POS - 5. kapitola

Překlad: Nemedi

Eden

Stará trouba se předehřívá a já míchám těsto na muffiny, když Emmy přiběhne ze svého pokoje.

„Dobré ráno, šípková růženko,“ zavolám přes rameno slyším zvuk jejích nohou. „Co to do tebe-„

„Mamii, podívej, co jsem nakreslila!“ říká vzrušeně, zastavuje se u mého boku a natahuje se na prstech nohou, aby mi strčila kus papíru před obličej.

Položím misku dolů a beru si z jejích prstů obrázek nakreslený pastelkami. Ačkoli je dost hrbolatý, tak jako obrázky většiny šestiletých dětí, je snadné rozeznat hrad z písku a zvětšenou sedmikrásku zapíchnutou na vršku jedné z věží.

„Je to krásné, dýničko!“ zvolám. Mé srdce mě znovu celé zabolí při pomyšlení na toho muže od naproti přes ulici. „Možná bychom se mohly pokusit jeden postavit, až půjdeme příště na pláž.“

„Můžeme jít dneska?“

„Ne, dnes máš domácí úkoly, mladá dámo. Ale možná zítra. Pokud nebude moc velká zima.“

Se zapištěním Emmy popadne obrázek z mých rukou a utíká k ledničce, kde vyškubne obrázek starý dva dny zpod magnetu a nahradí ho tímto. Když se chystá k odchodu, zastavím ji.

„Emmaline Sage, zvedni to a dej to do šuplíku, prosím.“ Už zase míchám, takže jen ukážu hlavou k obrázku, který nyní leží na zemi. Je to pastelkové provedení psa, kterého jsme jednou viděly běžet.

Emmy si nestěžuje; jednoduše sebere papír a uloží ho do kuchyňského šuplíku, kde končí všechny její výtvory, které už ji nebaví vídat na ledničce.

Poskakuje pryč a o sekundu později slyším, jak se zapíná televize a následuje znělka její oblíbené animované pohádky. Naleju modře tónované těsto do formy na muffiny a vyškrábu i poslední borůvky z misky. Olíznu trochu hmoty z prstu, když ukládám mísu do dřezu a pouštím do ní vodu.

Když otevřu dvířka trouby, abych vsunula muffiny dovnitř, vyvalí se na mě mrak kouře a začne mě dusit. Začínám kašlat, prskat, slzí mi oči, a tak pokládám pekáč a mávám rukama ve vzduchu, abych alespoň viděla cestu k oknu a mohla ho otevřít.

Samozřejmě, je zaseklé – silná vrstva čerstvé barvy ho upevnila natvrdo. Utíkám k předním dveřím a trhnutím je otevřu, zatlačuji dozadu síťové dveře v naději, že si kouř najde svou cestu ven. Vezmu vzpřímené houpací křeslo z verandy a zaklíním jím průchod, aby se kouř mohl větrat ven, zatímco půjdu zpátky dovnitř vypnout troubu.

Mám časopis, který používám jako větrák, když dusot nohou přiláká mou pozornost zpátky ke dveřím. Přestanu se vším – hýbáním, myšlením, dýcháním – když ho uvidím. Je to Cole Danzer, větší než ve skutečnosti a dvakrát tak krásný a vchází do mé kuchyně. Rozhlédne se na sekundu kolem sebe a pak se natáhne přes dřez, aby odtrhl lepkavé okno. Udělá to s mimořádnou lehkostí a pak na pár sekund, jsem soustředěná pouze na uhlazené svaly na jeho bicepsech.

K tomu, že jsem chtivě okouzlená, jsem navíc zmatená. Samozřejmě. Objevil se tady odnikud. A teď je tady. V mém domě. V mém osobním prostoru.

A já si uvědomuji, jak moc ho tady chci mít. V mém domě. V mém prostoru.

To je zřejmě důvod, proč stojím jako solný sloup v mém flekatém tričku, držím časopis, ústa otevřená dokořán a zírám na něho. Nejsem ale zase tak překvapená jeho nevrlým chováním, když na mě otočí svůj téměř zuřivý pohled. Začínám si myslet, že je vždycky takový.

„Myslel jsem, že vám hoří dům,“ zavrčí tím svým postelovým hlasem. „Co se stalo?“

Je jako bouřkový mrak, bouchající a třeskající s dráždivou elektřinou. Dokonce mi kvůli němu stojí chlupy na rukou, jakoby okolo mě obracel polaritu. Myslím, že je to jeho blízkostí. Jeho obličej je několik palců od mého a já jsem stále zastrčená v rohu skříněk. Vyvětrávala jsem kouř směrem ke dveřím. Teď tu jen tak stojím, v podivných rozpacích.

Zdá se, že je ještě vyšší, dokonce širší, jak tu tak stojí přede mnou v mé malé kuchyňce. A navzdory nos ucpávajícímu kouři, mohu cítit čistou vůni jeho mýdla a smůly. Udělám tu chybu, že se zhluboka nadechnu, z čehož se akorát rozkašlu.

Jeho všudy přítomné zamračení se zprvu prohloubí, když zaprskám, ale když chytím dech, zjemní se jak nadzvedává oboří. Bez vyslovení slova říká, No?

Nemůžu si ani vzpomenout, na co se mě ptal, když se na mě dívá takhle.

„P-promiňte?“ vykoktám a stále na něho zírám i přesto, jak nezdvořile musím vypadat.

Dobrý bože, on je tak nádherný! Tedy tím myslím, myslela jsem že je neuvěřitelně pohledný už poprvé, když jsem ho viděla. A on pořád je, ať už je naštvaný nebo zamračený nebo předstírá, že mě ignoruje. Ale takhle… Když se na mě nemračí… je ta nejbáječnější věc, jakou jsem kdy viděla. Jeho modré oči jsou modřejší, jeho rty jsou víc jako vytesané, jeho brada je silnější. Tažení mého těla, mé duše k němu je magnetické. Gravitační. Neodolatelné.

„Co se stalo?“ zopakuje, pomáhá mi dostat se z mé otupělosti.

„Já-já nevím. Předehřívala jsem troubu, abych udělala muffiny.“ Pohlédnu na pekáč, který leží na pultu. „A pak…“

Vzhledem k tomu, že většina kouře se vyvětrala skrz nyní otevřené okno, Cole trhne dveřmi od trouby. Další, menší šedý mrak se z ní vychrlí. Jen ho odmává pryč a ohne se, aby se podíval dovnitř.

„Je tam něco zaseknutého ke grilu. Nevyčistila jste to než jste ji zapla?“

Jeho otázka způsobí, že se potřebuji bránit. Je čas na mé mračení. „ Abych pravdu řekla, tak jsem to udělala. Zřejmě mě ale nenapadlo kontrolovat i hřející trubky. Proč by taky? Kdo dává jídlo na trubky?“

„No, je to moc horké na to, aby se to umylo teď. Budete muset počkat dokud to nezchladne,“ oznámí, zavře dvířka a napřímí se.

„Děkuji za ten kousek moudrosti,“ odseknu, z mého hlasu kape sarkasmus.

Coleovo obočí se brázdí zpátky do svého zamračení. „Jen jsem nechtěl, abyste se popálila.“ Jeho starost se zdá být skutečná.

Ach.

Teď se cítím jako přecitlivělý hňup. „Já vím. Omlouvám se. To jen… Bylo to dlouhých pár týdnů.“

Cole se na mě dívá svýma okouzlujícíma modrýma očima, zabořenýma do mých. Aniž by cokoli řekl, jen se dívá. Mohu říci, že přemýšlí. Jeho rty se pohybují jakoby si kousal vnitřek svého líčka.

„Co vás sem přivádí? Do Miller’s Pondu?“ konečně se zeptá s nechutí, jakoby se vlastně vůbec ptát nechtěl, ale nemohl si pomoct.

„Čerstvý začátek,“ odpovím, zapomínám všechny své pečlivě nacvičené polopravdy a lži.

„Co bylo špatného na tom starém?“

Myslím si nejasně pro sebe, že bych mu měla jemně vynadat za jeho zvědavost, abych ho odradila od pokládání tolika otázek do budoucna. Ale předtím než mohu, vidím zvědavý malý obličejík, jak se pomalu vkrádá do mého zorného pole za Colem.

Emmy.

Odkládám časopis a vymáčknu se z prostoru mezi Colem a pultem, abych si udělala cestu ke své dceři. Její palec je už v puse.

Otočí hlavu a tlačí své líčko k mému, když ji beru ze země, obě jsme čelem ke Coleovi. Její velké zelené oči se na něj neochvějně upínají. „Tohle je pan Danzer,“ řeknu jí, neobtěžuji se s normálními maminkovskými věcmi jako Můžeš říct ahoj. Neřekne to. A doktoři mi řekli, ať to nezkouším a nenutím ji. Jen by to přidalo pocit tlaku a ona nepotřebuje více nervozity. „Tohle je má dcera, Emmy.“

Coleova barva trochu zbledne. Nevypadá zdaleka tak… nezdravě jako vypadal ten den, kdy jsme na něho narazily na pláži, ale stále má takový uštvaný výraz, kterému nyní rozumím. Uvažuji nad dítětem, které ztratil – jak stará byla, jak vypadala, jestli si byli blízcí. Můj odhad je, že byli.

„Ahoj, Emmy,“ uvítá ji, jeho hlas je lehce nakřáplý, když míří na ni. Přejede mi z toho po rukou mráz a mám bouli v hrdle. Představuji si, že je tohle jeho tatínkovský hlas, ten, který říká, že jsi milována a že ti nikdy neublížím. Slyším to tak jasně jako den a bolí mě na hrudí z jeho ztráty.

Cole se k nám nepřibližuje a Emmy samozřejmě, neříká nic. Ačkoli, po pár sekundách, kdy na něj zírala, zvedne svoji volnou ruku a ukáže směrem k lednici. Coleovy intenzivně modré oči sklouznou v tom směru a usadí se na obrázku, který tam visí. Přibližuje se k němu pomalu, vztahuje jediný prst, aby jím objel nakreslenou sedmikrásku. „Písek a sedmikrásky,“ řekne, jeho hlas je sotva slyšitelnější než šepot.

Zírá na obrázek po několik dlouhých sekond, během kterých netuším, co mám říct. Mohu cítit jeho smutek, jak zaplňuje mou kuchyň mlhou tak hustou, jako byl kouř.

Když se konečně vzpamatuje, otočí se zpátky na nás, a bože pomoz mi, usměje se. A jaký je to úsměv! Úplně mu změní obličej. Byl nádherný předtím. Dokonce dechberoucí. Ale když se jeho rty zakřiví a jeho zuby se zablesknou a jeho oči se rozzáří, je to ta nejsilnější mužská síla, na jakou jsem myslím kdy narazila.

Bezmocně zírám jak mluví na mou dceru. „Je to krásné, Emmy. Jsem rád, že se ti líbil ten hrad.“

S očima zaklesnutýma na Coleovi (a já ji za to vůbec nemůžu vinit), se Emmy vrtí, dokud ji nedám dolů. Pomalu zacouvá, vůbec neuhýbá pohledem, a ani si nevyndá svůj palec z pusy. Když dosáhne okraje kuchyně, zvedne prsty v gestu pro něho, aby ji následoval.

Cole se na mě podívá, jestli to schvaluji. Kývnu, netuším kam tohle povede, ale jsem natěšená to zjistit. Emmy se nikdy s nikým neangažuje. Tedy nedělala to od té doby, co jsme opustily domov. Jen z toho důvodu je mé srdce nyní plné naděje, že ho mohu prakticky cítit chvět, jakoby balancovalo na vrchu něčeho úžasného.

Cole následuje Emmy a já následuji Colea zpátky do Emmina pokoje. Zastaví se ve dveřích a ukáže na sedmikrásku, kterou jí Cole dal. Chtěla si ji zarámovat, abychom ji mohli pověsit na zeď.

Nepustila ji, dokud jsme ten den nepřišly domů. Když ji konečně pustila, trvala na tom, že ji musíme uchovat. Nechala jsem ji, aby mi pomohla zmáčknou květinu mezi noviny a lepenkovou krabici a pak jsme na ni na týden daly těžkou knihu. Když byla hotová, použila jsem jeden z mých starých rámečků, abych jí ji vystavila. Chtěla ji mít pověšenou přímo naproti její postele, aby ji mohla každý den vidět, jak říkala.

Cole si dřepl v chodbě před Emminým pokojem, nechodil k ní příliš blízko. „To jsi udělala ty sama?“ Zavrtěla hlavou a ukázala na mě. „Tvoje mamka pomáhala?“ Přikývla. „Mamky jsou dobré pomocnice, že jo?“ Znovu přikývla. „ No, odvedla jsi dobrou práci. Možná jednoho dne bys mi mohla pomoct jednu takovou udělat. Jako dárek.“

Emmy nic neříká, jen zírá na našeho velkého vetřelce jako malý koloušek chycený v reflektorech. Ani jeden z nás se nehýbe v tento podivně dráždivý okamžik. Nakonec, Cole pomalu vstane a řekne jen tak do prostoru. „Tak já už půjdu.“

Otočí se, aby se promáčkl kolem mě v úzké chodbě, jeho mýdlo dráždí můj nos a jeho vřelost dráždí zbytek mne samé. Srovnám své tělo ke zdi, bojím se ho dotknout. Jestli pro mé dobro nebo jeho, to nevím. Mám jen pocit, že by to bylo jako otevírat dveře k něčemu, nad čím bych neměla kontrolu.

Emmy vyjde na chodbu a obě ho pozorujeme, jak odchází. Těsně před tím, než zmizí, zavolám, „Děkuji.“

Otočí se, kývne na mě stejně zpříma jako předtím a pak už je pryč.

Jak má dcera a já zíráme skrz prázdné dveře na prázdný dvůr, říkám si pro sebe, jestli to byl dobrý nápad, připouštět ho tak k Emmy, nechat ho, aby viděl její pokojíček. Tedy, myslím tím, jestli je šílený, kdo ví, čeho je schopen?

Normálně se svojí paranoie nesměji, ale tentokrát ano. Něco mi říká, že Cole by raději zemřel než by viděl, že by Emmy ukápla jediná slzička. Nebo jiné malé holčičce. Řekla bych, že kdyby někdy měla být v dobrých rukou, šílených nebo ne, ty ruce by patřily Coleu Danzerovi.

Jen uvažuji, jestli to samé platí i pro mě.