TB - 4. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Očistili jsme se navzájem, jak jen to člověk může udělat v malé koupelničce v letadle a na zbytek letu jsme se usadili. Poté, co jsme rychle povečeřeli, kdy mě Neil překvapil veganskou verzí všudypřítomných taštiček Upper Peninsula, stewart sestavil lůžko, takže jsem si mohla zdřímnout. Neil zůstal vzhůru – prohlásil, že má v úmyslu číst si – ale já věděla, že bude pracovat. Dokonce i v době, kdy prodělával chemoterapii, se ten člověk nebyl schopen ubránit práci, a teď, když měl v plánu návrat do práce, se zdálo, že je odhodlaný strávit nyní dalších pět hodin prací z domácí kanceláře. Na tom jeho klamu nebylo nejrozkošnější to, že by byl přesvědčený, že se jeho společnosti bez něho neobejdou, ale to, když si myslel, že to přede mnou dokáže skrýt.

Spala jsem déle, než jsem měla v úmyslu, což pro mě po intenzivním sexu bylo normální. I když vždy, když jsme si tvrdě hráli, Neil se následně o mě pokaždé postaral, cítila jsem se méně povinována být „na příjmu“, tak jak to bylo v našem vztahu dříve. Moje potřeba po sexu si odpočinout hrála v Neilův prospěch, stejně jako to, když zjistil, že potom také potřebuje určitý čas o samotě, aby se z toho vzpamatoval. Po přistání mě probudil, a protože se mi cestou do přední části kabiny podlamovala kolena, přitulila jsem se k němu.

Reykjavík byl úplně jiný, než jsem očekávala. Malovala jsem si ho trochu jako Paříž, se starými kamennými budovami, které budou majestátně stát bok po boku s novější architekturou. Místo toho výhled z okének mi ukázal, jako kdybych na druhém stupni postavila město z kartonových krabic od mléka. Světlé fasády domů byly v protikladu k bílému prázdnému plátnu ze sněhu. To místo mi spíš připomínalo malé městečko než velkoměsto, bez ohledu na různou velikost. Okamžitě jsem se do něj zamilovala.

Poté, co jsme přistáli, přišel k nám do letadla celník, aby se vyřídili formality a orazítkoval nám pasy. Pak jsme vystoupili a já se nadechla prvního závanu studeného vzduchu.

„Všechno to tu voní jako moře,“ řekla jsem, stále ještě zasněná a vzpamatovávajíc se z našich hrátek ve vzduchu. „Kolik je hodin?“

Neil se podíval se na své hodinky a v duchu provedl rychlý přepočet. Vzhledem k tomu, že měl obchodní zájmy na různých kontinentech, musel mít vynikající přehled o časových pásmech, ale tahle magie se mi naprosto vyhnula.

„Tři šestnáct ráno.“

„A v kolik hodin jsme sem měli přiletět?“

„Ve dvě odpoledne.“ Rozzářil se. „Budeme doma první!“

Neilův domov v Reykjavíku vypadal jako hipícká třípatrová budova ze skla a šedého betonu. Střecha působila jako špička rovnoběžníku a okna byla uniformované velikosti, tvaru a v tom exteriéru vystupovala jako nahodilý vzor. Dům už byl „otevřen“ - to je fráze, na kterou jsem si začínala zvykat. Předtím, než jsme dorazili do jakékoli z jeho rezidencí, Neilovi lidé dům vždy vyčistili a vyvětrali, vyleštili kliky a doplnili všechny potřebné zásoby včetně i těch kuchyně. Když jsme vstoupili hlavním vchodem, na stole ze skla a oceli nás přivítala zářivě černá váza přetékající jasně oranžovými vlčími máky.

To byla další věc, které jsem si u Neila v uplynulém roce všimla. Všude, kam jsme se hnuli, byly tam vždy čerstvé květiny. Ze začátku jsem předpokládala, že to jsou pozůstatky po jeho soužití s Elizabeth, ale pak jsem začala mít jiné podezření. Zejména když řekl: „Ach, mák!“ stejným tónem, jakým by ostatní lidé řekli: „Ach, narozeninový dort!“

„Tohle místo je velkolepé,“ prohlásila jsem do uctivého ticha, když jsem se podívala nahoru, potom ještě výš, až jsem uviděla celý ten prostor, který byl pod stropem nad třetím patrem. Před námi, po mé pravici, bylo volně stojící schodiště se skleněnými panely, které bylo částečně lemováno leštěným ocelovým zábradlím. Pohledem jsem po něm přejela na horu, jak dosahuje do druhého patra, a pak výš z druhého patra do třetího. V horních patrech byly otevřené lofty se skleněnými příčkami. Z foyer jsem viděla na úrovni druhého patra malé posazení s rezavě zbarvenou pohovkou a dvěma odpovídajícími křesly.

„Děkuji, docela se mi to líbí,“ souhlasil se mnou. „Dej mi tašku, vezmu ti ji nahoru.“

„Sám?“ ušklíbla jsem se. „Sakra, to ne. Musím vidět, jak to tady vypadá.“

„Nezačni na tom příliš lpět,“ varoval mě cestou po tom velice divném schodišti. „Netrávím tu moc času. Tucetkrát jsem to tu už málem prodal.“

„Neopovažuj se!“ Očima jsem přejížděla po něčem, co na vrcholu schodiště vypadalo jako obývací pokoj. Tmavý leštěný beton pokrýval obrovský, hříšně luxusní bílý koberec. U rezavě zbarvené pohovky a křesly byl nízký skleněný stolek. Na stěně visela televize s plochou obrazovkou, která měla úhlopříčku něco přes metr sedmdesát, i když jsem si nedovedla představit, že by ji tu někdo skutečně sledoval, když tu byl přes obrovské okno skutečně oslnivý výhled na záliv a vzdálené zasněžené hory. Na pravé straně byl vidět střípek města a všechny pouliční lampy místo bíle osvětlovaly a vypadalo to tu, jako jakási mlhavá pohádková záře.

Měl pravdu. Světlo tu bylo jiné.

Krátká hala vedla k druhému schodišti, stěny okolo byly vymalovány nádhernou, sytou oranžově červenou.

„Tam dole je koupelna a pár pokojů pro hosty. Stěží kdy je teď používám, když tu se mnou Emma tak často nezůstává,“ řekl Neil, jak jsme pokračovali dál. „Uvažoval jsem o tom, že z nich udělám fitness centrum. Běh venku v zimě je docela ostrý.“

„A je tu taky asi desetkrát menší pravděpodobnost, že si tady namlátíš zadek.“ I když tu nebyl nijak velký teplotní rozdíl mezi Calumetem a Reykjavíkem, zima tu byla jiná – dravá a nepřátelská. I chodníky se smekaly jinak, než jak jsem na to byla zvyklá. Jen cestou od auta ke dveřím jsem uklouzla snad tucetkrát.

„Proč to neproměníš ve výstřední pokoj na sex?“ navrhla jsem a on se zasmál.

„My potřebujeme výstřední místnost na sex? Myslel jsem si, že v něj změníme většinu okolí jen během pár hodin.“ Natáhl se k vypínači a rozsvítil. Horní patro zalilo světlo.

Ložnice byla rozlehlá se stejnou podlahou z leštěného betonu jako v předchozích patrech. Skleněné příčky zábradlí poskytovaly ničím nerušený výhled na vodu a hory na jedné straně a ze zbylých, vysokých oken v horní části otevřeného foyere byla vidět další část světel oslnivého města. Obrovská postel neměla ani čelo ani podnožky a na ní byl bílý polštář s černou peřinou. Vedle ní stály dva elegantní noční stolky. Super moderní, volně stojící betonový krb s rozetovým komínem protínal zkosený strop. Na obou stranách podkroví byly světlíky, které během dne prosvěcovaly celý dům.

Bylo to tu naprosto nádherné.

„Ach, zlato. Úpěnlivě prosím, abys tohle místo nikdy neprodal,“ řekla jsem mu a přenášela jsem si svůj kufřík ke zdi. Rozepnula jsem si modrou bundu a sundala si ji, pak jsem přešla dál do podkroví a sundala si svetr a pročísla prsty vlasy. Ani v nejbujnější fantazii tohle místo nevyzařovalo domáckou pohodu. Nedokázala jsem si představit bydlet tady natrvalo – bylo by to jako bydlet v muzeu umění. Ale bylo to tu pro mě jako malá oáza – byli jsme zde daleko od naší práce, od přátel a rodiny – ne, že bychom naši rodinu a přátele nemilovali – jen jsme tu skutečně byli spolu sami, pryč z našich obvyklých součástí. Přála jsem si, abychom tady společně mohli trávit víc času.

Neil tím byl viditelně zaskočen. Obvykle jsem se nikdy nevyjadřovala k tomu, co by měl udělat se svými penězi nebo majetkem. Aspoň pokud se mě to přímo netýkalo. Například chtěl odejít na důchod do svého venkovského sídla v Anglii a i když jsem si o něm myslela, že mi až příliš připomíná hororovou verzi Panství Abbey, nežádala jsem ho o to, aby si to ještě promyslel a jeho rozhodnutí změnil. Jen jsem ho požádala, aby až ten čas přijde, zavřel dům pro turisty, a varovala ho, že jestli se někdy některá z těch starožitných panenek za mnou otočí hlavou a podívá se na mě, tak bych mohla celé to místo vypálit až do základů.

I když mi obvykle na věcech nezáleželo. Přesto jsem silně protestovala a trvala na tom, že chci stát na vlastních nohách a být v našem vztahu nezávislým a rovnocenným partnerem. Byla jsem sice znepokojena kvůli penězům, ale byla nucena trochu ustoupit, protože můj vlastní příjem neodpovídal našemu životnímu stylu. Stále jsem ještě pokaždé cítila bodnutí viny, když jsem použila na nákup jeho peníze nebo když mi příležitostně koupil okázalý dárek. Nechtěla jsem říct: „Hele, vím, že mi platíš většinu mého oblečení, moje jídlo, střechu nad hlavou, a bereš mě na výlety kolem světa, ale nech mě mluvit do toho, jak děláš velká finanční rozhodnutí.“

Tentokrát jsem to však udělala a pro něj to byl naprostý šok. Ne úplně nevítaný, všimla jsem si, jak se váhavě usmál. „Tobě se tady tak moc líbí?“

„Ano. Tohle místo by mohlo sloužit pro naše malé útěky. Mohli bychom sem lítat na víkendy nebo tak nějak.“ Při tom pomyšlení, že bychom se dostali pryč z New Yorku – nebo odkudkoli, kde nakonec skončíme – s jediným cílem, abychom byli spolu o samotě – se mi srdce zachvělo. „Vždycky říkáš, že díky svým penězům můžeš žít pružněji.“

„Nečekaně ses mě dotkla tím, že mě žádáš, abych si nechal velice drahý dům jen proto, že si myslíš, že je to přitažlivé,“ škádlil mě.

„Nevytahuj na mě tyhle misogynní sračky, jo?“ varovala jsem ho se smíchem. „Prostě si přiznej, že jsi nadšený tím, že ti pro změnu říkám, co máš dělat.“

Bylo pozdě. Neil zapnul plynový krb a já zamířila do ultramoderní hlavní koupelny, abych se rychle osprchovala. Tři stupně obložené přírodním dřevem obklopovaly hříšně hlubokou obdélníkovou jacuzzi vanu pro dvě osoby. Ze stříbrného výklenku v podlaze vyrůstala rostlina s vysokými zelenými výhonky. Nad čtvercovým záchodem a bidetem jsem jen zvedla obočí.

Vážně, byly čtvercové.

Rozhodla jsem se, že si to v mysli přeberu až později a svou tašku s kosmetikou jsem si položila na odkládací plochu u umyvadla. Vylovila jsem z ní šampon a mýdlo a dala si je ke sprše – jednalo se o ohraničený prostor ze skla a leštěného betonu s měňavými černými dlaždicemi. Vrátila jsem se k umyvadlu, pustila vodu a vyčistila si zuby. Vypláchla jsem si ústa a usmála se sama na sebe – blýskla jsem svými silnými, rovnými bílými zuby. V televizi budu vypadat fakt dobře.

Pokud tu práci dostaneš, připomněla jsem si a propíchla svou bublinu marnivosti. Snažila jsem se nedělat si příliš velké naděje, ale skutečně, hrozně moc jsem tu práci chtěla. Věděla jsem, že by to byl extrémní skok. Zatím jsem byla jen na pohovoru, protože India Vaughn zatáhla za svoje konexe, které měla v novinářském prostředí. Producent Wake Up! America kdysi pod Indií pracoval jako stážista a mohl by pro ni něco udělat. Za běžných okolností bych se na ten konkurz neměla ani šanci dostat.

Ale i tak jsem chtěla doufat. Věřit v něco, co by se mohlo stát je předpokladem k tomu, aby se to stalo, ne? Aspoň tak to psali v The Secret. Nakláněla jsem různě hlavu a představovala si, jaká pozice by byla před kamerou nejlepší. Pak jsem přestala snít a vešla do sprchy.

*****

Nakonec po několika hodinách v posteli, kdy jsem se musela do spánku po své epické pauze v letadle nutit – jsme s Neilem vstali a lehce posnídali. Připravili jsme seznam potravin pro náš třídenní pobyt, kdy jsme měli zůstat v téhle zemi, a lidé, kteří zařídili otevření domu, naplní lednici a skříňky.

„Jestli všechno z toho nepoužijeme, co se s tím stane?“ zeptala jsem se a z krabice, o které jsem věděla, že ji do odjezdu spotřebujeme, jsem si nasypala do misky obiloviny.

Neil se opřel o jídelní pult, žvýkal svoji plněnou tortilu. Nechápala jsem, jak zvládne po ránu sníst něco takového. „Předpokládám, že si to hospodyně odnese k sobě domů.“

„Mohl by ses o tom ujistit?“ Možná, že za tím stál právě můj nedávný návrat ke kořenům, které mi připomínaly všechny ty časy, kdy jsme měly jídla právě tak akorát. Nesnášela jsem to přiznání, ale stala jsem se jedním z těch lidí, kteří zapomněli, co je to nedostatek peněz, když už je měli. „Nechci, aby se to vyhodilo.“

Přikývl. „Samozřejmě. Jestli chceš, nech jí tady vzkaz.“
„Porozumí mu? Myslím tím, že neumím islandsky.“

„Jestli se toho bojíš, můžu to za tebe klidně napsat. Ale pokud jsem si vědom, můj zdejší personál anglicky mluví i čte.“

„Pokud sis toho vědom?“ zamračila jsem se. „Ty s nimi anglicky nemluvíš?“

Vypadal, jako bych se ho právě zeptala, proč nemá ocas. „Ne, Sophie. Bydlel jsem tady od sedmi let do doby, než jsem šel na univerzitu. Když jsem tady, mluvím  Íslenska.“

„Aha.“ Chtěla jsem se začít učit cizí jazyky a jako první jsem měla v plánu Neilův druhý jazyk, ale poslední rok jsem byla hodně zaneprázdněna. Teď jsem pocítila mírné bodnutí paniky. „Tvoji bratři ale mluví anglicky, že jo?“

„Ano, samozřejmě. Na rozdíl ode mě trávili spoustu času v dětství v Londýně. Mimochodem, tady bys těžko hledala někoho, kdo anglicky nemluví.“ Namířil na mě vidličkou a pak v hravě přísném zamračení přimhouřil oči. „Ale nebylo by to na škodu vyzkoušet to. Samozřejmě s rodinou. Ne se širokou veřejností.“
„Vzpomínám si „Veselé Vánoce“,“ řekla jsem se smíchem. „Chystám se to udělat.“

„Teď?“ Zhluboka se napil kávy. „A jak to řekneš?“

„Gleh…um. Glehk-ee-leck yo?“ Jak jsem se snažila skrýt rozpaky při tom vražedném pozdravu, byla jsem v obličeji úplně rudá.

Vyprskl a postavil hrnek s kávou na stůl. Pak se natáhl pro ubrousek, aby si otřel obličej. „To bylo možná to nejhorší, co jsem kdy slyšel.“

„No, omluv mě,“ rozzlobila jsem se, částečně uražená. „Víš, když ses chystal sejít s mou rodinou, aspoň ses nemusel učit cizí jazyk.“

„Ne?“ smutně se zasmál. Odložil svůj talíř na pult, natáhl se ke mně a jednou rukou mě objal kolem pasu, když jsem se pohnula, abych uklidila sójové mléko zpět do lednice. Přitáhl si mě k sobě a já s unaveným povzdechem položila krabici na pult. Ale nemohla jsem moc šílet, protože ke mně sklonil hlavu a políbil mě.

I s jeho dechem vonícím kávou jsem mu nemohla odporovat.

Zvedl hlavu, ale ruku měl stále omotanou kolem mě. „Je to Gleðileg Jól. A Šťastný Nový Rok se řekne Hamingjusamur Nýtt Ár.“

Na okamžik jsem zaváhala a pak se zachichotala. „Ne, radši to ani nebudu zkoušet.“

Neilův život v Reykjavíku byl naprosto odlišný od jeho života v New Yorku nebo v Londýně. V domě v Belgravia jsme měli pět zaměstnanců. Na jeho venkovském sídle, no dobře, to jsem ani neměla představu. Bylo jich tam až moc, než abych je mohla spočítat. A na Manhattanu měl jen hospodyni s řidičem. Tady, tady to vypadalo… normálně. Kromě toho, že byla před naším příjezdem zásobena kuchyň a proveden úklid, nikdo tu na nás nečekal. Nikdo nám nevařil jídlo, a když jsem odložila špinavý hrnek při odchodu, stále tam na mě čekal, když jsem se vrátila. Bylo to jako ve skutečném životě a myslím, že bych si na to mohla zvyknout.

Poté, co jsme uklidili po naši snídani, Neil se osprchoval, zatímco jsem si nanášela svůj make-up. Bylo skoro půl dvanácté, zatímco jsem se oblékala, vycházelo slunce a tak jsem sledovala, jak obloha od zátoky světlá.

„Můžeš mě zapnout zip?“ požádala jsem Neila, když se vynořil z koupelny. Na sobě měl jen nízko přes boky ručník. Přidržela jsem si vlasy nahoře, aby mi mohl vytáhnout zip na červené krajce šatů do A od Dolce & Gabbana. Na krku jsem měla diamantový náhrdelník, který mi dal loni Neil k vánocům. „Není to až příliš? Nevím, jak vyparáděná bude tvoje rodina.“

„Možná to bude až moc, ale nenech se tím zastrašit,“ řekl a naklonil se ke mně, aby mě mohl políbit na zátylek, než si spustím vlasy dolů. „Tohle je tvoje první setkání s nimi. Nech mě, abych tě trochu předvedl.“

Neil nás dovezl do domu jeho bratra, asi hodinu za městem. Ve svém tmavě malinovém svetru a hnědých manšestrových kalhotách vypadal skvěle. Bundy jsme měli na zadních sedadlech Range Rover a já při jízdě relaxovala a toužila vidět památky. Což jsem mohla i z auta. V jednu chvíli jsme projížděli předměstím města, pak mezi rozptýlenou průmyslovou zástavbou. Dálnice nás vedla kolem obrovského jezera a pak jako bychom se ocitli na cizí planetě. Krajina za Reykjavíkem byla sněhově bílá s nádherným kontrastem hnědé trávy, černých skal a okolních šedých kopců.

„Nikdy jsem nic takového neviděla,“ podivovala jsem se, zatímco jsem sledovala obzor. „Je to tu nádherné. Máš pravdu, nic nevypadá podobně jako tady, kde jsi vyrůstal. Vypadá to tu… naprosto bizarně.“

„Méně stromů,“ řekl a najednou to začalo dávat dokonalý smysl, až jsem se divila, že mi tenhle zásadní detail unikl. Skutečně tu nebylo tolik stromů, kolik jsem byla zvyklá vídávat ve Státech podél dálnic, kde blokovaly výhledy. Cítila jsem, že tohle by se mi líbilo vídat z okna aut navždy.

I když jsme dorazili jen o pár minut déle, začínalo se již smrákat, krásně modrá obloha postupně tmavla, když jsme vjeli na dlouhou dvouproudou příjezdovou cestu k domu.

„Stmívá se tu,“ řekla jsem se zamračení, když jsem se přes borovice dívala na oblohu. Stromů tady bylo mnohem více, prakticky tvořily les. Pravděpodobně kvůli malému soukromému jezeru, o kterém mi řek Neil. Jeho bratr Runólf vlastnil sedmdesát akrů pozemků. „Jeho jedinými sousedy jsou nějací archeologové, kteří pracují na druhé straně jezera na vykopávkách osídlení z dob Vikingů,“ řekl mi Neil. „Runólf to tu má velice soukromé.“

Vzhledem k tomu, že žil uprostřed ničeho na obrovském množství půdy, čekala jsem, že Runólfův dům by mohl vypadat jako srub nebo dům s doškovou střechou. Ale pak jsme zaparkovali na kruhovém konci příjezdové cesty, která byla vydlážděná dlažebními kostkami před domem, který byl ve tvaru písmena A, po stranách měl dvě dlouhá, napůl skrytá křídla. Exteriér byl obložený cedrovým dřevem směrem k vrcholu střechy a velká okna odhalovala velkoryse osvětlený interiér.

„Jsme tady,“ řekl Neil a vypnul zapalování. Ale nevystupoval. Chvíli jen tak seděl s klíčky na klíně, totálně mimo.

„Jsi v pořádku?“ Náhle jsem měla divný pocit a bylo mi špatně od žaludku. Cítil kvůli mně rozpaky? Nechtěl mě představit zbytku své rodiny?

S vlídným úsměvem se na mě podíval. „Ano, naprosto. Možná ještě pozůstatek pásmové nemoci.“

To mě rozhodně neuklidnilo. Na to jsem ho znala až moc dobře.

Popadli jsme naše bundy, oblékli si je a pak jsme přešli ke kufru auta, abychom vyndali plný pytel dárků, které jsme s sebou přivezli. Měl dárky pro Emmu a Michaela i pro svoji novou neteř, ale s bratry si dárky vyměňovat nebudou.

S Neilem jsme měli letos stejnou dohodu, ale i tak jsem trochu podváděla. Prostě jsem mu nemohla nedat dárek. On nejspíš podváděl taky.

Zaklepal na dveře a otevřel nám muž zhruba stejně vysoký jako Neil se špinavě blond vlasy, jako měl Neil před chemoterapií. Stejné zelené oči, stejné elegantní rysy obličeje. Jediný skutečný fyzický rozdíl mezi Neilem a jeho bratrem byl v tom, že Rnuólf byl kolem pasu a v obličeji trochu oplácanější.

Na ten rozdíl musel Neil jednou nebo dvakrát poukázat, protože Runólf Neila objal a řekl mu islandsky něco, čemu jsem nerozuměla. Nicméně v tónu hlasu bylo slyšet jasné zostuzení bratrova tuku.

Neil se pak od bratra vyprostil a přitáhl si mě dopředu. „Þetta er unnusta mín - ehm, kærastan, Sophie.“

Runólf doširoka vytřeštil oči a pohledem přejel z Neila na mě. Neil vypadal, jako by právě spolkl obrovskou pilulku. Co mu to proboha o mě řekl?

Pak se ozval Runólf: „Sophie, jsem rád, že tě poznávám.“

„Ahoj!“ Natáhla jsem k němu ruku a potřásli jsme si. „Omlouvám se, nemluvím -“

„Vůbec ne, vůbec ne,“ řekl Runólf se svým noblesním anglickým přízvukem, tak podobným Neilově. „Pojďte dovnitř. Emma už je tu taky.“

Sundali jsme si kabáty a pověsili je do malé šatny a pokračovali širokým, otevřeným, osmihranným foyer. Doleva a doprava, pak chodbou v opačném směru a po schodišti, které vedlo v ladném oblouku do nižšího patra, kde zvenku před celoskleněnou stěnou s výhledem na jezero stál vánoční strom. Musel mít nejméně pět a půl metru. Jak jsem si uvědomila, dům musel stát ve svahu.

„Tati!“ zavolala Emma, která vybíhala po schodišti nahoru. Ještě než se Neil zmohl na jakékoli slovo, vrhla se mu kolem krku. „Chyběl jsi mi. Vánoce bez tebe nebyly ono.“

„Taky jsi mi chyběla.“ Políbil ji na čelo a postavil ji na nohy. „A předpokládám, že Michael musel přijet taky?“

„Tati.“ To jediné slovo – napomenutí – jí stačilo, aby defenzivně zvedl ruce. „Dobře, dobře. Bylo to naposledy. Slibuji.“
„Sophie,“ řekla Emma a natáhla paže. „Vánoční objetí?“

„Samozřejmě!“ Já jsem objímací typ, ale Neilova dcera ne. Ze začátku jsem si myslela, že je to kvůli té zvláštní situaci, ve které jsme se nacházely – přece jen to není snadné, když se Váš otec schází s někým, kdo je stejně starý jako Vy – ale když jsem ji pak lépe poznala, uvědomila jsem si, že ona s fyzickou náklonností dost šetří.

Tuším, že někdy znamená méně více.

V přízemí mě Neil představil svému nejstaršímu sourozenci – Geirovi a jeho manželce Helen, která pocházela z Kanady, z Winnipegu. Setkali se v době, když pracovala v právním oddělení společnosti North Star Meida, společnosti, kterou Elwoodovi zdědili po svém dědovi. Děti Geira a Helen s nimi o vánocích nebyli – všichni už byli dospělí a měli plné ruce práce s vlastními rodinami v Kanadě a Anglii. Geir se spíš podobal Neilově matce. Byl menší, než jeho bratři, baculatý a moc často se neusmíval, i když mi nepřipadal, že by byl nevrlým typem člověka. Helen byla štíhlá a vypadala mladistvě, i když byly v jejím hnědém drdolu vidět šedé pruhy vlasů. Při mluvení gestikulovala rukama, a jakmile se usmála, ukazovala velké bílé zuby.

Nikdo nebyl překvapený tím, že má Neil tak mladou přítelkyni, teprve když jsem se setkala s Runólfovou manželkou, Kristine, začala jsem tušit proč. Ačkoli bylo Runólfovi padesát dva let, jeho manželce bylo lehce přes třicet. Byla bývalou olympijskou plavkyní, která měřila kolem metru, osmdesáti pěti, měla dlouhé, sexy blond vlasy, o kterých jsem si byla dost jistá, že je ukradla z 1990’s Glamazon a její paže byly pevnější, než paže Michelle Obamy.

Měla jsem bláznivý pocit, že v domě Runólfa a Kristine se nikdo neodváží vtipkovat ohledně mě jako „trofejní ženě“ pro Neila.

„Sophie, jsem tak ráda, že tě poznávám!“ Kristine mě na uvítanou objala. „Neil nám o tobě tolik vyprávěl.“

„On?“ Věděla jsem, že Neil se svými bratry často mluví, i když se fyzicky vídávají jen párkrát během několika let, ale neměla jsem sebemenší tušení, že by s nimi mluvil o mně.

Geir se zasmála. „Když jsme se naposledy viděli, nedokázal ohledně tebe držet hubu. Kdy to bylo, kdy jsme se naposledy sešli na vánoce?“

„Ne, to bylo, když byla vaše matka v nemocnici,“ opravila ho Helen. „Je úžasné, že si k tvému jménu můžu konečně přiřadit i obličej.“

Když byla jeho máma v nemocnici? To bylo… to jsme spolu ještě ani nechodili, pouze jsme spolu jen tak mimochodem spali. A on už o mně mluvil před svou rodinou?

Střelila jsem pohledem po Neilovi a on si odkašlal, pročistil si hrdlo a obrátil se k Michaelovi, který stál a zíral z okna na jezero. Pravděpodobně se snažil zůstat naprosto v klidu, protože pro přehnaně ochranitelského otce je jakýkoli pohyb důvodem pro vystartování.

„Michaeli,“ řekl Neil škrobeně.

K Michaelově cti nevypadal v Neilově přítomnosti tak vyděšeně, jako dřív. Přikývl a v reakci zvedl svou skleničku v ruce. „Šťastný Nový Rok, pane. A opožděně přeji Veselé Vánoce.“

Michael byl všechno, čeho se Neil pravděpodobně začal obávat od okamžiku, kdy se Emma narodila. Oslnivě hezký, dobře vychovaný, vysoký, tmavý a okouzlující – pro Emmu to byl pohádkový princ, který ji vstoupil do života a splňoval všechna vysoká očekávání, která ohledně mužů měla. I když Neil Michaela nenáviděl, byly mezi nimi podobnosti, na které bych ho nikdy, opravdu nikdy neupozornila, protože jsem si byla jistá, že by mě setřel naprosto zničujícím pohledem.

„Ano. Dobře. Tobě to samé,“ řekl Neil a pak se otočil k Runólfovi. Předtím, než zamířil k baru, mu řekl něco islandsky.

Odněkud z pokoje se zapraskáním ozval přijímač dětské chůvičky.

„Ach, dobře, je vzhůru. Konečně!“ Helen vyskočila na nohy s radostí matky, která bude mít možnost si podržet dítě, které pak bude moci vrátit rodičům a omluvila se, že půjde s Kristine.

Emma si povzdechla. „Méně než deset minut. Dlužím Michaelovi dvacet dolarů.“

V němé otázce jsem k ní naklonila hlavu.

„Otec je tu ani ne deset minut a už si dvojjazyčně stěžuje na Michaela, přímo před ním.“ S odevzdaným povzdechem zavrtěla hlavou. „On řekl: „Abych tohle zvládl, potřebuji drink.“ Pojď se mnou.“

Emma mě vedla nahoru po schodech, přes foyer až do překvapivě průmyslově vypadající kuchyně.

„Možná měl na mysli, že se potřebuje napít, aby to tu zvládl se mnou.“ Za normálních okolností bych nežádala tak nestydatě o ujištění, ale začínala jsem být trochu paranoidní. „Od Vánoc se chová fakt divně.“

„Je vůbec nějaká doba, kdy se můj táta divně nechová?“ Z kbelíku s ledem na stole vytáhla skleněnou láhev se sodou. „Chceš taky?“

„Jasně.“ Vzala jsem si něco, co vypadalo jako hroznová příchuť. „Nemyslíš, že je divný kvůli tomu, že jsem tu taky?“

„Sophie, ty ho znáš.“ Emma byla pragmatická jako vždycky, což jsem velice vítala. „Kdyby nechtěl, abys tu byla, nebyla bys tu. Ale ty mu chybíš, jen když si odskočíš na záchod a nemyslím si, že by tu chtěl strávit celé volno bez tebe.“

V duchu jsem připustila, že má pravdu a otevřela jsem si láhev.

Pak se Emma zastavila s viditelnou představou. „Nepředpokládáš… Sophie, myslíš, že je nervózní, protože má v plánu požádat tě o ruku?“

Zamračila jsem se, zatímco jsem si to na vteřinu nechala projít hlavou. Neil bez důkladné úvahy nekupoval ani nové ponožky – nedokázala jsem si proto představit, že by mě požádal o ruku, aniž by tomu nepředcházela hluboká diskuze ohledně naší budoucnosti. „To si nemyslím.“

„Proč ne? Jste spolu už déle než rok.“

„Jo. Rok. Jednotné číslo. Jeden rok,“ řekla jsem suše. „Na ten návrh ještě prostě nejsem připravena.“
„I když pekelný rok,“ našpulila Emma rty, zatímco přemýšlela. „Už jste to vy dva spolu probírali?“

„Ne. Dobře. Jednou, myslím. Jen v té nejteoretičtější rovině.“ Neil se mi svěřil, že měl v plánu navrhnout mi to v den svých posledních narozenin, ale pak si to rozmyslel, protože nechtěl, aby se jednalo o jeden z těch scénářů svatební lože na smrtelné posteli. „Ještě jsme o tom spolu vážně nemluvili a je to tak v pořádku. Jsme šťastní s tím, jak to tak je.“

„To předpokládám.“ Emma s přijetím té skutečnosti nezněla moc šťastně a mě se to překvapivě dotklo. Poslední sňatek jejího táty nedopadl moc dobře, byl plný situací, ve kterých si navzájem ublížili, takže jsem doufala, že spolu máme dobrou komunikaci mezi dvěma lidmi, kteří to myslí dobře. Neilova bývalá manželka byla zlatokopka, která ztroskotala na doložkách ohledně výživného ještě nenarozených případných dětí. Neil s Emmou to později zjistili, takže ta skutečnost, že mi dost věřila, pro ni představovalo zklamání, že se nechci s jejím tátou vzít.

Vrátily jsme se ke zbytku skupiny do obývacího pokoje, kdy si Runólf právě přebíral mírně nevrlé dítě od Helen.

„Dám ji láhev,“ řekla Kristine, teď již mnohem méně uvolněná, než když jsme sem s Neilem přišli.

„Potřebujete pomoc?“ nabídla jsem se, i když jsem si nebyla jistá, co je potřeba udělat a modlila se, aby mi nenavrhla, ať podržím dítě.

„Já jí pomůžu. Neile, mohl bys na chvíli vzít Annie?“ zeptal se Runólf a aniž by čekal na odpověď, už s k němu s dítětem mířil.

„Velice rád.“ Neil odložil svou sklenici stranou a natáhl se po kojenci, jehož nepatrné končetiny se při předávání z ruky do ruky kolébaly ve vzduchu.

„Opatrně. Už ji držíš?“ zeptal se Runólf a Neil na něj otráveně zamlaskal. „Já to skutečně už dřív dělal, jak víš.“

Neil seděl v křesle, takže jsem se svalila na kraj pohovky vedle něho. V náručí držel malou Annie a její světlé nožičky měl nemotorně položené na stehnech. Ona vzrušeně blábolila a z koutku úst ji v tenkém pramínku vytékaly sliny a vsakovaly se do Neilova svetru za šest set dolarů. Nevypadal však, že by mu to vadilo.

Rukama jsem se opřela o opěradlo sedačky, naklonila hlavu na stranu a usmála se na něj. Viděla jsem v jeho výrazu přesně ten stejný zázrak a radost, jako měl na fotografiích, kdy byl mladší a držel v náručí Emmu.

Muži s dětmi. Dokonce, i když jsem nechtěla dítě, skutečně jsem nemohla popírat, že bylo něco sexy na tom, když muž sebejistě drží dítě a dokonce i když na něj dělá hloupé obličeje.

„Kolik jí je?“ zeptala jsem se a tu otázku jsem nesměrovala na nikoho konkrétního, zvlášť když v místnosti nebyli její rodiče.

„Skoro sedm měsíců,“ řekla Emma. „Narodila se prvního, že Kristine?“

Lidská mysl je skutečně krutá. Nedokázala bych spočítat, v kolik musím jít spát, abych měla osm hodin spánku, když potřebuji ráno brzo vstát, ale okamžitě jsem byla schopna odečíst sedm měsíců, což vycházelo na první týden v červenci.

Naše děťátko by se narodilo v červenci.

Loni jsem se v myšlenkách při různých příležitostech vracela v duchu k potratu, na kterém jsem byla. Občas jsem sama sebe porovnávala s nějakou těhotnou ženou, kterou jsem viděla na ulici a přemýšlela, jestli bych vypadala jako ona. I když jsem své volby nikdy zvláštním způsobem nelitovala. První červencový týden byl pro mě bizarní, protože Neil byl stále ještě na jednotce intenzivní péče. Kdybychom měli dítě, teď někdy bych se připravovala k návratu do práce. Byla jsem naprosto vystresovaná tím, že můj přítel prodělával zničující zdravotní krizi, kdy nebylo jisté, zda přežije. Ta myšlenka mě pak vyvolala v hlavě další asociace a já si dovedla představit, jak by to bylo zničující, kdybych se měla postarat o naše dítě, aniž by měla Neila po svém boku, protože by umíral na oddělení onkologie. Byla to příšerná představa. Byla jsem ráda, že jsme udělali správné rozhodnutí.

Neil se na mě podíval, jako by mi právě četl myšlenky. Pravděpodobně to i udělal – strávili jsme spolu spoustu času a on z výrazu mé tváře dokázal vyčíst každou náladu, jako by četl v drahocenné knize. „Chtěla by sis jí podržet? Když nejsou tvoje, jsou mnohem zábavnější.“

„Ach, díky, tati,“ odfrkla si Emma.

„Ne, nechci tě obrat o čas, který strávíš se svou novou neteří,“ hladce jsem odmítla a byla jsem víc než šťastná, že se vrátil zpátky k líbání Anie na pomačkané tvářičky a vydávání nesmyslných zvuků.

Večeře byla úžasná, i když ne vegansky přátelská. Vypadalo, že to Emma očekávala, takže si s sebou přivezla své vlastní jídlo, které bez stížností spořádala. S Neilem jsme se vzdali jakékoli naděje na veganskou dovolenou. Když byl Neil nemocný, poté, co nás Emma přesvědčila o zdravotních výhodách tohohle stravování, tak jsme přešli na tuto dietu. Ale Vánoce tak jako tak nikdy nebyly o zdravém jídle, takže jsme cítili, že si můžeme bez výčitek dopřát  hangikjöt z jehněčí masa, i když mi Neil řekl, že ho preferuje z koňského masa. Podával se i smažený bělokur horský, i když jsem o takovém ptáku nikdy neslyšela. Byl však plněný slaninou, takže šel na odbyt. Dále zde byly karamelizované brambory, červené zelí a na páře doma dělaný chleba.

„Kdy jste to všechno udělali?“ nechápala jsem, zatímco jsem se pustila do druhé porce rýžového nákypu.

Kristine se zazubila. „Jo, bylo to dost obtížné. Musela jsem na to pozvat už před týdny kuchaře a pak to dneska ráno všechno ohřát v mikrovlnné troubě.“

Všichni se zasmáli, dokonce i Neil, který vypadal, že se už trochu uvolnil.

Bylo teprve pět hodin, když jsme si vyměňovali vánoční dárky a nechávali slehnout opulentní večeři, venku byla už černočerná tma. Seděla jsem schoulená k Neilovi, opírala se o jeho loket, když najednou promluvil.

„Víte, že teprve teď mě napadlo, že Michael ještě nikdy nebyl v pořádné sauně?“

Řekl to z ničeho nic, což ve mně okamžitě vzbudilo podezření. Soudě podle toho, jak se Emma vsedě narovnala s vykulenýma očima, tak na tom byla podobně.

Michael se na něj podíval ze svého místa, kde seděl s rukou propletenou v Emmině. „A to jak?“

„Sauna,“ řekl Geir, drsně a děsivě. „Chvíli sedíš v horké páře, pořádně se zpotíš a pak vyběhneš ven a skočíš do jezera.“

„Hezký pokus.“ Michael zavrtěl hlavou s oslnivým úsměvem. „Už jste ze mě jednou blázna udělal, pane Elwoode.“

„Jednou?“ zeptala jsem se a Neil se na mě podíval s naprosto nevinným pohledem, na který jsem mu však neskočila.

„Když slavil Michael první Vánoce s naší rodinou, táta mu řekl, že je to islandský zvyk ráno o vánocích se svléknout donaha a vyválet se ve sněhu,“ řekla Emma s podrážděným tónem v hlasu. „Řekl Michaelovi, že se spolu před snídaní sejdou na zahradě v Langhurst Courtu, jenže on tam nepřišel.“

„Seděl jsem venku jen ve spodním prádle sedmnáct minut, než jsem se rozhodl, že to na mě hrál,“ rozpačitě přiznal Michael.

„Tohle je myšleno naprosto vážně, to tě ujišťuji,“ reagoval Runólf se smíchem na příšerný žert svého bratra. „Dokonce jsem tam pro to vyřízl otvor.“

„To skutečně udělali,“ potvrdila Helen Michaelovi. „I když Geir by neměl, protože má problémy se srdcem.“

„Hm, a možná by to neměl dělat ani ten, kdo měl rakovinu.“ Z obličeje mi zmizela všechna krev. „Ty se to skutečně chystáš udělat, že?“

„Rozhodně. Je to naprosto dokonalá zkušenost, která stmeluje muže dohromady. Já už jsem se nějakou dobu s bratry neviděl. A nechtěl bych, aby to Michaelovi uteklo,“ řekl Neil s kývnutím směrem k němu.

„Tati, nebuď hloupý. Samozřejmě, že Michael nebude skákat do zamrzlého jezera. Není to žádný idiot,“ zasmála se Emma.

„Ach, tohle tvrzení si nebudu brát osobně,“ zabručel Geir a postavil se. „Nevím, jak vy ostatní, ale jdu rozpálit ten zatracený oheň. Přijdeš?“

„Já určitě,“ řekl Michael a v jeho pevně sevřené čelisti jsem viděla rozhodnutí muže, který vrhá své přehřáté tělo do smrtelně ledového jezera, a bere to jako poslední pokus získat respekt svého nepřítele na život a na smrt.

Bylo těžké se nesmát.

Neil mi sevřel ruku a tiše mi zašeptal do ucha. „Zvládneš to tu beze mě?“

Přikývla jsem a věnovala jsem mu uklidňující úsměv. Kristine a Helen vypadaly velice laskavě a s Emmou jsme vycházely skvěle. Nebylo to tak, jako by mě tu nechal o samotě s Valerií.

Když muži odešli, na pohovku vedle mě klesla Kristine s obrovskou sklenicí s vínem. Natáhla si nohy. „Víš, jak je to dlouho, co jsem měla něco k pití?“

„Ale stojí to za to,“ zasmála se Helen. „Přesto bych s tebou neměnila. Mám ráda svých osm hodin spánku.“

Než Kristine zareagovala, dala si obrovský doušek vína. „Máme obrovské štěstí, že tu obvykle máme na noc zdravotní sestru. Ale na Vánoce ne, přišlo by mi to moc požitkářské.“
„Takže, Sophie, jak se vydařily Vánoce s rodinou?“ zeptala se Emma a pak vysvětlila směrem k Helen a Kristine: „Bylo to poprvé, co se s nimi táta setkal.“

„Pokrčila jsem rameny. Jestli chtěla Emma detaily, mohla bych jí je poskytnout jindy. „Šlo to… skutečně dobře. Moje máma ho neměla ráda, ale nemyslím si, že by mohla.“

Kristine vydala soucitné přitakání. „Můj táta nenávidí Runólfa. To jediné, co vidí, když se na něj podívá, je nějaký zvrácený stařec. Nepomáhá tomu ani ten fakt, že Runólf je o pouhých sedm let mladší než on.“
S úlevou jsem vydechla. „To jsem ráda, že v téhle situaci nejsem jediná. Neil je vlastně starší než moje máma, a to jí extra vyděsilo.“

„To bych taky byla,“ řekla Helen se šokovaným zamrkáním. „Kdyby si moje dítě přivedlo domů partnera, který je starší než já. Je pravda, že mým dětem je něco přes dvacet a mě padesát devět...“

„Takže sis vlastně vzala muže přiměřeně svému věku,“ poukázala Kristine. „Takže to nemůžeš vidět. Věř mi, že jsou věci, které starší muži dokážou dělat lépe než mladí -“

Emma se na mě zděšeně podívala a pak to až příliš hlasitě přerušila. „Změňme téma hovoru!“

„Dobře, změna tématu,“ souhlasila Kristine. „Helen, jak to jde ve škole?“

Helen opustila svou právnickou praxi a teď přednášela kurzy ohledně smluvního práva na University of Island v Reykjavíku. Jak se ukázalo, Kristine se právě vrátila zpátky do školy, aby dokončila svůj magisterský titul z oboru moderního umění.

Před tímhle rozhovorem mě to nikdy nenapadlo, že mohla bych se vrátit do školy. Žila jsem s Neilem a nevydělávala tuny peněz. Teď jsem byla spisovatelkou. Měla jsem však velkou výhodu s mou první knihou, že jsem měla famózní námět, díky tomu snad i velkorysý debut, ale nebyl to typ kariéry, do kterého bych se dokázala zamilovat. Neil mi vždycky říkal, že bych mohla dělat cokoli, co bych chtěla, a že mě vždy podpoří… Napadlo mě, že bych si mohla rozšířit vzdělání.

Na co to myslím? Ten muž mi koupil šperky, které byly dražší než všechna studia magisterského titulu. Nebude s tím mít žádný problém.

Přesto jsem si nebyla skutečně jistá, že je to, co chci dělat. Neměla jsem ponětí, co bych chtěla se svým životem udělat. Doufala jsem, že bych na to mohla do svých pětadvacetin přijít.

Asi hodinu a půl poté, co muži odešli, jsme z venku uslyšely výskavé výkřiky a smích.

„Tamhle jdou,“ řekla Emma s unaveným povzdechem a rukama založenýma na prsou, jak se dívala přes sklo ven na zimní trávník. Viděla jsem čtyři těla, přízračně bledá v měsíčním světlu úplňku, jak bosky nazí běželi přes sníh přímo k ledovému jezeru. Jen jeden z nich zaváhal těsně u okraje vyřezaného ledu. Předpokládala jsem, že se jednalo o Michaela, protože jsme přes sklo slyšely výkřiky bolestivého překvapení, jak ho ostatní muži popadli a přetáhli k sobě přes okraj.

„Chudák Michael,“ řekla jsem a potřásla hlavou.

„On je tím, kdo zoufale touží po požehnání mého táty,“ popotáhla Emma bez jakéhokoli soucitu.

Na žebříku na mole byl Michael první a já se rychle odvrátila. „Jejda, nedívala jsem se.“

„Já jo,“ řekla Emma se šibalským úsměvem. Pak však svraštila obočí, otočila se zády k oknu a ušklíbla se. „Ale ne, když vylézá z vody ven strýček Geir.“

Slyšela jsem, jak muži přichází, směsice tří podivně identických hlasů. Předtím jsem si toho nevšimla, jak Neil spolu s bratry mluvil islandsky, ale všichni tři zněli pozoruhodně podobně. Když se oblékli a zamířili zpátky do obývacího pokoje, bylo to, jako by Neil ze sebe všechno setřásl, všechnu tu podivnou vzdálenost, kterou jsem z něj cítila. Přišel ke mně, mokré vlasy měl sčesané z tváře dozadu a objal mě do náručí. Studeným nosem se mi zabořil do krku, až jsem vyjekla.

„Michaeli, ty idiote, máš úplně modré rty.“ Emma praštila Michaela do ramene a odvedla si ho k pohovce, kde se ve svém oblečení nekontrolovatelně třásl.

Kristine vyskočila na nohy. „Dojdu mu pro deku.“

„A já mu donesu nějakou whisky,“ zabručel Geir, na kterého zřejmě Michaelům nedostatek statečnosti neudělal žádný dojem.

„Ach, ten kluk je úplně v pořádku,“ prohlásil Neil s tónem hlasu, který by se dal snadno zaměnit s přátelským smíchem. Ale nebylo to tak. „Nebo ne, Michaeli?“

Ten směrem k Neilovi slabě zvedl palec nahoru.

„No, já doufám, že se osvědčil,“ řekla jsem a rukama jsem zatlačila proti Neilovu hrudníku.

„Byl ochotný skočit do tak ledové vody, až mu málem umrzly koule, aby na tebe udělal dojem,“ poukázal na jasnou skutečnost Runólf.

„Dobře,“ řekl Neil a o krok poodstoupil, aby přejel pohledem po Michaelovi. „Předpokládám, že to na začátek jde.“