POS - 7. kapitola

Překlad: Nemedi

Eden

Je neděle a my jsme v Miller’s Pondu přesně na chlup jeden měsíc. Dnes, Emmy a já jdeme na pláž. Říkala jsem si, že bychom si to měli užít, dokud můžeme. Zdá se, že počasí je den ode dne chladnější. Navíc jsem potřebovala vypadnout z domu. Přistihla jsem se, že se utkvěle dívám po Coleovi, kdy se ukáže v práci naproti přes ulici, ale neukázal se. Je to první ráno, co prošvihnul od té doby, co jsme tady a z nějakého důvodu jsem z toho vyvedená z míry.

Strávila jsem dvě hodiny průběžným vykukováním z oken, jestli přijel. Pak, když se neukázal, jsem strávila další dvě hodiny uvažováním, proč. Je něco v nepořádku? Dokončil svoji práci? Kde půjde nyní? Uvidím ho ještě někdy?

Samozřejmě, nedostala jsem žádné odpovědi, což mě ještě více frustrovalo. Takže jsme se s Emmy rozhodly, že půjdeme ven na výlet.

Zabalila jsem ji do mikiny, kterou jsem ji dala na svetr předtím, než jsme vyrazily na krátkou procházku na pláž. Chtěla jsem, aby si oblékla rukavice, ale miluje dotyk sněhu a vzhledem k tomu, že ji nedovolím jít bosa, udělaly jsme kompromis tak, že já budu mít její rukavice ve své kapse. Možná je bude potřebovat, než skončí den.

„Můžeme dneska postavit hrad z písku?“

„Dnes ne. Je příliš zima. Voda by tě mohla proměnit v kostku ledy velikosti Emmy a co bych s ní já pak dělala?“

Zahihňá se. „Nemůžeš si mě dát do pití. Utopila bych se.“

Usměji se. „Ano, Ano, utopila by ses, kdybych si tě dala do pití, takže si schovejme hrad z písku do té doby, dokud nebude tepleji, jo broučku?“

„Dobře.“ Nezdá se být nijak zvlášť zklamaná.

Na pláží Emmy honí vlny dovnitř a ven, ale ne tak dlouho jako obvykle vzhledem k tomu, že si nemůže namočit nohy. Bere si nějaký mokrý písek a párkrát ho vhodí do příboje, ale to jí taky moc dlouho nevydrží. Asi tak po dvaceti minutách běží zpátky nahoru ke mně, takže můžeme jít na naši procházku.

„Můžeme teď jít, mamko?“

„Jasně,“ řeknu jí. „Ukaž mi svoje ruce.“

Poslušně položí své prsty do mých, takže mohu cítit teplotu. Jsou ledové.

„Čas na rukavice.“ Vytáhnu je z kapsy a podržím je před ní, aby do nich mohla strčit své maličké ručky. Párkrát pokrčí prsty dokud bavlna správně nesedí. Dále se dotknu jejího nosu a jejích uší. „Dejme ti taky kapuci. Máš studené uši.“

„Mamiiiii!“ zakňučí. Vím, že není šťastná, když mi říká Mami.

„Neříkej mi mami. Buď si dáš kapuci nebo zamíříme domů.“

Mrzutýma očima se upírá do mých očí, dá si kapuci a podá mi šňůrky, abych jí je zavázala pod bradou.

„Děkuji.“

Začínáme dole na pláži, Emmy vystřeluje dopředu do prázdného rovného úseku. Běhá tak rychle, jak jí to jen malé nožky dovolí na uježděném písku.

Myslím, že obě zpozorujeme hrad zhruba ve stejný čas. Jsem vděčná, že Emmy zpomalí, takže ji mohu dohonit a zastavit ji předtím, než se dostane příliš blízko.

„Staví další hrad, mamko,“ řekne a oči se jí rozšíří vzrušením, když se na druhé strany stavby objeví Coleova hlava. „A je tam víc květin!“

Začne chodit, ale zastavím ji. „Možná to dělá rád bez toho, aby se na něj lidé dívali, Em. Nechejme ho postavit tenhle a můžeme se vrátit zítra, abychom ho viděly, až bude celý dokončený. Co ty na to?“

„Ale on má květiny,“ hádá se žalostně a ukazuje na trs sedmikrásek zahrabaných v písku. „A minule mi jednu dal.“

„Já vím, zlato, ale myslím, že by je tam rád nechal pro někoho speciálního.“

Zajímalo by mě, jestli to má něco dočinění s jeho mrtvou dcerou. Je očividné, že jeho hradování je víc než jen zábava. I z této dálky mohu vidět jak červeně a zuřivě jeho silné ruce vypadají. Mohu si pouze domýšlet, jak studené musí být, když pracuje s mokrým pískem v tento mrazivý, větrný den. Přesto tu musel být kdoví jak dlouho a stavět další hrad.

Je naprosto stejně propracovaný jako ten první, co jsme viděly. Možná dokonce ještě víc. Proč to dělá? Pro koho je staví?

Emmy musela přemýšlet nad tím samým, protože se začala vyptávat na otázky, když jsem ji škubnutím otočila, abychom začaly cestu zpátky, odkud jsme přišly.

„Pro koho nechává ty květiny, Mamko?“

„To netuším, miláčku, ale vsadím se, že jsou pro někoho, kdo je pro něj velmi speciální.“

Přemýšlivá pauza.

„Kde je jeho malá holčička?“

Sklonila jsem pohled k ní, k jejím chytrým zeleným očím, které hleděly vzhůru na mě. Vyrůstá tak rychle. Slzy zakalily můj pohled jak jsem si zapisovala každý detail tohoto momentu do hlavy – Emminy růžové tvářičky, prameny jejích tmavých vlasů vykukující ven okolo její kapuce, její malé prstíky v rukavicích svírající ty mé. Ona je důvod mého bytí. Byla už ode dne, kdy se narodila. Všechno, co jsem kdy udělala bylo pro ni. Nedokážu si představit svůj život, kdyby nebyla jeho součástí. Ani nechci.

„Proč myslíš, že má malou holčičku?“

Oklepala se, neodpověděla na mou otázku. Je velmi vnímavá, ale stejně, nemůžu si pomoct, abych nepřemýšlela nad tím, co ji přivedlo k tomuto závěru. „Má?“

„Už ne.“

„Co se jí stalo?“

„Nevím.“

„Je v nebi?“

„Myslím, že ano.“

Na pár minut upadne do ticha, jak jdeme a její prsty pevně svírají ty mé. Když konečně znovu promluví, její slova mi lámou srdce.

„Některé miminka nejsou určené k tomu, aby zůstaly tady dole s jejich mamkami. A jejich tatínky. Některé miminka jsou andělé. A andělé jsou určení do nebe.“

Neptá se mě. Říká mi to, jakoby ona byla ta vyspělejší, která se mi to snaží delikátně vysvětlit. Jako by mi pomáhala tomu rozumět.

„Možná jsou, zlatíčko.“

„Některé tady maj být jenom chvíli a pak jít pryč.“

„Možná ano.“

Uvažuji nad cestou jejích myšlenek, jak si ospravedlňuje ve své hlavě smrt dítěte. Nevím v jakém věku je většina dětí schopna opravdu porozumět smrti, ale Emmy má už tak dost problémů, které si musí vyřešit. Nechci jí přidávat víc stresových podnětů tím, že ji budu až moc vysvětlovat absurdní tragédii.

Následuje další dlouhá pauza, jak jdeme a Emmy si prohlíží špičky svých bot. „Byla bys smutná jako on, kdybych šla do nebe?“

Mé srdce se mi v hrudníku sevře. Ta samotná myšlenka… mi krade dech tím nejbolestnějším možným způsobem.

„Nikdy už bych nebyla stejná,“ řeknu jí a snažím se ovládnout třes mého hlasu.

„Ale já nechci, abys byla smutná. Chci, abys byla šťastná, i když já tu nebudu, abych tě dělala šťastnou.“

„Nikdy bych bez tebe mohla být šťastná, Emmy. Jsi celý můj svět. Moje sluníčko.“

Tohle stráví v tichosti a já okamžitě lituji, že jsem k ní byla tak upřímná. Nechci, aby cítila břímě toho, že svou matku drží od roztříštění. Žádné dítě by nemělo nést takovou odpovědnost.

„Možná tedy můžu zůstat, dokud nebudeš i jiné šťastné věci.“

Zastavím se, dřepnu si před svoji dceru a beru si obě její ruce do svých. Zamrkám, abych odehnala slzy. Nechci ji vylekat. „Emmy, ty nikam nejdeš. Jeho malá holčička zemřela při nehodě. Někdy se to stává, ale neznamená to, že se to stane tobě.“

„Ale já nebudu vždycky poblíž, mamko. A nechci, abys byla smutná.“ Její srdce se odráží v jejích očích. Opravdu si s tím dělá starosti. Se mnou. Ohledně toho, co by se mi stalo, kdyby tady nebyla.

Pohladím její hebké, studené líčko. „Nedělej si o mě starosti, holčičko. Je mojí prací, abych si dělala starosti o tebe. Ne naopak.“

Zírá hluboko do mých očí, její mladá mysl se točí myšlenkami, který zřejmě já nikdy neporozumím. „Mamko?“

„Copak, koblížku?“

Celý tento rozhovor mě děsí. Odolávám touze přitáhnout si ji do rukou a držet ji tak pevně, až by se stala mou součástí, přesně tak jako byla, když jsem ji devět měsíců nosila v břiše.

„Slíbíš mi, že se budeš snažit?“

„Snažit o co?“

„Být šťastná až budu v nebi.“

„Emmy-„

„Mami!“ vyprskne zoufale.

„Emmy, o co tady pro boha jde?“

„Slib!“

Spolknu knedlík v hrdlu. Nikdy jsem otevřeně nelhala své dceři. Až dodnes. Učinila jsem slib, který nemám žádnou naději být schopná vyplnit. „Slibuji.“

Plácne hřbetem mé ruky do své, gesto příliš staré pro někoho tak mladého.

„Ale to je slib, o který si ani jedna z nás nemusí dělat starosti. Ty jsi určená být přímo tady se mnou, Emmaline Sage. Nemysli si nic jiného.“

Žádná z nás na zpáteční cestě do naší chaty nemluví, ale vzduch je tak těžký tolika emocemi, že ani mluvit nemusíme.