POS - 6. kapitola

Překlad: Nemedi

Cole

Vím, že ta malá holčička není Charity. Vypadá jako ona. Skoro úplně stejně jako ona. Dokonce i voní jako ona, tou sladkou pudrovou vůní, kterou si budu pamatovat až do hrobu. Ale vím, že to není ona. Nemůže být. Vím to.

Ačkoli bych dal cokoli za to, aby byla. Abych měl další šanci. Být lepší otec. Strávit s ní víc času, věnovat jí víc pozornosti, dělat všechny ty věci, které jsem dělat měl. Mohl dělat. Nedělal. Ale promeškal jsem svoji šanci a nikdy si to neodpustím. Nikdy. Nemůžu. To je důvod, proč ji nemohu nechat jít. Ne tentokrát.

Navzdory tomu, co o mě lidé říkají, že jsem šílený, navzdory tomu, co doktoři říkají o tom, co vidím a slyším, já vím, že má dcera je pryč. Vím, že ji nemohu slyšet, vidět ani s ní mluvit. A stejně to dělám. Dělám to, protože se obávám, že kdybych to nedělal, ztratil bych ji navždy. A to nemůžu riskovat. Nemůžu ji nechat jít.

Nikdy jsem nechtěl znovu cítit. Nic. Vůbec nic jiného než ten smutek, který mi kroutí útrobami, a který mi připomíná to, co se stalo. To, kdo jsem a co jsem udělal. Nikdy jsem znovu nechtěl cítit naději, lásku nebo touhu. Nezasloužím si cítit. Aspoň ne nic dobrého. Zasloužím si jen bolest, žal a smutek. A vinu. Dusivou vinu.

Ale do háje s ní, dělá to tak těžké! Když se na mě dívá tak, jak to dělá, roztrhává mě svýma oduševnělýma šedýma očima. Směje se se svou dcerou, s holčičkou, který vypadá tak moc jako všechno, co jsem ztratil.

Věděl jsem, když jsem je poprvé spatřil ten den na pláži, že pro mě budou představovat trable. A měl jsem pravdu. Už nyní na ně nemůžu přestat myslet – na malou holčičku, která vypadá tak moc jako ta moje a ženu, o jejímž obličeji jsem snil.