TC - 1. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Obálka

Mám krizi, kolísám a jsem ztracený.

Můj šéf není spokojený a vůbec to není někdo, koho byste chtěli nasrat. Má rád pravidla a nebere výmluvy ani u skvělých pracovníků. Ale jo, je to práce. A všeobecně jsem v tom zatraceně dobrý.

Jsem Sběratel.

Není to tak zlé, jak to vypadá. Jsem vlastně jako Santa Claus. Oba jsme veselí a toužíme po mléčných sušenkách, rudé barvě… a třídění duší.

Má práce je vlastně jednoduchá: nebýt lidský a označit ostatní dobrou, nebo špatnou značkou. Starý Svatý Nick bere ty dobré a já ty zábavné.

Před dvěma lety jsem byl průměrný 17 letý kluk. To je lež. Nikdy jsem nebyl průměrný.

Vypadám jako filmová hvězda a pohybuju se jako sportovec. A nezměnilo se to. Je v pohodě žárlit a prahnout po mně. Je to krásný hřích - chutná jako kuře. Ale nezáviďte mi můj úspěch jako sběrateli. Zasloužil jsem si to. Jako Michael Jordan jsem střílel, až jsem pak nikdy neminul. Na Zemi jsou všude zlé duše, cítím je a nosím mu je.

Šéf je dole a já jsem jeho číslo 1 nahoře. Popravdě jsem tak dobrý, že trénuju dalších pět sběratelů, aby byli taky úžasní. Nemusíte být génius, abyste pochopili hru: prostě sbíráte zaprodané duše.

Zaprodaní jsou naši kamarádi. Říkám to pomalu, protože povýšené chování k lidem je zábava.

Je to snadné. Tak snadné, že se poslední dobou nudím. Možná proto i má nasbíraná čísla poklesla. Ale nedělám si s tím starosti. Je to v pohodě. Nesetkal jsem se s překážkou, kterou bych nepřekonal.

Právě ke mně klopýtá stádo podnikatelů v obleku, kteří jsou příliš staří, na to, aby byli tak opilí. Co vůbec dělají na Bourbon Street v New Orleanse? Jsou to šmíráci, určitě. Chlap s velkýma ušima jako Dumbo se oddělí od ostatních a míří k holce svého věku. Ruce se mu pohupují u boků, než mu nějaká žlutá tekutina vystříkne z kelímku.

A začne hra.

Holka se otočí ke kamarádce, protože se chce vyhnout pohledu k opilci. Ale je to jedno. Protože se muž otočí, ukáže jí své korále a chce jí vyhrnout tričko. To je ten problém, že? Korále za prsa? Tentokrát ne. Holka ho praští a utíká po dlážděné cestě, když se za ní ozývá klapání podpatků.

Chlap za ní hledí a kamarád se mu začne smát. Na chvíli vytřeští rudé oči a pak se začne taky smát. Dostal se z toho snadno, když to vše zvážím. Ale ještě jsme neskončili. Nebo lépe řečeno, já jsem ještě neskončil.

Dívám se na muže a vidím u něj věci, které zahlédnu jen já. Po kůži se mu plazí světle žluté třepotající se světlo. Skoro to vypadá, jako by jeho tělo hořelo. To světlo je jeho duše a vidím hrubé obdélníkové šmouhy, které ji zakrývají. Šmouhy jsou zlé, nebo jak rád říkám, zajímavé. Kdybych se mohl vrátit a nebyl mrtvý, udělal bych pár věcí. Šel bych ven a bavil se. Ale nemůžu. A naneštěstí kvůli sběratelství nemám tolik času na odpočinkové aktivity, pokud víte, co tím myslím. Tak prostě dělám to, v čem jsem nejlepší.

A mezi mužovými černými šmouhami jsou další. Naše šmouhy. Duše pro sběratele mají šmouhy, které jsou větší, než u těch, které mají lidi automaticky, když hřeší a právě tito napáchají větší škodu. Takže Šéf ví, kdo co udělal, šmouhy pro nás jsou jiné barvy a tento muž vypadá jako duha. A teď se k tomu přidala další. Pohnu prstem, na kterém mi pění pečetidlo - o velikosti mužské dlaně - která útočí na jeho světlo. Nic necítí, ale určitě si to zaslouží. Jeho duše je tak ještě tmavší, než předtím. Když to zakrylo jeho světlo, je konec. Konec! Vezmeme mu duši a přineseme ji dolů. Namířím na něj dva prsty, jako pistoli. "Bum!"

Dnes zařval další.

Dnes hraju v Pekelném týmu v těžké váze. Je to jako měřidlo benzínu. Na jedné straně je Peklo a na druhé Nebe. Ten malý oranžový ukazatel se pohybuje mezi těmito dvěma místy a záleží na tom, kdo má nejvíc duší. Sběratelé jsou Šéfovou pojistkou, že Velký chlápek (Nebo taky pán Nebes) nevyhraje a měl by vychladnout. Nikdo ještě neměl navrch. Pokud ano, znamenalo by to, že by se Nebeské brány - nebo Pekelné - otevřely rovnou na Zemi.

Nebo nějak tak je ta zasraná povídačka.

Když je chlápek pryč, stojím ve dveřích do Cat's Meow baru a sleduju dělat lidi ty samé věci, které mě dovedly k tomu, kde jsem. Toto město je jedním z našich hlavních míst. Jsou v něm miliony lidí, jen 6 sběratelů a soustředíme se na určitá místa, nebo bychom se nikam nedostali. U většiny lidí nastane Soudný den, což pro ně znamená, že půjdu na věčnost do Pekla, takže je Šéf rád přivede dřív, než se to stane, pokud to jde. A New Orleans, no, je k tomu jako stvořené.

Z prstu mi letí pečetidlo. Vůbec nad tím nemusím přemýšlet a jsem za to vděčný. Mám tuto část své práce rád, ty bezejmenné tváře. Sbírání duší není nic osobního. Jsem bezkonkurenční sběratel. Neumím si představit, že bych dělal něco jiného.

Ale asi se to budu muset naučit. Strčím si ruku do kapsy a přejedu prsty po bílé obálce. Cítím, jak se mi tiskne ke stehnu, jako by byla živá. Jako by měla jazyk a zuby.

Otočím se a vidím, jak ke mně běží Max v šedé košili od Armaniho. "Dante. Ach, Dante. Zatrať mě! Zatrať mě!" chytne mě za boky a zhoupne svými ke mně. Ach, Dante! Sobě vždycky tak sexy, když zatratíš duše."

Odstrčím ze sebe toho idiota nejlepšího kamaráda a začnu se smát. Max okolo mě tančí v kruhu po jedné noze a lidi před ním uhýbají, jako by byl mentálně zaostalý. Jsme jediní, kteří jsme rádi viditelní pro ostatní. Ostatní čtyři jsou raději inkognito. Max dotančí a opráší si ramena.

"Co to, sakra, bylo?" zeptám se.

"Můj nový tanec," řekne nevzrušeně.

Můj kamarád sběratel je o 6 let starší, ale chová se na 13. Potkali jsme se před několika lety, když se k nám přidal. Mluví tak rychle, že ho někdy mám problém pochopit. Rád si myslím, že byl ten nejlepší prodejce aut na světě.

Max roztáhne ruce a ukáže na své oblečení. "Hej, co si myslíš o mém novém ohozu?" Jediná věc, kterou má Max raději než peníze, jsou věci, které si za ně může koupit.

"Není to tak zlé."

"Není to tak zlé?" položí si ruku na srdce. "Sakra. Toto umělecké dílo je na obálce GQ^[1]. A víš co ještě? George Clooney to měl na sobě minulý týden."

"Ne, neměl."

Max si přejede rukou po oholené bradě. "Ne. Ne, asi neměl. Myslíš, že by mi to sežral někdo jiný? Můžu to dnes zkusit na zlatíčka. Ach, podívej na to." Vyhrne si nohavici. Okolo kotníku má zlatý náramek s nálepkou Šmouly. "Jeden ze sběratelů to udělal, když jsem odpadl. Věříš tomu? Nemůžu tu zatracenou věc sundat."

Otočím nohu a cítím, jak mě můj vlastní náramek píchá do kotníku. To je omezení sběratelů, aby mohli chodit po Zemi. Můžeme jíst, dýchat a normálně existovat. Taky díky tomu může Šéf a ostatní sběratelé ví, kde jsou, kdyby byli poblíž. Je to jako Velký bratr, ale můžeme si to sundat a umřít.

Max do mě šťouchne. "Na koho myslíš?"

"Na nikoho. Přemýšlím o těch zatracených náramcích. Přeju si, abych tady mohl zůstat i bez něj." Max si neuvědomuje, odkud ty náramky pochází. A neřeknu mu to. Šéf mi to vysvětloval, když mě chtěl povýšit. Možná bych neměl být pyšný na to, že mi ďáblové řekli jeho tajemství. Ale jsem.

"No, prostě to bez nich nejde. Musíš to prostě překousnout, krasavče." Max si přejede rukou za krkem a zamžourá do slunce. "Alespoň se jednou za čas dostaneme z Pekla. A proč si na to vůbec ztěžuješ? Všichni ví, že budeš povýšený na Rozhodčího duší. Budeš pořád na zemi. Jako bys tím vyhrál jackpot podsvětí. Když mluvíme o jackpotu, mám rád hazard. Toužím po tom."

"To se vsadím." Řeknu.

"Jsi hnusný, víš? Jsi hrubý." Couvá ode mě a naráží do lidí, když pokračuje dál. "Jsi hnusný, hnusný. Tvoje máma řekla, že jsi hnusný!" a pak je pryč. Prostě zmizí.

Vrtím hlavou nad jeho dramatickým odchodem. Mám zlý pocit z toho, že jsem se nezmínil o obálce. Ale dělal by z toho velký problém. Vytáhnu dopis z kapsy a prohlédnu si ho. Uvnitř je jméno mého dalšího cíle: Charlie Cooperová. Šéf chce její duši a řekl, že zapomene na mé zhoršení, pokud ji přinesu. To je neobvyklé. Obvykle nechce určité lidi a nenávidím, když je to osobní. Ale nebudu se na to vyptávat, prostě to udělám.

Nemám moc na výběr.

Udělám to, jak jsem to řekl i Šéfovi, když mi podával obálku. Bílou jako sníh.

Neřekl jsem to poslední. Nemá rád vtipy.

---

[1] GQ - časopis o mužské módě