TC - 8. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Co?

Když řídím zpátky, Charlie je neobvykle tichá. Od chvíle, co jsem ji potkal, najednou nenávidím ticho. Potřebuju, aby mluvila a něco řekla. Cokoli.

Pak mě zajímá, jestli potřebuje to samé ode mě.

Podívám se na ni. Dívá se ven z okýnka pasažéra a sleduje rozmazané domy. Obloha je zatažená a díky tomu nejsou její beďary tak moc vidět. Otevřu pusu a pak ji zavřu. Pak ji zase otevřu. „Chceš poslouchat hudbu?“

Charlie se na mě podívá, jako kdyby zapomněla, že řídím. Zapnu rádio a přepínám stanice, než najdu písničku od Nirvány. Ta k nám sedí. Je temná, ztrápená, zmučená…prostě něco, v čem se dokážeme ztratit.

„Líbí se ti?“ zeptám se.

Nejdříve kývne. Pak se asi rozhodne být upřímná, nakrčí nos a zavrtí hlavou s maličkým úsměvem. Přepnu tedy rádio na písničku od Beyoncé.

Znova zavrtí hlavou.

„Jaká je tvá oblíbená stanice?“ zeptám se. „Možná tam bude něco, co nás dostane do nálady.“

Charlie se zasměje a zakloní hlavu. „Nenecháš to být, že?“

„Ne. A taky by sis měla vybrat šaty na tu párty.“ Kývnu k rádiu. „A písničku na párty.“

Charlie se na mě chvíli dívá a pak vypne rádio.

„Tato je moje oblíbená.“

„Když je vypnuté?“ zeptám se.

Charlie otevře okýnko. Vystrčí hlavu ven. „Mám raději, když poslouchám slova.“

Pokrčím rameny, stáhnu okýnko a poslouchám, když přijedeme na červenou. Slyším zpěv drozda a muže hrabat listí. Pak slyším štěkajícího psa a letadlo nad našimi hlavami. Taky slyším z dálky sekačku na trávu. Osobně bych raději bral Nirvanu. Ale když se dívám na Charlie, jak poslouchá svou oblíbenou stanici, uvědomím si, že dosáhla něčeho, co většina nikdy nezíská – klidu.

Zastavím před jejím domem a Charlie otevře dveře. Chytnu ji za ruku, než vystoupí. „Vyzvednu tě v 9?“

Položí si ruku na hlavu, když přemýšlí. Pak řekne: „Babička bude chtít, abych byla o půlnoci doma.“

Ano! „Jasně. Uvidíme se.“

„Neumím čekat.“ Charlie převrátí oči, když si vezme batoh a jde k hlavním dveřím.

Zvládnu, aby byla ze dneška ještě nadšenější. Musí být v té správné náladě, aby dělala věci, které nikdy dřív neudělala. Buším prsty do volantu a sleduju Charlie, jak jde domů.

A pak to mám.

Vycouvám a mířím do Peachvillského obchoďáku, kde jsou ty rudé sexy šaty.

***

U vchodu do Neiman Marcus se setkám s Jamesem Deanem. Chce mě uvítat, když si uvědomím, že jsem to já. Chová se, jako kdyby se nic nestalo, a já s tím souhlasím. Nebudeme spolu ale mluvit.

Vezmu šaty, které jsou spíš pro anorektičky, a jdu k pokladně. Pokladní se zeptá, jestli mi dnes někdo pomohl. Střelím pohledem po Jamesovi Deanovi, který se vyhýbá mému očnímu kontaktu, a řeknu: „Ne.“

Kývne a řekne mi, že šaty stojí 140,89 dolarů a podám ji neomezenou kartu Amex Black. Pokladní zvedne obočí a vezme si ji, jako kdyby měla vybuchnout. Otočí ji v ruce, jako kdyby chtěla zvednout ruce a začít křičet: „Bum!“ řekli by někteří. A ti jsou taky chudí. Když na to slovo pomyslím, všechno mě svědí.

Pokladní mi dá šaty do tašky a podá mi ji i s dokladem.

„Nepotřebuju doklad,“ řeknu. „Je to jedno.“ Líbá se mi pohled ostatních lidí, když to řeknu. Je to pohled plný závisti, odporu a připadám si jako raper, jako Biggie Smalls.

Vycházím ze dveří a najednou se zarazím. Otočím se a podívám se na duši Jamese Deana. Líbí se mi, že nastal jeho čas.

Ale počkat chvíli. Podívám se na jeho duši…a vidím na ní růžové značky a další. Co to, sakra? Nikdo a myslím tím opravdu nikdo, by nevkládal do duše růžové značky.

Přistoupím k němu blíž, ale jsou tam pořád. A co víc, vidím přes ty růžové značky jeho duši. Jako bych viděl nové značky, které pokrývají ty staré.

Podívám se na své nohy, jako kdyby mě měly nakopat do hlavy. Neznám nic takového, co dokáže ničit naše šmouhy. Nemáme takovou schopnost. Takže odkud to je? Co se změnilo?

James Dean si založí ruce a pak je pustí. Určitě je ze mě nervózní. Naposledy se na ty růžové značky podívám a odejdu. Pak se posadím na lavičku, kde jsme s Charlie seděli včera.

Ať se propadnu, jestli dovolím, aby někdo zničil mou práci. Proč by tam ten trouba dával růžové značky? Aby byl dobrý? Pokud je to tak – a není to jediný případ – je to asi důvod, proč mi klesají čísla. Jako bych před svým úkolem neoznačoval duše.

Před úkolem.

Charlie.

Zvednu hlavu a rychle se nadechnu. Je to ona. To je důvod, proč ji Šéf chce, je důvodem, proč je na jeho radaru. Hledá ji. Určitě. Charlie tady se mnou včera byla. Musela mu něco udělat. Udělala to schválně? To si se mnou celou dobu hraje?

Ach, sakra, ví, kdo jsem? Nebo proč jsem tady?

Určitě ne.

Taška mi spadne do klína. Už nemám dobrý pocit, když ji držím. Chci ji hodit do koše, ale potřebuju pokračovat, jako kdyby se nic nezměnilo. Protože taky ne. Charliina duše musí být sebrána. A až bude, postoupím a má čísla se vrátí k normálu.

Když už mám tu dramatickou záhadu vyřešenou, cítím se dobře. Mám zase navrch a jsem si jistý, že všechno bude zatraceně super.