Priest - 8. kapitola 1/2

Překlad: Lili

Spal jsem asi tři hodiny za celou noc. Zůstal jsem vzhůru déle, četl jsem si Bibli, četl si každou pasáž o hříchu, který jsem znal, dokud mé unavené oči neodmítali zaměřit se na nějaké slovo déle, přejížděly přes ně, jako dva magnety se stejným nábojem. Konečně když jsem zaplul do postele s mým růžencem, mumlal jsem si modlitbu, dokud jsem nepadl do neklidného spánku.

Divné mumlání se dostalo ke mně, když jsem řekl dnes ráno mši, jak jsem byl poté zachycen ve svých běžeckých botách. Možná to byl nedostatek spánku, možná to bylo emociální vyčerpání, možná to byl prostě šok ze včerejška, přenesený do dneška. Nechtěl jsem být otupělý – chtěl jsem klid. Chtěl jsem sílu.

Běžel jsem polní cestou pryč z města, abych se vyhnul Poppy, běžel jsem rychleji, než normálně, tlačil jsem na sebe tvrději a rychleji, pohyboval jsem se, dokud jsem neměl v nohách křeč a můj dech nekřičel, když vycházel z mého hrudníku. Místo, abych šel rovnou do sprchy, vpotácel jsem se do kostela, ruce nad hlavou, žebra mě bolela. V kostele bylo temno a pusto, a já nevěděl, co tady dělám, místo abych byl na farnosti, nevěděl jsem to do té doby, než jsem vklopýtal do svatyně a spadl na kolena před svatostánkem.

Moje hlava jen tak visela, moje brada se dotýkala hrudníku, byl jsem všude zpocený, ale nestaral jsem se, nemohl jsem se starat, nemohl jsem přesně určit okamžik, kdy se můj rozedraný dech proměnil do pláče, ale bylo to nedlouho poté, co jsem si kleknul, slzy se mísily s mým potem, dokud jsem si nebyl jistý, co je co.

Sluneční světlo prokouklo skrz tlusté barevné sklo, klenot rozléval světlé vzory a omílal se přes lavice a mé tělo a svatostánku, a zlaté dveře se zalekly tmavými stíny, temnými a posvátnými, zakazujícími a svatými.

Sklonil jsem se, dokud se má hlava nedotkla podlahy, dokud jsem necítil, jak se mé řasy třou proti opotřebovanému, průmyslovému koberci. Svatá Pavel říká, že do našich modliteb nemusíme vkládat slova, že je Duch Svatý bude chápat, ale tentokrát nebylo chápání potřeba, ne když jsem šeptal: odpusť, odpusť, odpusť, jako mantru, jako hymnu bez písně.

Věděl jsem, že v tu chvíli už nejsem sám. Moje nahé záda mravenčily vědomím a tak jsem se posadil, zrudl jsem rozpaky, že nějaký farník nebo zaměstnanec viděl, že takhle brečím, ale nikdo tam nebyl. Svatyně byla prázdná.

Ale stále jsem cítil přítomnost někoho jiného, jako váhu, jako statickou elektřinu přes mou kůži, nahlédl jsem do každého potemnělého rohu, jistý, že tam uvidím někoho, kdo tam stál.

Zapnula se klimatizace s velkou ránou, změna tlaku vzduchu zabouchla dveře do svatyně. Naskočil jsem.

Jen se zapnula klimatizace, řekl jsem si.

Ale když jsem se podíval zpátky ke svatostánku, zlatý a potřísněný barvou, náhle jsem si nebyl tak jistý. Něco na tom tichu a prázdnotě bylo. Bylo to, jako kdyby Bůh poslouchal, co jsem říkal, poslouchal a čekal, a já jsem snížil oči zpátky k podlaze.

„Omlouvám se,“ zašeptal jsem naposledy, slova visela ve vzduchu jako, když hvězdy visí na obloze – blyštivé, drahé, svítící. A pak jen zhasnuly, ve stejném okamžiku jsem cítil břímě smutku a hanby, které se vydraly ven.

Byl tam tlukot úplné dokonalosti, okamžik, kdy jsem cítil, jako bych mohl utrhnout každý atom vzduchu, kdy magie a Bůh a něco sladkého na úplném pochopení byla skutečná, naprosto skutečná.

A pak to bylo pryč, úplně všechno, nahrazeno hlubokým pocitem klidu.     

Vydechl jsem ve stejné době, kdy se ve mně budoval výdech, píchání na kůži mizelo ve vzduchu. Věděl jsem tisíce vysvětlení pro to, co jsem právě cítil, ale také jsem skutečně věřil jen v jeden.

Mojžíš dostal hořící keř, já dostal klimatizaci, pomyslel jsem si smutně, jak jsem se dostal na nohy, rostl jsem tak pomalu a vytrvale jako malé dítě. Ale já si nestěžoval. Bylo mi odpuštěno, obnoven a propuštěn z vinny. Jako svatý Petr, jsem byl testován a shledán nevyhovujícím a stejně mi bylo odpuštěno.

Mohl bych to zvládnout. Byl tam život po tom zkurvení, po tom všem, i pro ty, kteří žili bez šukání.

~*~*~*~*~*~*~*~

Další dva dny proběhly bez jakýchkoli událostí. Strávil jsem čtvrtek lenošením na gauči, zatímco jsem sledoval The Walking Dead na Nettfixu a jedl jsem instantní nudle, které jsem si udělal jen za použití horké vody.

Sofistikované, já vím.

A pak pátek. Vstal jsem a připravil se na ranní mši, jako jsem to vždycky dělával, o pár minut později jsem si po tisící připomněl, abych si upravil sakristie, a pak se přinutil, abych odešel do svatyně. Víkendové mše bývají krátké – žádné hudba, žádán vteřina čtení, žádné kázání – něco jako drive-thru Eucharistii pro mimořádnou víru. Stejně jako Rowan a dvě babičky a-

Ježíši pomáhej mi.

Poppy Danforth.

Seděla ve druhé řadě, ve skromných šatech z ledově modrého hedvábí s límečkem Petra Pana s volným drdolem. Byla ostýchavá, klidná, skromná…kromě její zasrané rtěnky, rudě červená, prosila, aby byla rozmazaná. Podával jsem se pryč, jakmile jsem jí uviděl, snažíc se zachytit ten svatý pocit klidu, který jsem měl v úterý, ten pocit, že bych mohl zvládnout pokušení na tak dlouho, jak jsem měl boha na své straně.

Potřebovala něco od tohoto místa, ode mě, něco důležitějšího než jsme udělali v pondělí. Potřeboval jsem ctít své povinnosti a dát jí to. Zaměřil jsem se na mši, na slova, na modlitby, potěšen, že vidím Poppy dělat pro sebe to nejlepší následování, modlil jsem se speciálně pro ni, jak jsem prováděl letité obřady.

Prosím, pomoc jí najít vedení a klid.

Prosím, pomoc jí překonat její minulost.

A prosím, prosím, prosím, pomoc nám se chovat.

Když byl čas pro eucharistii, postavila se na babičky a Rowana, vypadala trochu nejistě.

„Co má dělat?“ zašeptala, když se dostala dopředu řady.

„Překřiž své ruce přes hrudník,“ zašeptám jí zpátky.

Udělá to, její oči stále spojené s mými, její dlouhé prsty spočívají na jejích ramenech. Sklopí své černé oči dolů, vypadá tak půvabně a zároveň tak křehce, že jí chci obejmout. Ne jenom sexuálně, ale obvyklé objetí. Chtěl jsem kolem ní omotat své ruce a cítit její dech na svém hrudníku, chtěl, aby zabořila svůj obličej do mého krku, jako bych jí držel v bezpečí a ochraňoval jí od minulosti, od její nejasný budoucnosti. Chtěl jsem jí říct a dát jí vědět – skutečně vědět – že všechno bude v pořádku, protože láska existovala a protože někdo jako ona byla předurčena ke sdílená lásky se světem, jako to dělala na Haiti. Všechna ta zábava, kterou tam cítila – by mohla cítit kdekoli, pokud by se tomu otevřela.

Položil jsem ruce na její hlavu, mumlal jsem standardní požehnání, a pak se její oči ke mně zvedly a všechno se přesunulo. Podlaha a strop a můj pásek se utahoval kolem mého pasu k dodání odvahy na čisté myšlenky a její hebké vlasy pod mými nehty a moje kůže na její kůži. Elektrický mráz mi přejel přes záda, a každý pocit vzpomínky na ní – na její chuť a její cítění a její zvuky – mě naprosto šokoval.

Její pusa se rozdělila. Také to cítila.

Sotva jsem dostal to požehnání ven, mé hrdlo bylo tak suché. A když se otočila a šla zpět ve svých stopách, také vypadala ohromeně, jako by byla oslepená.

Po mši, prakticky jsem zaplul zpátky do sakristie, nedíval jsem se na nic a na nikoho. Sundal jsem si své roucho, pověsil jsem velmi draze vyšívané roucho na jeho věšák a složil jsem své plátno do precizního, úhledného čtverce. Moje ruce se třásly. Moje mysl byla rozdělena na fragmenty. Věci byly tento týden tak dobré. A věci šly dobře během mše, a tou roztomilou, zbožnou dívkou tak zasraně blízko, a pak jsem se já dotknul…

Stál jsem na minutu ve svých dlouhých kalhotách a košili a zíral na kříž, (abych byl upřímný, cítil jsem se trochu zrazený.) Pokud mi bylo odpuštěno, proč Bůh také nepřesunul toto pokušení ode mě? Nebo mi nedal víc síly odolat? Bránit se? Vím, že nebylo fair doufat, že se Poppy přestěhuje jinam, nebo se stane křtitelem, nebo něco takového, ale proč Bůh nemohl eliminovat moje zaměření na ni? Umrtvit mé pocity, když byla u mě pro požehnání…umrtvit mé oči od těch červených rtů a světle oříškových očí?    

Otče, pokud jsi ochotný, sejmi toto břímě z mých zad. Dokonce Ježíš řekl tyto slova. Ne, že by pro něho nějak fungovaly… proč byl Bůh tak ochotný nechat všechna těžká břímě na špatných místech?

Opustil jsem sakristii v podivné náladě, snažil jsem se přivolat ten éterický, zřetelně nefyzický klid, který jsem cítil předtím, pak jsem zahnul za roh a viděl Poppy stát ve středové uličce, jako posledního farníka.

Upřímně jsem nevěděl, co dělat. Pobízeli nás, abychom uprchli pokušení, ale když moje práce byla pomáhat svůdnici? Co je horší než se vytratit, opustit ji bez problému, a vyhýbat se se chtíči a touze? Protože samozřejmě, chtíč byl můj vlastní problém, ne její, a není to žádná omluva, abych na ní byl chladný.

Ale pokud jsem k ní šel, co jiného jsem riskoval?

Důležitější, riskoval jsem to, protože jsem to chtěl riskovat? Říkal jsem si jenom, že jsem se staral jen o její duchovní vývoj, abych mohl být blízko ní?