POS - 8. kapitola

Překlad: Nemedi

Eden

V Maine se počasí evidentně může měnit přes noc. Zatímco včera bylo velmi chladno, tak ten vítr musel přivát zimu, protože dneska je naprostá zima.

Vzhledem k tomu, že učím Emmy doma (především z nutnosti kvůli její nervozitě a našemu častému stěhování), je zásadní, abychom si našly co dělat venku, ať už je to v tu chvíli kdekoliv. Tady v Miller’s Pondu jsem si zvykla na procházky po cestě nebo na pláž, jakožto našich úniků, jelikož nejbližší město, Ashbrook, je více než třicet mil odsud. Ale teď, když se počasí tak změnilo, je pláž mimo možnosti, takže jsem zastihla sama sebe, jak si hledám důvody, proč zkusit Bailey’s. Dnes jsem se rozhodla vzít Emmy na oběd. A Bailey’s má gril.

Jordan, vždy přítomná osoba v obchodě-se-vším nás vítá zpoza pultu, když vcházíme dovnitř.

„No nazdar, dámy!“ říká a její severský přízvuk prosvěcuje její slova. Mohl by být ještě výraznější, kdyby nespojovala slova.

Opilá v poledne?

Začínám si myslet, že by Jordan mohla mít malý problém s pitím.

„Ahoj, Jordan!“

Emmy jako vždy objímá mé nohy.

„Co vás sem dvě dneska přivádí? Mé oslňující konverzační schopnosti? Můj neuvěřitelný smysl pro humor? Má neotřesitelná rovnováha?“ To poslední řekne, když předstírá, že chodí po laně a málem spadne, když říká „neotřesitelná“ rovnováha. Směje se, když to dělá a já si nemůžu pomoct a musím se smát. Aspoň je to příjemný opilec.

„Její tajemná schopnost popouzet zákazníky?“ řekne Jason, když se objeví zpoza pultu, jak to často dělává. Jordan se na něho škaredě podívá, ale on ji ignoruje a usmívá se na mě. „Nazdar, Eden. Je fajn tě vidět.“

„Ahoj, Jasone.“

„Zastavil jsem se u tebe doma minulou neděli. Říkal jsem si, že bych vzal tebe a Emmy na piknik.“

To mě překvapí.

Zastavil se? Na piknik? Aniž by se ani zeptal dopředu?

Když jsem Jasona poprvé potkala, tak jsem se domnívala, že je nafoukaný, ale tohle je trochu moc… troufalé i na mě. A nejsem tím nijak zvláště nadšená.

„Oh, hm, nebyly jsme tam.“

„Jo, to mi tak nějak došlo.“

Zasmála jsem se a cítila jsem se hloupě. Jsem otřesný improvizační lhář. Nemám žádný čas na myšlení, plán a nacvičení. Ačkoli tohle nebyla lež. Ale z nějakého důvodu se kvůli němu cítím, jako bych byla pořád pod lupou. Jakoby o mě chtěl vědět až příliš mnoho. Je to ve způsobu, jakým se na mě dívá a jak si mě prohlíží.

„Šly jsme na pláž.“

Přikývne a jak se ticho natahuje, snažím se přemýšlet nad slušnou cestou, jak ho odradit od toho, aby se jen tak zastavil. Než stačím s něčím přijít, dá mi východisko sám.

„Zavolal bych, ale nemám na tebe číslo.“

„Ach, nemám telefon.“

Jeho obočí se nakrabatí. „Je to moudré s dítětem v domě?“

Nemůžu mu samozřejmě vysvětlovat své důvody, ale i kdybych mohla, tak by se mi jeho komentář příliš nezamlouval. Evidentně ani Jordan.

„Protože ty máš tolik dětí, o které se staráš. Idiote! Proč prostě sakra nezavřeš hubu a nepřestaneš mi znepřátelovat zákazníka?“

„Tvého zákazníka? Jediný důvod, proč si nás ještě neprochlastala k bankrotu, jsem já. Myslím, že by sis potřebovala zkontrolovat svůj přístup.“

„Aspoň nenaseru každého, kdo sem přijde, ty kreténe.“

Emmy se mých nohou drží čím dál pevněji, jak jejich hašteření eskaluje. „Myslím, že si zabereme místo,“ řeknu potichu a kormidluji svou dceru ke stoličce u večeřového baru.

Jejich hlasy spadnou do nažhaveného sykotu jak sundávám Emmy bundu a pokládám ji na svůj klín. Když otvírám menu, aby se do něj mohla podívat, Jason přijde na vyvýšené místo vedle mé stoličky.

„Nasral jsem tě? Vážně?“ Jeho výraz se zdá být kajícný a upřímný.

„To je v poho,“ odpovídám nezúčastněně.

„Nechtěl jsem. Přísahám. Jen jsem… jen jsem ukazoval trochu obavy. To je všechno. Co jsem chtěl říct je, že bych ti klidně rád sehnal telefon dovnitř, kdyby si chtěla.“

Cítím, jak Emmina hlava udeřila do mého ramene a odtlačila ho na stranu, aby se mohla položit k mému prsu. Je to jakoby se snažila scvrknout do mě a tak se schovat. Zvýšené hlasy ji znervózňují. A nepotřebuje žádnou další pomoc k nervozitě. „To oceňuji, ale jsme na tom dobře.“

„Jsi si jistá?“

„Ano jsem. Jen jsme si sem přišly dát dneska oběd. To je vše.“ Přidala jsem úsměv, aby má poznámka nevyzněla hrubě uštěpačná.

„Ach, jasně jasně,“ řekne v dalším hovorovém výrazu, který zní přesně jako ten jeho sestry. Pleskne na bar a postaví se. „Nechám vás tedy tomu.“

Kývne a otočí se k odchodu právě, když se otevírají dveře se zacinkáním, které přitahuje veškerou pozornost. Dovnitř vchází Cole Danzer v celé své úžasné, mužné, srdce-zastavující slávě. Jeho oči mě okamžitě nacházejí, drží se a odmítají se pustit. Najednou cítím, že mám nedostatek vzduchu, jakoby všechen vzduch vypustil z místnosti, když otevřel dveře.

Znovu ho vidět mě zasáhne jako fyzický úder. Nespočinula jsem na něm očima celý týden. Vzhledem k tomu, že se ochladilo musel zřejmě dělat něco jiného. Buď a nebo pracuje uvnitř a já ho prostě nikdy nevidím přicházet a odcházet. A to jsem se dívala. Často. Věřte mi. Ale nikdy venku není auto ani náklaďák, takže pokud tam je, tak musí bydlet někde blízko, aby mohl jít pěšky.

To pomyšlení roztančí vzrušením celou mou páteř. Jen ta myšlenka, že by mohl být tak blízko ke mně… celý čas… ve dne v noci…

„No do prdele,“ zamumlá Jordan, zřejmě hlasitěji než zamýšlela. Alkoholem snížené zábrany, předpokládám. „Nazdar, Cole.“

Cole pustí mé oči tak akorát na to, aby pohlédl na Jordan a kývl. Pak už je zpátky na mých, když se přibližuje.

Jsem tak pohlcená jeho příchodem, že zapomenu, že Jason je stále poblíž. „A Eden,“ řekne Jason, když se naklání směrem ke mně, jak mluví. „Jsem tu, kdybyste potřebovala jakoukoli pomoc. Počasí umí být v toto roční období brutální.

Vyčistím si hrdlo, stáhnu své oči k němu a nakláním se pryč dokud se nenarovná. „Myslím, že budeme v pořádku, ale vím kde tě najdu, kdyby ne.“

Jason se nemá k odchodu. Jen otočí svůj obličej ke Coleovi a založí si paže přes hrudník. Mám takové podezřelé tušení, že to je jeho způsob, jak si značí území nebo tak něco. „Jak to jde, Cole?“ zeptá se dostatečně vlídně. Zatímco jeho otázka je nevinná, jeho tělo říká všechny možné jiné další věci, které mě znepokojují. Říká, je moje, což nejsem. Říká, odpal, což nechci, aby Cole udělal. Říká taky budu za ni bojovat, což nesnáším. Všechno se vším, nelíbí se mi, co vidím.

Cole se zastaví pár stop od nás, jeho modrý pohled se blýskne k Jasonovi. Znovu kývne. „Jasone.“

Místnost je zaplavená napětím. Coleův výraz je víceméně jako vždycky – podivně prázdný. Až na to mračení, se kterým se na mě někdy dívá, je tohle výraz, který má nejčastěji. Ale není to jeho výraz, kvůli kterému je v místnosti napětí. Je to způsob, jakým stojí před Jasonem, jakoby čekal až se pohne. To mi dává pocit, že ačkoli pracují společně, tak mezi těma dvěma není žádná ztracená láska.

Emmy, jakoby uměla vycítit dělící čáry ve vzduchu, vyleze do mého klína a vrazí si palec do pusy. Cole zachytí pohyb periferním viděním a pohlédne na ni. Jeho tuhý výraz změkne a jeho rty se zkroutí. Jen v růžkách. Není to úsměv, ale musí to být zřejmě dostatečné pro Emmy, která po něm pokukuje z místa, kde odpočívá její hlava na mém hrudníku. Vidím její malou ručku, jak se zvedá a její prstíky se skrčí jednou, dvakrát, třikrát v zamávání.

Pohlédne zpět na Jasona. Nevymění si žádné slova, ale Jason se přesune doleva, čímž uhne Coleovi z cesty. Cole obkročí židli vzdálenou o dvě místa od těch, na kterých sedím já a Emmy. Zvedne menu, jakoby říkal, že cokoli jiného se děje, jakékoli tendence se topí v nás ostatních, nejsou důsledkem toho, že tu je on.

Jason odejde beze slova a Jordan svým způsobem slintá nad Colem, jako včela přitahována k neobvyklé značce medu. Nestydatě na něho zírá, jednu ruku a zakřivený bok naklání na bar. Jediné, co jí chybí je kus žvýkačky k práskání. „Co ti můžu přinést, fešáku?“

Cole ani nevzhlédne. „Myslím, že tu byly první. Objednej jim, ale dej to na můj účet.“

„To není nutné,“ řeknu.

Cole přesune svůj krásný modrý pohled ke mně a propichává mě očima. Nepromluví ihned. Jen mě roztápí svýma očima. „Já vím. Ale vzhledem k tomu, že jste neměla své muffiny…“

„Ale to nebyla vaše chyba.“

Pokrčí rameny a jeho oči se stočí k Emmy. Mrkne na ni předtím, než obrátí svou pozornost ke svému menu. Podívám se dolů a uvidím, jak se šklebí za svým palcem. Co to na něm je, že ji to fascinuje? Můžu to na jejím obličeji vidět tak jasně, jako to můžu cítit na tom svém.

Možná, že je to genetická slabost, kterou jsem na ni přenesla. Jako Coleholismus nebo závislost na Coleovi. Zdá se, že ji přitahuje tak nevyhnutelně jako mě.

„To je pro mě dostatečné, děvčata,“ rozezní se Jordan. „Nikdy se nehádej s rozkošným chlapem, který ti chce něco koupit.“ Vyšle zářivý úsměv ke Coleovi, který si toho zdá se ani nevšiml, jak pokračuje ve studování menu.

Skončila jsem tím, že jsem Emmy objednala grilovaný sýr a tater tots (pozn. překl. Je to něco jako smažené brambory), aniž bych si byla jistá, že vůbec teď bude jíst a sobě jsem objednala kuřecí sendvič. Jordan mě ujistí, že je to něco, pro co se dá umřít a jediná věc, která by to udělala ještě lepší je bloody mary.

„To raději ne, ale díky,“ odpovím mírně.

„Co můžu přinést tobě, Cole? Jsi z něčeho, co vidíš, hladový?“ zeptá se, neotřesitelná ve své snaze o jeho pozornost. Trochu se za ni stydím. Jsem vděčná pro její dobro, že se zdá být příliš intoxikovaná, než aby ji skutečně záleželo na tom, jestli ze sebe dělá blázna.

„Dvojitý combo cheesburger. S sebou,“ řekne, vrátí menu zpátky na místo a postaví se. „Budu hned zpátky.“

Odchází pryč, míří směrem k univerzální značce na pánské záchody. Jordan a já se díváme, jak odchází.

„Ksakru s tím chlapem! Je tak dobrý v odolávání mých kouzel. Dělám všechno kromě toho, že bych mu to přímo naservírovala na stůl, ale… nic. Ani ň.“ Její vzdech je přehnaný. „Jednoho dne ho ale ojedu. Je to můj Mount Everest.“

„Jak to myslíš?“

„Je jedinou věcí, na kterou jsem odhodlaná vylézt, i kdyby mě to mělo zabít.“

Mrkne na mě a pak se otočí, aby zaječela na kohosi, kdo vaří, někoho jménem Raul, jestli jsem jí rozuměla správně. Pak odtančí pryč s pískáním a pohupováním v bocích a zvedne svůj zakrytý hrnek zpoza pultu. Vím, že ho vypila do dna, když slyším, jak slámka začala nasávat vzduch. Můžu si jen domýšlet, co bylo vevnitř.

Nese pryč hrnek, zmizí vzadu, zřejmě aby ho doplnila ze svých vlastních zásob. Zatímco je pryč, Cole se vrací ze záchodů.

Sklouzne zpátky na svou stoličku a když mluví, tak se na mě ani nedívá. „Slyšel jsem, co říkal Jason.“Jeho hlas je tichým rachotem, ze kterého mám na rukou husí kůži. Nemyslím si, že by záleželo na tom, co řekne nebo kde nebo kdy to řekne. Myslím, že budu vždycky reagovat takto na ten jeho zatracený hlas.

„Eh?“

Kývne. „Nežiju daleko. Jen nahoru po cestě od vás. Ve srubu na pláži,“ vysvětluje. Vím přesně, na kterou naráží. Je jediná, která skutečně i vypadá jako srub. Emmy a já jsme ji minuly naprosto pokaždé, když jsme tou cestou šly. „Pokud byste cokoli potřebovala, až se počasí zhorší, přijďte mě najít.“

Vědět, kde bydlí, bylo tak nějak… důvěrné. Řekla bych, že hodně lidí ví, kde by tohohle muže našla, ale vsadila bych se, že on to řekl pouze několika málo. A stejně je tu, v podstatě nás zve do svého života, kdybychom měly tu potřebu. Cítím se téměř poctěná, jakoby nás obdaroval něčím vzácným a drahocenným.

„Děkuji. Cením si toho.“

Otočí se, aby se setkal s mýma očima. A znovu, jsem uvězněná. Bez námahy, ale kompletně. Bez milosti. Cítím se, jako bych nemohla odtrhnout pohled. Nebo možná nechci. Jako kdybych to udělala, tak bych riskovala ztrátu něčeho mimořádného. Nevím proč, ale připadá mi to… důležité, jako bychom si pomalu budovali něco neocenitelného.

„Mohu se stavit a zkontrolovat vás, až napadne sníh. Jestli chcete.“

„Nerada bych vás tahala ven.“

Ale tajně bych milovala, kdyby ses ukázal u mých dveří. Každý den. Navždy.

Záměrně si mě prohlíží než odpoví. Říká tak málo, vybírá si každičké slovo tak pečlivě, že o něm musím přemýšlet ještě víc. Dělá ho to ještě víc fascinujícím.

„To není žádný problém. Opravdu,“ řekne svým nádherným, štěrkovitým hlasem. Mráz mi opět proběhne po rukou a lehce se zachvěji. Pro Emmy je to ovšem dostatečné, aby si všimla. Zvedne hlavu a podívá se na mě. Odhrnu několik tmavých kadeří z jejího líčka, které tam uvízly, když se opírala o mě.

„Rozhodně to oceňujeme, že Emmy?“

Obrátí své velké zelené oči ke Coleovi a kývne, její rty se opět zakřiví za jejím palcem.

Kývne na ni přesně ve chvíli, kdy cinkne zvonek někde zpoza okna, které vede do kuchyně. Stále jsem tam nikoho neviděla, ale klidně by mohlo něco vybouchnout stopu ode mě a já bych si toho ani nemusela všimnout. Takový na mě má tenhle chlap účinek. Pravděpodobně bych měla mít strach. Ale nemám. Jsem víc zaujatá a víc… okouzlená než si vzpomínám, že bych kdy byla. Než bych si myslela, že vůbec mohu být.

Jordan spěšně vychází, zastrkuje pravděpodobně plný hrnek zpátky za pult. Natáhne se skrz okno a bere tašku z ruky, která vypadá, jakoby přicházela odnikud. Možná je Raul prostě velmi malý.

Nese ji zpátky ke Coleovi a drží ji tak, jakoby to byla pozvánka na erotickou párty. „Užijte si to,“ říká tím nejhrdelnějším hlasem.

Cole kývne, lhostejný k jejím pokusům a hodí bankovku na bar. „To by mělo stačit. Díky, Jordan.“

„Není zač,“ řekne, když se zvedá a bere si svou tašku.

Pak, bez dalšího slova nebo ohlédnutí, Cole vyjde přímo ven dveřmi. Všichni tři se za ním díváme.