Max ví, co tím myslel, takže si s tím nedělám starosti.

Strčím ruku do kapsy a chvíli něco hledám. Pak to ucítím – svou penny. Vytáhnu ji a vložím mezi palec a ukazováček. Datum a slovo Svoboda jsou napsané špatně. Říká se tomu dvojitá smrt a stalo se to před půl stoletím v roce 1955, když to dělníci ve Philadelphii posrali. Díky jejich omylu stálo toto peny několik stovek dolarů. Ale pro mě není o peněžní hodnotě.

Je spojená s mou minulostí.

Strčím si penny do kapsy a zvednu smlouvu z podlahy. Nemusím si to číst. Jako ostatní sběratelé, jsem slyšel historky. A určitě se s Charlie nepletu. Nikdy by s tím nesouhlasila.

Což znamená jednu věc: musím to dneska zahrát jako pasák.